Svobodná duše - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Akira utekla ze sirotčince, ale to není vše. Při útěku narazila na neznámého člověka, který s ní zachází jako s věcí. Jak se dokáže vymanit ze spárů bezdomovce? Nebo to nedokáže?

16.04.2012 (10:00) • BlackUnicorn • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 710×

Ostatní individua souhlasně přikyvovaly a nechutně se usmívaly. Poté mě muž chytil za havranově černé vlasy a strkal mě do tmavé ulice, dál do neznáma…

2. kapitola - Otrokář

Muž mě táhl dál křivolakými ulicemi, nehledě na můj nesouhlas. Otevřely se dveře, ve kterých se objevil další muž, oděný do obrněné tuniky s kopím v ruce.
„Co chcete?“ vyštěkl na mého únosce.
„Pust nás dovnitř! Potřebuju mluvit s otrokářem, a do toho ti nic není.“
Muž si nás ještě chvíli nenávistně prohlížel a pak s úšklebkem ve tváři ustoupil a nechal nás projít.
„Od teď už budeš jen mlčet a ani necekneš, jasné?“ Otočil se ke mně a já mohla jen zklamaně přikývnout. Byla jsem pět minut na svobodě a najednou se ocitám znovu až po krk v problémech… Smutně jsem stoupala po točitém schodišti, vstříc neznámu.
Vešli jsme do velké místnosti, jejímž prostředkem byl jakýsi trůn. V něm se rozvaloval tlustý obchodník, nechávající se ovívat listy z fíkovníku.
„Kdo jsi a proč jsi přišel?“ zeptal se nechutně přesládlým hlasem.
„Otrokáři, podívej, co ti nesu.“ Ukázal na mě a pokračoval. „Je to skvělý úlovek a určitě budeš souhlasit s mou nabídkou.
„Kolik?“
„Dvacet zlatých“
„Co?“ rozčílil se otrokář. „To je dvakrát více, než obvykle!“
„Ano, jsem si toho vědom, ale tohle zboží je kvalitní, věř mi!“
„Prodej si ji sám, já o to nestojím…“
„Jak si přeješ, ale budeš litovat!“ ukončil rázně debatu únosce a dlouhými kroky odešel z místnosti, táhnouc mě za sebou.
Vyšli jsme ven a zamířili zpět do dlouhé spleti uliček, které končily doupětem zlotřilců. Zavřeli mě do malé kobky, kde jsem musela být skrčená a záda mne kvůli tomu bolela mnohem více, než obvykle. První noc v kobce byla bezesná a já se stačila jen modlit, aby další taková nenastala. Mé přání bylo naštěstí vyslyšeno následujícího dne.
Dveře kobky se otevřely, objevil se ošklivý obličej a podával mi misku nechutně páchnoucí vody. Já ale měla plán. Tak, aby to tupý negramotný bezdomovec nepoznal, jsem opatrně zastrčila do otvoru pro záklopku drát ve tvaru “S“, přijala misku a čekala, až dveře zaklapnou. Ano! Vykřikla jsem v duchu, když plán vyšel. Nyní, až nebudou žebráci dávat pozor, opatrně vytáhnu háček i se záklopkou a vysvobodím se. Byl to nejlepší nápad, na který jsem kdy přišla, když nepočítám ten utéci ze sirotčince. Fungoval také výtečně, protože již v poledne, kdy si šla celá tlupa něco ukrást, jsem byla zase volná. Bylo výtečné stát zase rovně na zemi a sledovat slunce, které se pohybovalo po obloze. Běžela jsem dlouhou dobu až k východním hranicím města.
Protože jsem si našla přístřešek na noc, svobodně jsem kráčela po prázdné ulici. Udiveně jsem se podívala na svůj portrét, visící na nástěnce. Byl tam nápis: Pozor! Pozor! Hledá se tato dívka! Jakémukoli nálezci vyplatíme částku o velikosti deseti zlatých!
Byla jsem v šoku. Co si to na mě zase vymysleli? Super, teď budu na každém kroku potkávat stráže a kdokoli mě uvidí, okamžitě jim dá vědět. Nic lepšího mě nemohlo potkat…
Okamžitě jsem byla nucena se schovat do “příbytku“, protože jsem zahlédla párek strážců, kteří procházeli ulicemi křížem krážem a každého nedůvěřivě sledovali. Když procházeli kolem mě, vůbec jsem nedýchala a jen prosila, aby už přešli na druhou stranu města a zanechali pátrání po tak bezcenném děcku. Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru.
„Stejně si myslím, že ji nenajdeme. Co myslíš, Derecku?“
„Hmm…“
„Ale prosím tě! Copak je to dnes s tebou?“
„Nic, jen mě štve, že…“
Pokračovali dál v nuceném rozhovoru a já je už neposlouchala. Byli daleko ode mne a tak jsem se uvolnila a sedla si do příjemného sedu. To jsem ale neměla dělat. Zřejmě jsem podcenila sluch strážných, protože Dereck za chvíli potichu, ale srozumitelně promluvil: „Slyšel jsi to? Jako by něco zašustilo…“ Obrátil se a pomalu kráčel k mé krčící se postavě. Neměla jsem na výběr. Buď se nechat chytit, nebo utéct. Rozhodla jsem se pro druhou variantu a téměř okamžitě vystartovala z úkrytu. Pospíchala jsem dál, ale neomylný dusot nohou byl blíž a blíž. Jedinou mojí šancí bylo prodrat se pod ostrými trny keřů a vyklouznout pryč z města.
Podařilo se mi sice trny přejít, i když jsem měla košili rozervanou a jedno obnažené rameno roztrhnuté, ale stráže mě za chvíli doběhli a uzavřeli do slepé uličky, ze které nebylo úniku. Dereck, mrštnější a zákeřnější strážce, se proti mně postavil a díval se na mě s opovržením.
Netušila jsem, co bude dál a tak jsem zavřela oči a nastavila obnažené rameno vstříc nade mnou se tyčícímu muži. Uslyšela jsem dvě mělká přistání a netušila, co se děje. Zavřené oči přímo dychtily po pohledu na děj, ale já jsme je stále nechávala v původní poloze. Krev mi pulzovala v uších a já cítila, jak mi po holé ruce stékají potůčky krve z rány. Otevřela jsem oči, ale před sebou neviděla nic. Jen tmu, která mě začala pohlcovat. Nakonec jsem se zřítila k zemi v bezvědomí…