OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství - 13. část

24.10.2011 (17:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 804×

„Cože?“ vydechla jsem překvapeně. „Jak to myslíš, že už se nikdy nebudu moci vrátit?“

„Nebuď tolik překvapená, copak jsi mě vůbec neposlouchala? Tam dole bys onemocněla a možná bys neměla takové štěstí jako tvá matka.“

„Má matka tady žije?“ přerušila jsem ji.

„Ano.“ Kasandra sklopila oči. „Na poslední chvíli se sem dostala. Její nemoc už byla v hodně pokročilém stavu, málem jsme ji ztratili. Bylo potřeba hodně sil na to, aby se uzdravila.“

„To už nikdy neuvidím Jamese?“ zeptala jsem se. Vůbec mi nepřipadalo zvláštní, že jsem si nevzpomněla na nikoho ze své nové rodiny, ale jen na Jamese.

„Bohužel,“ odpověděla Kasandra. Tuhle odpověď jsem čekala, ale zarazilo mě to, co řekla dál: „A ani Zoui.“

„Cože? To neuvidím ani matku?“ Ze smutného klasu se najednou stal křik.

„Je mi to líto,“ řekla Kasandra. Proč mám pocit, že to nemyslela upřímně?

„Měla by špatný vliv na tvé učení,“ pokračovala. „Možná, že až se všechno naučíš, tak ji budeš moct znovu spatřit, ale ani to není jisté.“

Na sucho jsem polkla a čekala, jestli pro mě má nějakou další „dobrou“ zprávu.

Naštěstí neměla, místo toho mi položila otázku, jestli můžeme začít s výcvikem. Překvapilo mě, jak lehce dělá, že ten rozhovor, který jsme právě vedly, se nikdy neuskutečnil.

Ohromně jsem přikývla a výcvik mohl začít.

Kasandra se postavila přede mě a zamyšleně se na mě podívala.

„Tak čím začneme?“ zeptala se sama sebe. „Už vím, roztáhni svá křídla!“ přikázala mi. Znovu jsem na ni zmateně pohlédla. Vůbec jsem nevěděla, jak na to.

„Neboj se, půjde ti to samo,“ povzbuzovala mě, a na důkaz toho, jak je to jednoduché, roztáhla svá křídla. „Jenom mysli na to, že křídla jsou tvoji součástí. Stejně už se jich nikdy nezbavíš,“ usmála se.

Mrzutě jsem přikývla a snažila se myslet jen na svá křídla, ale moc mi to nešlo. Stále mě napadaly myšlenky typu: Uvidím ještě někdy někoho ze své rodiny? A když jo, co James řekne na to, čím teď jsem?

„Dost!“ vyrušil mě Kasandřin křik. Okamžitě jsem na ni pohlédla, abych zjistila, co se děje.

„Ty se vůbec nesoustředíš! Na co myslíš?!? Musíš se začít soustředit, jinak to nemá cenu!“ křičela. Stála jsem jako přimrazená. To je poprvé, co jsem viděla někoho, aby takhle zuřil.

„Omlouvám se,“ pípla jsem. V místnosti se rozhostilo ticho, které po chvíli přerušila Kasandra: „To nic.“ Mluvila klidným a vyrovnaným hlasem.

„Dobře, zkusím ti trochu pomoct,“ rozhodla se. „Zavři oči a nevnímej nic jiného než tmu, kterou jsi obklopená,“ přikázala mi. Poslechla jsem ji a zavřela oči. Snažila jsem se na nic nemyslet. Nevnímala jsem nic kromě tmy, jak mi poradila Kasandra.

„Daro?“ zaslechla jsem. Neotevřela jsem oči, jen jsem zamručela, aby věděla, že ji slyším.

„Jak to, že mě slyšíš?“ vyjela Kasandra. „Vnímej jen sebe a tmu.“

Potlačila jsem nutkání něco jí odseknout a začala se víc soustředit.

Najednou jsem ucítila lehké mravenčení na zádech, který doprovázel mírný pocit síly. Líbilo se mi to, ale bylo to tolik nezvyklé.

Nevím, jestli mi Kasandra něco říkala, protože jsem se soustředila jen na sebe.

Snažila jsem se představit si svá křídla, a hned, jakmile jsem je v hlavě viděla, ucítila jsem na zádech mírnou zátěž.

Silou vůle jsem se s nimi snažila pohnout, ale k mé smůle jsem pohnula jen jedním, což vedlo k tomu, že jsem se převážila a spadla na zadek.

Znovu jsem se začala soustředit na okolí a zaslechla Kasandřin smích.

„Páni, ty jsi ale talent. Tři hodiny se tu soustředíš a nakonec padneš na zadek,“ smála se mi.

„Cože? Tři hodiny?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jo, vůbec nic jsi nevnímala, za to tě chválím, ale výsledek nic moc,“ bavila se Kasandra. „Teď si chvíli odpočiň, až se vrátím zkusíme to znovu.“

Mlčky jsem přikývla a čekala, až budu v pokoji sama. Cítila jsem únavu ve všech částech těla. Bylo zajímavé zjistit, že jsem nic nedokázala a přesto jsem tak strašně unavená.

Došourala jsem se k pohovce a praštila sebou na ni. Chvilku jsem přemýšlela o svém životě, ale než jsem stihla něco vymyslet, tak jsem usnula.

Věnováno Lili =D.

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství - 13. část: