The Solemn Hour 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Uvnitř našeho známého světa existuje ještě jeden, přísně utajen. Je to svět temných rituálů a zasvěcení starým, mýtickým bohům. Ač lidé mizí a konají se zázraky, nevědomost o něm stále přetrvává, dokuď se dovnitř něj nezaplete i psychicky labilní sedmnáctiletá lesbička Ew.
Stará stabilita je náhle porušena a pevný řád obou světů se bortí.

25.09.2011 (17:00) • DaisukeHideki • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 747×

The Solemn Hour 1. kapitola

V pokoji byla cítit známá vůně kadidla, která mě zvláštně uklidňovala. Prostupovala každým koutem a vytvářela správnou atmosféru. Okna byla zatemněna těžkými černými závěsy a jediné světlo vydávala skupina sedmi vysokých svíček postavená do širokého kruhu. Uvnitř něj ležela schoulená dívka. Měla krásné blonďaté vlasy a modré oči, dokonalá kombinace. Ráda jsem se na ni poslední dva dny koukala. Probírala se jejími plavými vlasy a marně hledala sebemenší chybu v jejím vzhledu. Nic krásnějšího jsem najít nemohla. Tento úplněk bude zbarven pošetilou krásou, takovou, kterou ocení i oko Boha.

Mírně se zatřásla a vydala zoufalé zakňučení, pokoušejíc se zvednout na zlámané nohy. Její bolestná agonie mě vzrušovala a naplňovala nedočkavostí. Shodila jsem ze sebe černý plášť a spočinula v šeru svíček nahá. Vstoupila jsem do kruhu a naposledy ji pohladila po hebké tváři. Přes natržený ret nemohla mluvit, ale dívala se na mě prosebně. Už neměla žádné slzy, moc s nimi v posledních hodinách plýtvala. Pousmála jsem se na ni a začala mumlat chvalnou mantru na Faara, boha noci a Otce démonů. Šáhla jsem po stříbrné dýce a přiložila ji k dívčinu hrdlu. Moc dlouho se nezmítala, krev poskvrnila oltář brzo. Tiše jsem se pochválila. Výborně, Sarah...

Nesnášela jsem to každodenní probouzení uprostřed pokoje, kde jsem strávila nejhorší chvíle svého života, s nejhoršími lidmi v mém životě a nejhoršími věcmi, obklopujícími můj život. Nesnášela jsem svoje homofobní rodiče, kteří mě tu trpěli jen kvůli svému dobrému jménu a debilního bratra, s nikdy nekončící snahou o zlepšení světa. Nesnášela jsem svoji skříň, hnusnou popínavou kytku na stěně u mého okna, svoji postel, svůj koberec. A absolutně jsem nesnášela školu. Potom co ta namyšlená radšinejmenovat všude vyhlásila, že jsem lesba, všichni se obrátili proti mně. Začaly mi celkem krušný časy plný posměchů a urážení, kamkoliv jsem vlezla. Vydržela jsem to dva týdny. Potom jsem do toho ústavu přestala chodit.

Bohužel, nesmíte mít tak skvělý rodiče a duchaplného psychologa, kteří se proti mně spikli. Otec chodí do práce dýl, aby mě každý den potupně předal třídní učitelce. Takže už se na mě nekoukají jen spolužáci, ale i celý třídní sbor a půlka města k tomu. Fuck this shit.

Slyšela jsem smích i tupé narážky těch skopových hlav, ale bylo mi to celkem jedno. Cíluplně jsem mířila pryč ze školy, vědoma si své blížící se svobody. Na černo barvené vlasy mi padaly do očí a vytvářely pevnou clonu, za kterou jsem byla neuvěřitelně vděčná. Nepotřebovala jsem koukat na ty jejich ksichty. Vyšla jsem z budovy, plna náhlého optimismu, když jsem zbystřila pár pohozených letáků, oznamujících otevření nové hospody. Kousek odsud. Pokud nemaj hospody nějaký zvláštní, propojený systém evidencí problémových hostů, nalejou mi tam.

Naštěstí hospody nejsou tak zákeřný, jako školství. Za barem obsluhovala krásná černovláska s hlubokým výstřihem a tmavýma očima. Nikdo mě nemusel pobízet, abych si sedla na barovou stoličku před ni. Mile se usmívala, když točila pivo.

„Taky bych o jedno prosila,“ poručila jsem výjimečně vyváženým tónem, bez znaku sarkasmu nebo příchozích budoucích urážek. Barmanka mi ho ochotně natočila a podala do natažené dlaně. Chvíli si mě prohlížela, než šla obsloužit podnapilého motorkáře, skládajícího amatérské básničky o jejím poprsí.

Přiznávám, nejsem zrovna abstinent. Ne, Ew se nebude držet zkrátka. Mám co utápět a nehodlám se omezovat. Do dvou hodin ve mě skončilo devět piv a tequilla. Tmavovláska se na mě váhavě dívala, když jsem si poroučela (už ne tak taktně) další pití. Podala mi půllitr, naplněný dalším pivem.

„Nemyslím, že bys v tomhle stavu měla jít sama domů, krásko,“ usmála se na mě a podala mi ubrousek na otření trochy vylitého moku. Váhavě jsem se na ni podívala, ale když mi padl zrak na její výstřih, tak jsem jen přikývla a velmi rychle se rozhodla.

„Ne, to bych asi neměla,“ přikývla jsem.

„Dobrá. Chceš přespat u mě? Bydlím kousek odsuď a za chvíli končím.“

Přikývla jsem a zvedla se.

„Jo, to by šlo.“

Spokojeně se na mě podívala a odtočila zbylé pivo do skleničky.

„Jdi ven, přijdu za tebou.“

„Dobrá,“ kývla jsem a zvedla se z nepohodlné barové židle. „Jinak, jsem Ew.“

„Sarah.“

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování