OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Sound of Music - 12. kapitola + Epilog

03.12.2011 (15:00) • Stebluska17 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 975×

12. kapitola – Premiéra

Po tom, co jsem se vrátila z nemocnice, jsem musela ještě týden být doma.

Hned první noc jsem celou probrečela. Z rodičů konečně vypadlo, že brácha dostal dva roky za ublížení na zdraví a řízení v opilosti. Ale v koutku duše jsem si říkala, že by mu to mohlo prospět. Mrzelo mě, že jsem to Leovi udělala – i když jsem zahrnula to, že mě málem zabil mým vlastním autem.

Jediná dobrá věc, kterou mi ta autonehoda způsobila, bylo, že se můj vztah s rodiči neuvěřitelně zlepšil. Zvlášť s maminkou. Kvůli péči o mě netrávila tolik času v práci. A když jsem začala chodit do školy – pět dní před premiérou - vozila mě tam i domů.

Celou dobu jsem se návratu do společnosti bála, ale úplně zbytečně. Nebylo to vůbec strašné. Nikdo mě neignoroval a ani nikdo neprojevil přehnanou lítost (což by snad bylo ještě horší). Klíčem evidentně bylo, že nikdo netušil, jako hodně mi na té roli záleželo.

Každou hodinu se našel někdo, kdo mi pomohl s věcmi, protože o berlích jsem toho stále moc nezvládala. Naštěstí jsem se jich do měsíce měla zbavit. S doháněním učení jsem ani neměla velký problém, i když byl už konec školního roku. Byla jsem vynikající studentka.

Všechny samozřejmě napadlo, že nejhorší pro mě bylo setkání s Patricií, a všichni samozřejmě měli pravdu. Ale nedala jsem na sobě nic znát. To byl docela výkon. Vždycky jsem na ni žárlila a nenáviděla ji, ale to, co jsem cítila teď, se jen těmi dvěma slovíčky popsat nedalo. Vždyť ta holka dostala roli, kterou jsem chtěla já, s Olivií díky zkouškám trávila mnohem více času než já a samozřejmě - měla Kevina. A musela jsem na to myslet pokaždé, když jsem ji uviděla.

Zlatý hřeb přišel ve chvíli, kdy mi začala vypravovat o tom, jak to je s muzikálem. Olivia alespoň měla tolik taktu, že o tom přede mnou mlčela. Ale já jsem i přes bolest chtěla zjistit několik informací. Zvědavost holt nezná hranic. Přece jenom jsem byla ráda, že vím, jak to bude v pátek vypadat.

Mariou se samozřejmě oficiálně stala Pat, v tom nebyl problém. Horší bylo, koho obsadit do role Liesl. Pan King nechtěl vypisovat konkurz na úplně nového člověka, takže pátral v našem malém hereckém uskupení.

A byla to právě Pat, kdo to vyřešil. Navrhla, že ideální by byla Olivia. Uměla všechen text, protože se ho učila se mnou. Pan King nadšeně souhlasil, protože doučovat se Brigittu bylo mnohem snazší než Liesl. Zvládla to prvačka Georgie Stanleyová.

A alespoň se vyřešil problém, že Brigitta vypadá starší než Kurt a Friedrich. Louisa sice trochu vypadala starší než Liesl – to byl drobný problém, ale téměř nic v porovnání s Pamellou, která se urazila. Chtěla zpívat duet s Gabem a už podruhé jí to nevyšlo. Ale jak jsem se dozvěděla, s Gabem už měla jedno vydařené rande za sebou, takže si nějak šíleně stěžovat nemohla.

Také mi došlo, že tak mizerně se cítím jenom kvůli tomu, že jsem najednou průměrná. Neměl by být průměr normální způsob života? Asi jsem chtěla a byla zvyklá na něco víc.

Zrovna dopoledne v den premiéry se stalo něco, co mě nahodilo trochu výš.

Pajdala jsem po chodbě a snažila se nést knihy. Samozřejmě mi po chvíli spadly. Zasténala jsem a snažila se vymyslet, jak je, co nejsnadněji zvednout. Ale dřív, než jsem se odhodlala k nějakému činu, někdo je zvedl. Poznala jsem Kevina a moje srdce se nepříjemně zachvělo.

Podal mi knihy. „Prosím.“

„Ahoj.“

Ještě jsem ho neviděla od té nehody. Byl stále stejně krásný. Ale bohužel byl zadaný.

„Tak jak to jde?“ zeptal se.

„Blbě,“ odpověděla jsem upřímně. Opravdu to stálo za houby.

„Tak to mě mrzí. A kdy ti to mají sundat?“

„Nezbavím se jí ještě alespoň měsíc,“ povzdychla jsem si.

„Takže půlka prázdnin v tahu, co?“

„Přesně tak.“ A ještě mnohem víc věcí.

Zazvonilo.

„Musím jít. Tak se zítra uvidíme na premiéře.“ Ještě než odešel, se na mě zářivě usmál, až mě to téměř porazilo.

Nechápala jsem to. Vždyť chodil s Pat! Jak se takhle ke mně mohl chovat? Jako by mě balil. Ale já jsem si říkala, že za to mohl soucit. Na holku, kterou sejme auto, jsou všichni milí.

***

„Mami, přijdeme pozdě,“ zahulákala jsem do schodů.

Byl večer premiéry a já jsem byla šíleně nervózní. Spousta lidí na mém místě by tam nešlo, ale já jsem naopak byla zvědavá. A počítala jsem s tím, že to bude bolet. Hodně. Ale bylo by ode mne hnusné tam nejít.

„Promiň, musela jsem se pořádně vyparádit,“ omluvila se a konečně se objevila na schodech.

„Páni!“

Při pohledu na ni mě napadlo, že jsem při vybírání svého outfitu mohla být nápaditější, ale sádra mě moc omezovala.

„Děkuji ti, Susie.“

Parkoviště před školou se zdálo přeplněné k prasknutí, ale maminka kupodivu dokázala najít volné místo a zaparkovat. Pomalu jsem se přesouvala k budově a cítila se krok od kroku mizerněji. Cestou jsem křečovitě pozdravila každou známou tvář.

Nechala jsem potvrdit lístek a procpala se do zákulisí. Možná jsem to neměla dovolené, ale nezajímalo mě to.

„Sue!“ vypískla Olivia. Dokázala jsem si představit, jak je nervózní.

„Ahojky, ukaž se,“ pobídla jsem ji a ona se otočila kolem dokola. „Strašně moc ti to sluší. Vypadáš o dost starší.“

„To je přece dobře, ne?“

„Pozor na vrásky,“ upozornila jsem ji.

„Začínáme za pět minut!“ zavolal pan King a zazvonil obrovským zvoncem, až mě bolely uši.

Olivia viditelně zbledla.

„Sluší ti to, text umíš, zpívat taky, tak není čeho se bát,“ povzbudila jsem ji.

„Tím si nejsem moc jistá,“ zamumlala.

„Zlom vaz, já musím jít,“ mrkla jsem na ni.

Místo jsem měla skvělé. Seděla jsem na balkóně, což znamenalo dobrý výhled. Nikdo z jeviště nemohl vidět moje reakce, a kdyby mi nebylo špatně, mohla jsem téměř nepozorovaně odejít. Jediný problém bylo dostat se nahoru. To mi trvalo tak dlouho, že jsem nestihla více jak polovinu proslovu pana Kinga. Žádná škoda.

„... a jsem moc rád, že mohu přivítat starostku města.“

„Konečně si tady,“ zašeptala maminka při potlesku.

Podívala jsem se dolů. Bylo úplně narváno.

Od reflektoru na mě zamával Eddie. Jen jsem na něj chladně kývla. Olivia mi konečně prozradila, že to jejich rande bylo absolutní fiasko a proto měla ten den, jak mě seřvala tak špatnou náladu. Tak napůl jsem byla ráda, že jim to nevyšlo. Eddie byl ve skutečnosti pitomec a tehdy jsem vážně potřebovala trochu seřvat.

King se dostal na konec svého dlouhého monologu. „A nyní, konečně můžeme začít. Dámy a pánové, The Sound of Music!“

***

Muzikál začal a já jsem úplně vychladla. Přišlo mi to dětinské a pošetilé, ale skutečně jsem až do té poslední chvíle doufala, že se stane zázrak a já přece jenom budu vystupovat. Samozřejmě se nic takového nestalo a já se akorát utápěla v dvojitém zoufalství.

Párkrát jsem si samozřejmě nějakou tu slzu utřít musela.

I když to pro mě bylo velmi těžké, musela jsem uznat, že beze mě představení žádný propadák nebyl. Právě naopak. Pan King s tím muzikálem za měsíc dokázal neuvěřitelně pohnout i přes potíže, které jsem způsobila já. Každý výkon stál za velký potlesk.

Quin hodně překvapila. I když ji museli píseň dát do trochu nižší polohy, stále mrazilo v zádech, jak dokázala zazpívat Climb every mountain.

Von Trappovi děti to zvládly dokonale. Působily jako opravdoví sourozenci a zpívaly jako andílci. Olivii se to moc povedlo. Byla jsem na ni tak moc pyšná! S Gabem jí to ladilo mnohem víc, než jsem čekala.

Nejtěžší pro mě samozřejmě bylo pozorovat Pat. Každou minutu mě hlodalo zoufalé přání stát tam místo ní. Peklo byla hlavně první scéna. Sice jsem to už dvakrát viděla ve snu, ale nikdy jsem to nevnímala tak jasně, ostře a hlavně to nebylo tak dokonalé. Pat ani v mém snu nepodala tak úžasný výkon jako tady. Zpěváci obvykle potřebují chvilku, než se do toho dostanou, ale ona první tón dala perfektně čistě.

O přestávce jsem měla sto chutí odejít. Vážně jsem se cítila moc mizerně. Na půl ucha jsem poslouchala nadšený rozhovor mamky a nějaké její spolupracovnice. Rozhodla jsem se projít, i když to mohlo špatně dopadnout.

Venku jsem se opřela o zeď a pozorovala celkem povedenou kopii Dámy s hranostajem nějakého studenta. Na moc dlouho mě nezaujal a začala jsem se dívat po okolí. Zarazila jsem se. Dole pod schody jsem uviděla dvě osoby, jak se líbají. Jasně jsem poznala Patricii. Rychle jsem se odvrátila. Tohle jsem nepotřebovala vidět.

Odbelhala jsem se zpátky na své místo. Konečně jsem si prohlédla, kdo se mnou na balkóně sedí. A zůstala jsem zírat.

Seděl tam Kevin.

Vždyť měl být dole a líbat se s ní!

Najednou mi to došlo. Kolik se toho mohlo stát za měsíc? Pat a Kevin spolu klidně chodit nemuseli. Vysvětlovalo by to všechno.

Kevin si všiml, že ho pozoruji a usmál se na mě. Tentokrát jsem mu to dokázala vrátit.

Jen díky tomuhle jsem dokázala přežít druhou polovinu. Taky mi došlo, že kapitán Von Trapp a Maria se k sobě doopravdy hodně mají. Pat si tedy evidentně začala s Willem.

Na konci představení se zase objevila ta bolest. Celé to sledovat a ještě si vyslechnout skoro desetiminutový potlesk ve stoje. Cítila jsem, že na tom pódiu jsem prostě měla být já. Ale jen jsem se navenek usmívala a tleskala.

U východu se vytvořila neuvěřitelná zácpa. Navíc se maminka na dlouho zapovídala. Raději jsem se rozhodla jít pochválit Olivii. Nějak jsem se dokázala procpat do zákulisí.

Hned ke mně přiběhla, úplně celá červená.

„Zvládla jsem to!“

„Co jiného?“ Pevně jsem ji objala.

„Byla úžasná.“ To se k nám přidala Pat.

Samozřejmě jsem jí musela také pogratulovat. Objala jsem ji a vmetla jí do tváře každou frázi, na kterou jsem si vzpomněla. Naštěstí musela brzo odejít. Cestou ji však zdrželo mnoho lidí.

Já jsem s Olivií probrala celý muzikál, každý její výstup, každý pohyb. Mezitím se prostory dost vylidnily.

Probíraly jsme všechno už potřetí, když se objevil Kevin.

„Sestřičko, byla jsi vážně úžasná, ale už musíme jít,“ pokáral ji.

„Jistě, bráško,“ řekla rádoby tvrdě, ale byla tak šťastná, že se prostě na nikoho nedokázala zlobit. Kéž bych zažila něco podobného.

„Tak se měj,“ rozloučila se.

„Ahoj, hezky to oslavte,“ popřála jsem jim.

Olivia odešla, ale Kevin ještě dodal. „Tak v pondělí ve škole, Sue.“

Trochu mě zahřálo u srdce. Možná to vůbec nebude marné.

***

Epilog - The Sound of Music

Nevím proč, ale napadlo mě jít do sálu.

Všude byla tma, ale podium stále zářilo. Dobelhala jsem se do jeho středu. Představovala jsem si, že jsem dneska tam podala tak dobrý výkon jako Pat. Tentokrát už jsem neuronila ani slzu.

Co takhle si zazpívat? ozval se slabý hlásek v mé hlavě.

Dopajdala jsem se k místu, odkud se spouštěla hudba a vybrala si úplný začátek. Trochu blbost, protože to byl ve skutečnosti konec. Všeho. Všech mým nadějí.

Ozvala se ta nádherná předehra, ale já nemohla ladně dotančit na jeviště. Zahodila jsem berle a raději tam doskákala na jedné noze.

„The hills are alive, with The Sound of Music!“

„Hory ožívají za Zvuků Hudby.“

Trochu jsem se lekla, když jsem uslyšela svůj hlas. Zněl báječně. Troufala jsem si říct, že líp než jak to dnes zpívala Pat. Na Mariu jsem se prostě hodila víc.

With songs they have sung,

For a thousand years.

The hills fill my heart,

With The Sound of Music.

My heart wants to sing every song it hears.

S písněmi, které zpívali,
tisíce let.
Hory naplňují mé srdce,
Zvukem Hudby.
Mé srdce chce zpívat každou píseň, kterou slyší.

Ano, ta hudba mě naplňovala vším, co jsem chtěla. Radostí, štěstím. Štěstím, které jsem konečně měla, protože jsem neztratila ani hlas, ani radost ze zpívání. A stále jsem milovala tenhle muzikál, i když mě bude bolet pokaždé, až ho uvidím.

My heart wants to beat like the wings

Of the birds that rise from the lake

To the trees.

My heart wants to sigh

Like a chime that flies

From a church on a breeze.

To laugh like a brook when it trips and falls

Over stones on its way

To sing through the night,

Like a lark who is learning to pray.

Mé srdce chce bít jako křídla
ptáků, kteří přilétají z jezera
na stromy.
Mé srdce si chce povzdechnout
jako odbíjení, které letí
po vánku od kostela.
Smát se, jako potok, když to klokotá a padá
přes kameny na své cestě.
Zpívat celou noc,
stejně jako skřivánek, který se učí modlit.

Vůbec nevadilo, že v sále přede mnou nikdo nesedí. Ani jsem vlastně na jeviště nebyla. Šla jsem do hor…

I go to the hills

When my heart is lonely.

I know I will hear

What I heard before.

Jdu do kopců,
když je mé srdce osamělé.
Vím, že uslyším
to, co jsem předtím neslyšela.

Hudba najednou zmizela, i když ještě nebyl konec. A to zbýval jen kousek!

Ozval se potlesk, a já jsem se vyděsila. Nebyl to takové to nadšené plácání spousty lidí, ale naopak jeden pár rukou. Ten zvuk se rozléhal po celém sále a působil spíše smutně než povzbudivě.

„Výborně, slečno Harrisonová.“

Poznala jsem ten hlas a musela jsem se omluvit. „Jé, promiňte, pane Kingu, jen jsem chtěla…“

„To je v pořádku. Zaslechl jsem vás a najednou si uvědomil, jestli to víte.“

„Co?“

„Po prázdninách to hrajeme znovu,“ oznámil a zamrkal. „A teď to můžete dozpívat.“

Popošel a opět spustil hudbu.

Hudba pokračovala a mé srdce se zpravilo. S ní jsem vnímala naději. A to mě popohánělo ještě ke krásnějším tónům.

Mé srdce bude požehnáno
zvukem Hudby.

A já si zazpívám ještě jednou.

My heart will be blessed

With The Sound of Music.

And I'll sing once more!

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Sound of Music - 12. kapitola + Epilog: