The Betrayal's Price - 11 • OurStories.cz ~ naše povídky

Camilla zažije šok po tom, co celý den čekala, až se její hoši vrátí ze schůzky. V noci ji pak v pokoji čeká překvapení. Užijte si čtení. :)

Včera (12:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 83×

Camilla

Trpělivost nikdy nepatřila k mým ctnostem. Sedět a čekat, až se bratr a Wentworth vrátí, jestli se vrátí, mě ničí. S bratrem jsem se loučila opravdu těžko. Oba mi ale slíbili, že se vrátí. A já v to pevně doufám od chvíle, co jsme se spolu ve dveřích rozloučili.

Od doby, co nasedli do auta, nemůžu přestat myslet na to, co se stalo mezi mnou a Wentworthem u něj v ložnici. Snažím se celou dobu sebe samu oklamat, že si to zasloužil za to, že mě zachránil a sám při tom málem umřel. Jenže to sama sobě nevěřím, něco se ve mně pohnulo od doby, co se známe. Jen nevím, kdy se to stalo. Nějak se mi dostal pod kůži, kde se usídlil. Leze mi na nervy, to, co dělá, rozhodně neschvaluju, a přesto si nějak našel cestu k mému srdci. Proč? Neprosila jsem se o to, zamilovat se do mafiána. Ano, ráda o tom čtu a v tu danou chvíli si kolikrát přeji, aby se něco takové stalo. Jenže, když s tím člověk přijde do styku tváří v tvář, je to zcela něco jiného. Mafie? To není nic pro mě. Třeba když si to budu opakovat, dokážu svým citům odolat.

Nebo ne?

Bude to pět hodin, co opustili sídlo. Odjeli k večeru a já doufala, že budou do půlnoci zpět. Každou hodinu se chodím ptát Caleba, který tu zůstal s pár ostatními muži, jestli nemají nějaké nové informace. Giulio a Emanuel odjeli s Matteem a Wentworthem. Vždycky mi řekne to samé, že se jim ani jeden už tři hodiny neozval a pak zaleze zpátky do monitorovací místnosti k ostatním. Chodím vilou jako duch. Snažila jsem se zabít čas s knížkou v knihovně, ale když mi po třiceti stránkách došlo, že vůbec nevím, co čtu, vzdala jsem to. Druhý den jsem se hodinu opalovala za barákem u bazénu, taky mě to přestalo bavit.

Když se z pěti hodin stala celá noc, věděla jsem, že je něco hrozně špatně. Skoro celou noc jsem nespala a přemýšlela. Převalovala se. Dokonce i Roberta byla ze mě na prášky, od rána odmítám cokoliv pozřít. I teď sedím nad talířem s domácím koláčem z granátového jablka a jen se v něm nimrám vidličkou.

„Nebojte se, slečno Ranieri, jistě to vysvětlí, až se vrátí.“ Hrozně bych si teď přála oplývat jejím optimismem.

„Roberto, prosím, říkejte mi Camillo,“ poprosím ji. Jsem jen návštěva, není má služebná. Není důvod, aby mě nemohla oslovovat jménem. Dál se nimrám v koláči a snažím se zadržet slzy.

„Slečno Ra… Camillo,“ natáhne se po mé ruce Roberta a stiskne jí v těch svých, „pan Wentworth má tuhý kořínek, on se k vám vrátí.“ Věnuje mi vřelý úsměv, který jí oplatím, načež se pozastavím a nepatrně zamračím.

„Ke mně?“ ptám se jí hloupě, Roberta našpulí rty.

„Pamatujete si, jak dlouho pro jeho rodinu pracuji?“ zeptá se z čista jasna.

„Ano,“ odpovím nejistě a přemýšlím, kam bude směřovat tento rozhovor.

„Víte, kolik dívek si za ty roky Wentworth přivedl do tohoto sídla?“ Netuším, mraky? Nedokázala bych je pravděpodobně spočítat na všech prstech, co mám. Zakroutím hlavou. „Jen jednu,“ odpoví. Páni, jen jednu ženu za celé ty roky. Musel k ní chovat velmi hluboké city, nejspíš.

„Asi pro něj musela hodně znamenat,“ konstatuji svou předešlou myšlenku. Když si vezmu bratra nebo sebe, ani jeden z nás nepřivedl svého partnera do našeho rodinného domova. Bratrovy vztahy většinou vydržely nanejvýš pár týdnů, možná proto raději chodil domů k oněm dívkám. Mé vztahy taky za moc nestály, přestože byly dlouhodobé, a taktéž jsem je raději nevodila k nám domů. Nechtěla jsem je seznamovat s rodiči, hlavně s otcem ne.

„Řekla bych, že stále znamená, cara.“ Její odpověď mě praští do obličeje a přitom na mě vědoucně pokukuje. Tak Wentworthova milá, kterou jako jedinou dívku ve svém životě vzal do svého domova, má stále místo v jeho srdci. Z toho pomyšlení mě píchne v hrudi

„Ach, nevěděla jsem, že někoho má.“

„Ach, to dnešní mládí. Mluvím pochopitelně o vás, cara.“

Zamrkám a dvakrát za sebou otevřu pusu, než z ní něco dokážu vydat. „Prosím?“ Ona si myslí, že jeho milou, která pro něj něco znamená, jsem já?

„Vy jste jediná dívka, kterou kdy Wentworth přivedl do této vily. To už samo o sobě něco znamená. Navíc mu to vidím na očích, na jeho chování. Má vás rád, přinejmenším. Něco k vám cítí. A na vás, cara, to vidím také. Máte ho ráda.“

Nadechnu se ve snaze to začít okamžitě popírat, ale vzpomenu si na ten polibek. Ne na ten první, ten byl zcela jiný. Na ten v jeho ložnici, něco v něm bylo jinak. Byly v něm city. Z mé i z jeho strany. Uvědomím si, že to popírat nemůžu. Má pravdu, asi jsem se zamilovala. Po tak krátké době je to šílené, ale je to možné. Kouknu se na ni provinilým pohledem, uhodila hřebík na hlavičku. Roberta vypozorovala mé pocity dřív než já sama. Roberta obejde ostrůvek směrem ke mně a sevře mě v pevném objetí.

V hale se rozletí dveře, v tu ránu stojím na nohou. Vezmu to přes jídelnu a běžím se podívat, kdo způsobil ten rozruch. Ve dveřích stojí Matteo, celý od krve a špíny, jako by se někde válel. Za ním hned do dveří vrazí další muž. Emanuel, který na tom vypadá obdobně jako můj bratr. Kde je Wentworth? Proč s nimi není?

Vběhnu bratrovi kolem krku, pevně mě obejme. Emanuel zavře dveře a tlačí nás všechny zpátky do jídelny, kde se po jednom usadíme ke stolu. Mám plno otázek, užuž se chci na ně začít ptát, ale Emanuel promluví první. „Roberto, přineste prosím pět panáků,“ poprosí Robertu, která zapluje zpět do kuchyně. Pět. Díky bohu, ten pátý je pro něj. Za chvíli určitě přijde. Emanuel vleze do baru a vytáhne flašku Macallana. Nejdražší whiskey světa, nejlevnější cena se pohybuje něco málo nad dvě stě tisíci. Proč vytáhl flašku nejdražší whiskey? Podívám se po bratrovi, kouká do stolu. Roberta se vrátí a položí na stůl pět řezaných skleniček na whiskey a Emanul nalije do každé z nich až téměř po okraj. Ten obsah by mě ve vteřině položil.

Každému z nás přisune jeho vlastní skleničku, i Robertě, které najednou po tvářích tečou slzy. Srdce mi vynechá úder, a pak další. Emanuel pozvedne sklenku. „A Cresswell, che Dio lo salvi,“ pronese a kopne do sebe celý její obsah, až se nad tím zamračí. Nechápu, o co tu jde. Nechápu tyhle mafiánské tradice nebo jak to mám nazvat. Matteo a k mému překvapení i uplakaná Roberta do sebe taktéž kopnou celý obsah sklenky. Svraštím obočí k sobě, všichni na mě upírají svůj zrak a čekají, až budu následovat jejich úkonu.

„Kde je Wentworth?“ zeptám se na místo toho. Všichni se po sobě podívají, načež se ujme slova můj bratr.

„To nevíme. Obáváme se, že to nezvládl.“ Srdce mi bije a bije, stále pomaleji. Slyším jeho slabé bušení v uších. Pevně stisknu sklenku. Jak jako, že to nezvládl? On slíbil, že se vrátí. Kopnu do sebe obsah řezané skleničky a polknu, ihned mě začne pálit v krku a rozkašlu se. Je to síla.

„V pořádku, slečno?“ Emanuel se nade mnou sklání a kontroluje, zda ještě dýchám. Přikývnu.

„Co... co se stalo? Proč jste se vrátili až teď?“ chci vědět, můj hlas je nakřáplý z útoku alkoholu na hlasivky. Alespoň se mi na chvíli ulevilo od bolesti v hrudi.

„Byla to past. Celou dobu za tím stál sám Palatucci. A my se nechali chytit.“ Byla to past. Obáváme se, že to nezvládl. Pořád v hlavě slyším tyhle slova. Oči mě pálí, po tváři mi skane jediná slza. „Strhla se mela, kulky lítaly všemi směry,“ pokračuje bratr ve vyprávění, ale já myslím stále jen na: Byla to past. Nezvládl to. Svírám skleničku stále pevněji. „Zachránil mě, ale sám tam zůstal. A Giulio taky.“ Vypouštím okolní svět, už ani nevím, co mi bratr povídá. Slyším ho jako v mlze, jako bych byla pod vodou. Jako bych byla neslyšící. Zpět do reality a přítomnosti mě vrátí jeho následující slova. „Ten výbuch ho odmrštil. To nemohl přežít. Zničili nám auto, museli jsme se vracet pěšky.“ Stisknu skleničku ještě o něco víc, až se mi najednou podvolí a rozbije se. Sklo se roztříští a pořeže mi dlaň. Wentworth je mrtvý.

„Slíbil, že se vrátí,“ špitnu. Někdo už mi vytahuje střepy z dlaně, ale nevěnuji tomu pozornost.

„Cože,“ slyším bratra.

„Slíbil mi, že se ke mně vrátí!“ zakřičím. Roberta ustane v obvazování mé ruky, ani nevím, že s tím začala. Matteo na mě nechápavě kouká. Nerozumí tomu. Nerozumí mému žalu sužující mou bytost. „Měl se ke mně vrátit. Slíbil to,“ řeknu již normálně.

„O co tu jde, něco mi tu uniká?“ zeptá se Matteo doufaje, že dostane odpověď, které se hned ujme Roberta.

„Copak to nechápete? Zamilovala se do něj,“ konstatuje bratrovi, který na ni civí s otevřenou pusou dokořán.

„Jak ses mohla zamilovat do někoho, jako je on?“

„Stejně tak, jako se on mohl zamilovat do někoho, jako je vaše sestra,“ odpoví mu a opět se vrátí k obvazování mé dlaně. Bratr si mě prohlíží, těžko říct, na co myslí. Ale já ho nevnímám, koukám kamsi za něj. Mozek mi nepracuje a po tváři mi stéká další slza.

Na noc mi dal Caleb prášky na spaní. Zabraly okamžitě, ale rychle vyprchaly. V průběhu noci jsem se vzbudila. Zapila další z nich a po pár minutách opět usnula. Když jsem se probrala po druhé, někdo seděl na mé posteli.

__________________________________________________________________________

*A Cresswell, che Dio lo salvi – Na Cresswella, bůh ho ochraňuj.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování