OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Betrayal's Price - 12

Včera (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 30×

Wentworth

Přijíždíme do přístavu. Cesta sem trvala hodinu. Mířím podél moře až k doku, kde máme sraz s Palatuccim, který nebyl rád, když jsem musel schůzku odsunout, kvůli tomu, že mě Caleb zdrogoval. Na druhou stranu musím uznat, že se cítím o dost lépe. Auto zaparkuju za rohem o kus dál, zbytek dojdeme pěšky. Nevěřím tomu, že to bude férová schůzka, proto jsme se já, Matteo, Giulio a Emanuel připravili na možnou přestřelku. Sedíme v autě a probíráme plán, přitom si každý z nás připravuje své vlastní zbraně a do ucha si zandaváme komunikační zařízení, abychom spolu mohli v případě potřeby komunikovat.

„Giulio, Emanueli, chci vás mít někde, kde nám budete krýt záda. Někde, kde vás nepůjde vidět. Chci vás mít na obou stranách. Dovnitř za Palatuccim půjdu jen já a Matteo.

„Capisco, capo,“ prohlásí Giulio za oba dva a přitom si do své samonabíjecí pušky Steyr zasouvá polymerový zásobník s dvaačtyřiceti vysokorychlostními, mikrorážovými náboji Remington. Bude nás krýt z nějakého vyššího místa, puška má dostřel sedm set devadesát metrů, a v případě potřeby zasáhne. Doufám, že to tak daleko nedojde, ale je lepší být připraven.

Emanuel bude krýt druhou stranu doku. Autem se rozlehne cvaknutí, když zasadí zásobník do svého Taurusu. „Jdeme na to, šéfe,“ prohlásí.

„Dejte vědět, až dorazíte na pozice. My vyrazíme za Palatuccim.“ Ve zpětném zrcátku vidím, jak na mě kývne hlavou, načež oba opustí auto. Matteo z přihrádky auta vytáhne naše zbraně a náboje. Chvíli mlčky sedíme, přitom oba naplňujeme své zásobníky. Zacvaknu zásobník do zlaté, polymerové zbraně Desert Eagle a schovám ji do pouzdra pod svým sakem. Další dva si schovám do neprůstřelné vesty, kterou všichni máme na sobě.

„Jak zlé to podle tebe bude?“ ozve se Matteo ze sedadla spolujezdce. Úkosem na něj pohlédnu, rukou se opírá o o dveře a prsty si mne bradu.

„Nebudu lhát. Nemůžu zaručit, že odejdeme živí.“ Jen si olízne spodní ret a mlaskne.

„Snad bude štěstí stát na naší straně.“ S těmi slovy se ke mně otočí a pozvedne paži se zaťatou pěstí. „Díky,“ řekne jen. Přikývnu a ťuknu si s ním, v duchu si přeju, aby měl pravdu, protože štěstí budeme potřebovat.

V uchu mi zapraská a ozve se Giulio. „Jsem na místě, šéfe. Jižní strana, zelený kontejner.“ Pohlédnu tím směrem, ale nevidím ho, a to je dobře.

„Capisco,“ odpovím italsky. Signál tedy funguje. Matteo sáhne do tašky pod svýma nohama a vytáhne dva nože, jeden z nich mi podá.

„Myslím, že se můžou hodit.“ Vezmu si jej a zastrčím do vesty k ostatním zbraním. Jsme připravení a vyčkáváme Emanuelova signálu. O tři minuty později se ozve Emanuel, že již čeká připraven na místě. Vystoupíme s Mattem z auta.

Zastavím Mattea rukou položenou na jeho rameni. Zastaví se a otočí směrem ke mně. Sice jsme nezačali dobře, když mi posral obchod, ale naši otcové byli jako bratři a já Camille slíbil, že se vrátím. My oba. Všechno, co na tomto světě mám, jsou moje koule a moje slovo, a kvůli nikomu je nelámu. Co jsem Camille slíbil, se budu snažit dodržet.

Chci, aby Matteo věděl, že ho v tom nenechám. „Fidarsi è bene, non fidarsi è meglio.“ Důvěřovat je dobré, nedůvěřovat je lepší. Motto našich rodin. A já Palatuccimu rozhodně nedůvěřuji, stejně tak Matteo.

Matteo se napřímí, i on položí ruku na mé rameno a zahledí se mi do očí. „Fidarsi è bene, non fidarsi è meglio,“ odpoví mi totéž a já vím, že i on mě v tom nenechá.

Vydáme se k místu setkání, ke skladu, kde již Palatucci čeká se svou sebrankou pěti ozbrojených mužů. Čekal jsem to. Co mě ale překvapilo, bylo ono ukradené zboží, které zrovna další dva jeho muži nakládali z kontejneru do dodávek. Parchant.

„Jak vidím, našel jsi mé ukradené zboží, Ricardo.“

„Tvé zboží?“ podiví se a uchechtne. „Vzal jsem si to, co mi patří.“

„A rubar poco si va in galera a rubar tanto si fa carriera.“

„Pravdivé tvrzení, avšak, ve skutečnosti jsem nic neukradl. A má kariéra, tu jsem si vybudoval dávno.“ Odmlčí se a pak pokračuje. „Každopádně je od tebe velice šlechetné, že jsi konečně dorazil na svůj pohřeb.“

„Já se dnes umřít nechystám. Uvidíme, kdo se bude komu smát nad hrobem.“

„Pak bychom to měli jít skončit, ale ještě před tím je tu jedna důležitá věc. Neodejdu odtud, dokud tohle nepodepíšeš.“ Rukou ukáže na jednu z beden, na které ležel štos papíru a pero. Pohlédnu tím směrem, potom sjedu Palatucciho od shora dolů, načež se vydám k oněm papírům. Zastavím se u bedny a zvednu první list, prohlížím si jej a pozorně čtu, co je na něm napsané. Jedná se o smlouvu o vlastnictví mého kartelu, kde já svým jménem dobrovolně přenechám vše v Palatucciho jméno.

„Co má tohle znamenat?“ Stále zírám do listu papíru a snažím se uvnitř sebe krotit vztek.

„Myslím, že moc dobře víš, co to je. A radím ti, rozhodni se moudře. Tvůj otec tak neučinil, a proto skončil tak, jak skončil. Budiž mu země lehká.“ Někde v hloubi sebe, jsem celou dobu tušil, že smrt mého otce nebyla pouhá náhoda, když mi řekli, že řidič jeho vozu nezvládl řízení a auto po nabourání vzplálo v plamenech. Teď mi došlo, že to auto už v plamenech bylo před tím, než nabouralo, a prsty v tom měl muž stojící přede mnou. Kdyby to bylo možné, šla by mi od nosu pára. Doslova sám teď hořím vzteky. Nemám v úmyslu ty papíry podepsat, ale jestli přeci dnes jen umřu, celé mé rodinné jmění propadne Kalábrii, neměl jsem zatím možnost sepsat žádnou závěť – což hodlám napravit, pokud přežiju - a nemám žádného dědice. V takovém případě by Palatucci od Kalábrie odkoupil vše, co mi patřilo, peněz na to má dost a především má styky.

Já se ale dnes umřít nechystám. „Myslím, že mou odpověď dávno znáš, Ricardo.“ Položím papír zpět k ostatním a vrátím se na své místo vedle Mattea.

„Doufal jsem v jinou odpověď, ale nemůžu říct, že jsem to nečekal. Farlo sembrare un incidente,“ řekne jeho mužům a otočí se k odchodu. Nechci ho nechat odejít, ale přeci jen je jich větší počet. My jsme jen dva a Giulio s Emanuelem jsou někde poblíž a kryjí nám záda.

Podíváme se na sebe s Mattem, nepatrně mi dá signál kývnutím hlavy. „Teď!“ řeknu a v uchu slyším Emanuelovu a Giuliovu odpověď. Mela se strhne vcelku rychle. Vidím, že Palatucciho muži už tasí zbraně, ale dva z nich padnou dřív, než stačí zamířit. S Mattem každý odskočíme na jinou stranu. Já se běžím schovat za dřevěnou bednu a když salva trochu ustane, vykouknu, zamířím a sejmu jednoho z nich. Ze zadní části, kam Palatucci utekl, se k nám ženou další jeho muži. Je jich opravdu hodně. Střílíme jeden po druhém, občas nějaký z nich padne, když ho Giulio sejme. Emanuel hlídá druhou stranu.

V uchu mi zapraská a ozve se Giulio, dává mi signál, že se ke mně blíží nepřítel, udává mi jeho pozici. Vykouknu a vystřelím, sejmu ho na první ránu. Opět se schovám za bednu a všimnu si, že za Matteovými zády se plíží další z nich. Namířím a taky je dole. „Giulio, řekni, až budeme mít volný průchod, vyrazíme s Matteem dovnitř.“ Matteo na mě kývne, že rozumí rozkazu. Po chvíli se ozve i Giulio, oba se zvedneme a razíme si cestu skrze dok.

„Šéfe, jdu dolu a budu vás krýt zezadu,“ promluví nám v uších Giulio. Proběhneme do zadní části, navzájem se kryjeme, ale i tak mi kolem ruky proletí kulka a škrábne mě do paže. Přikrčíme se. Rukama Matteovi naznačím, odkud výstřel vyšel a že se má vydat zadem, okolo zaparkovaného člunu. Vystrčím hlavu z úkrytu a přilákám na sebe pozornost a další spršku kulek.

„Vidím Palatucciho a jeho muže, míří k autu zaparkovanému v zadní části doku,“ hlásí Emanuel. Slyším střelbu a vím, že po nich střílí. Opět vykouknu z poza úkrytu, nepřítel ke mně stojí bokem. Všimnu si Mattea skrčeného na druhé straně.

„Hej!“ Přilákám na sebe pozornost muže, otočí se směrem ke mně a míří mi na hruď. Matteo zasáhne dřív, než stihne vystřelit a vystřelí po něm. Muž se skácí k zemi. Za zády u přední strany slyším střelbu, Giulio nás kryje a snaží se zabránit dalším Palatucciho mužům, aby nás následovali.

S Matteem proběhneme k zadnímu východu. Sotva otevřu dveře, zasypává nás salva kulek, které stihneme na poslední chvíli oba uskočit. Opatrně vykouknu, vidím Palatucciho nastoupit do auta, které se rozjede dřív, než stihne zavřít dveře. Uniká pryč. Než se schovám, stihnu obhlídnout situaci. „Je jich asi dvanáct. Dva jsou na jedné hodině, dva na jedenácté. A zbylí přímo na dvanácti.“ Matteo se po mně podívá, nabije svou zbraň, vím, že je připraven. Chystáme se vykouknout, ale v uchu slyším chroptění. „Giulio?“ Žádná odpověď. „Giulio?!“ Stále nic. To se mi nelíbí. „Cazzo,“ utrousím.

„On to zvládne, věř mu. Musíme se odtud dostat, pokud možno živí.“ Matteo mě chytne za paži. Koukám mu do očí, vím, že má pravdu. Doufám, že to Giulio zvládne.

„Šéfe, jsem dole,“ promluví Emanuel a slova doprovodí sprškou kulek po nepříteli, kteří se začnou věnovat jemu a střílet po něm. To je naše šance. Vytáhnu nůž, s Matteem vylezeme z úkrytu a razíme cestu skrze houf ozbrojených mužů Palatucciho týmu. Přikradu se zezadu k jednomu z nich a nožem mu podříznu krk. Chlap zachrochtá a spadne na zem, chroptí a dusí se vlastní krví. Přiskočím k dalšímu, držím ho jako štít a zpoza něj střílím po ostatních. Jeden z nich po mě hodí mačetu, ale zasáhne můj lidský štít, vystřelím po něm a zasáhnu ho do krku.

Matteo vedle mě drží jednoho přišpendleného na zemi, pistoli tiskne k jeho spánku. Ozve se rána a za hlavou nepřítele se rozstříkne červená barva. Jen na chvíli z něj spustím oči, a když se k němu opět vrátím pohledem, vidím jej klečet na zemi, ruku má připoutanou pouty k jednomu z nich, zbraň někde v nedohlednu a místo toho, aby ho nepřítel rovnou zabil, rozepne bundu, odhalí vestu plnou granátů a z jednoho vytáhne pojistku. Bastard, Matteo se snaží prorvat ruku skrze pouta, ale marně.

Vytáhnu mačetu z muže ležícího u mých nohou, rozeběhnu se jejich směrem. Nepřemýšlím a jednám. Mám jen pár minut, než granát bouchne a s ním i spousta dalších, které má muž připevněné na vestě. Vše se odehraje moc rychle. Cestou se napřahuju, přiskočím a prudkým mávnutím seknu mačetou a useknu tomu bastardovi levou ruku. Tělem do něj narazím a snažím se ho shodit z kraje doku dolů do vody. Ohlédnu se po Matteovi, ve tváři má vděčný výraz. Chci se po něm vrhnout a krýt ho, ale nemůžu. Cítím, jak mě někdo pevně uchopí. Než se vzpamatuju, letím s tím bastardem dolů do vody. Spadnu přímo na něj, stále mě drží, snažím se od něj dostat co nejdál. Klesáme stále ke dnu, kopnu do něj nohou a dostanu ho od sebe dostatečně daleko. Chystám se začít plavat k hladině, ale cítím nárazovou vlnu, odmrští mě jiným směrem. Do něčeho narazím, tělem mi projede ostrá bolest a ztrácím vědomí.

 _________________________________________________________

*Capisco – rozumím.

*Fidarsi è bene, non fidarsi è meglio – Italské motto (důvěřovat je dobré, nedůvěřovat je lepší)

* A rubar poco si va in galera a rubar tanto si fa carriera – Kdo krade málo, jde do vězení, kdo krade hodně, udělá kariéru. Mafiánské rčení.

*Farlo sembrare un incidente – ať to vypadá jako nehoda.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Betrayal's Price - 12: