OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Betrayal's Price - 16

Dnes (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 24×

Wentworth

Ovšem, že nejsem tak hloupý, abych sem přišel sám a neozbrojený. Pojistil jsem se. Než jsme vyrazili do skladů, udělali jsme s Matteem a Emanuelem ještě jednu důležitou zastávku. V tomhle se nám bude hodit podpora Stefana Sartoria. Udělám mu nabídku, kterou neodmítne. Pro Camillu bych se v tuhle chvíli vzdal všeho. Nebo alespoň té jedné cenné věci, kterou mám ve vlastnictví už léta, a po které Stefan baží už věky. Říkáte si, oč se jedná? Není to nic světoborného. Stefan Sartorio je sice Capo di tutti capa, prvotřídní mafián, ale také velký milovník umění a sběratel těch nejdražších kousků světa. Jeden mu ale chybí, jeden, který mám ve svém kalábrijském sídle už věky.

Emanuel a Matteo nechápali, proč chci jet zrovna za Sartoriem, a tak jsem jim to vysvětlil. „Dobře, plán máme, ale musíme se pojistit. Musíme zajet za Stefanem Sartoriem,“ sdělím jim v salónku, kde jsme asi hodinu probírali taktiku. Máme ještě dvě hodiny času, než se budu muset ukázat u skladiště.

„Počkej, jako capo di tutti capi? Jsi blázen?“ vyhrkne Matteo, přičemž se zastaví v půlce cesty přes salonek.

„Pane, jste si jistý, že je to dobrý nápad?“ přidá se Emanuel. „Přeci jen, to, co se tu teď děje, je mimo mafiánský zákon a víme, že Sartorio je dodržuje. Jak víte, že pomůže?“

„Má pravdu. Co mu jako můžeš nabídnout, aby člověk, co se odpradávna řídí zákony, je najednou obešel?“

„Udělám mu nabídku, kterou nelze odmítnout. Mám totiž něco, co moc chce.“

„A co to je? Prodáš mu svůj kartel, nebo co?“ povznese Matteo blbou poznámku. Připomene mi to to, co po mně chtěl Palatucci, než dal rozkaz nás zlikvidovat. Matteo si všimne mého nepřítomného a mračícího se výrazu a zvedne ruku v obraném gestu a rty naznačí slova omluvy. Mávnu nad tím rukou.

„Ano, všichni víme, že mafie je pro něj to hlavní. Ale taky dobře víme, že je tu něco, co miluje víc než mafii.“ Oba se na sebe podívají a potom jim svitne.

„Mafián a milovník umění se trochu vylučuje, mi přijde,“ hlesne Matteo. Mně to tak vylučující nepřijde. Pokud obchoduje zrovna s takovými věcmi, je předvídatelné, že nejlepší kousky si nechá.

„Když s tím obchoduje, tak asi ne,“ odmlčím se. „Každopádně mám v trezoru jedno da Vinciho dílo. Originál, abych byl přesný.“

Oběma spadne brada až na zem. „Počkej, počkej. Ty chceš říct, že máš ve sklepě zavřenou Monu Lisu?“

„Tu Sartorio už má. Ale do kolekce mu chybí už jen jeden. Salvator Mundi.“ Nikdy jsem neuměl ocenit historické malířské umění. Například Femme assise près d’une fenêtre od Picassa mi vždy přišla jako děsná čmáranice. Ta postava – nemůžu ani říct, že je to žena – rozhodně nepřipomíná Marii Terezii. I moje obrázky, jako malého kluka, vypadaly stokrát lépe. Ale když jste takový sběratel jako Stefan a chybí vám jeden jediný kousek – který shodou okolností mám – tak si myslím, že bude více než ochotný mi pomoci. A jak jsem k tomu vlastně přišel? Řekněme, že mafie má i něco do sebe. Styky. Můj otec vždy říkal, že jednou se ten obraz bude hodit. Jemu to zas říkal jeho otec a jemu ten jeho. Do teď neznám ten příběh, jak se ten obraz ocitl vlastně v naší rodině. Jen vím, že tu je už po generace. A nyní se ten obraz hodí.

„A to mu ho hodláš jen tak dát?“

„A ty bys mu nedal, co chce, pro záchranu své sestry. Chi la dura, la vince.“ Přimhouří oči a jeho pohled mě propaluje. Začínám se cítit nesvůj. Co se tu stalo za doby mé nepřítomnosti?

„Cokoliv. Mimochodem na téma – moje sestra – nás dva čeká ještě rozhovor.“ Zarazím se. Tohle bylo velmi capovské. Tím myslím, že to znělo autoritativně, že i já se nad tím pozastavil. A rád bych se tomu vyhnul, ohledně jeho sestry mám vážně rozporuplné pocity, ale asi k ní něco cítím.

Stefan byl doslova nadšený, že jsem mu nabídl obraz Salvatora Mundiho zcela zdarma, pod jednou podmínkou ovšem. Dá veškeré zákony stranou a nebudeme stíháni za to, co se stane ve skladišti. Jako svoje slovo mi dal svůj rodinný prsten – ve stejné hodnotě jako je Salvator – s tím, že buď mu ho vrátím, nebo si ho zpět vezme z mé mrtvoly.

Jak jsem zjistil, o Palatucciho „obchodech“ ví už delší dobu a prozatím neměl možnost ho dostat podle zákonů. Taky jeden z důvodů proč souhlasil. Ví, že to asi podle zákonů nejde. Do skladiště se vydal s námi, ale bude v druhé linii s ostatními. Dovnitř musím vejít sám, jinak Camillu na místě zabijou. Proto jsem znovu probrali náš plán a krapet ho pozměnili.

Juan mě při příchodu prohledal opravdu důkladně. Nemám ani v uchu komunikační zařízení. Žádnou pistoli či nůž schovaný v neprůstřelné vestě, kterou mě pro jistotu donutil sundat. Ale jednu věc mi nechal. Nepodstatnou, kterou by nikdo nepodezříval. Mafie je vynalézavá, to se jí musí nechat. Nikdy nevíš, kdy si podáš ruku s nepřítelem. A toho jsem využil, teď jen čekat.

A tak tu stojím, tváří v tvář Palatuccimu, který se úlisně šklebí nad svázanou Camillou a přitom ji osahává. Ruku tisknu v pěst a snažím se proti němu nevystartovat. Ve vzduchu čpí benzín a Camilla je celá mokrá, dojde mi hned, že je jím politá. Sebemenší jiskra by ji zažehla jako pochodeň. A já – ani Matteo – nechceme mít z Camilly lidskou pochodeň.

„Jsem tu, jak sis přál. Nech ji jít a vyřídíme to mezi sebou.“

„Ona nikam nepůjde. Nejdřív si s ní užiju a pak vás zabiju. Jen ještě nevím, jestli chci, aby ona viděla umírat tebe a nebo ty ji.“ Camilla se pod jeho dotykem zavrtí a mně se vaří krev v žilách. Nechci, aby se jí dotýkal, ale soudě dle jejího výrazu, se tak již dávno stalo. Co jí to proboha udělal?

„Nech ji jít, prosím. Jí se to netýká.“

„U prosení si většina lidí aspoň klekne,“ vyplivne „a jí se to kurva týká, protože ti na ní záleží.“ Přemýšlím, jak Palatucciho zabavit. Potřebuju ještě čas.

Za hlavou slyším natažení kohoutku, a pak mi Juan přitiskne k hlavě pistoli. Všechny mé myšlenky na to, že potřebuju získat čas se mi vykouří z hlavy. „Šéf řekl, že si máš kleknout,“ promluví Juan za mými zády. Mysl mi pracuje na plné obrátky, když si kleknu, zabije mě. Když si nekleknu, zabije Camillu.

„Víš, že nejhlasitější v místnosti, je nejslabší v místnosti.“ Sotva ty slova dořeknu, Juan mi zasadí do týlu ránu zbraní, která mě přiměje klesnout na kolena. Kurva to bolelo. Ale stačí ještě vydržet a Juan půjde k zemi taky.

Vzhlédnu, když uslyším Camillino zasténání. Palatucci stojí za jejími zády a před mýma očima si hraje s jejími ňadry. V čelisti mi zacuká, jde vidět, že je jí to nepříjemné. „Ocenil bych, kdyby ses jí nedotýkal.“

„Já bych ocenil, kdybys znovu poprosil.“ Úlisně se na mě usmál a pak pokračoval. „Víš, já a tady ta děvka jsme si spolu už dávno užili. Asi sám víš, jak krásně úzká dole je. Jak chutná její ženství.“ Podívám se na Camillu, klopí oči dolů, po tvářích jí tečou slzy a stydí se. Ale nemá za co. Ona za to nemůže, to Palatucci ji zneužil. Polknu. „Tys ji ještě nešoustal, že je to tak?“ zeptá se opovržlivě a neskutečně ho ta informace potěší. Že dostal něco, co já ne. Aby mě ještě víc podráždil, olízne Camille pravou tvář. Už se vážně modlím, aby to začalo co nejdříve působit. Camilla se snaží uhnout hlavou, ale pevně jí svírá za spodní čelist. Zavrčím. „Klídek, to je jen začátek.“

„Šéfe, slyšel jste to?“ ozve se Juan za mými zády. Úkosem na něj pohlédnu, potí se.

„Co jsem měl jako slyšet? Jak ten čokl na kolenou vrčí? Ano, to jsem slyšel.“

„Ne, venku.“ Palatucci si ho prohlédne. Všimne si jeho stavu.

„Je ti dobře?“ Není. Vím, že není. Ale Juan se snaží tvářit, jakože nic a přikývne. Jenže to nezamaskuje. Hůř se mu dýchá a ruka, ve které drží pistoli se mu nepatrně začíná třást. Palatucci ho sjede nevěřícným pohledem.

„Říkám, že je mi fajn!“ vyjede Juan. A to je jen začátek. Má zbystřené smysly. Je podrážděný a potí se. Otočí hlavou ke vchodovým dveřím, těká po nich očima. Když se otočí zpět na Palatucciho, jeho výraz je vyděšený. Taky vedlejší účinek.

Palatucci svou pozornost nasměřuje zpět na Camillu. A to se mi hodí. Jen ještě chviličku musím být trpělivý. Matteo, Emanuel a Stefan jsou tam venku. Nepochybně to byli oni, koho Juan slyšel. Jenže on, má na rozdíl od nás, momentálně mnohem víc vytříbené smysly. Ale to je jen první fáze účinku jedu.

Ten prsten, který mi Stefan dal, není jen rodinné dědictví. Je to zbraň. Uvnitř je zabudovaný vystřelující hrot s jedem z rostliny Strychnos nux vomica. Slaboučká jehlička, kterou při aplikaci nelze cítit. Vážně jsem se obával, abych si ho v jednu chvíli sám nevpíchl. Sebemenší tlak na prsten přiměje hrot vystřelit. A tím jsem Juana otrávil, když mě venku prohledával. A ne, není mi ho líto.

Do této doby to byla pouze první fáze. Ta druhá přichází teď. Juan dostal křečovitý záchvat, během něhož pomalu přestává dýchat. Skácí se k zemi a škube sebou. Zvedá se mu krevní tlak a doslova začíná modrat. Teď se mu budou záchvaty postupně stupňovat do doby než umře. Otázkou je, zda jako první přestane dýchat, nebo se mu zastaví srdce.

V momentě, kdy se skácí k zemi, využiju svou příležitost a vyskočím na nohy. Seberu mu zbraň a už mířím na Palatucciho. V tu samou chvíli dovnitř vrazí má garda. „Velmi pozorně mě poslouchej,“ pravím směrem k Palatuccimu, který si založil ruce do kapes. „Jsou zde tři způsoby, jak věci dělat,“ pravím, přitom se na mě šklebí a já se nemůžu dočkat, až mu ten výraz vystřelím z tváře. „Správným způsobem,“ ukážu jeden prst, „špatným způsobem,“ ukážu druhý prst „a způsobem, jakým to dělám já.“ Zareaguje rychle. Vyndá ruku z kapsy a škrtne zapalovačem. „Ne!“ vykřiknu a s posledním slovem zmáčknu spoušť a zasadím mu ránu přímo doprostřed čela. Zapalovač padá, bohužel je to ten, kterému po škrtnutí stále plápolá plamínek. Upustí ho z ruky, když jeho mrtvé tělo dopadá na zem. U mých nohou s sebou přidušeně zmítá Juan, ale já běžím rovnou ke Camille a i s židlí ji strhnu k zemi.

Jiskřička se zažehne a na podlaze vzplanou plameny. Není čas na to Camillu začít rozvázávat. Hystericky brečí svázaná na židli, za což se jí nedivím, bojí se, aby nevzplála. Táhnu ji i s židlí pryč od plamenů, které se už pustily do Palatucciho nohavice. Matteo a Emanuel jsou již u mě. Emanuel mi pomůže zvednout židli do vzduchu a Matteo se zázrakem snaží Camillu cestou rozvazovat. Stefan se postará o zahlazení stop, vezme kanystr se zbytkem benzínu a začne ho všude rozlévat. Posledními kapkami polije Palatucciho, který vzplane jako pochodeň.

Camilla jako první skočí kolem krku svého bratra, nemám jí to za zlé. Je to její rodina, ale když si myslím, že obejme i mě, píchne mě u srdce, když vidím, co za emoci se jí odráží v očích. Strach.

Všichni opouštíme skladiště, které se za našimi zády topí v barvách ohně. Stefan si sedá ke mně do auta, ale Matteo táhne Camillu do druhého, které bude řídit Emanuel a pojedou rovnou do mé vily. Naposledy se podívám na Camillu, ohlédne se po mně před tím, než nastoupí do auta. Stále se jí v očích zračí strach. Emanuel nastartuje a odjíždí.

Nasednu ke Stefanovi, nastartuju. Zadívám se na ruku a sundám si prsten, podávám mu jej zpět. „Tohle, myslím, patří tobě.“ Převezme jej a schová do kapsy. Kývne na mě. Zařadím a vydávám se na cestu.

_________________________________________________________

*Capo di tutti capi – Muž, kterého vnímají všichni jako bosse všech bossů.

* Chi la dura, la vince – kdo vytrvá, vyhraje.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Betrayal's Price - 16: