OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Sound of Music - 11. kapitola

29.11.2011 (11:00) • Stebluska17 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 707×

11. kapitola – Edelweiss

Byla jsem v zákulisí připravena vyjít na scénu. Už začala znít i moje hudba. Bezpečně jsem poznala svůj moment nástupu. Udělala jsem dva dlouhé kroky a pak trochu popoběhla. Zakončila jsem to svou elegantní otočkou a...

Najednou už jsem nestála na jevišti, ale ocitla jsem se hledišti. Podívala jsem se na podium, i když jsem věděla, co tam uvidím. Nádherná dívka v převlečená za jeptišku začala zpívat nadpozemským hlasem.

„The hills are alive, with The Sound of Music! “

Né, Patricie, né! Chtěla jsem na ni zakřičet. To je moje sólo! Ale nemohla jsem najít hlas.

V hudbě jsem uslyšela zvláštní pípání, které moc nepasovalo do rytmu.

Někdo jí to kazí, pomyslela jsem si škodolibě.

Ale hlas Pat byl slabší a slabší a pípání zesilovalo. Zavřela jsem pevně oči, abych se už nemusela na nic dívat…

***

… a oči zase otevřela.

Ležela jsem, ale bylo mi strašně nepohodlně. Celá jsem si připadala ztuhlá.

Musím zpívat. Musím na jeviště.

Ta myšlenka byla vtíravá. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Ale trochu mě rozptylovalo to pípání. Konečně jsem našla jeho zdroj. Velký monitor, který sledoval mé životní funkce. Prohlédla jsem si pokoj, ve kterém jsem se nacházela a potvrdila jsem si, že jsem v nemocnici. Snažila jsem si vzpomenout, proč tu asi jsem, ale jako bych v mozku měla velkou bariéru.

Objevil se záblesk. Ano, utíkala jsem. Musela jsem někde být, ale šla jsem pozdě. Ano, na jevišti. Jsem přece Maria.

Mé myšlenkové pochody přerušilo prudké otevření dveří. Někdo vešel. Opatrně jsem nadzvedla hlavu a uviděla sestru.

„Tak už jsi vzhůru. Slyšíš mě?“

Přikývla jsem, i když mě to dost bolelo.

„Dobře. Zavolám tvoji maminku, určitě chceš s ní mluvit,“ řekla sestra, jako by mluvila s dítětem.

Moji matku? Ona je tady? Ona by na tohle nikdy nenašla čas.

I přes mé pochyby se ve dveřích znovu někdo objevil. Chvilku jsem přemýšlela o jeho identitě. Mamka se změnila. Neuvěřitelně. V jejím obličeji absolutně chyběl výraz stresu z práce, i když silný strach v něm byl. Jakákoli stopa povýšenosti zmizela a byla vidět pouhá starost. Za ní se ve dveřích ještě někdo krčil, ale nebyla jsem schopná poznat, kdo to je.

„Ahoj, zlatíčko,“ zašeptala a pohladila mě. Tohle nikdy neudělala. Nechápala jsem to.

„Mami, co, co se stalo?“ vykoktala jsem. Mluvila jsem samozřejmě o ní.

V jejím hlase se ozvala bolest. „Ach, zlato, srazilo tě auto! Ale doktoři říkají, že se z toho určitě dostaneš.“

Její slova mě zarazila. Pátrala jsem v paměti. Ano, byla tam rána. A šílená bolest, která trvala jen vteřinku.

A ještě horší, když mi to došlo. Takže jsem to na zkoušku nestihla. To se panu Kingovi nebude líbit. Ale říkal, že už mám roli jistou!

„A co mi teda je?“ zeptala jsem se. Najednou se lekla. „Doufám, že můžu chodit, ne?“

„Ach, samozřejmě,“ usmála se křečovitě. „Měla jsi velké štěstí, říkal doktor. To auto jelo velmi pomalu. Míchu máš v pořádku. Ani žádné vnitřní krvácení. Ale bohužel ti to zlomilo několik žeber, na několika místech nohu a máš otřes mozku.“

Můj mozek si ty informace začal spojovat dohromady, ale já jsem to nechtěla chápat. Věděla jsem, že to přinese něco špatného.

„Jak dlouho se budu léčit?“ Proč jsem se musela zeptat? Proč mi to ujelo?

„No, doktor říká, že tak za dva, za tři měsíce budeš skoro úplně v pořádku. Z nemocnice půjdeš tak za čtrnáct dní.“

Maminka nechápala, že nade mnou vznáší těmi slovy rozsudek, tak jsem se snažila utajit, že jsem právě vevnitř vybouchla. Možná to mohla poznat, ale viděla jsem na ní, že ji trápí ještě něco.

„Co – co je mami?“ zeptala jsem se.

„Susie? Pamatuješ si na to auto? Nebo řidiče?“ Maminka mluvila velmi váhavě.

Chvilku jsem se soustředila a nakonec zavrtěla hlavou.

„Pojď sem!“ zavolala najednou.

Ta postava, kterou jsem zatím nerozeznala, se přiblížila a já poznala svého bratra.

„Leo?“ zašeptala jsem. Můj mozek začal konečně trochu pracovat. Další dohromady bratrův váhavý krok, sklopený pohled a kruhy pod očima.

„Leo?!“ zopakovala jsem trochu důrazněji.

„Promiň Sue…“ zamumlal.

Zavřela jsem oči. V tu chvíli jsem odmítala cokoliv z vnějšího světa.

Takže to můj bratr mě srazil?! Ten Leo, které ho znám už odnepaměti? To on způsobil, že se budu tři měsíce uzdravovat?!

Prožívala jsem peklo. Chtělo se mi zvracet, ale žaludek jsem měla prázdný. Moje mysl se točila a odmítala znát pravdu.

Tři měsíce uzdravování! Ale to přece nebudu moct vystupovat! Někdo se musel splést… Ne, to se přece nemohlo stát?  To je šílená blbost. Něco takového přece nemůže být pravda? Tohle musí být nějaký šílený sen. Ale copak by ve snu mohlo být tolik bolesti?

Moje tělo se svíjelo v šílených křečích. Bolelo to víc, než kdyby mě srazil plně naložený náklaďák.

Začala jsem hystericky plakat. Řvala jsem jak malá holka, ale bylo mi to jedno. Vzlyky mě neskutečně bolely na hrudi, ale nešly zastavit. Dusila jsem se, ale bylo mi to jedno. Nezajímalo mě, jestli to slyší maminka, Leo, nebo kdokoliv jiný.

„Je ti něco, zlatíčko?“ uslyšela jsem cizí hlas.

„Ne, nic mi není,“ snažila jsem se vykoktat, ale vyšel ze mě nezřetelný škytavý zvuk.

„Vážně?“

Ta sestra byla hodná, měla o mně jen starost, ale já v tu chvíli vybuchla.

„Vám je úplně jedno, co mi je!“ zakřičela jsem na ni, až sebou trhla.

„Vím, jak se cítíš - “ začala.

„O tom nevíte vůbec nic!“ Zhluboka jsem se nadechla a pro změnu začala šeptat. „Copak víte, jaké to je, když přijdete o to, co jste chtěla ze všeho nejvíc?! A co má teď někdo jiný a ještě hromadu věcí navíc?!“

Pomyslela jsem na Pat, jak se líbá s Kevinem a rozhněvala se ještě víc. V čem je ona lepší než já? Proč ona má všechno?!

„Ano, samozřejmě ten pocit znám,“ sestra zůstávala klidná, což bylo obdivuhodné. Ale mě to bylo jedno. Byla bych raději, kdyby mě seřvala.

Ale tak napůl jsem přestala vnímat. Dívala jsem se do stropu a začala se modlit. Potichu jsem odříkávala Otčenáše a střídala to slovy „Jak tohle Bůh může dopustit?“ Celá jsem se třásla – i můj hlas, slzy mi tekly po tváři a já se dál modlila.

Ucítila jsem něčí ruce na svých zádech. „Dám ti nějaké léky na uklidnění, ano?“

Vytrhla jsem se z náboženského rozjímání a zase začala křičet. „Já kašlu na vaše léky!“

Začala si vytahávat všechny hadičky a jehly, na které jsem dosáhla. Pokusila jsem se vstát, ale až teď jsem si uvědomila sádru na své pravé noze.

Sestřička se mě ale snažila zatlačit zpátky na postel. Prala jsem se s ní.

„Potřebuju tady pomoc,“ zavolala na chodbu.

Na pomoc ji přispěchali tři lidé, ale já jsem se i tak zmítala a křičela, jako by mě mučili. Ucítila jsem slabé píchnutí do ruky a přestala jsem ovládat své svaly. Najednou se mi chtělo spát.

„Co se jí proboha stalo? Zjistila, že umírá?“ zeptal se cizí mužský hlas.

„Ne, dozvěděla, že bude žít,“ odpověděla sestra a já usnula.

***

Prosila jsem.

Prosila jsem úplně všechno. V duchu jsem se modlila ke všem Bohům, kteří mě napadli, abych se uzdravila, abych mohla vystupovat. Smlouvala jsem s nimi. Přísahala jsem jim, že budu až do smrti činit jen dobré skutky. Že už nikdy nebudu jíst ani pít. Doopravdy jsem byla schopná vyměnit i svůj život za to, abych mohla hrát. Ale nic se nezměnilo. Napomohlo to.

Odmítala jsem mluvit. Ani jsem si nebyla jistá, jestli to dokážu po tom, co jsem tak řvala na tu ubohou sestru. Chovala jsem se naprosto nepříčetně, ale já jsem to tak prostě cítila.

Nic víc. Nic míň.

Pořád jsem si opakovala ty poslední dvě věty, které jsem slyšela, než jsem usnula. Ten muž mě musel považovat za blázna, že jsem takhle vyváděla kvůli tomu, že žiju. Ano, ta sestra to naprosto trefila. Bylo mi jasné, co by mi v téhle situaci řekl úplně každý člověk.

„Panebože, vždyť jsi málem umřela, tak proč se trápíš kvůli takovým hovadinám!“

Jenže já jsem si říkala, že kdybych byla mrtvá, tak bych tuhle bolest určitě nevnímala. Bylo by mi to jedno. Ale v životě… to je těžší. Shakespeare měl v Hamletovi naprostou pravdu. Kdybychom neměli strach ze smrti, věděli, co je po ní, tak by na světě nikdo nezůstal. V tuhle chvíli však tak trochu chtěla být mrtvá.

Kéž by mě to auto zabilo.

Byla jsem ráda, že doktoři neslyší moje myšlenky, jinak už bych dávno byla na psychiatrickém oddělení. Ale měla jsem pocit, že mě tam stejně pošlou. Svůj odtažitý, němý přístup jsem si stejně držela dál.

Stále jsem byla sama.

Maminka za mnou chodila minimálně jednou denně, což rozhodně bylo více, než jsem očekávala, ale nebyla to žádná podpora. Táta se objevil jednou. Ve chvílích, kdy přišli, jsem stroze odpovídala. Leo se taky neobjevil a já jsem se mu nedivila. Možná, že ani nemohl, protože ho zadržela policie.

Neobjevil se ani nikdo ze školy. Myslela jsem si, že mě rodiče ještě neomluvili a ostatní o tom neví, ale asi jsem si to jen namlouvala. Proč by za mnou chodili? Nebyla jsem nic. Zvlášť teď kdy jsem jen ležela a litovala se.

Musela jsem se z toho dostat, ale neviděla jsem cestu.

***

Dny ubíhaly, a já se snažila se snažit být v pořádku. Moc mi to nešlo. Jediné, co pomáhalo, bylo nemyslet na to. Ani jedna myšlenka.

Dokonce jsem se začala cítit trochu líp. Doktoři do mě nejspíš cpali nějaké uklidňující léky.

Taky se stalo co, na co jsem celou dobu čekala. Týden před tím, než mě měli propustit, se konečně objevila Olivia.

Do dveří se přikradla opatrně a ve tváři měla velmi nervózní výraz. Nevěděla jsem, jestli je tu nelegálně nebo se bojí mě kvůli té naší poslední hádce. Ale některé věci se změní, když vás srazí auto. Pro obě strany. Já už jsem se na ni vůbec nezlobila.

„Ahoj,“ řekla jsem hlasitě.

„Ahoj,“ zašeptala a pořád se držela zpátky.

„Klidně mluv nahlas. A pojď blíž, nejsem přece nakažlivá,“ pobídla jsem ji.

„Promiň.“ Evidentně se nezmohla na dlouhé odpovědi. Stále mě sledovala, jako bych měla každou chvíli vybuchnout. Na to přišla moc pozdě. Ovšem v tom jednom slovu se omlouvala za mnohem víc.

„Tady něco máš,“ vložila mi něco do rukou.

Podívala jsem se na to a veškerý optimismus ze mě vyprchal. Na chvíli se vrátila bolest, ale já už jsem ji uměla moc dobře skrývat.

A tohle způsobila malá květinka.

„Edelweiss?“ vykoktala jsem.

„Ano, přišlo mi to… vhodné,“ přiznala.

„Já... děkuji, je to vážně moc milé,“ myslela jsem to upřímně. „Jen nechápu, jak jsi ho mohla sehnat.“

„Nebylo to tak těžké.“

Zdálo se, že už je ochotná mluvit.

„Jak se máš?“ začala jsem zlehka.

„Celkem to jde,“ řekla neochotně. Něco mi říkalo, že se jí kromě strachu o kamarádku vede velmi dobře. „Já… promiň, že jsem nepřišla dřív, ale ne – no, říkala jsem si, že asi chceš být sama.“

Neodpovídala jsem. Neměla jsem co říct.

„Všichni tě pozdravují. Tedy ti co ví, že jsem sem šla. Což je vlastně jen můj bratr.“

„Že mu děkuju,“ řekla jsem chladně.

„Sue, prosím,“ zašeptala zničeně. „Nech toho.“

„A čeho mám nechat?“

„Já vím, že je to pro tebe těžké, ale nepřipadá ti, že je to pro tebe lepší?“ zeptala se.

Chvíli jsem na ni koukala a měla pocit, že si ze mě utahuje. „Ne, rozhodně ne.“

Poznala jsem to. Ona mě lituje. Kromě bolesti se dostavilo ponížení. Hůř už jsem se cítit nemohla. A to jsem si říkala, že se dneska cítím líp.

„Je to vážně krásná květina,“ zašeptala jsem.

„Nádherná,“ souhlasila.

Věděla jsem, že tím vybuchnu, ale i přes to jsem musela začít zpívat.

Edelweiss, edelweiss.

Musela jsem se nadechnout. Bylo to velmi těžké. Každé slovo procházelo můj mozek a ulevovalo mi, i když mi po tváři začaly kanout slzy.

Edelweiss, edelweiss

Ev'ry morning you greet me

Small and white

Clean and bright

You look happy to meet me

Edelweiss, Edelweiss
Každé ráno mě vítáš
Malý a bílý
Čistý a jasný
Vypadáš šťastně, když mě vidíš.

Blossom of snow
May you bloom and grow
Bloom and grow forever
Edelweiss, edelweiss
Bless my homeland forever

Květ sněhu
Můžeš kvést a růst
Kvést a růst navždy
Edelweiss, Edelweiss
Žehnej mé vlasti navždy

Na opakování se ke mně přidala i Olivia. Znělo nám to senzačně. Mrzelo mě, že to s ní nebudu moc zpívat i na podiu. Tahle chvíle byla vážně nádherná a mně se dost ulevilo, protože jsem poznala, že naše kamarádství není ztracené. Ještě jsem měla šanci a nehodlala jsem ji promarnit, protože za to bych se nenáviděla ještě víc.

„Promiň,“ zamumlala jsem. Taky jsem se měla za co omlouvat.

Edelweiss, edelweiss, bless my homeland forever.

>> Následující kapitola

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Sound of Music - 11. kapitola: