OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Black Rose 3. kapitola

16.07.2013 (13:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 664×

3. kapitola - Máš, co si zasloužíš...

Pohled Kate

Dravě jsem skočila za ním do postele. Stále se snažil schovat za ten polštář, který jsem ihned odhodila.

„Promiň, promiň, promiň,“ opakoval stále dokola jako kolovrátek. „Kurva,“ šeptl tak, že to skoro nebylo slyšitelné. Z očí se mu řinuly slzy. Polštář dále tiskl k sobě. Co jsem cítila já? Adrenalin, vzrušení a hlavně jsem dychtila po pomstě.

„Už je moc pozdě,“ zašeptala jsem lačně do jeho ucha, cítila jsem, jak sebou škubnul. To mi vykouzlilo na mé tváři další z mnoha úsměvů.

„Kousni, kousni…“ našeptával mi hlas. Chvíli jsem se k tomu odhodlávala, ale nakonec to bylo mé nejlepší rozhodnutí… nebo prokletí? Nemohla jsem přestat, to, co jsem momentálně pila, byla jeho duše, jeho všechno. Krev chutná jako to nejlepší a nejsladší víno. Jeho tělo postupem času chladlo, drtila jsem ho v objetí a snažila se z něj všechnu tu krev dostat.

Odlepila jsem své rty od jeho krku a nadechla se, jako bych se znovuzrodila. A tahle skončil John, který se mi tak moc líbil, který mne znásilnil a zabil. Nebyla jsem obětí já, nýbrž on. Uslyšela jsem, jak se dole otevřely domovní dveře, podívala jsem se na západ jeho pokoje, kde bylo okno – zavřené. Nenapočítala jsem ani do pěti a rychle k němu přiběhla, vysunula ho nahoru a skočila. Nemyslela jsem na následky. Bylo to automatické. Až když jsem se dotkla země špičkami bot, jsem se trochu začala třást a v duchu si nadávat – jak jsem mohla být tak hloupá? Mohla jsem zemřít! Znovu.

„Áááá…“ ozvalo se z Johnova domu, okamžitě jsem vzhlédla vzhůru, uviděla jsem jen záclonku, se kterou si pohrává vítr. Bylo mi jasné, co se děje vevnitř. Maminka našla svého povedeného synáčka.

„Utíkej, utíkej…“ zněl mi hlas v hlavě. Ani chvíli jsem neváhala a dala se do pohybu. Zamířila jsem znovu do lesa a tam se posadila na dlouhou tlustou větev. Začala jsem si uvědomovat, co jsem právě provedla. Zabila jsem! Ještě teď si vybavuju tu hrůzu v jeho modrých očích. Zrychleně jsem dýchala, slzy se mi začaly vlévat do očí.

„To je normální…“ pronesl někdo za mnou. Nebylo to v mé hlavě. Škubnutím jsem se otočila. Stála tam žena, měla krásné, velice dlouhé blond vlasy a obličej jí zdobil milý úsměv.

„Já,“ začala jsem, ale ona jen mávla rukou.

„Jsem Victorie,“ představila se, „ty budeš Kate?“ ujišťovala se. Jen jsem přikývla. Victorie se posadila vedle mne. „Nemusíš se mne bát, jsem jako ty,“ oznámila s klidem.

„Jako já?“ zopakovala jsem po ní nechápavě.

„Ano, tedy, stalo se mi to stejné, co tobě. Pravda, bylo to jiné století…“

„Století?“ přerušila jsem ji. S úsměvem přikývla.

„Kate, svět se ti teď otevřel. Jsi někdo nový, máš právo se pomstít – mstít se! To, co se ti stalo, sis nezasloužila. Ten parchant musel zemřít, a nejen on… Teď jsi démon pomsty. Lilith,“ pousmála se na mne.

„Co to je?“ nechápala jsem. Blondýna si povzdechla a trochu si upravila sukni.

„Totiž, někde se píše, že zabíjíme ženy a děti… Není tomu tak, hanba těm, co to o nás řekli. My zabíjíme muže, nenávidíme je…“

„Takže něco jako feministky?“ napadlo mě.

„Ne, to ne… Feministky milují muže, oddávají se jim. My je zabíjíme při tom nejlepším,“ hrdelně se zasmála.

„Chceš říct, že se s nimi musím vyspat?“ vyjekla jsem.

„Ano, je to tak nejlepší, neboj, užiješ si to. Byla jsem jako ty, neznalec, který se všeho bál, ale teď vím, že je vše perfektní. Ale musím tě varovat, vždy musíš svou kořist zabít, jed, co máme v zubech, způsobuje i nesmrtelnost bytosti, co není mrtvá. Pokud dotyčného jen omráčíš, stane se z něj vampirus – lidově upír. Jednou se mi to stalo,“ pokrčila rameny.

„Počkej, co když jsem Johna…“ začala jsem, ale ona mne přerušila.

„Neboj, dávala jsem na tebe pozor. Byla jsem ten hlas ve tvé hlavě, je mrtvý,“ zářivě se usmála. „Tak, teď by ses měla dát dohromady, potom odjedeme. Budu tě chvíli všechno učit, poté se postavíš na vlastní nohy,“ vysvětlila mi.

„Ale mám tady kamarády, mámu… nemůžu je tady nechat,“ kroutila jsem hlavou.

„Kate, jsi nesmrtelná, myslím, že by jim bylo trochu divné, kdybys nestárla, nemyslíš?“ mrkla na mne.

„Victorie, já nemůžu,“ svěsila jsem hlavu. Položila ruku na mé rameno.

„Podívej se na mě.“ Vzhlédla jsem k ní. „Bude to tak nejlepší, tvá máma bude žít v domnění, že jsi utekla. Kdyby ses jí ukázala, mohla bys jí teď ublížit, a to přece nechceš, že ne?“ udělala na mne psí oči. Měla pravdu, nemůžu ublížit své mámě, a proto jsem souhlasila lehkým přikývnutím. Prohlédla si mne od hlavy až k patě.

„Ty vypadáš,“ konstatovala chladně. Čekala jsem dovětek jako zmoklá krysa, kterou někdo vláčel pět kilometrů kanálem. „Ten zmetek ti dal co proto, parchant zatracená! Kdybych byla tebou, tak jeho smrt udělám víc bolestivou,“ řekla místo toho.

***

Doufám, že se vám kapitola líbila... :)

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Black Rose 3. kapitola: