OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tavaline lugu - 1. kapitola

02.08.2010 (18:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1175×

No to snad ne! To se stává opravdu jen mně!

Párkrát jsem si zanadávala do čerstvého letního dne a rozhodla se, že vylezu ze svého vozu.

Píchlá guma! Kopla jsem do pneumatiky a málem se přerazila. Muselo to vypadat komicky.

Nedivila jsem se. Tady v Buranově se jim to stává až moc často. Jako ve velkých a živých městech zde nejsou žádné přístroje ani auta na umývání vozovek, takže bylo nad slunce jasné, že tu budou mít bordel jako v tanku.

Bylo horko. Za ty čtyři dny tady jsem to poznala až moc dobře. Potila jsem se jako prase a na to jsem opravdu zvyklá nebyla. Můj život se prostě rozpadl jako domeček z karet. Hned jsem usoudila, že je to jen puberťácký výlev. Je mi šestnáct, mám ještě plno šancí. Blá, blá, blá. Jasně.

Okolo nebyla ani noha, což zní fakt morbidně, ale ani ta blbá noha tu nebyla. Možná tak uschlé stromy a květinky, a tak jsem si sedla na obrubník a čekala na záchranu.

Na rodném listě někde v tom malém a ušmudlaném koutku pro mé jméno stálo Magdalene. Můj otec byl fanatik přes křesťanství a myslel si, že z toho budu bůhvíjak odvařená. Já ale nebudu nikomu mýt nohy jako nějaká Máří Magdaléna. Nikdy se mi to nějak extra nelíbilo, ale co nadělám. Jak mám zrušit výplod porodních bolestní mé matky a polomrtvého otce strachem. Pche, chlapi. Ti by porod nepřežili ani pod drogami.

Odjakživa na mě ale volají Meggie. Meggie tam, Meggie sem. Ne žádné Holly. Ano, má sestra se opravdu jmenuje Holly a moji rodiče jsou velmi kreativní. Tedy, byli.

Jestli se ptáte, má matka umřela hned po porodu mé mladší sestry. Ta jí vůbec neznala. Já si jí stihla užít jen první rok mého života. Jediné, co mi po ní zbylo, byly fotky a všelijaké serepetičky na ruce a krk.

Táta se o dvě dospívající dcery staral sám a zvládal to skvěle. Ode mě poslouchal mé plány na záchranu Nigérie a od sestry nejmódnější trendy z Cosmogirl. Vždy jsme byly úplně jiné.

Holly byla ta svůdnější a zřejmě i krásnější z nás. A – hele, auto!

Mé přemýšlení a nadávání na sebe samu, že jsem se nechala přemluvit bydlet tady, přerušilo opravdu auto. Nad mou hlavou se už rýsovala značná tma a mně došlo, že může být vážně pozdě. Zvedla jsem svou línou a nepotřebnou existenci z chodníku a upřela zrak na pastelově a leskle černé vozidlo. Snad mi tady burani pomohou.

Otec zemřel teprve před dvěmi týdny na rakovinu tlustého střeva. Zjistilo se to až moc pozdě. Byl tak moc zaneprázdněný myšlením na nás.

Díky svému přemýšlení jsem ani nepostřehla černé auto, jak potichu zajelo ke mně, okolo sebe hýříc prach. S hlasitým zaskřípěním majitel otevřel dvířka. Auto bylo pravý prototyp buranské káry. Takový náklaďáček.

„Uggf,“ zafuněl ten podivný chlapec, „tak tady jsi!“

Jasně, jasně, tady se všichni znají, jenom já je neznám.

Mluvil na mě asi o dva roky starší mladík s blond vlasy a košilí alá western. Hm, tak to bude ještě zajímavé.

„Hmm, auto mám teprve krátce a jaksi to s ním ještě neumím,“ zablebtala jsem potichu.

Ještě si tak nechat pomáhat od nějakého namyšleného fráji.

„Je to jednoduché,“ hnedle se sklonil k prasklé pneumatice, „jenom to tady odšroubuješ.“ A dále, jako by mluvil vietnamsky. Možná, že mluvil, bůhvíco tady učí.

Souhlasně jsem přikyvovala a v duchu jsem ho posílala kamsi do zadních končin těla.

„Jsem Peter,“ představil se mi, „ty jsi zřejmě ta nová… Holly? Nebo snad Magdalene?“

„Meg,“ upřesnila jsem souhlasně.

„Tvůj strýček tě všude hledá. To byl taky nápad nechávat si mobil doma,“ zakroutil na mě hlavou.

To byl taky nápad, žes tu zastavil. Radši bych tu umrzla. „Hmm,“ zabručela jsem nasupeně, „tak spravíš to?“

„Ty jsi nějaká protivná,“ ušklíbl se, „a nemáš rezervu, takže volám tvému strýcovi, ať si pro tebe přijede.“

Bože. „Hm, fajn.“

Zašátral v kapse a vytáhl nějaký véčko. „Ahoj, Arnie. No, našel jsem jí. Je v pořádku, ano, má píchlou gumu. Aha, tak ty nemůžeš řídit… tak já jí vezmu k sobě. Ne, nebude to problém, neboj. Jo, někdy mi to oplatíš. Dám ti jí k telefonu, jo?“

Předal mi telefon a popošel k mému autu, aby mohl zamknout a nechat tam mé nové autíčko.

„Hm, strejdo?“

„Cos prováděla, ty má protivná opičko?“

Můj strejda Arnold byl naprosto hodný a poctivý člověk. Až moc, bych řekla. Nedovolil by si sáhnout na peníze, co nám zbyly po otci a matce a životního pojištění. Živil nás ze svého a za jen malou část zděděných prachů nám nakoupil auta, abychom se dostaly do nové školy, kam budeme chodit. Sierra Vista high school. No bezva. Burani na každém kroku.

„Já nic, to ta blbá silnice.“

Zasmál se. „Já jsem pil, nemůžu řídit. Promiň. Peter se nabídl, že tě zaveze k sobě, je to blíž a jemu to nevadí. Asi už je moc unavený, aby tě přivezl domů.“

Domů. „Cože?! To ne! Je to nějakej úchylák!“

Peter se zachechtal a popostrkoval k němu do auta.

„Neboj,“ odpověděl mi strejda, „znám ho celý svůj život. Aspoň se s někým tady seznámíš. Musím jít, tak zatím ahoj.“

„No strejdo, počkej-“ konec hovoru. Hm, skvělé. Peter je přesně ten typ, co bych se s nim potřebovala kamarádit.

Sierra Vista bylo takové menší městečko poblíž (vlastně to byla dost dálka) velkého města Phoenixu v Arizoně. Všude tu byly hory a celá oblast byla posázena takovými průměrnými a docela stejnými domky. Z leteckého pohledu by to jistě bylo roztomilé a usměvné, jakmile se tam ale ocitnete, připadáte si jako idioti, co se plazí po zemi, hledaje vodu a deodorant. Aspoň takhle proběhl můj první den.

Dokonce tu byly i palmy!

„Zejtra ti tu gumu vyměním, slibuju,“ začal konverzovat Peter.

„Díky,“ zahuhlala jsem i přes svou hrdost.

„No vidíš, jak ti to jde,“ usmíval se ten blbeček jako nějaké postížené sluníčko.

Poníženě jsem mlčela a na prst si natáčela své červené vlasy.

Už od třinácti si je tak barvím. Je mi fuk, když mi někdo řekne, že je to hnusný. Mě to nezajímá. Nezajímají mě ti ostatní ignoranti, co nechají naší populaci umírat. To je pod mou úroveň.

Barvím si vlasy, mé nejoblíbenější tričko je se skupinou Guns N roses a všichni si o mě (hlavně tady v buranově) myslí, že jsem blázen a že hulím marijánku.

Haha, toho svinstva bych se v životě nedotknula.

„Tak co, jak se ti tu líbí?“

„Pokud myslíš palmy, kaktusy a další suché hnusy, bezva,“ odpověděla jsem mu zadumaně.

Zasmál se. „No jo, pocházíš z velkoměsta, že?“

„New York,“ upřesnila jsem a sledovala zaprášenou cestu.

„Tam jsem nikdy nebyl.“

„No nekecej.“

***

Jejich dům byl obrovský. Větší, než ten ‚náš‘ a to asi pětkrát. Před námi se otevřela brána a s ní i celé to panství. Všude tu rostly i květiny, kterým bych tu v závalu horka dala ta den-dva, ale vypadalo to, že se tu o ně dobře starají.

„Tak co říkáš na náš dům?“

„Hm,“ zabručela jsem a předstírala nezájem, „kdyby jste za to radši koupili jídlo pro hladovějící děti v Tanzánii.“

Vyjeveně na mě zíral. „Mluvíš přesně jako můj bratr.“

„No to je bezva.“

Zajel do gigantické garáže (no jo, my z New Yorku nejsme zvyklí na velké domy, jsme spokojeni i se čtyřpokojovým bytem) a tam zaparkoval své lesklé velké auto. Vedle něj se hned objevilo pár dalších takových nějakých Chevroletů a já nestačila zírat.

Bylo to absurdní. S nějakým chlápkem jsem vcházela do gigantického domku a to jsem tu teprve týden. Nikoho tu neznám a nechci tu být.

„Sedni,“ poručil mi tím jeho protivně přátelským tónem, „máš hlad?“

Mé břicho potichu zakručelo. „Ne.“

„Fajn,“ zakýval hlavou a hned mě zase nutil, ať si stoupnu.

Právě jsme se ocitli v jedné z několika místůsek. Teda, prostor tu byl ohromný, ale mně to všechno přišlo tak moc jednotvárné. Pořád ty samé barvy. Odstíny zelené, jako bychom snad byli v pralese.

„Po točitých schodech nahoru a první pokoj vlevo. Ten s těmi bílými dveřmi.“

Haha, velmi vtipné. Vyrazila jsem tedy na divokou cestu, kterou mi popisoval. Točité schody jsou to nejhorší, co si snad může někdo do baráku pořídit. Co mi ale přišlo vtipné, myšleno samozřejmě ironicky, že když jsem zdolala první část, spatřila jsem spoustu bílých dveří.  Spoustu.

Chlapec nemá smysl pro humor. Vrazila jsem do popisovaných dveří a zasekla se.

Tohle rozhodně nebyl pokoj, ve kterém mám dneska spát. Většina pokoje byla velká stěna bílých poliček, na kterých bylo vše možné – od knížek (hodně knížek) až po sošky. Vedle oranžové stěny se rozkládal obrovský psací stůl, na němž byla umístěna lampička, obrazovka od počítače a další věci. Následoval balkón, obrovský balkón, takže by se tomu spíše dalo říkat terasa. Neviděla jsem toho moc, ale věděla jsem, že musí mít skvělý výhled plný světel. Na další stěně pokoje stál skleněný stoleček a vedle něj houpací proutěné křeslo, přičemž navazovala ohromná postel.

„Ahoj.“

Zmínila jsem se o tom klukovi, co ležel na posteli?

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tavaline lugu - 1. kapitola: