OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 7. kapitola - Cože jsem?!

27.04.2011 (20:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1260×

Cože jsem?!

Otevřela jsem prudce oči a šlehlo mě do nich ostré denní světlo a moje neoblíbené slunce. Přetočila jsem se na druhý bok a promnula si oči. Kde to jsem…? Párkrát jsem zamrkala, než jsem si přivykla na jasné světlo vnikající velkým oknem do pokoje, a pak jsem se podívala, v čím kutlochu jsem skončila. Rozeznala jsem známé tvary – skříň přede mnou, zrcadlo nad ní, obrazy na po pravé straně, další skříň, tentokrát velká a psací stůl. Můj pokoj?

Pořádně jsem se podívala a vážně jsem byla doma, tmavě zelené závěsy, výhled na Prahu z obrovského okna, světlounce zelené zdi a tmavě hnědá podlaha z parket. Jak jsem se sem dostala? Zívla jsem a zvedla se, až pak mi došlo, že se vedle mě něco hýbe. Zaječela jsem a vypálila jsem z postele takovou rychlostí, že jsem to nabrala do stěny. Připlácla jsem se na ni a zírala na stvoření ležící v mé posteli.

Zpod přikrývky vykoukly bronzové kadeře a nakonec protáhlý obličej právě probuzené Fluffy. Znechuceně si odfrkla a plácla hlavou na polštář. Já jsem se oddělila do stěny a hluboce vydechla. Ještěže to byla jen ona, protože… Br, včera jsem teda potkala týpka. Byl sice hezký, ale šel mi z něj mráz po zádech. V zájmu zachování života bych s ním nevlezla ani do výtahu!

„Co je?“ zamručela Fluffy z peřin a otočila ke mně hlavu. „Proč tak ječíš?“ Převalila se na bok a se zamručením zabořila hlavu do polštáře. Žasla jsem nad její drzostí – strach a děs ji evidentně přešel až příliš brzo.

Vztekle jsem zavrčela a začala ji pakovat z mé postele. „Ječím?! Ano, já ječím! Protože,“ hekla jsem a přes všechny její protesty ji skopla z postele, „nevím, co tu dělám, ani jak jsem se dostala a ty spíš v mojí posteli,“ vřískala jsem rozzuřeně. Nechápala jsem absolutně nic a Fluff zrovna nevypadala na to, že mi to vysvětlí.

„Ty teda máš náladu,“ zívla a protáhla se. Byla pořád rozcuchaná a měla přeleženou ofinu, ale jinak už byla v pořádku. Měla zdravou barvu pleti a ve tváři měla zas ten přidrzlý výraz s našpulenou pusou. Krom toho měla na sobě moje modré tričko s nápisem I AM FREAK, které jsem dostala od kamarádky Katky k patnáctinám… Páni, Katka. Už jsem ji neviděla dlouho, zatraceně, už jsem nikoho neviděla dlouho.

„Co se včera, do háje, stalo?!“ chtěla jsem naléhavě vědět a visela jsem na ní bezradně očima.

Ona jen zdvihla jedno obočí s výrazem naprostého machra. „Potom, co jsi předvedla tu super otočku, a skončila u líbání podlahy jsme tě já a ten pubertální netopýr přinesli domů,“ pokrčila rameny na znamení samozřejmosti.

Vytřeštila jsem na ni oči. „Co…? Ale táta…?“

„Ten nebyl doma, na stole pořád ještě leží papírek, že bude o víkendu na rybách s Patrikem a Michalem,“ vysvětlila mi a znovu se rozvalila na posteli. Tohle jsem tušila, říkal to už minulý týden, ale to, že by jel… no, je to dobře.

„A ten divnej chlap?“ optala jsem se ještě rychle, zatímco jsem se opřela o pelest postele a sedla si na polštář. Leonard mi pořád naháněl hrůzu, šel z něj strach. A krom toho byl dost neurotickej, řekla bych, že to bude peri nebo nějaký druh kentaura, který dokáže skrýt i kopyta. Ale to umí snad jen ti na v Austrálii. Rozhodně na to vypadal.

„Leonard?“ opáčila Fluffy, přikývla jsem. „Jo tak ten řekl, že se dneska sejdeme v soukromé knihovně. Prý, abychom zjistili, co jsi zač,“ objasnila mi s nezájmem a začala si prohlížet nehty. Sem tam se zamračila, ale nechápu, co se jí nelíbí. Na to, že je už nějaký ten pátek tuhá, má zatraceně dobrou manikúru. Účes, vlasy a vlastně všechno. Tohle fakt nechápu – já jsem nejen živá, ale i se o sebe starám a pořád vypadám jako blbec. Kde je teda chyba?

Zamračila jsem se té její odpovědi. „Co je mu po tom, kdo jsem,“ odsekla jsem tiše a přitáhla si nohy k bradě. Nějak jsem si nepřipadala jiná a ani nijak zvláštní. Možná, že jsem to neudělala já, nebo mám nějaký super schopnosti, ale jinak jsem jen normální středoškolačka. Nebo jsem třeba spider – woman. To by bylo fakt skvělý, mohla bych Fluffy zalepit pusu kdykoli bych chtěla.

„Je to starší brácha Bena, toho fešáka, co tě tak blbě balí,“ oznámila mi a vstala.

Koukla jsem na ni jako na ducha. „Bena? Jako Bena ze školy?“ Tak tohle byla jasná podpásovka. A taky to znamená, že trpím psychickou poruchou – vybírám si špatný typy. Nejdřív se zakoukám do upíra a pak do… „Co jsou zač?“ vyštěkla jsem Fluffy procházející se po mém pokoji. Zrovna mi prohrabávala skicáky.

„Zaklínač, ten Leonard je zaklínač,“ řekla mi na půl pusy přes rameno. No, moc hezký. Když budou chtít, tak se proměním v okurku, anebo ještě líp, a bude ze mě koště. Nějaký pěkně ošklivý smeták. A co hůř – oni se taky promění v cokoli a kdykoli. Jsou jako chameleoni společnosti s tím rozdílem, že jsou to nelidi a s největší radostí vás stáhnout z kůže.

„Všechno se podělalo,“ zamumlala jsem jako odpověď a položila jsem se do peřin.

„Proč myslíš?“ Fluffy se dál hrabala v mých věcech. Vůbec jí nevadilo, že na ni koukám, nebo že to nejsou její věci.

Vydechla jsem. „Protože je Ben zaklínač, pomlčka, líbí se mi. Protože další kluk, který se mi líbí, je evidentně teenager Drákula a já jsem bůhvíco!“ ucedila jsem a se sarkasmem, který mě pálil na jazyku, jsem ještě dodala: „Tenhle super rok je vážně nejdokonalejší. Přesně, jak jsem to plánovala!“

„Fakt?“

Zuřivě jsem vystřelila z postele. „Jasně, že ne!“ vykřikla jsem a rázovala jsem si to do koupelny, kde jsem třískla dveřmi tím způsobem, že chudinky zasténaly a paní Mastné bydlící pod námi spadl na hlavu lustr. „Všichni mi polibte prdel!“ vřískala jsem ještě za sebou jako smyslů zbavená. Hned jsem zaplula pod sprchu a trochu si zchladila žáhu.

Teda, to mě nadzvedlo. Spíš ona. Copak mě tak vytáčí? Ta malá… Hm, ona mě fakticky dokonale dostala. Přesto, když jsem byla u zombíka v brlohu, myslí mi létala myšlenka, proč tu není, kde je, kam šla… Zamračila jsem se směru svých myšlenek, které se ubíraly zvrácenou cestičkou přes Fluffy k mému srdci. Možná, že mi přece jen není úplně ukradená.

S vykulenýma očima jsem se podívala do zrcadla. Není…? Ale to je blbost, štve mě. Neskutečně a pořád, ani není v mojí hlavě a dohání mě k šílenství.

Znovu jsem se podívala sama sobě do očí. Možná právě proto budeme jednou dobré přítelkyně, ale to se stane, až vyrostu. Zatím mě jen sakramentsky štve.

◘◘◘

Pro mě příliš pomalým krokem jsme sunuly ke knihovně, která se nacházela v jedné zapadlé uličce na západ od Staroměstského náměstí. Cestou jsem celkem bez výčitek vrážela do lidí a ostatních batůžkářů, kteří přijeli okukovat Prahu. Hlavou se mi honily vyděšené myšlenky. Podobaly se drakům chrlícím oheň. Pokaždé, když jsem si pořádně uvědomila cíl cesty, sežehla mě vlna pálivého horka a moje myšlenkové pochody se změnily na ohnivé vodotrysky.

Zní to pošahaně – a upřímně je to pošahaný –, ale představa, že jdu s Fluffy, která má na sobě bordové přiléhavé šaty, do zapadlé uličky do knihovny, kam pravděpodobně sto let nevkročila živá bytost, a čeká tam na nás Mr. Nice* a ta pubertální pijavka, mě moc netěší. Spíš děsí, ježí se mi chlupy… úplně všechny.

„Tady,“ prohlásila Fluff vítězoslavně a odebrala se vysokými dřevěnými dveřmi dovnitř. Překvapivě to tu bylo nepřekvapivé aneb česky – zašlá, stará a prachem vyzdobená místnost, evidentně chodba, s jedinými dveřmi, které jsou čirou náhodou otevřené. Jako by nás zvaly dál, až na to, že místo tradičního „vítejte“ křičely dveře spíš „zmizte, dokud máte nohy“.

Chvíli jsem váhala s odpovědí, ale nakonec jsem stejně vyklopila to samé jako před pěti minutami, deseti minutami, patnácti minutami… „Jak jsem na to mohla přistoupit,“ žasla jsem sama nad sebou a poslušně ťapala za múzou, která má na sobě dneska oblek á la lehká děva. Mimochodem – ty šaty jsou vlastně moje!

„Cože? Jo… tak,“ dovtípila se, zatímco tančila k dalším dveřím. „Typovala bych to na tvoji inteligenci,“ podrazila jsem jí nohy, sakra, nespadla, „ale pravdou je, že mám prostě charisma. Okouzlila jsem tě. Omámila, cokoli chceš.“

„Udělala jsi ze mě debila,“ ucedila jsem nakonec.

Fluffy se na mě kradmo podívala, než jsme vkročily do další místnosti. „Pokud to ještě šlo.“

Neokomentovala jsem to, jen jsem zafuněla. To, co jsem předtím řekla v koupelně, definitivně ruším. Není vteřina, abych ji nechtěla zabít, a není vteřina, abych ji chtěla nechat naživu.

Bohužel, k mé smůle, a tak dále, čekal na onom místě jak dobře vypadající Leonard, tak Alex a vedle něj stál ještě jeden muž. Ale jeho tvář mi byla povědomá, podobal se Alexovi. Ne moc, jen trochu, přesto jsem viděla ledově šedé ostří v očích, ostrou čelist, římský nos a přesto měkké rty. Na otce byl docela mladý, ale je to upír, co já vím. Vypadal zatraceně dobře. Svetr v měděné barvě, černý kabát a tmavě kouřové kalhoty. Jen jedno ho od Alexe odlišovalo – vlasy. Nebyly inkoustově černé, ale platinové. Byl to ten nejsvětlejší odstín blonďaté, jaký jsem viděla.

„Vítáme Vás, dámy –“

„To si strč někam, co chceš?“ skočila jsem Leonardovi do řeči, načeš mě obdařil pohledem, za který by se ani barakuda nemusela stydět.

„Pamatuj,“ sykla Fluffy, „chceme se odsud dostat vcelku. Vcelku!“ Protočila jsem oči.

„Tak našli jste něco nebo ne?“ chtěla jsem vědět a ledabyle jsem se opřela o stůl, který pod náporem mé váhy mocně zasténal. S řízným „krucifix“ jsem se odebrala pryč. Dál od nábytku.

„Ne tak docela,“ zamumlal Leonard a vztekle svíral nějakou bichli.

Znova jsem naklonila hlavu jako pes při stopě. „Vyklop to, Einsteine. Nemám na tebe celej večer,“ šklebila jsem se na toho chlápka ignorujíc Fluffyiny protesty a varovná gesta. Místo toho jsem se zaměřila na Alíka. Stál tam a sledoval každý můj pohyb přímo hypnotickým pohledem. Ksakru – tohle nevypadá ani na panice Edwarda Cullena ze Stmívání, ani na toho fešáka Stefana z Vampire Diaries. Tohle vypadá na Otíka. Jen nemá odstátý uši, to je vše.

Zadíval se na mě ten třetí a Leonard s nechutí sklapnul hubu dřív, než stačil vydat hlásku. „Těší mě, slečno. Jsem Frederik Vznešený, Alexandrův otec.“ Ten hlas! Ty oči… Ten parchant! Upír, je to ten upír z té uličky před pár týdny, když mě Alex potkal v kavárně. To on ublížil tomu muži. Zmetek.

„Jo a co tu chcete?“ vyštěkla jsem nakvašeně. Vůbec se mi to tu nelíbilo, ani to jako knihovna nevypadalo. Tohle byl určitě jen starý sklad papírů a knih v roztrhaných a časem okousaných vazbách. Po zemi se válely stovky takových kousků a v regálech bylo složeno přes desítky svazků starých a nepotřebných knih. Všechno na sobě neslo silnou vrstvu prachu, koberec u dveří, knihy, nábytek i okenní římsy. Byla zde jen dvě okna vedoucí do ulice, velká a jedno z nich mělo popraskaný roh. Musely jsme je minout, když jsme vcházely do budovy.

„Leonard a já jsme obchodní partneři,“ vysvětlil mi s lehkým úsměvem na rtech. „A když jsem se doslechl a o tvém jaksi mimořádném talentu, musel jsem tě poznat, má milá.“ Elegantně se pohyboval, mluvil a mám ten dojem, že s grácií i dýchal. Šel mi z něj mráz po zádech.

„Talent, jo?“ pozvedla jsem obočí a snažila se působit suverénně, při nejlepším jsem měla pokerový výraz.

Leonard už to nevydržel a začal. „Nedělám to kvůli tobě, ale kvůli sobě. Jsi nebezpečná!“

„Překvapení,“ uchechtla jsem se a Fluffy mi dala pohlavek. Zatraceně, nejen, že mi krade oblečení a kecá mi do života. Teď mě snad bude i poučovat! Kde to žiju? I když pohled toho imbecila stál za fotku.

„Abych pokračoval,“ řekl a uhladil si kravatu. „Tím, že jsi přivedla svou múzu, kterou bys neměla ani spatřit, k životu jsi, řekněme, na sebe upoutala pozornost.“

„Tak proč o tom někomu vykládáte?“ zeptala jsem se ho ne moc inteligentně.

Leonard zasípal a jeho obličej začínal pomalu rudnout. „Já nikomu nic neříkal a nech mě konečně domluvit!“ vybuchnul. „Někdo si toho všiml. Pochopte, pokud někdo provede takto velký zásah do jemné rovnováhy, která je zde nastolena, všichni to pocítí. Kromě lidí – ale ty už nikdo ani nepočítá. Jde o to, že tvá múza byla přemístěna ze svého světa sem k tobě a měla by se tam urychleně vrátit. Nechceme přece nějaké následky,“ dokončil svou řeč. Vsadím se, že se na to připravoval docela dlouho. Toho chlapa si umím představit před zrcadlem, jak si pracně nacvičuje svůj velkolepý projev.

Jenže to stále nemění nic na to, co řekl. Fluffy a vrátit se? Kam? Do útrob mé hlavy? Ne, ani nápad. Já prostě nesnesu pomyšlení, že je vězněná někde uvnitř… mě.

„Aha. Takže tu ohranou písničku ‚apokalypsa klepe na dveře‘ máme za sebou. Bod číslo dvě – Fluffy se nikam vracet nebude!“ vrhala jsem po něm zostra slova jako dýky a oddychovala způsobem, že by se španělský býk při pohledu na mě zalknul.

„Víte, drahoušku, je to nebezpečné pro nás všechny,“ snažil se mi to sladce přerecitovat noční tvor v tom příšerně drahém svetru a lakýrkách. Aspoň myslím, že takový boty měl, protože můj pohled se zabodl někde u kalhot v oblasti pasu a dál se už nehnul. Copak ho má každej upír tak dlouhý…? Tak tuhle myšlenku si rozhodně zakážu. Věk se sice u něj určit nedal, ale šestnáct by mu nebylo ani, kdybych vyžahla Becherovku až do dna.

Mně už došly odpovědi a hlavně otázky. Bezradně jsem se otočila na svou, překvapivě tichou, společnici.  Jenže když jsem ji viděla, pochopila jsem, že je zticha. V uších měla (moje) sluchátka a v rukou držela (můj)  iPhone a cosi v něm zuřivě hledala. Zajímalo by mě, jak dlouho jí trvalo, než jí došlo, že je dotykový. Tak či tak na to přišla.

Vztekle jsem po ní skočila a vytrhla jí sluchátka z uší. „Potřebuju pomoc,“ zasyčela jsem a prala si sluchátka do miniaturní kapsy u kabátu.

Fluffy je sjela pohledem s takovým nezájmem a dávkou znudění, že by přitom i vlkodlak sklopil uši a zalezl do nejbližší hospody. „Nechápu proč. Nikdo tě nesvlíká, dokonce má jeden z nich rukavice,“ konstatovala klidně a chtivé pařáty opět natahovala po těch zákeřných drátech v mé kapse.

Napodobila jsem hysterický smích, jaký umí pouze moje máma. „Oni tě chtějí poslat domů,“ zaskřípěla jsem zuby a zuřivě škubala hlavou ke skupince.

To už zpozorněla. „Obávám se, že to nepůjde,“ pootočila hlavu k nim, „dokud to Calure nebude sama chtít. A vůbec – s pijany a pitomci jako jste vy tři o tom ani nehodlám diskutovat. Vyklopte, co mám doma za zrůdičku a ty mi vrať sluchátka!“ S pohledem plným zadostiučinění natáhla ruku, patrně si myslela, že jí je dám za odměnu. Můj důvod byl ale jiný – sebezáchova.

„Má bohužel pravdu. Já nevím, jak jsem ji sem dostala. Prostě se to stalo. Otázka je pořád stejná – jak,“ vrátila jsem se k původnímu tématu. Nálada v místnosti se ale trochu změnila. Leonard ztratil trpělivost a ježil se jako dikobraz na Alexe, který mu dával celkem slušně najevo, aby si hleděl svého. Lord to ale s velkorysostí přešel a zadíval se na mě.

„Nemám přesné informace, to nikdo z nás, ale potom, co jsi předvedla, mám pádnější důvod k tomu, abych si myslel, že jsi druh čaroděje. Zhmotňovač přesněji,“ řekl mi zamyšleně.

„Tak to asi těžko, v naší rodině není nikdo… počkat, moje babička je věštkyně. Má to s tím něco společného?“ Napadlo mě hned, že by za to mohla bábi a moje indiánská krev. Moje babča totiž pochází z Aljašky, je to původem Aleutka. Aleuti jsou indiáni pocházející z Aljašky, Aleutských ostrovů a Komandorských ostrovů. Do Čech se dostala díky dědovi – otci mého táty –, který tam tehdy jezdil na nákladní lodi a do babičky se zamiloval a odvezl si ji s sebou.

Romantické, že?

Vlastně ani ne – ač se to zdá zvláštní, Aleuti nejsou moc pověrčiví. Díky létům utlačování Rusy a přijmutí křesťanství ztratili zájem o své dědictví, které jim přenechali jejich předci. A tím pádem byla babička neoblíbená. Pochopte, člověk, který ví věc pět minut před tím, než se stane, není normální. Takže byla ráda, že odtamtud vypadla.

Ovšem, Frederik nevypadal, že by ho to uchvátilo. „I když je tvá babička možná věštkyně, tak to s tím nemá co dočinění. Pořád je člověk. Ty nikoli a tví rodiče jsou též lidé –“

„Kam tím míříte?“ zamračila jsem se. Alex najednou nepozorovaně vyšel ze stínu, nevšimla jsem si, jak mu dneska sluší. Ech, co to plácám?

„Jediné vysvětlení je, že jsi adoptovaná,“ řekl prostě, ale v očích mu toho hrálo mnohem víc. Cosi mi říkalo, že se drží zpátky kvůli svému otci. Otázka je proč.

„Cože jsem?!“ vyjekla jsem. Jestli chce, aby to se mnou zase seklo, asi se mu to podaří. „To teda ne, já nejsem…“ Zasekla jsem se a zadumaně se podívala po Fluffy. Měla sluchátka vynadaná z uší a kývla.

„Chceš to vědět nebo ne?“ zeptala se mě opatrně.

Podívala jsem se na Alexe a pak na ty dva páprdy. „Dneska to stačilo, dík za všechno. Sbohem,“ řekla jsem rychle a vyřítila jsem se ze dveří, až se za mnou zvedl oblak prachu. Tak já nejsem já. Ostatně, nejsem podobná ani jednomu z rodičů. Táta je zrzek s modrýma očima a citlivou kůží po dědovi. Máma je zas vysoká plavovlasá žena s čokoládovýma očima. A já? Barvu vlasů mám bůhví po kom, protože světle hnědé se v naší rodině nevyskytují ani náhodou, výšku taky nemám po nikom – sto sedmdesát pět je nedostatkové zboží a oči nachové barvy mě děsí už pár let.

Razila jsem si to ulicí, hlavu zabořenou v kabátě.

„Hej, zvládneš to domů sama, ne?“ křikla na mě Fluffy z druhé strany silnice.

Zvedla jsem s neochotou hlavu. „Proč?“

„Mám rande s tím taxikářem, co nás včera hodil domů,“ usmála se hladově a zmizela v uličce. Já jen zůstala nehybně civět na místo, kde ještě před pár vteřinami stála. No to snad není možný. Já ji zabiju, jen se objeví ve dveřích. A vzala mi iPhone. Ksakru. Aspoň se budu moct doma litovat. A jen doufám, že nic neprovede.

◘◘◘

Omyl. O půl třetí ráno jsem se musela hlásit v baru Solidní nejistota kam Fluffy zašla s novým objevem. Stála jsem jako idiot v teniskách (až v metru mi došlo, že mám každou jinou), pyžamu, které maskoval dlouhý kabát a hárem, který by mi záviděl leckterý fanoušek heavy metalu. Poslední kapka byly pohledy, jimiž mě obdařovali návštěvníci baru.

„… tak budete muset uhradit škodu,“ sípal přiškrceně majitel baru s doutníkem v tlamě a dlouhým prstem ukazujícím na zdemolovaný box.

„Samozřejmě, samozřejmě. A kolik, že to je?“ mumlala jsem ospale.

„Cena bude do šesti tisíc, přesnou částku nemůžu určit jen tak,“ bručel nespokojeně chlap a potáhl z doutníku. Mně se jen protočily panenky a šlehla jsem pohledem po Fluff. Zachytila jsem svůj zjev v jednom ze zrcadel. Nejenže jsem vypadala jako bezdomovec, ale ještě ke všemu jsem začala nabírat tmavý odstín lila. Fluffy se celkem bezostyšně okukovala přítomné hochy – nechci vědět, k jakým praktikám se uchýlili, že mě to vyjde na šest klacků –, ale to že má stylový rozparek až k pasu na mých šatech, který tam teda rozhodně nebyl, mě zahrnuje řadou otázek. Číslo jedna – měla bych se přiučit?

Jenže momentálně vítězila otázka číslo dvě. Jak ji zabít, aby to bolelo. A pak jsem uslyšela její: „No páni, ta barva ti sedí k očím.“

Jen jsem bezmocně zařvala a majiteli baru vypadnul doutník ruky.

„A pomažeš zpátky!“ ozývalo se třesoucí se budovou.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 7. kapitola - Cože jsem?!: