OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 10. kapitola 2. část - A ty seš kdo?! Puk? No... věřim

12.06.2011 (21:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1111×

A ty seš kdo?! Puk? No... věřim

A Vy si myslíte, že jste na tom blbě, když Vám dá máma zaracha kvůli tomu, že jste se zpili do němoty?

Tak Vám dám radu, dětičky. Až budete stát uprostřed zakouřeného baru bez zadního východu s holýma rukama, proti Vám budou stát dvě ohromné kobry s ženskou hlavou, velkýma prsama a budou Vás chtít mučit a nakonec sežrat, tak potom na tom budete vážně, vážně blbě.

A ještě jedna otázka – proč, sakra, vždycky já?

Stála jsem jako přikovaná k podlaze, zatímco se Fluffy dohadovala s tím na nervy lezoucím pukem a všude máchala nabitou zbraní. Za tu chvilinku se bar stihl vylidnit tím způsobem, že kolem nás prosvištělo pár čar, barman přeskočil bar a zmizel oknem. To jen my, úplní idioti, jsme tam zůstali. I když… já byla ochrnutá hrůzou a Fluffy byla příliš zabraná do urážení jednoho skotského úchyláka. Jedna z těch dvou přerostlých užovek se na mě povídala a ve žlutých očích se zaleskl zájem.

„Tak na to ani nemysli,“ hlesla jsem přidušeně a skočila po Fluffy, která mi ale světelnou rychlostí uhnula, takže jsem vletěla hlavou na barovou stoličku. „Au… Dej, déj mi to!“ podařilo se mi ze sebe vysoukat a vytrhla jsem jí pistoli z ruky. Bohužel, Lamie zrovna nelenily. Jakmile jsem udělala jen trochu prudší pohyb, vyletěly jako na perkách. Jedna z nich si to se zasyčením namířila přímo k Daveymu. A té druhé jsem se líbila já, i když mám pocit, že z Fluffy by byla skvělý zákusek.

Se zavřeštěním, které by ze sebe vyloudil jen kmenový náčelník apačů, jsem před sebe natáhla ruku a střelila. Bohužel se mimo příšerné rány ozvalo i vzteklé syčení a šustění šupin. Je živá. A já budu co nevidět tuhá. Byla to moje chyba, uznávám – při střelbě se nemají zavírat oči. Když jsem je otevřela, viděla jsem, že jsem sejmula ceduli s velkým nápisem Uklízejte po sobě mrtvoly.

Jo, díky, to pomohlo.

Lamie se mezitím vzpamatovala a naprala to do mě zleva. Srazila mě k zemi a vyrazila mi z rukou pistoli, která se odkutálela kamsi pod bar. Ksakru. Ještě jsem stačila zahlédnout nahého Daveyho, který s dokonalou přesností uhýbal každé ráně a ještě u toho stihl žvanit. Bastard. Já se zadýchávala, i když jsem jen ležela a ta mrcha na mě zírala. On se ani nesnažil.

Nechala jsem ho být a hledala Fluffy, jenže jsem ji nemohla najít. Zpanikařila jsem. „Fluffy? Fluffy! Ježíši Kriste, Fluffy?!“ řvala jsem jako smyslů zbavená. Mezitím se mě útočící Lamie pokusila sežrat. Jenže na to šla špatně, holka. Pokoušela se mě pozřít od nohou, takže jsem ji co chvíli uštědřila pořádný kopanec. Začíná být vážně nasraná, jsem zvědavá, jak dlouho to vydrží.

Ozvalo se kovové břinknutí a jedna Lamie se odporoučela k zemi. Naneštěstí ne ta moje. Davey měl volnou cestu. Až pak jsem se pořádně podívala. Otrhaná a naježená Fluffy rozkročeně stála nad mrtvolou a v rukou držela štíhlý meč.

„Jak já nenávidim slizký potvory,“ zamumlala a otřela si pot z čela. Moje srdce sice nezpomalilo, když jsem ji viděla, ale ani nezrychlilo. Což jsem brala jako úspěch. Bohužel, přeživší Lamie nikoliv. Zasyčela, až se zachvěla okna, a vrhla se po Fluff. Cestou srazila k zemi Daveyho, který se pokoušel neúspěšně zdrhnout, a srovnala s podlahou kulečník.

„Zdrhééj!“ zařvala jsem na ni hystericky a najednou mi scvaklo – proč se nezvednu? Pokusila jsem se vstát, ale nešlo to. Píchlo mě v boku tak, až jsem se sesula zpátky na podlahu. Co to, kruci, je?

Davey najednou obdivně hvízdnul. „Dobrá trefa.“

„Co to meleš?“ zabručela jsem a úzkostlivě sledovala Fluffy, která mezi stoly kličkovala před Lamií, která stoly štípala na třísky a stále Fluffy doháněla.

Davey střelil pohledem k mému pasu. „Být tebou to vytáhnu a zastavím krvácení. Pokud nemáš v plánu zhebnout,“ vysvětlil mi a vrávoravě se zvedl. Bože, zakryj… Páni, ten se teda má zač stydět!

Trochu vyděšeně jsem se koukla, co se mi stalo, ale ten pohled mě nijak neudivil. Vlastně jsem to čekala – narazila do mě příliš silně. V boku mi ulpěl její, asi dvaceti centimetrový, dráp. Zaskučela jsem.

„Není to jedovatý?“ optala jsem se rychle Daveyho a zvedla se ze země. Bolelo to, ale aspoň jsem věděla proč. S mlasknutím jsem vytáhla věc z boku a uvázala si tam pevně bolero.

„Jed je jen v zubech a –“ Nestačil doříct. Udýchaná Fluffy padla na stoličku a já ji jen tak tak strhla k sobě, aby nebyla vejpůl.

„Víš, co jsi mi říkala o tom útěku?“ zakuckala se.

„M - h,“ přikývla jsem a hbitě couvala ke dveřím.

Nadechla se, aby doplnila zásoby kyslíku. „Konec teorie, začátek praxe,“ zahuhlala a vypálila ven, proletěla dveřmi a byla ta tam. Mně nemusel nikdo říkat dvakrát. Následovala jsem ji téměř okamžitě, a když jsem za sebou uslyšela pleskání chodidel, napadlo mě, že Davey nechce být předkrm.

Běželi jsme všichni tři jako o život úzkými uličkami, ale přesto jsem cítila záchvěvy chodníku, jak se rozzuřená Lamie přibližovala. Navíc jsem začala rapidně ztrácet rychlost, stále jsem krvácela a začínala jsem to pociťovat. A pořádně – klopýtala jsem čím dál tím častěji.

„Kam… kam teď?!“ obrátila se na mě Fluff a stále pádila vpřed.

„Nevím!“ křikla jsem zoufale a snažila se stále rovnoměrně dýchat. „Hlavně co nejdál!“

„Nemůžeme běžet napořád!“

„Já vím!“

„Tak něco vymysli!“

„Můžu do vaší debaty vstoupit?“ zeptal se trochu jedovatě Davey a ohlídl se přes rameno. Ten jeho pohled se mi nelíbil, asi to bylo zlé. Ta obluda nám dýchala za krk.

„Ne!“ štěkly jsme po něm unisono.

Davey zlobně zavrčel: „Tak fajn, ale kousek odsud je sklad, můžeme se tam schovat a promiňte, že Vás ruš –“

„Sklapni a makej!“ napomenula ho Fluffy a ještě zrychlila. To už na mě bylo moc a začala jsem se zastavovat. Cítila jsem, jak mi horký pramínek krve stékal po noze a už jsem nemohla dál. Byla jsem unavená a potřebovala jsem odpočinek, ať mě třeba sežere! Vlastně jsem se s tím pomalu smiřovala, když jsem viděla, jak ke mně míří Davey.

„Co je?“ zahekla jsem a tlačila si dlaň na ránu.

Davey se zamračil. „Nic a ohni se,“ zazubil se. Hned jsem toho úchyla chtěla praštit, ale nedovolil mi to. Přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor – což jsem teď taky byla – a zdrhal dál. Nestěžovala jsem si, ale super to taky nebylo. Měla jsem totiž super výhled na jeho půlky. Naštěstí to brzo skončilo. Prudce jsme zahnuli za roh a slyšela jsem, jak vržou nějaké dveře, či brána.

„Dovnitř,“ popohnala nás Fluffy a zabouchla. Davey mě okamžitě shodil na zem a zběsile poletoval sem a tam. Alkohol z něj ještě úplně nevyprchal, a tak běsnil víc, než já.

Zadýchaně jsem promluvila. „Musíme ji zabít, nebo se jí nezbavíme.“

Fluffy kývla. „Jo… chce to něco… kde je ta zbraň?“

„V baru,“ zafuněla jsem naštvaně a do dveří cosi narazilo. Poskočila jsem, aniž bych chtěla a znovu mě ostře píchlo v ráně, která stále krvácela. Tímhle tempem ze mě bude co nevidět sušinka. Rozhlížela jsem se po místnosti a hledala cokoli, s čím by se ta potvora dala prošpikovat. Třásla jsem se a cítila, jak se dostávám do šoku. Měla jsem vyprahlo v puse a začala jsem se docela bát.

Tohle je jako z hororu… v ten moment kolem mě proběhl nahý Davey a pokoušel se vypařit oknem. Jo, dobře. Tohle není horor. Tohle je psycho! Venku žravá Lamie, uvnitř nahej úchylnej magor.

„Nic ve zlém, ale tím otvorem svůj zadek neprotáhneš,“ zahučela jsem a utáhla si u pasu bolero, moc to ale nepomohlo.

Střelil po mně pohledem. Páni, mohl by s ním zabíjet bazilišky. „Mé tělo je umělecké dílo,“ odfrkl si.

„Kdyby mi nešlo o život, smála bych se ti,“ zavrčela Fluffy a přiskočila ke mně. Tvář měla nasinalou a strhanou. Mezi námi se jí nedivím, ale podivně mě to zaskočilo. Ten její škleb přece nesmyje nic… ani Jar. „Jak ti je?“ šeptla a upravila mi prozatímní obvaz.

„Bídně, ale žiju,“ zamumlala jsem, když to utáhla. Najednou ale do budovy vrazila Lamie. Prostě už ji nebavilo čekat, tak probourala zeď. Jo, super. To jsme vážně potřebovali ze všeho nejvíc. Celá, už tak značně vratká, budova se chvěla od základů. Vlastně to byl opravdu jen starý sklad stavebnin, kolem nás se povalovaly stovky pytlů navlhlého cementu a plechová konstrukce byla rezavá, navíc to tu páchlo Bůhví čím.

Davey spadl na zem ke mně, na ten jeho umělecký zadek. „Co… có teď?“ zahulákal, protože přes syčení té stvůry nebylo slyšet vlastního slova. Obě dvě jsme ale pokrčily rameny a zíraly na scénu před námi. Ta je teda nasraná, určitě nás sežere.

„Calure, nemůžeš…?“ zašeptala Fluffy s nadějí.

Zakroutila jsem hlavou. „Nevím jak.“

„Tak to jsme v prdeli,“ zaklela.

„To jsme,“ přisvědčili jsme jednohlasně s Daveym. Koukla jsem na Fluffy – čekala jsem nějakou poznámku –, ale ono nic. Vypadala soustředěně a zírala přímo hypnoticky na tu zrůdičku. Chtěla jsem se zeptat proč, ale v zápětí mi svitlo. Měla přeci moc, možná, že se jí povede ji získat zpět. Ale rychle…

Lamie byla sportovní typ, a tak se rozhodla, že si dá zahřívací kolo s tím úchylem, který mi div neolizoval nohu. My dvě jsme tím pádem získaly trochu času. Já dokulhala k jedné z trubek, které se válely v prachu, a pokoušela se ji zvednout. Bohužel mi nedošlo, že je přirezlá k té hromadě, takže jsem komicky (překladu jako blbec) poskakovala kolem hromady tyčí, zatímco mi za zadkem požírala Lamie jednoho satyra. Ha. Ha.

Pak to bylo rychlé. Jako všechno, co je zajímavé nebo hezké.

V jednom okamžiku odhodila Daveyho stranou jako hadrovou panenku a hrnula se ke mně. Už, už mi doslova olizovala nos, když přede mě skočila Fluffy a nechala se sežrat místo mě. Teda, tak mi připadalo, udělala jsem totiž stejnou chybu jako s pistolí – zavřela jsem oči…

Když jsem je otevřela, byla jsem naplácnutá na zdi, Fluffy na mě a přímo na nás civěla Lamie. Vypadala jako po útoku mozkožrouta.

Zmohla jsem se jen na: „Co… kde… he… jak…?“

Fluffy se na mě otočila a luskla prsty. „Mistr je stále mistrem a nepotřebuje, aby mu to někdo připomínal…“

„Sklapni!“ zařvala jsem a začala ji škrtit. „Ty pitomá, nemyslící… Málem tě sežrala! Tebe! Já tě snad zabiju,“ hrozila jsem a nechala ji sípat. Zuřivě jsem jí tiskla ruce ke krku, ale slábla jsem a slábla, až mi ruce klidně sundala a zavěsila si mě na ramena.

„Taky tě mám ráda,“ broukla tiše, načež jsem zavrčela, „já tebe ne“.

Fluffy se rozhlídla a zamračila. „Chlap,“ řekla jenom. Nechápala jsem, ale pak jsem koukla na zem. V mdlobách se tam rozvaloval puk. Naprosto beze studu. Naprosto bez oblečení.

„Jo,“ přikývla jsem. „Další chlap.“

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 10. kapitola 2. část - A ty seš kdo?! Puk? No... věřim: