OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná Strana 2. kapitola - Ahoj, já jsem Alexandr, ale když tak jen Alex

29.10.2010 (19:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1278×

Ahoj, já jsem Alexandr, ale když tak jen Alex

 Píseň k povídce

Ředitel se na mě kouknul, až jsem měla pocit, že pod tím jeho pohledem rozpustím. „Jak prosím?“ zahřměl a v jeho očích se mu nepřátelsky zablýsklo.

„He, he… “ Nervózně jsem se poškrábala na hlavě. „Já… omlouvám se,“ špitla jsem. „Zap - pomněla jsem to,“ zapípala jsem tiše.

„Zapomněla?“ Hlas mu překvapením – nebo úlekem? – vyletěl do výše. „Prokristapána, vždyť zbývá asi patnáct minut do ceremoniálu a vy mi teď řeknete, že nemáte proslov!“ prskal. Zrudla jsem a na čele mi vyrazil pot. Kdybych mohla, tak se na místě propadnu do země.

„Já… něco vymyslím,“ zašeptala jsem provinile a mačkala si nervozitou ruce za zády.

„To bych vám radil, slečno Doležalová!“ zabručel hlasitě, otočil se a už plachtil po schodech dolů.

Jen, co je jeho černé sako zmizelo v útrobách školy, tak jsem si hlasitě oddechla a setřela jsem si pot z čela.

„Řekl jsem hned!“ ozval se ředitelův výkřik za mými zády. Zaječela jsem leknutím, nadskočila dobré dva metry a upalovala pryč. V tu chvíli ze mě byla jen malá dušička.

Doběhla jsem do sborovny a sesula se na židli. Co budu, proboha, dělat? panikařila jsem. Mám na starost jen jednu věc a i na tu zapomenu… Jsem v háji! Totálně. Rozhlídla jsem se po prázdné místnosti a znovu hlasitě vydechla. Po chvíli jsem si dostatečně vynadala a přiskočila jsem k oknu. Celý areál školy se rychle zaplnil lidmi, že tam nebylo k hnutí. Proč já nemůžu chodit do malé vesnické školy? hudrovala jsem a přešlapovala na místě.

V tu chvíli mi svitl nápad. Koukla jsem dolů na mrňavé lidičky a sama se zasmála. Mám to! Vyběhla jsem ze sborovny a letěla po schodech dolů. I když, mohla bych se stavit na záchodě. Moje vizáž jistě utrpěla škody, díky mému nešetrnému zacházení anebo ředitelovu prskání! Vletěla jsem na toalety a vřítila se přímo na odpadkový koš. Au, moje noha.

Koukla jsem na svůj odraz v zrcadle, ale div jsem nezakřičela děsem. Můj pečlivě udělaný culík a celkově celý účes byla jedna velká cuchanina. Zuřivě jsem zavrčela a v tu chvíli jsem si strhla z hlavy gumičku. Pročísla jsem si světle hnědé vlasy a dala se do obličeje. Naštěstí to byly jen drobné úpravy.

Ale mě je to stejnak jedno… Hlavně, abych nepřišla pozdě.

***

Stála jsem před v chodem do hlavní budovy dívala se na dav lidí pode mnou. Nasucho jsem polkla. Jasně, před chvílí jsem si vychvalovala svůj plán na projev a teď nám chuť se zakopat do země. Co jsem komu udělala, že mě trestá tím nejhorším možným způsobem - v podobě řeči před… Snad polovinou celýho národa?!

„…takže vám přeji hodně úspěchů…“ Zaposlouchala jsem se do uklidňujícího, hlubokého hlasu našeho ředitele. Ten chlap není člověk! (Vzhledem k tomu, že jsem minulý týden viděla trola, tak bych se moc nedivila.) I když… co by teda byl? Měl autoritu a respekt, všichni mu naslouchají a všichni se mu taky klidí z cesty. Nejspíš nějaký kříženec mezi Masgeossem* a Našeptávačem*. Jo, to by na něj sedlo. Dokonce jako Masgeoss trochu vypadá. Vysoký, štíhlý, jemná, namodralá kůže, vlídný hlas a vysoká inteligence. Kruci, možná mám pravdu.

I ty jeho hadry vypadají stejně, ušklíbla jsem se.

Ředitel se na mě najednou otočil. Přes brýle jsem viděla, jak se v jeho světlounce modrých, netečných očích varovně zablýsklo. Provinile jsem se usmála a sklonila hlavu. Ten chlap mě děsil.

„…a tak prosím, aby nám teď přišla říct pár slov žákovská předsedkyně, slečna Doležalová.“ Jakmile zaznělo v šumu moje jméno, tak instinktivně vztyčila hlavu a setkala se úlisným pohledem, který skrýval pod brýlemi.

„Tak do toho,“ řekla jsem si pro sebe a ani jsem se nesnažila, aby to bylo potichu. Našemu ředitevi mohlo být tak třicet, možná i míň. Samozřejmě teď budu věnovat pozornost radši tomuhle tématu, než vědomí, že tu budu mluvit před polovinou národa a vlastně nemám, co říct.

Vzhlédla jsem a napřímila se. S tichým „děkuji“ jsem si přebrala mikrofon a podívala se dolů. To zvládneš, ozval se mi v hlavě čísi hlas. Fajn, ředitel je našeptávač s ženským hlasem, uchechtla jsem se v duchu.

„Tak… Vítám vás všechny v novém školním roce… “ začala jsem a mluvila, mluvila a mluvila… Dokud se mi nevyhákla huba z pantů.

***

„… a teď prosím studenty o spořádaný odchod do budovy školy,“ zakončil ředitel svůj vyčerpávající doslov. Oddechla jsem si, že je všecko za mnou a chtěla zmizet, když mě studená ruka chytla za rameno. Otočila jsem hlavu a setkala se s ředitelovým modrým pohledem. „Vy jdete se mnou, slečno. Ještě musíme probrat pár věcí. Vaše třída vás může ještě pár minut postrádat.“ Nečekal na odpověď, ostatně jako vždy, a táhnul mě do své kanceláře.

Naneštěstí to bylo jen pár „neodkladných“ záležitostí. No, jasně. Pozitivní věc je, že se mě nepokusil sníst, nebo tak něco. V dnešní době bych se tomu nedivila. Babča tvrdí, že si tím ničím mozek, když na ně myslím moc často. Ale ona toho vždycky nakecá. A mě tohle zajímá. Hodně toho o nich vím. Dalo by se to skoro považovat za koníček. Trochu morbidní koníček.

Kruci, za deset minut končíme. Měla bych tam být alespoň na část těch keců. No, tak zrychlíme tempo. Dvakrát jsem se vymlátila na schodech - nejsem šikovná, ale do třídy jsem dorazila včas. Přesně na posledních osm minut. Vzala jsem na kliku, neobtěžovala jsem se klepat, a vkročila do místnosti.

Učitelka mě obdařila aligátořím úsměvem. „První hodina a vy nejste schopna přijít včas?“

„Důležitější věci na práci,“ odsekla jsem a ignorovala její vyvalené bulvy. Rozhlédla jsem se po třídě zda je tu někde volné místo, které by vyhovovalo mým požadavkům. Prázdná lavice v zadu u okna. Ale jakmile jsem tam stočila pohled, tak jsem se střetla s párem ocelově šedých očí.

A svět se zastavil.

Zatuhla jsem v jediném pohybu a zůstala zaklíněná mezi tím pohledem a realitou. Srdce se mi splašeně mlátilo v hrudním koši a dech se mi zasekl v krku, kde mi vyschlo. V tu chvíli mi něco přeletělo před nosem. Ruka naší učitelky mě ujistila, že jsem ztratila vnímání na několik sekund. „Heh?“ vydala jsem ze sebe zmateně.

„Slyšela jste mě? Sednete si vedle pana Vznešeného,“ řekla napřáhla ruku do zadní lavice. To má už i přezdívku? Chvíli jsem přemítala, jestli je to jeho přezdívka nebo příjmení, ale nakonec jsem se vydala k němu. Záměrně jsem se vyhýbala pohledu ocelové šedě a zaplula do lavice.

„Ahoj.“ Měla jsem ten dojem, že někdo donutil anděla zazpívat, ale pak jsem si uvědomila, že nikdo nezpíval. Mluvil. Můj soused mě pozdravil. S nechutí, spíš se strachem, jsem se na něj otočila. Vzduch se mi vyrazil z plic, až to zabolelo a já se dívala tváří v tvář tomu nejkrásnějšímu klukovi, kterého jsem potkala. Aspoň myslím, možná jsem to už někdy řekla, ale to nevím. Nevzpomínám si. Moje vzpomínky byly vybledlé a mizely. Všechno pomalu mizelo.

Jeho tvář mě zvědavě pozorovala. Ten pohled si ale pamatuju. Takhle se díval vlk na ovečku, než ji sežral.

„A… ahoj,“ zopakovala jsem ztuhle a snažila se uhýbat pohledem, jak to šlo.

„Já jsem Alexandr, ale když tak jen Alex. Rád tě poznávám,“ usmál se na mě mile a já rudla, pomalu, ale jistě se ze mě stávala ředkvička.

„Jo, jasně. Taky tě ráda poznávám. Jsem Calure a neptej se, prosím, na obludnost toho jména,“ řekla jsem, možná, že až příliš hrubě, ale nevěděla jsem, jak se chovat. Tak jsem si zvolila odpor – to bude snazší.

„Obludnost? Náhodou myslím, že jsem hezčí jméno neslyšel,“ řekl a vypadalo to, že to myslí upřímně. Kruci, kruci, kruci… Jakýže jméno?

„No, díky,“ zamumlala jsem a zhluboka dýchala.

***

Když se mi konečně podařilo dostat se z té kobky, myslím třídu, tak jsem vyběhla před školu. Teda… Až potom, co jsem se přivítala se všemi falešnými přáteli a rádoby se zájmem si sdělovala zážitky z prázdnin a s ještě větším zájmem je poslouchala. Snůška předpotopních keců. Nic víc.

Tramvaj mi jede akorát za pár minut a než tam dojdu… přesně na čas. Už jsem chtěla vykročit, když jsem v tom hluku uslyšela svoje jméno. Jestli jsem si tam někde nechala klíče, tak mi je přineste zejtra, zasupěla jsem si pro sebe.

„Hej, Calure! Počkej! Něco ti dlužím, pamatuješ? Měl jsem zlomenou nohu! No tak!“ Tahle slova bohatě stačila na to, aby si dotyčný plně získal mou pozornost. Otočila jsem se, ale byl moc blízko a běžel moc rychle. Jenže… mám ten dojem, že zastavit nechtěl. A po pravdě – já jsem byla ráda, že nezabrzdil.

Dvě horké ruce mě chytly kolem pasu a vyzdvihly do vzduchu. „Calure! Calure! Našel jsem tě!“ radoval se Ben a trochu mi připomínal malé dítě. Ale jsou věci, které mi nevadí – ba naopak. A tahle je na prvním místě v tomhle seznamu.

„Našel jsi mě,“ souhlasila jsem a slyšela jsem ve svém hlasu stejné nadšení jako v tom jeho. „Ale jak jsi… ? Počkat! Chodíš sem do školy!“ vykřikla jsem.

Ben se blýskl zářivým úsměvem a postavil mě na zem, ale nepouštěl mě. „To si teda piš, holka. Akorát to má jednu vadu,“ řekl trochu podmračeně.

„A to?“ opáčila jsem zklamaně. Co může mít tohle za vadu?

„Teď už se mě nezbavíš,“ zazubil se. Praštila jsem ho do ramene. Vůl.

„Hele! Musíš mi to říct! Sakra, to mi teda řekneš! Všecko a hned!“ řekla jsem nekompromisně, ale s úsměvem.

„S největší radostí, Karkulko,“ zašklebil se.

Zrudla jsem, ale zasmála jsem se s ním. „A jak jsi přišel na tohle?"

„Spíš, kde jsem k tomu přišel,“ zachechtal se. „Tak jdeme? Co třeba zmrzka?“ zeptal se dychtivě a párem dlouhých kroků mě předešel.

Ani jsem se nemusela rozmýšlet a rozeběhla se k němu. Měla jsem strašnou radost z toho, že je tady. Momentálně nebylo nic důležitějšího, než Ben. Momentálně…

Jen letmo jsem zahlédla, jak Alex nasedá do černého Mercedesu s naštvaným výrazem, který věnoval Benovým zádům.

* Masgeoss - velice inteligentní, mírumilovný mimozemšťan, který má zvláštní oděv. Jeho popis je uveden v článku.

* Našeptávač - je většinou poslem zla, který mučí své oběti tím, že jim „šeptá“ a nutí je dělat různé činnosti, které jsou ve většině případů špatné a živí se jejich negativní energií a vztekem. Tady je spíš myšlen jako tvor, který čte myšlenky a občas si pohraje s něčí myslí.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná Strana 2. kapitola - Ahoj, já jsem Alexandr, ale když tak jen Alex :