Světlo ve tmě - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po hodně hodně dlouhé době, na žádost jedné ze čtenářek další kapitolka. Cesta Rose a Jamese pokračuje.

22.11.2011 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 621×

Dorazili jsme s Jamesem do města. Bylo asi půl hodiny chůze od toho místa, kde jsem doskočila.

Už před městem jsem Jamesovi začala dávat pokyny, nelíbilo se mu to. Vůbec.

„Seženeš auto,“ přikázala jsem mu, „je mi jedno jak. Ale chci ho do zítřka mít. Nechci tady dlouho zůstávat.“

„Proč ho mám shánět já? Ty budeš míň nápadná.“

„Opravdu?“ zeptala jsem se sarkasticky. „Co vypadá méně nápadněji: patnáctiletá holka nebo někdo dospělej?“

Chvíli mlčel a já se utvrdila v tom, co jsem si myslela už dřív. On není zvyklý, aby mu někdo přikazoval a ještě se k tomu choval drze. No to si musí upírek zvykat, jestli něco chce.

„Tak dobře. Co budeš dělat ty?“

„Koupím ještě nějaké věci a mapu. Pochybuju, že po cestě budou nějaké ukazatele. Takže za tři hodiny tady.“

Tak náš rozhovor končil a oba jsme šli jiným směrem.

Město vypadalo docela poklidně. Poklidně znamenalo, že se nikdo na ulicích nevraždil. Ale byla tady docela rušno. Ale to se hodí, čím větší zmatek tím je menší pravděpodobnost, že si někdo někoho všimne.

Nejdříve jsem narazila na obchod s elektronikou. Tam jsem se moc nezdržela, jen jsem vzala první dva mobily, které jsem uviděla, zaplatila jsem a šla.

Dál se mi nedařilo najít obchody, které jsem chtěla, ale nakonec se mi podařilo najít náměstí, takže jsem nakonec všechno nakoupila. Mapu, GPS a tak dále.

Po veškerých nákupech jsem zjistila, že mi zbývá ještě hodina do srazu. Neměla jsem, co dělat, tak jsem se pomalu loudala k místu srazu.

Po asi deseti minutách jsem si něco uvědomila, někdo mě sleduje. Opatrně jsem se rozhlédla, nikoho jsem neviděla. Ale to že jsem nikoho neviděla, neznamená, že nemám pravdu. Za těch pár let už mám na tohle instinkt.

Přidala jsem do kroku a mírně se ohlédla. Někdo za mnou taky dost zrychlil. Přidala jsem ještě víc, už jsem skoro běžela.

Najednou ten, o kterém jsem si myslela, že mě sleduje, zabočil do postraní uličky. Že bych se spletla a opravdu to byl jenom nějaký náhodný chodec?

Zpomalila jsem a za pár minut jsem byla na našem místě srazu, James tam ještě nebyl. Čekala jsem.

Vtom se všechno seběhlo nějak moc rychle. Někdo mě chytil ze zadu. Chtěla jsem ho kopnout, ale minula jsem. Paralyzér mi vyrazil z ruky a někam mě táhnul. Všechno se to seběhlo tak rychle, že si toho ani nikdo nevšiml. Tam jsem si všimla, že je jich víc, asi pět. No super. Přirazil mě ke zdi a dal ke krku nůž.

„Kde je ten upír?!“ vyštěkl. „Byl tady s tebou!“

Hrála jsem hloupou: „Jaký upír?“

„Nezkoušej to na mě! Viděli jsme, jak jsi s ním šla!“ Tohle mě začínalo nudit a pochybovala jsem, že oni vědí, že jsem skokan.

„Jediné co vám můžu na to říct je tohle.“ A zapřela jsem se o zeď a tvrdě jsem ho kopla do břicha. Ano, já vím, hláška jako z béčkového akčního filmu. Potom jsem ho vzala za zápěstí a skočila jsem. Jen o metr dál, ale o tři metry výš a pustila jsem ho ze vzduchu na zem. Chytla jsem další dva a s těmi jsem skočila, hodila je do nedaleké řeky a vrátila jsem se zpátky. Ale ti dva, co tam zbyli, už nebyli tak hloupí a došlo jim, co jsem zač.

Jeden z nich vrazil do břicha paralyzér a já se zhroutila. Jediná věc, co mě dokáže zastavit od skákání je elektřina. Druhý na mě namířil pistoli. Teď už jsem se začínala bát, protože skočit jsem zatím nedokázala.

Někdo vběhl do uličky, tak rychle, že jsem ho viděla rozmazaně. Ale věděla jsem, kdo to je. James. Tomu co na mě mířil pistolí, zlomil vaz a druhého vysál. Potom se podíval na mě.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Zvedla jsem se ze země: „No kdybys přišel o minutu dřív, bylo by to lepší.“

„Nemáš být nápadná.“

„Já?! Oni hledali tebe, ne mě. Můžeš mi laskavě říct, co jsi udělal, že tě tak hledají? Oni věděli, že jsi upír, ale netušili, že jsem skokan.“

„Tady nic, to spíš souvisí s tím, co jsem udělal předtím.“

„Co?“

„O tom nehodlám mluvit. Nechtěla jsi náhodou už jet?“

Společně jsme se vydali k autu a já se ho dál nevyptávala, ale věděla jsem, že tohle z něho dostanu. I když možná později.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování