The Betrayal's Price - 17 • OurStories.cz ~ naše povídky

Po tom, co Camilla zažila, je pro ni celkem těžké vrátit se k tomu, jak to bylo předtím. Zjistí, že má problém ohledně intimity s Wentworthem, ale kdo by se jí divil, že?

24.01.2026 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 23×

Camilla

Sprchu absolvuju třikrát, a i tak mám stále pocit, že ze mě čpí benzín, jako by se mi dostal do krevního oběhu a já ho samovolně začala potit. Nehledě na to, že se mi nepodařilo smýt ani pocit nečistoty, kterou mi způsobil Palatucci. Cítím se špinavá, zneužitá a jako děvka. Pošpinil mě. Zuby jsem drhla půl hodiny a ještě si vykloktala ústní vodu. Pořád to nepomáhá.

Už dva dny trávím zavřená v pokoji, nepouštím sem nikoho kromě Roberty, která mi nosí jídlo, kterého se sotva dotknu. Pokaždé odnáší téměř plný tác zase zpět dolů do kuchyně. Ani Mattea nechci vidět, i když je to můj bratr, a už vůbec ne Wentwortha. Není to pro to, že by se mi hnusil, nebo bych mu to dávala za vinu. Jeho vina to rozhodně není. Nedokážu se mu podívat do očí, natož být s ním v jedné místnosti, když vím, co mi Palatucci provedl, jak mě zkazil. Bojím se, že to já se hnusím jemu. Že už mě nebude vnímat tak jako dřív a nebude mě chtít. Jsem poškozené zboží. Kdo by chtěl poškozené zboží?

Třetí den už dostávám ponorku. Do teď jsem trávila čas jen v posteli, nebo u okna a koukala se ven. Večer, když si myslím, že všichni už spí, se vykradu ven do zahrady k bazénu. Vylezu ven posuvnými dveřmi, chci se sednout na židli a pozorovat hvězdy, ale zarazím se, když ho uvidím stát u bazénu a vzhlížet k černému nebi. Udělám krok zpět, ale zaškobrtnu a přitáhnu na sebe jeho pozornost. Otočí se a jeho výraz nedokážu určit. Mísí se v něm spousta emocí. Okamžitě mě popadne pocit, že musím zmizet. Chvátám zpět ke dveřím, ale Wentworth je rychlejší a zavře mi je přímo před nosem. Rukou zůstává opřený o dveře a já nemohu projít dovnitř. Prát se s ním nemá smysl, přepral by mě jako nic a ani by se u toho nezapotil.

„Vyhýbáš se mi,“ praví smutně. Očima zkoumá můj obličej, zda z něj něco vyčte.

„Nevyhýbám, jen…,“ snažím se najít výmluvu, ale žádnou nemám, protože to, co řekl, je pravda. Vyhýbala jsem se všem, což není omluva.

„Vyhýbáš,“ konstatuje. Rezignovaně si povzdechnu. „Udělal jsem něco špatně?“ Toho jsem se bála. Že se za to bude cítit odpovědný. Kroutím hlavou, hledám ta správná slova, která chci použít.

„Nejde o tebe, tady jde…,“

„O tebe?“ dokončí za mě větu. Přikývnu. „Mluv se mnou, Camillo.“ Prosí a rukou ukáže na židle. Se sklopenou hlavou kráčím k židli a usadím se na ni. Nepatrně se natočím tělem směrem od něj. Sedne si vedle mě. Nic neříká, kouká před sebe tak jako já. Netlačí na mě, čeká, až začnu sama. To ticho mě tíží, a tak spustím. Jen nevím, kde přesně začít.

„Bála jsem se,“ začnu opatrně, čekám a přemýšlím, jak větu formulovat dál. Wentworth využije příležitosti.

„Bála ses… mě?“ zeptá se opatrně a přiměje mě tak se na něj ohlédnout. V očích se mu odráží něco jako porážka. „Bála se, protože jsi viděla, jak jsem někoho zabil?“ Ironií je, že jsem ve skutečnosti byla ráda, když ho zabil. Za to, co mi udělal dostal, co si zasloužil.

Chytím ho za ruku. „Bála jsem se, že mě uvidíš jako kus poškozeného zboží.“ Mezi obočím se mu objeví starostlivá vráska. Sklopím hlavu, těžko se mi kouká do jeho nádherných obsidiánových očí, ale vezme mi bradu mezi palec a ukazovák a otočí si mě tak, abych na něj viděla.

„Co ti udělal?“ Jeho hlas je hlubší, v žaludku mám motýlky a postaví se mi chloupky na těle.

„Nic, co by se mi líbilo.“ To mu musí stačit. Nejsem připravená mu prozradit, jak moc mě Palatucci zneužil.

„Camillo, dobře mě teď poslouchej. Ať se tam stalo cokoliv, můj názor na tebe se nezměnil. Nevnímám tě kvůli tomu jako něco míň. Pro mě jsi odvážná, mladá a krásná a silná žena. Vždycky jsi jí byla, jen jsem to začal vidět až později.“ Sám sklopí oči k zemi, jako by si to vyčítal, že mě tak neviděl od začátku. Ale já to chápu. Taky jsem ho tak od začátku nevnímala. Mé pocity k němu se projevily až po pár dnech, které jsem s ním strávila.

Vstanu a přejdu k okraji bazénu. Zahledím se do černého nebe, pozoruju hvězdy. Je možné, aby mě pořád chtěl? I když jsem byla zneužitá? Cítím za sebou jeho blízkost. „Když se Emanuel a Matteo vrátili bez tebe, jako by mi puklo srdce. Slíbil jsi, že se vrátíš.“

„Já chtěl.“ Zarazím ho. Vím, že chtěl.

„Nevím, kdy se to ve mně změnilo, ale dostal ses mi do srdce. Pak mě Juan unesl a já byla smířená s tím, že zemřu. A když mi Palatucci řekl, že žiješ, byla jsem šťastná, ale nechtěla jsem, abys pro mě přišel. Věděla jsem, že by ti mohl ublížit. Nechtěla jsem tě vidět trpět, bolelo by to.“

„Camillo,“ řekl jen mé jméno. Vzal mi obličej do dlaní a políbil mě. Zahřálo mě to u srdce, tělem se mi rozlilo horko, které se usídlilo mezi mýma nohama. V ten moment můj proklatý mozek vyprodukoval všechny ty obrazy Palatucciho, snažícího se mi ublížit. Dostat se násilím do mého těla. V mé hlavě ty vzpomínky byly tak živé, až mi to nahánělo dojem, že se mi to právě teď děje znovu. I když vím, že nedělo. Přesto se odhodlám a polibek přeruším.

„Já nemůžu, prostě nemůžu.“

„Jsi neskutečně silná žena,“ pohladil mě po tváři, „věřím, že to překonáš.“ Možná časem ano, ale ne teď. Přivine si mě k sobě, položím hlavu na jeho hruď a slyším tlukot jeho srdce. Zavřu oči, vychutnávám si tu blízkost. Hrozně bych se mu chtěla oddat, ale nezvládnu to. Ještě ne, a bojím se, že nebude chtít čekat. A pak jeden jediný dotek vše změní.

Rukou mi zajede do vlasů na týlu hlavy, pevně mě stiskne a víc si mě k sobě přitáhne. Myslel to jako uklidňující gesto, abych se cítila v bezpečí. Ale má pochroumaná mysl to pobere úplně opačně. Asi jsem zažila větší trauma, než jsem myslela. Připomene mi to Palatucciho, když mě chňapl za vlasy a trhl hlavou. Ten obraz mám před očima jako živý. „Nech mě!“ vykřiknu a odstrčím Wentwortha s takovou silou, o které jsem neměla tušení, že jí jsem schopná. Zavrávorá na kraji bazénu a žuchne do vody, až to šplouchne. Těžko se mi dýchá, obrazy minulosti se na mě sypou jeden po druhém.

Wentworth vykoukne z vody, zatřepe hlavou a z vlasů mu odletí pár kapek vody. Bojím se, že jsem ho naštvala, ale zlost se mu v očích neodráží. Spíš starost. „Jsi v pořádku? Co se děje?“ ptá se, zatímco se rukama opře o kraj bazénu a vyzdvihne své tělo nad hladinu.

„Promiň. Moc mě to mrzí.“ S těmi slovy se rozuteču zpět do vily.

„Camillo, počkej. Nic se nestalo.“ Slyším za sebou jeho hlas, ale nemíním zastavit. Běžím do svého pokoje, kde se zamknu a zachumlám do peřin. Skoro celou noc probrečím.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování