OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 3. kapitola



The Beauty of Dark-Light - 3. kapitolaLena bude chtít utéct a požádá o pomoc Igraine. Změní se Lenin názor na Tristana? Podaří se jí utéct? A kdo je Catherine?

Den se chýlil ke konci. Slunce už zapadlo za obzor a venku začínala být zima. Byla to nevýhoda pouště – ve dne obrovské horko a v noci naopak zima.

Tristana jsem neviděla od té doby, co slyšel, co si o něm myslím. Nevím, jestli se mi vyhýbal schválně, nebo jestli byl někde pryč. Byla jsem ráda, že jsem ho nemusela vidět. Stačilo to, že mi ho připomínal zlatý kroužek kolem mého prstu.

Chystala jsem se ke spánku, ležela jsem v posteli a snažila se usnout, když se dveře mého pokoje otevřely.

„Co tu chceš?“ zeptala jsem se.

Tristan vešel, aniž by zaklepal, v rukou si nesl nějaké deky a polštář.

„Camelia si myslí, že žijeme jako normální manželé. Musíme ji utvrdit v této lži,“ řekl.

Rozložil si svoje věci u mojí postele a chystal se ke spánku, jako kdyby to byla úplně přirozená věc.

„Co si myslíš, že děláš?“

„Jdu spát. Dobrou noc, Leno.“ Natáhl se, aby zhasl světlo.

„Už jsem ti řekla, jak moc tě nenávidím?“

„Řekla,“ odpověděl, lehl si a otočil se ke mně zády.

Neměla jsem slova pro to, co mi řekl, úplně jsem oněměla. Takže on teď bude spát tady? Jenom protože lžeme Camelii?

Lehla jsem si a přemýšlela jsem o tom, co se stalo. Nebyla jsem ráda, když byl se mnou v jedné místnosti. Ale na druhou stranu, nelehl si do stejné postele, to by teprve bylo divadlo. Ukázala bych mu, že nejsem slabá světlá čarodějka.

Pomalu mě přemáhala únava a klesala mi víčka. Přestala jsem přemýšlet a ponořila jsem se do říše spánku.

 

Ráno mě opět probudilo slunce.

Ačkoli jsem nechtěla, moje první myšlenka mířila k Tristanovi, nenápadně jsem se podívala, jestli ještě spí. Vypadalo to, že ano. Nechtělo se mi ještě vstávat, takže jsem zavřela oči a odpočívala.

Po chvíli jsem uslyšela Tristana, jak vstává. Myslel si, že spím, takže se snažil být potichu. Nenápadně jsem ho pozorovala, co dělá.

Sklidil svou „postel“, aby nikdo nepoznal, že spal na zemi. Nevím, jak to s ním dopadne, jestli bude spát na zemi každý večer.

Zase jsem zavřela oči. Poznal Tristan, že ho sleduji? Také se po mně díval, ale nevěděla jsem proč. Opět jsem se odvážila podívat se.

Tristan ke mně stál zády a svlékal si tričko, ve kterém spal. Neměla bych na něco takového myslet, ani jsem nečekala, že mě to napadne, ale mohla jsem mít i horšího manžela. Mohla jsem být provdána za nějakého starého dědka nad hrobem, ale místo toho jsem manželkou Tristana Darkshadea. A ať se mi to libí nebo ne, i když je starší, je to kus chlapa. A to jsem viděla jen jeho záda.

Raději jsem zavřela oči a nedívala se, abych odolala pokušení. Pokušení? Cože? Jak mě to napadlo? Vždyť já Tristana nenávidím, jen se mi líbí, jak vypadá. Nesměla jsem o tom moc přemýšlet, hrozilo, že bych se dostala do bludného kruhu.

Teprve když jsem uslyšela, že Tristan odešel, odvážila jsem se otevřít oči a vstát z postele.

 

„Ahoj, Leno,“ pozdravila mne Igraine, když jsem sešla dolů na snídani. Seděla u stolu sama, Camelia ani Tristan s ní nebyli.

„Ahoj,“ oplatila jsem jí pozdrav. „Kde je Camelia?“

Byla jsem ráda, že mi ta ženská nezkazila den hned od začátku, ale zajímalo mě, proč tu není.

„Ještě nevstala. A Tristan už odešel do práce.“

„Aha.“

Tu poznámku o Tristanovi říkat nemusela, neptala jsem se na něj, bylo mi jedno, kde je a co dělá. Igraine mi to ale stejně řekla. Měla jsem takový zvláštní pocit, že ona chce, abychom byli spolu doopravdy, ne tak, jak to zatím je. Nechápala jsem, proč to chce. Copak neviděla, jak jsem tady nešťastná?

Ale já už jsem měla vymyšlený svůj plán na útěk, věděla jsem, jak se dostanu z tohoto vězení.

„Igraine, mohla bys pro mě něco udělat?“

„Samozřejmě,“ odpověděla.

„Potřebuji tvou pomoc.“

„A v čem?“

Naklonila jsem se přes stůl a zašeptala jsem: „Chci odtud utéct.“

Igraine upustila svou lžíci, kterou jedla svou snídani, a vystrašeně se na mě podívala.

„Leno! Co tě to napadlo? Neslyšela jsi snad, co včera říkala má matka? Nemůžeš odsud utéct!“

„Můžu, pokud mi pomůžeš.“

„Ne, Leno. Kam chceš utéct? Není tu nic, jen poušť. Je to temné dědictví, nemůžeš tam kouzlit, poušť ti to nedovolí! A jestli tě najdou… Camelia dodržuje staré zvyky, tady to není takové jako tam, odkud pocházíš. Pokud utečeš, podepíšeš si rozsudek smrti, který Camelia vykoná bez mrknutí oka!“

Zvedla jsem se ze židle a obešla jsem stůl. Sedla jsem si vedle své švagrové.

„Igraine, pomoz mi. Jestli mám zemřít, tak ať zemřu. Smrt je vysvobozením z tohoto vězení. Copak nevidíš, jak mi je? Dusím se tady, nepatřím sem!“

Sklopila hlavu, nechtěla se mi dívat do očí.

Hrozně moc jsem potřebovala její pomoc, potřebovala jsem její sílu, abych se mohla dostat za bránu. Vzala jsem ji za ruku.

„Igraine, prosím!“

„Promiň, Leno, nemůžu to udělat.“

Slabě jsem přikývla hlavou. Nasadila jsem na svůj obličej ten nejzklamanější výraz, který jsem dokázala a pustila jsem Igraininu ruku.

„Chápu to,“ řekla jsem.

„Nemůžu, Leno, promiň.“ Igraine se zvedla od stolu a odešla pryč.

Nemohla jsi ty, Igraine, ale já ano, pomyslela jsem si.

Nemyslela jsem si, že se mi to povede hned na první pokus a Igraine si ničeho nevšimne, ale cítila jsem, jak jsem zesílila, jak vzrostla moje magická síla, jejíž část jsem ukradla Igraine. Doufala jsem, že se na mě nebude zlobit.

Musela jsem to udělat, tohle místo mě věznilo, hrozilo, že tu budu pohřbená zaživa. A to jsem nemohla dopustit.

Měla jsem dokonalou příležitost, zůstala jsem sama. Měla jsem dostatečnou sílu a jediné, co mě dělilo od svobody, byla ta hrozná brána uzamčená temným kouzlem.

Odešla jsem od stolu, pořád jsem se dívala za sebe, jestli náhodou neuvidím Cameliu nebo Igraine. Naštěstí se neukázala ani jedna z nich.

Blížila jsem se k bráně, postupně jsem cítila kouzlo, odhánělo mě pryč. Napřáhla jsem paže před sebe, kouzlo ustupovalo.

Zpočátku to bylo lehké, jako kdybych plavala, odstrkovala jsem kouzlo od sebe. Ale čím blíž jsem byla, tím to bylo těžší, jako kdybych od sebe odstrkovala náklaďák. Snažila jsem se nevnímat bolest, myslela jsem jen na svůj cíl – dostat se ven.

Chvíli jsem si myslela, že to nezvládnu, ale jakmile jsem se dotkla brány, věděla jsem, že mám vyhráno.

Otevřela jsem bránu a kouzlo bylo prolomeno, už jsem kolem sebe necítila temnotu. Už mi nic nebránilo projít ven, dostat se na svobodu. Překročila jsem práh a cítila jsem, jak ze mne spadla obrovská tíha, už jsem si nepřipadala svázaná.

Brána se za mnou zavřela, zavřelo se za mnou mé vězení. Ani ten dům mě nechtěl, stejně jako jsem ho nechtěla já.

Teď začal boj s časem. Igraine říkala, že jestli mě najdou, zabijí mne. Ať už to dopadne jakkoli, bylo jasné, že mě budou hledat, takže jsem se musela dostat co nejdál. Neuměla jsem se přemisťovat jako Camelia, musela jsem jít po svých.

Krajina kolem byla vyprahlá, samý písek, štěrk a kamení. Jako kdyby z toho místa vyprchal život. Jediné, co se v té nicotě nacházelo, byl pískovcový dům, který jsem opustila.

Musela jsem jít pryč od toho domu, ale nikde nebyla žádná cesta. Zbývalo jediné - jít na sever. Běžela jsem. Bylo to to jediné, co jsem mohla dělat. Chtěla jsem si něčím pomoct, něco vykouzlit, ale Igraine měla pravdu, poušť mi to nedovolila. Bylo to ještě horší než v tom domě. Tam jsem si alespoň připadala jako čarodějka, uvězněná čarodějka, ale čarodějka. Tady jsem si připadala tak bezbranně, obyčejně.

Síly mi docházely, už jsem nemohla běžet. Nevěděla jsem, kolik je hodin, slunce bylo vysoko, takže jsem hádala, že je něco kolem poledne. Čím bylo slunce výš, tím silněji pálilo a mně bylo větší horko.

Přemýšlela jsem, že jestli mě najdou, Camelia nebude muset vydávat žádný rozsudek, zemřu sama vyčerpáním.

No tak, Leno! Nemysli tak! Budeš žít, musíš žít, musíš se odsud dostat!

 

Pořád jsem šla. Pravá noha, levá noha, pravá noha, levá noha, tak pořád dokola. Cítila jsem, že už to dál nezvládnu. Jít, skoro vůbec se nezastavovat, bez vody, bez jídla, to nešlo. Ani čarodějnická síla nepomohla mé slabé lidské skořápce.

Pořád jsem šla, slunce mi bylo jediným společníkem a stále klesalo. Krajina kolem se pomalu začínala měnit. Objevovaly se první rostliny, mrtvá poušť mizela, objevoval se život. A život byla voda. Cítila jsem ji ve vzduchu, hnala mě dál.

Už jsem se dostala tak daleko, nemůžu to vzdát, musím jít, musím se dostat k té vodě a přežít. Musím, musím, musím… Pořád jsem si to opakovala v hlavě, abych se přinutila jít dál, aby mé ochablé nohy udělaly další krok.

Slunce zmizelo, nastala tma. Slyšela jsem proud. Divokou vodu, která se lámala o skály.

Zvládla jsem to, pomyslela jsem si.

Zrychlila jsem. Nevím, kde jsem vzala sílu na to, abych popoběhla a byla vodě blíž. Už jsem ji před sebou viděla, vypadala jako tmavá stužka, která se táhla skalnatým terénem.

Už jen tři kroky, dva, jeden…

Zavrávorala jsem, kamení pode mnou se uvolnilo, a mnou projel obrovský záchvěv strachu. Udělala jsem krok zpět.

Našla jsem vodu a s ní málem i smrt. Byla tam řeka, ale táhla se dlouhým kaňonem.

Dívala jsem se dolů na tekoucí vodu a nemohla jsem uvěřit tomu, jaké mám štěstí a zároveň neštěstí. Nespadla jsem dolů, ale bylo to jen vlásek. Kdybych spadla, zabila bych se o skály, které byly z odolnější horniny než ty okolní a voda je zatím nezničila.

Našla jsem vodu, ale nemohla jsem se k ní dostat, nikde nebyla schůdná cesta dolů.

Moje tělo to vzdalo, nohy mě už nechtěly nést. Podlomila se mi kolena. Položila jsem se na zem, ležela jsem na kraji útesu, ze kterého jsem mohla snadno spadnout. Pomalu jsem dýchala a vydechovaným vzduchem jsem rozvířila písek. Chtěla jsem brečet, ale ani na to jsem neměla sílu.

Najednou jsem spatřila něco tmavého přímo vedle mého obličeje. Natáhla jsem ruku, abych se podívala na to, co to je. Byl to spadlý okvětní lístek červené růže. Kde se tady mohl vzít? Bylo tu pár rostlin, ale růže tedy rozhodně ne.

Byla jsem jako ten červený lístek. Nebyla jsem se svou rodinou, byla jsem zapomenuta v poušti. Byla jsem odsouzena k smrti.

Nečekaně jsem si vzpomněla na Tristana. Na růži, kterou mi včera dal. Pořád jsem nevěděla, kde skončily ty zbylé, které mi nedal.

Připadalo mi zvláštní zabývat se takovými věcmi, když jsem umírala vyčerpáním, ale zřejmě jsem potřebovala utéct před realitou, jakýmkoli způsobem. Dokonce i přes Tristana, mého manžela, kterého jsem nenáviděla a před kterým jsem utekla.

Přicházela zima. Jakmile slunce zapadalo, cítila jsem pořád větší a větší chlad. Z části to určitě bylo místním střídáním teplot - horké dny a chladné noci. Ale určitě to mělo i jinou příčinu. Byla jsem zesláblá, dehydrovaná, bez možnosti kouzlit. Nenapadlo mě, že budu mít zrovna takový konec.

Zavřela jsem oči.

 

První, co jsem ucítila na své kůži, bylo teplo. Tak krásné a tak hřejivé, že jsem doufala, že se ho nebudu muset nikdy vzdát. Přitiskla jsem se k němu blíž, bylo mi dobře.

„Leno… Leno… Leno…“ slyšela jsem pořád opakovat mé jméno. Nereagovala jsem na ten hlas. Nechtěla jsem se probouzet, když mi bylo tak dobře.

„Leno…“

Nechápala jsem, jak může být smrt tak klidná a krásná. Nikdy jsem nechtěla zemřít, chtěla jsem si užívat života. Ale to všechno zmizelo, když jsem musela odejít ze svého domova a vdát se.

Cítila jsem vítr ve vlasech, podivně to se mnou házelo, jako kdybych jela rychle na koni, ale to nemohlo být možné.

Zase jsem se ponořila do svých klidných myšlenek. Zvládla jsem to, utekla jsem z toho vězení. Už tam nemusím žít a poslouchat Cameliu, přetvařovat se, že miluju Tristana. Jen Igraine, ta jediná mi bude chybět. Cítila jsem s ní jakési souznění, přátelství, i když byla temná. S její pomocí jsem se také dostala pryč.

Myslela jsem na Igraine a najednou jsem slyšela její hlas plný úlevy.

„Tristane! Tristane, našel jsi ji!“

Nevěděla jsem, co se kolem mě děje, nevěděla jsem, koho Tristan našel a proč to Igraine tak potěšilo.

„Tristane, žije, že ano?“

„Ano,“ odpověděl sestře.

Kdo žije? Proč jsou jejich hlasy tak blízko? Já jsem odešla pryč, nevrátím se k nim.

Pak všechno zapadlo na správné místo. Věděla jsem, kde se vzalo to teplo a proč mě už začínalo pálit jako oheň, věděla jsem, proč slyším hlasy Igraine a Tristana. Našli mě. A donesli mě zpátky do toho domu.

„Kde jsi ji našel?“ ptala se Igraine.

„U kaňonu,“ odpověděl s kratší odmlkou Tristan. Nechápala jsem, proč neodpověděl hned.

„Cože? Ona chtěla-“

„Ne, jen tam ležela. Je hrozně vyčerpaná, stihl jsem to na poslední chvíli.“

Slyšela jsem, jak si Igraine oddechla.

„Matka s tebou chce mluvit.“

„Samozřejmě.“

„Snažila jsem se ji přesvědčit, Tristane, ale chce mluvit jen s tebou. Oba víme, co ti chce říct. Ale nevím, jestli…“

„Ty se tím netrap, Igraine, vyřeším to. Odnesu Lenu nahoru a pak si s matkou promluvím.“

Už jsem tam nechtěla být polomrtvá a jen je poslouchat. Podařilo se mi rozlepit víčka od sebe a rozhlédnout se kolem.

Tristan mě držel v náručí - překvapilo mě to a zároveň vyděsilo. Vedle nás stála Igraine a dívala se do tváři svému bratrovi. Když zaznamenala můj pohyb, podívala se na mě.

„Leno?“

„Pusťte mě, nechci tu být,“ zašeptala jsem. Bylo mi těžko rozumět, měla jsem sucho v hrdle.

„Odnes ji nahoru, postarám se o ni,“ řekla Igraine.

Neudržela jsem oči otevřené, takže jsem opět jen vnímala ostatními smysly. Cítila jsem, jak mě Tristan nese nahoru po schodech. Odnesl mě do našeho pokoje a položil mě na postel.

Pak už jsem jen cítila, jak mne opečovávaly Igraininy jemné ruce, otírala mi tvář a ruce, pomohla mi, abych se napila vody. Neuvědomila jsem si, že jsem opravdu tak vyprahlá a mám takovou žízeň.

„Igraine,“ oslovila jsem ji už trochu silnějším hlasem.

„Spi, Leno, musíš si odpočinout.“

„Igraine, co teď se mnou bude?“

Pamatovala jsem si její slova o útěku, o smrti a hlavně o její matce.

„Nevím,“ odpověděla. „Nevím, co s tebou bude.“

Tahle odpověď mi rozhodně nepomohla, abych klidně usnula, ale únava nakonec překonala strach a starosti.

 

Nevím, jak jsem spala dlouho, ale když jsem se probudila, pořád jsem byla unavená a zesláblá. Pořád jsem měla žízeň. Posadila jsem se a natáhla jsem ruku pro sklenici vody, kterou jsem měla na stole.

Ve stejnou chvíli se pomalu otevřely dveře pokoje.

„Už ses vzbudila,“ řekla s úsměvem Igraine, která vcházela dovnitř.

„Igraine!“ Byla jsem ráda, že jsem ji viděla.

Přišla k posteli a sedla si na její kraj. „Jak je ti? Nechybí ti něco, nemáš hlad?“

Nevšímala jsem si jejích otázek a položila jsem svou vlastní. „Zlobíš se na mě, Igraine?“

„Proč bych se měla zlobit?“

„Vzala jsem si část tvé síly.“

„Získám novou, stejně jako ty.“

„Ale udělala jsem to, aniž bych se tě zeptala, já jsem ti ji v podstatě ukradla.“

„Leno, ničím takovým se teď nezabývej. Musíš zesílit, jsi hrozně bledá. Přinesu ti polévku, ano?“

„Dobře,“ souhlasila jsem, když mi můj žaludek připomněl, že mám hlad.

Igraine se zvedla a šla mi pro jídlo, nejspíš pro oběd.

Rozhlédla jsem se kolem a uviděla jsem znovu ty stejné světlé stěny, stejnou postel s nebesy, stejný stolek se zrcadlem. I můj kufr byl pořád na stejném místě.

Zase jsem si připadala svázaná, cítila jsem kolem sebe temnotu. Sice jsem byla živá, ale znovu uvězněná. Co je tohle za život?

Dveře pokoje se znovu otevřely, ale nevešla osoba, kterou jsem očekávala. Tristan nesl tác a na něm jídlo pro mě. Přemýšlela jsem, jestli to byl jeho nápad nebo Igrainin.

Položil tác na noční stolek a posadil se na místo, kde seděla před chvílí jeho sestra.

„Jak ti je?“ zeptal se.

„Dobře,“ odpověděla jsem.

„Přinesl jsem ti polévku.“

„Nemám hlad,“ odbyla jsem ho.

„Musíš jíst.“

„Neříkej mi, co musím, řekla jsem, že nemám hlad.“

„Leno. Včera jsi málem umřela vyčerpáním, musíš jíst. Prosím, kvůli mně.“

Kvůli němu? A to mě má vážně přesvědčit?

Vzal lžíci a nabral polévku.

„Jez, Leno,“ řekl.

Tak on mi ještě bude říkat, kdy mám jist? Jeho nepřístupný pohled říkal, že se nevzdá a že mě přinutí sníst alespoň jedno sousto. A moje tělo bylo obrovský zrádce, takže jsem nakonec neochotně snědla nabranou lžíci.

Polévka byla dobrá, cítila jsem se po ní lépe.

Tristan mě krmil, asi mu to nevadilo, ale já jsem nebyla ráda. Vadila mi jeho přítomnost, byla jsem nesvá.

„Díky, to mi stačí,“ řekla jsem, když jsem snědla asi půlku donesené polévky.

„Ještě jednu lžičku,“ prosil mne Tristan.

Povzdychla jsem si, ale bez odmlouvání jsem ji snědla.

Tristan se pousmál. Odložil lžíci a sáhl pro něco do kapsy.

„Zřejmě patří tobě,“ řekl a v ruce měl zlatou náušnici se zeleným kamínkem. Byla to má náušnice, dědictví po mé matce.

„Našel jsem jen jednu včera u kaňonu. Druhou jsi zřejmě ztratila v poušti, když jsi utíkala.“

„Děkuju,“ zašeptala jsem a vzala si od něj náušnici. Mrzelo mě, že jsem druhou ztratila, ale zbyla mi alespoň jedna. Tristan neměl tušení, jak moc pro mě znamená.

„Mohl bys, prosím, odejít? Chci být sama.“

Díval se na mě a vypadalo to, že nechce odejít, alespoň ne hned.

„Leno, odpovíš mi na jednu otázku?“ zeptal se.

Otázku? Co chce vědět?

„Kam jsi chtěla utéct? A proč? To mě opravdu tak moc nenávidíš?“

„To není jedna otázka,“ upozornila jsem ho a pousmála se.

„Alespoň si můžeš vybrat, na kterou chceš odpovědět.“

Sklopila jsem zrak, netušila jsem, co říct. „Nevím, kam jsem chtěla utéct, možná domů. Jen vím, že jsem nechtěla být tady. Není mi tu dobře, připadám si tu cizí. Jako kdyby mě tu tenhle dům nechtěl, protože jsem světlá.“

„Takže to nebylo kvůli mně?“

Bylo, nebylo? Nevěděla jsem to. Magie mi říkala, ať se držím dál, ale srdce mi říkalo, že Tristan není špatný člověk, jakkoli i mohl ublížit, neudělal to.

„Odejdi, prosím, Tristane,“ požádala jsem ho a nechala otázku nezodpovězenou.

„Dobře.“ Tristan po mně nenaléhal, abych mu odpověděla, ale byl zklamaný. Vzal tác a odnesl ho dolů a nechal mě samotnou.

Znovu jsem si lehla, přitáhla si deku až ke krku a usnula jsem.

 

Když jsem se znovu vzbudila, stmívalo se a na obloze se objevily červánky. Den už končil, ale já jsem byla velmi čilá, protože jsem skoro pořád spala. Vstala jsem z postele a převlékla se.

Vyšla jsem ven na terasu a podívala se dolů, jestli nezahlédnu mou milou tchyni. Nikde jsem ji neviděla, ale ona mne ano.

„Tak jsi konečně vstala,“ ozvalo se nade mnou.

Otočila jsem se a vzhlédla jsem ke Camelii, která byla ve vyšším patře než já a dívala se na mě. Na tváři měla úsměv, který neměl nic společného s radostí. Naopak - zdálo se, že Cameliu něco pořádně namíchlo.

Sešla ke mně dolů a posadila se na dřevěnou židli.

„Nepovedlo se ti to. Neutekla jsi, stále jsi tady. Nedosáhla jsi svého.“

„Mýlíte se. Dosáhla jsem svého. Dokázala jsem se dostat pryč. Sice jsem neutekla, ale ukázala jsem vám, že jsem toho schopná.“

Camelia se zasmála. „Víš, co jediné jsi mi ukázala? Že jsi stejná jako Catherine. Ona si také nechtěla přiznat, že je nic v porovnání se mnou.“

„Chcete mi říct, že jsem nic? A co jste tedy vy? Měla jste mě potrestat za to, že jsem utekla, ale neudělala jste to.“

Camelia se zvedla ze židle a postavila se mi čelem.

„Nezahrávej si s osudem, Leno. To, že jsem to neudělala, neznamená, že to v budoucnu neudělám.“

„Vyhrožujete mi? Zřejmě neumíte mluvit jinak než pomocí výhrůžek, že?“

Zmizel jí úsměv z tváře, cítila jsem, jak se soustředí na to, aby proti mně použila sílu.

„Jen do toho,“ postrčila jsem ji. „Myslíte si, že se vás bojím?“

„Leno.“ Vstoupil mezi nás Tristan. Jeho matka okamžitě přestala kouzlit.

„Leno, pojď se mnou.“

„Proč? Nevidíš, že tvoje matka se mnou vede vážný rozhovor? Čekám na její odpověď.“

„Čekala jsem, že se budeš chovat trochu slušněji, za daných okolností. Ale ani blízkost smrti tě nezbavila tvé drzosti,“ řekla Camelia. „Neučinil jsi správné rozhodnutí, Tristane,“ obrátila se na svého syna, ještě než odešla dolů do svého pokoje.

„Pojď.“ Vzal mě za ruku a vedl mě na střechu domu.

„Co to děláš? Pusť mě, slyšíš? Pusť mě!“

Tristan mě nevnímal, pevným stiskem mi skoro drtil ruku a zároveň mě spalovala jeho temnota.

„Pusť mě! Pusť!“

Dovedl mě až na střechu a tam posléze do malé místnůstky, o jejíž existenci jsem neměla ani ponětí.

„Pusť mě!“

Jen co jsme vešli, vylekala jsem se, kolem mě byl šum křídel, vrkání holubů. Když jsem se trochu zorientovala a vystrašení holubi posedali na zem, Tristan začal mluvit. Nebo si spíš na mně vybíjel zlost.

„Sotva jsem ji přesvědčil! Byla rozhodnutá, že tě zbaví života! Chtěla hned navečer svolat radu, aby to všechno rychle vyřešila, nechtěla ztrácet čas. Nepokoušej svoje štěstí! Nevidíš, co všechno svým neuváženým jednáním způsobuješ? Tady se dodržují stará pravidla temných, ať už k nim patříš, nebo ne.“

Dívala jsem se na něj zpod svých řas a cítila jsem se trochu provinile. On se mě zastal? Přesvědčil Cameliu, aby mě nezabíjela?

„Myslí si, že jsme manželé a my musíme tuhle hru hrát. Pokud chceš přežít.“

„Nebudu nic hrát!“ Nebudu se přetvařovat před tou čarodějnicí.

„Tak v tom případě poteče krev, Camelia není jako já. Neztěžuj mi to. Nemusím tu vždy být, abych tě zachránil, Leno, uvědom si to.“

Můj mozek tohle nechtěl chápat, dokud mi to Tristan neřekl do očí. Omluva by byla zřejmě na místě, ale já se neomluvila.

„Jsou tvoje?“ zeptala jsem se a Tristan pochopil, že se ptám na holuby.

„Ano,“ odpověděl bez známky hněvu v hlase.

„Staráš se o ně?

Tristan natáhl ruku a vzal jednoho holuba do rukou. Byl jasně bílý, tak nevinný a krásný. Popošel opodál, odvrátil ode mě tvář.

„Zrcadlo ukazuje člověku tvář. Někdy je v něm hezký, jindy se pokládá za škaredého. Když ti ukáže pravdu, není úniku. Ale zrcadlo nemá duši, neukáže ti cestu.“

Znovu se ke mně otočil čelem a přišel blíž.

„Mým zrcadlem jsou oni. Když se na ně podívám, vidím v nich svůj obraz. Ale ukazují i cestu.“

Natáhl holuba před sebe a podával mi ho. Opatrně jsem si ho od něj vzala. Holoubek byl vystrašený, jemně jsem ho hladila po hebkém peří. Proti své vůli jsem se usmála.

„Nikdy nezapomenou, odkud pocházejí. A jsou svým druhům věrní.“

Vzhlédla jsem k Tristanovi a zaujatě ho poslouchala.

„Nenech se unést jejich krásou. Při ochraně svého hnízda jsou schopni položit život.“

Tristan se rozhlédl kolem a chytil dalšího holuba, také bílého.

Podíval se mi do očí a pak se otočil a vyšel ven. Nevěděla jsem, co dělá. Ale následovala jsem ho. Tristan počkal, až také vyjdu ven a pak znovu začal mluvit.

„Dokáží milovat i smutnit.“ Pustil holuba a ten vzlétl do výše. Byl jasně vidět na temné obloze. Za chvíli sesedl na zem. I já jsem toho svého pustila. Po krátkém letu přistál nedaleko Tristanova holuba.

„Nikdy svého druha nezradí. Jsou lepší než my,“ dořekl Tristan.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 3. kapitola:

7. Andre2 přispěvatel
11.09.2015 [20:57]

Andre2Doufám, že se paní tchyni brzy něco stane Emoticon Emoticon Emoticon. Jinak se mi kapitola moc líbila, snad se Lena začne chovat víc přátelsky, co se týče ohledně Tristana Emoticon. A ten konec Emoticon Emoticon Emoticon, opět skvělá kapitola, těším se na pokráčko Emoticon

6. FantasyNikol přispěvatel
07.09.2015 [18:33]

FantasyNikolLena se chová nerozumně. Emoticon (Pozor, pozor, tento názor jsem si vytvořila po dvou dnech plné prskání a tvrzeních, že já bych to tam celý zbourala, Camelii rozbila pusu a podobný blbosti Emoticon .) Ten útěk se jí překvapivě povedl. Fakt jsem čekala, že od jejího zdrhnutí ji bude dělit více překážek. Emoticon Tristan mi přijde stále smutný jak tohle pondělí ve škole. Emoticon Emoticon Pěkný a pokračuj dál. Emoticon

5. Týna
05.09.2015 [10:37]

Neuraž se, ale přijde mi to hodně podobné seriálu. Například ti holubi,ten útěk ikdyž je trochu jinak,chápu že tam musel být. Ty zvyky co musí dodržovat. Asi vím kdo je Cath Emoticon Začátek je podobný uvidíme jestli se i později budeš držet seriálu.
Ale jinak se mi tvá povídka líbí Emoticon Je zajímavá svým tématem,takže je rozhodně něco pro mě Emoticon
Doufám,že tě to neurazilo,je to pouze můj názor Emoticon

4. Ivet
04.09.2015 [22:26]

Být temný čaroděj jako on, tak se zbavím nejprve matky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jen piš dál, těším se, co bude Emoticon

3. majka
04.09.2015 [17:24]

Ten koniec sa mi páčil ... dúfam, že si s Tristanom budú viac rozumieť Emoticon

2. Eilan přispěvatel
04.09.2015 [16:28]

EilanOpět skvělá kapitola Emoticon. A ten kone s těmi holubi. To byli nádherné! Emoticon

1. Inugirl přispěvatel
04.09.2015 [12:55]

InugirlNo zatím nevím, co si o tom mám myslet. Být Tristanem asi si jako temný čaroděj sjednám pořádek ale z něho nejde vůbec strach:-)I normální chlap by s takovou ženskou ztratil trpělivost:-)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!