OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 16. kapitola - Sirotek a taťka Davey… Do prdele!

12.09.2011 (10:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1289×

Hrozivý smích, který mi rozechvěl snad celé tělo, naplnil celou místnost. Má matka, má nemocná matka, která měla ještě týden ležet v nemocnici, se právě teď skláněla nad mrtvolou ani ne patnáctileté dívky. Mrtvolně bledá kůže a nepřirozeně široký úsměv se mi zarývaly pod kůži tam hluboko, až jsem cítila, jak se dotýkají mého žaludku. Slizký jazyk, se kterým si olízla oschlé rty, mě zalechtal v krku, chtělo se mi zvracet, ale nemohla jsem se hnout. Místnost se proměnila ve žhavé peklo. Bez oken, bez východu, bez vzduchu. Pach mrtvoly, krve a šílenství se rozléval po místnosti a s každým dalším nádechem byl o něco silnější. Toužila jsem padnout na kolena a odplazit se pryč. Daleko od tohohle místa, kde se má rodina změnila v netvory. Tak obludné, jací jen mohou být.

Nasucho jsem polkla lávu, která se zákeřně vydávala za vzduch.

Jediné světlo, které světlovalo místnost plnou lidí a plápolajícího ohně, vnikalo dovnitř oknem pár metrů napravo ode mě. Bílé a zářivé. Měsíční svit vrhá většinou děsivé stíny, všechno v jeho dosahu dostane hrozivou podobu. Ale dnes… dnes měsíc osvětloval pravdu. Nezkreslenou. Zvrácenou. Reálnou.

Smích trhající mě na kusy se ozval znovu. Vlasy mojí matky, světlé jako letní sluníčko, byly špinavé od krve. Slepené, v chuchvalcích jí stávaly u hlavy. A ona se jen smála. Smála se mně.

„Ták se moje holčička nakonec přišla podívat!“ vykřikla nadšeně a zabodla nůž do zlatavé desky před sebou, prudce jím škubla. Ticho přehlušil zvuk skřípějícího kovu. Desítky omámených tváří těkaly ke mně a k ní. „Myslela jsem, že nepřijdeš, miláááčku,“ chechtala se. Byla to noční můra. Před časem se mi také zdála jedna – myslela jsem si, že je skutečná. V tom snu jsem se dívala sama na sebe. Dnes vím, že druhé straně nestojím já. Stojí tam oni; ti, o nichž jsem si myslela, že stojí za mnou.

Ledový stisk kolem levé paže zesílil, cítila jsem, jak Fluffy zkameněla stejně jako já. Přesto měla ještě natolik racionálního myšlení, aby dokázala ohodnotit stávající situaci. Já ne. Bez dechu jsem si prohlížela šílenství. Prohlížela jsem si vlastní rodinu.

Chtěla jsem popojít k ní, bůhvíproč, ale zarazila mě nejen ruka mé múzy, ale i ruka přítele. Davey mě svíral pevně a sebejistě.

„Kdo jsi? Co se z tebe stalo,“ hlas se mi chvěl, ale pak jsem rychle těkla k Fluffyině tváři a uvědomila jsem si, že jsem neztratila všechny. Byla jsem jistější a tentokrát se jí dívala do očí, „mami?“ Plivla jsem to jako kyselinu.

Ale ona se usmívala dál, tak pyšně.

Přejela si nožem po prstě, maličká kapka krve jakoby zaduněla, když se dotkla země. „Čistím město, maličká. Téhle,“ – s náhlou zuřivostí zabodla nůž do hlavy mrtvé nymfy, uskočila jsem a uslyšela někoho křičet. Koho? Byla jsem to já? – „špíny je všude plno. Protéká ulicemi a ničí světy. A je jich stále víc. Jednou, jednou, až budeme všichni spát, budeme to nejmíň čekat, nás zabijou. Rozsekají nás na kousky a vezmou si tenhle svět zpátky, Calure. Vezmou si ho, není náš. Není…“ Skelný pohled, který mi věnovala, mě utvrdil v jednom. Přeskočilo jí. „Musíme je zničit! Dřív, než zničí oni nás!“

Pohlédla jsem do vytřeštěných očí holky ležící na stole. Ani na vteřinu jsem nepochybovala o tom, že by nikomu neublížila.

Já jsem nevznikla z ženy, která stála přede mnou. Ani z muže, jež mě pozoroval ze stínu za jejím ramenem. Jsou to lidé. Strachy šílení lidé. A já jim nerozumím. Byla jsem jimi vychována a milována, ale nikdy jsme si nerozuměli. V tom pravém smyslu jsme každý jiný. Jenže oni mi právě řekli, že jsem zrůda, i když oni v rukou drží nůž, jímž bylo zabito dítě.

Víte, každý dospěje v určitém momentu svého života. Nezáleží na tom, jestli je mu osm a musí se postarat o mladšího sourozence, třináct a uviděl autonehodu, nebo sedmnáct a byl svědkem vraždy, jež spáchali jeho rodiče. Je to okamžik, matná chvíle v životě, ale probere Vás. Násilně Vám otevře oči a řekne ‚Tady žiješ, tohle je svět, do kterého ses narodil.‘ a Vy se s tím musíte poprat. Já se ale s ničím prát nechci, zatím mě to otupilo natolik, že téměř nevnímám. Chci z tohohle místa odejít a vědět, že se spravedlnost ukáže a zakročí. Bez bolesti, se ctí.

„Mami, ale Fluffy -“

„Ovšem! Ta zrůda vedle tebe. Ne – dvě! Zab je, holčičko. Pokračuj v tom, v čem jsem začala. V čem jsme my začali!“ Vyšinutý úsměv a bílé zuby házely na místnost stíny, které nemohlo vytvořit ani tak silné měsíční světlo jako dnes, když je luna v úplňku.

Tentokrát sevření zmizelo, popošla jsem alespoň tolik kroků, aby mě osvítil oheň. Vytřeštění lidé mi uhýbali z cesty, byli vyděšení, ale ne nevinní. Souhlasili s tím, že ta nelidská dívka zemře. Tím pro mne jako bytosti skončili. Stali se z nich stvůry. Když jsem utíkala sem, doufala jsem, že nás ta příšera nenaporcuje. Ale až teď si uvědomuji, jak moc jsem se mýlila. Vlkodlak? Ne, on není temná příšera. To oni, on je přesně takový, jaký se narodil. A vždycky na mě byl hodný, fajn soused. Jen je… chlupatější.

Rysy v obličeji mi ztvrdly, ani jsem se nemusela vidět, abych to věděla. „Já i mí přátelé jsme stejní, maminko. Nejsme stvůry, jen nejsme lidé. To, že postrádáme lidskou DNA, neznamená, že jsme špatní. Neříkám – drtivá většina jsou možná šílenci, ale ne všichni. Ne my. Jsem tvoje dcera a nezáleží na tom, jestli jsi mě porodila, či ne. Ale ať chceš nebo ne; jsem jiná. Ne pro ně, ale pro tebe. Podívej se.“ Oheň prudce vzplál, aby podtrhl má slova. Plameny šlehaly až k vysokému stropu a najednou zhasly. Jako když zhasnete lampičku a ejhle – znovu září jasným světlem.

„Jsem něco jiného, maminko.“

Nůž jí vyklouzl z ruky, zatímco se jí začala nekontrolovatelně třást brada. Nejdřív jsem se trochu posmála – myslela jsem totiž, že se rozpláče a nakonec pochopí. Ale nakonec…

Vzplál oheň i v jejích očích, zrcadlilo se v nich tolik nenávisti. A za chvíli jí opravdu začaly téct slzy. Směsice zášti, strachu a odporu. A začalo to šumět i v davu kolem mě. Nevědomky jsem strhla bouři. Snažila jsem se najít východisko, ale zabíjet se mi najednou zdálo tak odporné a pošetilé, že jsem jej zavrhla snad ještě rychleji, než další nádech.

„Ty, ty, ty,“ zasyčela, „už nejsi nic. Jsi špína. Jsi odporné monstrum jako oni.“ Sebrala nůž a namířila ho proti mně. „Zbavím se tě stejně jako téhle.“

„A ty, tati? Ty mi nic neřekneš?“ zeptala jsem se ledově chladným hlasem. Na povrchu byl vyrovnaný, ale tam uvnitř mě to vřelo. Ječela jsem, škrábala a kopala kolem sebe, ale nesměla jsem to dát najevo. I když to byli jen lidé, bylo jich tu moc. Zabili by mě dřív, než bych se pořádně rozhlédla.

Otec a jeho odporný úsměv mě zasáhli snad ještě víc, než ten mamčino odsouzení. „Táhni do pekla,“ zašeptal jedovatě a já pochopila, že to nebyla jen slova, která mě zranila, ale signál. Roztrhejte ji, říkal. Než jsem se nadála, dva páry rukou mě stáhly zpátky ke dveřím, ty už ale nešly otevřít. Nebyla tu klika a byly tak těžké, že nešly ani vyrazit. Tiskla jsem se zády na ně a drtila Fluffyinu ruku, stejně jako ruku Daveyho.

„Teď asi umřeme, že jo?“ zeptala se udýchaně Fluffy a bezmocně se rozhlížela, ale vím, co viděla. Hordu rozběsněných lidí s noži, sekáčky na led, tyčemi, meči a zlobou ve tvářích.

Než jsem stačila odpovědět, puk se prudce postavil na vlastní nohy a pronesl: „Já nevím, jak vy, holky, ale já chcípnout nehodlám. Ne teď a ne tady. A ne v tomhle oblečení… jdete se mnou někdo žít?“

A než jsem se zeptala kudy, byl v prachu. Dav ho pohltil. Ale tentokrát to bylo jiné. A v čem? Nepustil moji ruku, stále mě držel. Museli jsme být rychlí a proběhnout k oknu, to byl plán. Jen pár metrů, potíž byla v tom, že byli kolem nás naši potencionální vrazi. A tak jsem – dnes už podruhé – využila umu, který mi byl dán. A bylo to setsakramentsky hustý, lidičky!

Oheň spolknul celou místnost, jeho horkost mi zalila záda, lidé řvali a my měli dvě vteřiny na útěk. Vzduch zmizel a kolem nás se rozhostilo ticho. Najednou jsem slyšela jenom vytí vlkodlaka z venku a pak tříštící se sklo, jak jím puk proskočil a mě s Fluffy stáhl sebou. Bylo to přízemí, ale stejně jsme všichni tři padli dolů na hubu. Výbuch, který jsem způsobila a požár, který následoval, náhle záhadně zmizel. Nemyslela jsem na to, kdo tam právě uhořel.

„Kurevsky vysoko posazený okna,“ odplivl si Davey a začal si oprašovat kalhoty. Do hrudi mě tlačil pláč, ale nechala jsem to být, momentálně jsem měla jiné starosti. Zvedla jsem levou ruku, abych na ni viděla. Byla celá od čerstvé krve, leskla se jako tisíce diamantů. Ale mě nic nebolelo, tak proč… Došlo mi, že není moje ve vteřině a přes bolest v zádech jsem se napřímila tak rychle, že jsem si rozedřela dlaně o štěrk.

Fluffy ležela nehybně na zemi a kolem ní se rozlévala rudá skvrna. A najednou bylo všechno minulostí. Jako bych nikdy tu budovu ze vnitř neviděla. Všechno zapomenuto a odvrhnuto. Přestalo to existovat přesně v momentu, kdy mi její krev začala špinit kolena. Hbitě jsem ji otočila čelem ke mně, hluboká rána zela v jejím břiše a mně připadalo, že je to kráter. Pomalu z ní unikal život. Život, který jsem jí dala. A já nemohla dělat nic; neumím čarovat. Umím triky a základy, ale neumím zachránit život jediné osobě, na které mi skutečně záleží.

Vzala jsem jí tvář do dlaní a zajela rukama do vlasů. Tak nadýchané vlasy. Světle bronzové jako podzimní sluníčko. A mně došlo, že mají takovou barvu naposledy, pomalu šedly. A její rty se naposledy roztáhly do zpola drzého a zpola potměšilého úsměvu. V hrudi mě pálilo a celá jsem se třásla.

„Nebreč,“ zakašlala a vyzvracela spoustu krve, „budeš vypadat ještě… ještě hůř. Víš tam, tam jsi byla skvělá. Ne-nebála ses.“ Vzlykla jsem a přitiskla jsem si ji k sobě. A najednou mi kamarád Davey svíral ramena a držel Fluffy stejně pevně a neochvějně jako já.

Popotáhla jsem. „Ale já jsem se strašně bála! Fluffy, nechoď nikam, prosím tě, zůstaň. Já tě prosím, zůstaň!“ žadonila jsem a plakala jako o život. Nechtělo se mi uvěřit, že potom všem Fluffy odejde. Nechá mě tady úplně samotnou a prostě si odejde. Kašlu na to, co jsem o dospělosti říkala, nejsem dospělá! Nezvládnu to, nezvládnu, jestli mě tady nechá.

„To je v pořádku, Ree. Mně… nic není. Ale,“ unaveně se smála, „to nejdůležitější jsem tě přece naučila. Važ si sama sebe a nevycházej po setmění sama z do-domu, ano?“

Zavrtěla jsem hlavou, vážila asi tunu. Jako by mi na krku seděl beton. „Ne, ne, ne, to ne. Fluffy, prosím, ne,“ vzlykala jsem jí do ramene. Zalykala jsem se a brečela jako snad nikdy v životě. Brečela jsem tolik, že mě rozbolela hlava. A najednou mě bolelo všechno, ostří mi projelo tělem jako rozžhavený drát a najednou jsem ztratila pojem o čase i místě.

Všechno… vybledlo.

A já šla vstříc bílému světlu, které mě znenadání oslnilo natolik, že jsem oslepla. Ponořila jsem se pod hladinu uklidňující prázdnoty. A přesto jsem v dáli slyšela Fluffyino sbohem.

# # #

„Je to moje sedačka, a pokud ji ještě jednou pozvrací, tak si ji musí koupit!“

„Vždyť je to jenom trochu krve! A můžeš to znova potáhnout – třeba konečně látkou, která se ti sem bude hodit.“

„Óho-hó! Lindsay Lohan* promluvila!“

„Uškrtím tě, ty nadženej úchyle. A pak -“

„A pak co?“

Růžová očních víček se měnila v šedozelenou – barvu deštivého dne. Cítila jsem, jak déšť bubnuje o zem, jakoby právě dopadal na mou kůži. Uklidňovalo mě to, přesto jsem si nic nepamatovala. Ani kdo jsem, ani kdo jsem. Po chvíli rozjímání a zmatených myšlenek mě probrala pořádně hlasitá rána. Znělo to jako tříštící se sklo. Ten zvuk… zněl mi až podivně povědomě. Rozlepila jsem víčka od sebe a okamžitě jsem se znovu zavřela. Ostré denní světlo mě úplně zabilo. Aby taky ne… muselo mi to vypálit díru do mozku.

Pokoušela jsem svoje oči znova, tentokrát úspěšněji. Mžourala jsem kolem sebe, poznávala jsem tvary a obrysy, ale dohromady mi ta místnost nic nepřipomínala. Byla neznámá. Světlé stěny, agresivní umění a sametově hebká a měkká pohovka, na které jsem ležela. Tmavé parkety, které se lekly jako sklo, odrážely téměř můj obličej. Rozcuchané vlasy a pomačkaná tvář.

„No vidíte to, vy dva. Demolujete byt, ale to, že se má vnučka konečně probrala z kómatu, Vás nezajímá. Zvířeně jedna!“ přehlušil všechno ostatní dominantní ženský hlas. Na ten jsem si vzpomínala, hodně jsem ho slýchávala. Myslím.

Náhle mě něco chňaplo, vyrvalo mě to z otupění, a svíralo mě to tak silně, že jsem se nemohla ani nadechnout.

„Ree! Beruško, ono ti nic není. Už jsi vzhůru, jak ti je? Jsi v pořádku?“ chrlila na mě holka s culíkem. Měla světlé vlasy a tmavé oči. Upřímně veselý úsměv silně kontrastoval s drzostí v čokoládových očích.

Trochu dezorientovaně jsem zavrtěla hlavou. „My… se známe?“ zamumlala jsem na ni. Teda, matně si vzpomínám, že jsem ji už viděla. Ale kde? A proč? Určitě, ten hlas… ten hlas zněl tak hlasitě, že jsem jí měla sto chutí zalepit pusu.

„Cože?“ ozval se mi vřískot nad hlavou. Myslela jsem, že mi praskne hlava.

Tiché kroky se přibližovaly, a když byly až u mě, ozvalo se ostré plesknutí. Hlavou
i projela bolest, ale ve srovnání s apatií to bylo lepší. „Téměř nic si nepamatuje. Je stále mimo, ale už vnímá.“

A mně se všechno pomalu vybarvovalo, tvary dostávaly jasné linie a tváře jména. Pamatovala jsem si na jasné světlo, strach, vraždu, explozi, Fluffyinu smrt… tak moment. Doširoka jsem vytřeštila oči a hledala tvář, jíž patřil ten soprán, který mě málem připravil o uši. Seděla mi přímo u hlavy. Vyjekla jsem a vrhla se po ní, samozřejmě, že jsme se skácely na zem. Kupodivu jsem neslyšela špačkování, ale šťastný smích. Moje múza byla naživu! Moje nejlepší kamarádka… a momentálně i jediná rodina.

„Jak to, že jsi tady?“ ptala jsem se okamžitě a nadšeně ji držela za ruce. „Já… já jsem tě uzdravila?“

„Ach, Zlato – moc si věříš. V tom je tvůj problém. Omdlela jsi z vyčerpání po té explozi,“ zubil se na mě drze puk a srazil mi sebevědomí někam na úroveň mých kotníků. Nebyla jsem vzhůru ani deset minut a už mě vytáčel. To snad není možný…

„Co se teda vlastně stalo?“ otočila jsem se nedočkavě na Fluffy, ale odpověděla mi babička, která až do teď mlčela a seděla na pohovce, kde jsem ještě před chvílí ležela. Mile se na mě usmála a pohladila mě po hlavě.

„Zlatíčko, Fluffy na tom byla moc špatně. Ale je to mystické stvoření, má sice hmotnou podstatu, ve skutečnosti ale je to pořád múza. S pomocí mé přítelkyně se velice rychle uzdravila. A ty jsi byla příliš vyčerpaná, viděla jsem, co se tam stalo. Byla jsi velmi silná a statečná, holčičko. Takový oheň nevytvoří jen tak někdo a následnou bouři z přetlaku z energie? Koukni,“ ukázala k oknu, „stále prší. Celé dva týdny už nepřetržitě prší. Ale všechno je v přádku, probrala ses a vzpomněla si. Už je všechno za tebou a bude to jen lepší, maličká.“ Jakmile se zmínila, i když ne přímo, o mých rodičích, polila mě úzkost.

„Lepší… doufám,“ špitla jsem.

Fluffy se ale usmála a znovu mě objala. „Teď je to všechno v pořádku. Vlastně, až na jednu věc. Víš, musíme určit, kdo z nás bude tvůj zákonný zástupce,“ vysvětlovala mi klidně a počkala, až to vstřebám. Nemám teď nikoho jiného, než tyhle tři.

„Ty,“ řekla jsem okamžitě.

Zavrtěla hlavou. „Já nemůžu, nemám papíry, nemám nic. Jsem už nějakej ten pátek mrtvá.“

„Tak kdo…?“

Puk si odkašlal a s vilným úsměvem důležitě pravil: „Budeš mi říkat ‚taťko‘, ty zlobivá holčičko? Nebo dá taťka výprask!“ upozornil mě ještě.

Víte, ještě jsem se ani nesrovnala s tím, co se stalo a co jsem provedla, ale tohle… to teda, do prdele, ne! Ne, to… teď vím, proč jsem náš byt nevyhodila do povětří dřív.

Dobrý bože.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 16. kapitola - Sirotek a taťka Davey… Do prdele!: