OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 24. kapitola

06.04.2011 (14:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 626×

XXIV. Hurá do tercie

Probudila jsem se, když vycházelo sluníčko, Tom ještě klidně oddechoval. Při pohledu na něj mě zaplavily vzpomínky na noc, kterou bych si klidně ještě jednou zopakovala, tedy ne ten začátek, ale ten konec určitě. Zůstala jsem ležet a kochala se východem slunce z náručí své lásky. Po chvilce se pohnul i Tom, pohladil mě po zádech a krásně se usmál.

„Dobré ránu, Hvězdičko,“ usmál se na mě a políbil mě. Chvilku jsem se nechala líbat, ale pak jsem se od něj odtáhla.

„Tome, musíme už jít, ostatní se nemusí dovtípit, že jsme v noci nebyli doma,“ řekla jsem mu, otráveně se na mě podíval, ale poslechl mě a oblékl se stejně jako já. Tom pomocí teleorbingu poslal věci do Dvorce. Najednou jsem si na něco vzpomněla a zeptala se ho: „Ty hele, jak dlouho už rozumíš jazykům, kterými mluvím?“

„Od té doby, co máme spolu plné pouto,“ pokrčil rameny, „ale nechtěl jsem ti to říkat, protože jsem myslel, že na to přijdeš sama. A navíc byla sranda někdy poslouchat vaše rozhovory, hlavně to, co ti řekla Sabča.“

Jen jsem si povzdechla, myslela jsem si, že už konečně dospěl, ale ono se to ještě zhoršilo. Tom zachytil, na co myslím, a zasmál se. Chytil mě kolem pasu a přenesl nás kousek od Dvorce. Zbytek cesty jsme pomalu došli, měli jsme propletené prsty a cestou jsme se každou chvilku zastavovali, abychom se ještě mohli políbit. Když jsme se konečně dostali do Dvorce, bylo už téměř  devět hodin a to jsme vycházeli v sedm, Tom si toho také všimnul a zasmál se. V myšlenkách měl doslova vepsaný hlad, protočila jsem nad ním oči a společně jsme se vydali na snídani.

„Co si myslíš, potkáme hrdličky nebo něco jiného?“ zeptal se mě Tom.

„To vážně nevím,“ pokrčila jsem rameny. Vešli jsme do Síně a rozhlédli se, jestli neuvidíme naše sourozence. Uviděli jsme celou partu, Lukáš s Katrin na sebe zamilovaně hleděli, stejně jako Adam s Niky. Tom se na mě usmál a táhl mě k nim.

„Ahoj, ve spolek,“ usmál se na ně a posadil se, sedla jsem si vedle něj. Tom se hned začal cpát, jen jsem nad ním zakroutila hlavou. Katrin se na mě chápavě podívala, bylo mi jasné, že mi rozumí. Tom si přitáhl k sobě celou mísu lupínků a chystal si ji sám dát, rychle jsem si od něj trochu vzala a smíchala s kuličkami. Tom to měl během chvilky snědené a snažil se mi ukrást mé jídlo, všechny jsme tím pobavili, protože jsem jednou do něj strčila a on spadl na zem.

„Přestaň mi krást jídlo,“ usmála jsem se sladce na něj, tím jsem všechny samozřejmě rozesmála, Tom jen něco zabručel a zvedl se, sedl si zase vedle mě. Slitovala jsem se nad ním a přistrčila misku blíž k němu, hned na to zareagoval a nandal si do pusy velké sousto, takže pak jsem měla ze své snídaně ani ne polovinu.

„Hele lidi, nepůjdeme pak na lanovou dráhu?“ navrhl Kris, který měl ledabyle ruku přehozenou přes Liino rameno. Podívala jsem se na Toma, který přikývl.

„Mohli bychom ještě vzít s námi Alexe a Petra,“ navrhla Sabča, trochu zamračeně jsem se na ni podívala, se svými bratry jsem vůbec nebavila, tedy pokud nepočítám rozhovor s Alexem na ošetřovně před pár dny. Tom se na mě chápavě podíval, Sabča si také domyslela, že řekla pěknou blbost a provinile se na mě usmála.

„To není špatný nápad,“ řekla Lia a s ní skoro všichni přikývli, zvedli jsme se a šli za mou rodinou, kteří snídali u jiného stolu. Tom si mě celou dobu držel blízko u sebe.

„Ahoj, promiňte, že rušíme,“ řekl Kris, „ale chceme se zeptat, jestli kluci nechtějí jít s námi na lanovou dráhu.“

„Jasně,“ přikývl Petr, Alex si nás všechny prohlédl, jako by hledal nebezpečí, pohledem se zastavil na mně. Bylo mi jasné, že mi moc nevěří, ale pak přikývl. Spolu s Petrem se zvedli a my jsme pak společně šli k lanovým drahám. Cestou se k nám připojili Kiara s Rexem.

Nepřeměníme je radši, já jen, že když jsem tam byla naposledy, Alex se málem zabil, řekla jsem Tomovi, který jen přikývl a přeměnil Rexe, já jsem rychle přeměnila Kiaru, ostatní se na nás podívali jako na blázny.

„No co, nechce se mi nikam šplhat, tak si tam vyletím,“ pokrčila jsem rameny. Posadila jsem se na Kiaru a ona vzlétla, neobtěžovala jsem si ani vzít nějaké popruhy, spoléhala jsem na Kiaru, že mě zachrání. Přistáli jsme na plošině, ostatní se sem teprve šplhali, také bez popruhů, spoléhali na své geny. Tom to vyřešil mazaně, nešplhal, vyletěl také na Rexovi. Rychle jsme našim ochráncům řekli, co mají dělat, oni přikývli a letěli pod dráhu, kde začali kroužit. Rychle jsem přešla na kraj plošiny, abych se podívala, jestli jsou sítě v pořádku, protože jsem měla zvláštní pocit, že něco v pořádku není. Měla jsem pravdu, sítě nebyly v pořádku, byly pořád naříznuté. Tom se podíval z druhé strany, jeho očima jsem viděla ten samý obrázek. Se strachem jsem se na něj podívala, přešel ke mně a konejšivě mě objal.

„Všechno bude v pořádku, uvidíš,“ konejšil mě tiše, zatímco ostatní se sem dostávali. Pak mě ale pustil a šel si dát základní kolečko na protažení, šla jsem v bezpečné vzdálenosti za ním, pořád jsem kontrolovala každý krok všech, aby se něco nestalo, vůbec jsem se nesoustředila na své a to se mi stalo osudným, zakopla jsem a spadla, narazila jsem přitom do stromu, cítila jsem, jak mi křupla ruka. Kiara mě sice rychle chytila, ale zlomenině jsem se nevyhnula. Sama jsem poznala, že mám zlomené obě předloketní kosti, Kiara mě rychle dostala na zem. Tom pískl na Rexe, a pak na něm přiletěl za mnou. Ruka mi strašně pulsovala a navíc byla celá nakřivo.

„Kari, jsi v pořádku?“ zeptal se mě, ale pak uviděl mou ruku a zatvářil se vyděšeně.

„Klid je to jen zlomené,“ snažila jsem se ho mezi bolestnými vzdychy uklidnit, ale nepodařilo se mi to.

„Kiaro, Rexi, zůstaňte tady,“ nakázal Tom, „my se přeneseme na ošetřovnu.“

„Jak chceš vysvětlit, že jsme neměli popruhy?“ zeptala jsem se ho.

„My jsme měli popruhy, ale lana, která tu byla, byla moc dlouhá,“ pokrčil rameny, přikývla jsem, tahle verze se mi zamlouvala. Tom mě chytil za zdravou ruku a já nás přenesla na ošetřovnu, kde na nás už čekala mamka. Trochu mě to překvapilo, viděla jsem na ní, že byla bledá, měla vizi, proto tu stála. Mlčky ke mně přišla a vzala mě za ruku.

„Udělám ti rentgen, může to být jenom zlomený, ale i roztříštěný,“ řekla mi a vzala mě do rentgenové komory. Udělala mi rychle rentgen, a pak si mě zavolala k počítači. Uviděla jsem své kosti, loketní kost jsem měla roztříštěnou od nárazu a vřetení jen zlomenou.

Ty tomu rozumíš? zeptal se mě Tom zmateně.

Jo, mám jednu kost zlomenou a druhou roztříštěnou, odpověděla jsem mu.

To musela být pecka, uvažoval.

Byla, jinak bych to neměla odřené, řekla jsem mu.

Ty odřeniny tam už skoro nemáš, odpověděl mi, mamka se pak zvedla od počítače a zašla do nějaké místnosti. Tom se na mě zmateně podíval, já jsem jen pokrčila rameny na znamení, že nevím, co bude dělat. Přišla pak ke mně, vzala mě za bolavou ruku a řekla: „Musím ti to narovnat, bude tě to bolet, ale jestli chceš dám ti morfium, aby tě to nebolelo.“

„Ne to je dobrý,“ zavrtěla jsem hlavou a připravila se na bolest. Mamka mi ruku rychle narovnala, ale bolelo to jako čert. Tom to cítil se mnou, celou dobu byl u mě a držel mě na ramenou. Pak mi dala k mému překvapení ortézu.

„Budeš ji mít tři týdny, pak se uvidí,“ řekla mi, jen jsem přikývla a podívala se zmučeně na Toma. Ten se na mě konejšivě usmál, mamka nám pak dovolila odejít, ale bylo na ní vidět, že by se mnou ráda mluvila, ale já se na to ještě necítila. Přenesla jsem nás s Tomem pod lanovou dráhu, kde ostatní ještě byli.

„Měli bychom nějak opravit ty sítě,“ řekla jsem Tomovi, který přikývl a pískl na Rexe, který k nám hned sletěl. Nasedli jsme na něj a vzlétli jsme. Pomocí telekineze jsme opravili všechny úchyty sítí.

„Víš, že teď ani nebudu moct dělat nějaká kouzla,“ řekla jsem, Tom se zasmál: „Stejně už umíš myšlenkové formule, takže se nemusíš strachovat.“

„Kde ty ses je vlastně naučil?“ zeptala jsem se ho.

„Naučil mě to táta, chtěl, abych se v době, kdy byl ještě náš svět rozdělen, uměl bránit, co nejvíce to šlo,“ pokrčil rameny.

„Víš, že jsem nikdy neměla zlomenou ruku?“ řekla jsem mu se smutným úsměvem.

„A já myslel, že jsi byla jako Alex s Petrem, kteří měli prý pořád něco zlomeného,“ podotkl.

„Já spíš měla problémy s nohama, pořád jsem měla vymknutý kotník nebo ho zlomený a tak,“ mávla jsem nad tím rukou.

„Nech mě hádat,“ usmál se, „tancování.“

Jen jsem přikývla, společně jsme ještě vyletěli na plošinu, protože Tom si chtěl ještě jednou projít alespoň základní kolečko. Posadila jsem se na plošině a opřela se o Kiaru, která za mnou přiletěla, protože už všechny sítě byly opraveny.

„Nechceš, abych tě přeměnila zpátky?“ zeptala jsem se Kiary po chvilce.

„Ne to je dobrý, chci takhle být, ještě spolu přece poletíme dolů,“ odpověděla mi, „ale když dovolíš, mám už od tebe přeleželá křídla.“

Rychle jsem se zvedla, Kiara se postavila, roztáhla křídla a oklepala se. Pak si zase lehla, ale jedno křídlo měla pořád zvednuté, došlo mi, co chce udělat, sedla jsem si zase k ní a opřela se o ni, Kiara mě pak přikryla křídlem. Začala jsem ji po něm hladit, i po tom měsíci to byl strašný nezvyk, neměla na něm srst, měla na něm normální peří, ale v barvě své srsti.

„Tobě nevadí, že ti zůstala křídla?“ zeptala jsem se jí.

„Ne, zvykla jsem si na ně za ten rok a půl, co jsem byla Ničitelka,“ odpověděla mi, po chvilce k nám přiletěl i Rex, který se byl proletět, lehl si vedle mě, já si na něj položila zraněnou ruku a začala mu jemně pročesávat srst prsty. Zavřel oči a užíval si to, druhou rukou jsem pořád hladila Kiaru, která si to také užívala.

Náhle se objevil na plošině Alex, viděla jsem jen, jak zakopnul a padal dolů, pod námi nebyla síť, proto jsem se rychle vrhla na kraj a jen taktak ho zachytila zdravou rukou.

„Alexi,“ stihla jsem vykřiknout, když jsem ho chytila.

„Kari,“ zašeptal zoufale, pevně jsem ho držela.

„Mám tě, bráško, a nepustím tě,“ řekla jsem mu, „Kiaro, pomož mi.“

Kiara už byla pod Alexem a on na ní pevně seděl. Vyletěla s ním nahoru, Alex byl celý rozklepaný a já také. Ucítila jsem něčí ruce na svých ramenou, nemusela jsem se ani dívat, abych věděla, že to je Tom.

„Já už mám toho dost, to je druhá nehoda dneska,“ řekl Tom a tleskl, najednou jsme byli všichni přikurtovaní k bezpečnostním lanům a měli jsme popruhy. Alex mě nečekaně objal, dával samozřejmě pozor na mou ruku, ale přesto mě pevně u sebe držel.

„Děkuju,“ zašeptal a pustil mě. Tom si mě hned vzal do náruče a starostlivě se na mě díval.

Jsem v pořádku, neboj, pousmála jsem se na něj.

Radši půjdeme odsud, než se ještě někdo zabije, řekl mi zcela vážně.

„Děcka, pojďte dolů, už je oběd,“ ozvalo se zezdola, poznala jsem hlas táty, podívala jsem se na Alexe, který pochopil můj pohled a přikývl. Tom nás odpoutal od bezpečnostních lan a já se posadila na Kiaru, mávla jsem na Katrin, aby si sedla za mě, poslechla mě a společně jsme sletěly dolů.

„Zůstaňte na mně sedět, donesu vás až do Síně,“ řekla nám Kiara, Katrin se na mě usmála a zašeptala: „Tak tohle si nechám líbit.“

Kiara se zasmála, ale nic neřekla, jen nás nesla, stejně jako Rex nesl Toma a Lukáše.  Došli jsme až do Síně, kde nás Kiara nechala slézt, a já ji hned zmenšila. Ostatní se usadili, já si chtěla sednout k nim, ale táta mě chytil za bolavou ruku a přitáhl k sobě, bolelo to jako čert, do očí mi vyhrkly slzy bolesti, jen koutkem oka jsem si všimla, že drží taky Alexe, který si všimnul, kde mě táta drží, a hned mu bouchnul do ruky, kterou mě držel. Táta se na něj docela ošklivě podíval, ale pustil mě. Tom se objevil hned vedle mě a dost nebezpečně se tvářil. Schoval mě za sebe a vlastním tělem mě zakryl, držela jsem si ruku, ve které mi strašně pulsovalo, došlo mi, že mi něco udělal s kostmi, protože jsem cítila, jak mi znovu něco, i přes ortézu, křuplo v ruce kousek od místa, kde jsem měla ruku zlomenou. Podívala jsem se k učitelskému stolu, kde seděla mamka, zachytila můj pohled a pak sjela očima k tátovi a mé ruce. Podívala se na Martinu, na něco se jí zeptala a ona přikývla, zatvářila se vyděšeně a hned ke mně přišla. Podívala se mi na ruku a hned poznala, že ji mám znovu zlomenou, rozzuřeně se podívala na tátu, který se hádal s Alexem a Tomem. Popadla ho za ruku a odtáhla z Velké Síně. Tom se na mě starostlivě podíval, cítil mou bolest, ortézu jsem měla celou zkřivenou a tlačila mě na bolavých místech, sundala jsem si ji a ruku si položila na stůl, byla celá oteklá, možná mi už pomalu začínala srůstat, ale táta to zkazil a já ji znovu měla nepřirozeně ohnutou.

„Kari, co se stalo?“ zeptala se Katrin, která si až teď všimla mé ruky, sice viděla můj pád, ale tohle bylo ještě horší. Uviděla jsem, jak se Martina zvedla a šla k nám, vzala opatrně mou ruku a prohlédla si ji, omluvně se na mě podívala a narovnala ji. Znovu mi vyhrkly slzy bolesti, Martina mi mlčky pokynula, abych ji následovala. Zvedla jsem se a se mnou Alex, Tom, Kiara a Rex. Šli jsme za Martinou na ošetřovnu, cestou hned načala rozhovor: „Řekla jsem jenom Kari, aby šla se mnou.“

„Promiň, mami, ale já chci být s Kari taky, má to také kvůli mně a mé nepozornosti,“ odpověděl jí Alex.

„Já vím,“ přikývla, „Marek s Pavlou zrovna něco zkoušeli s telepatií, když Pavla dostala vizi o tobě a tvém pádu, takže Marek byl docela na vás naštvaný, že jste neměli popruhy, chtěl vám vynadat a takhle to skončilo.“

„Ty na nás nejsi naštvaná?“ zeptal se Alex.

„Trochu jsem, ale nic se vám nestalo krom té ruky, za což jsem ráda,“ odpověděla, „Kari, co jsi měla s tou rukou předtím?“

„Loketní kost jsem měla rozdrcenou a vřetení zlomenou,“ řekla jsem.

„Podle mě to už ta loketní nemohla víc odnést, takže budeš mít ještě zase zlomenou tu vřetení,“ zauvažovala.

„Mě je jedno, co mám zlomené, stejně to bolí jako čert,“ řekla jsem.

„To ti věřím,“ přikývla, došli jsme na ošetřovnu, znovu mi udělala rentgen a skutečně měla jsem nyní už dvakrát zlomenou vřetení kost. Martina mi dala na to ortézu, čímž mě dost překvapila.

„Máš rychlou regeneraci, nevím, jak dlouho to bude trvat, takže ti dávám ortézu, aby se to dalo kdykoliv sundat,“ vysvětlila mi, „běžte se naobědvat, já si ještě musím něco vyřídit.“

„Jdeš udělat něco tátovi?“ zeptal se Alex, Martina se jen na něj výmluvně podívala, poznala jsem, jak se asi cítí. Byla na něj naštvaná, ale láska k němu byla silná tak, že s naštvaností bojovala. Vydali jsme se do Síně, ale to by si nás nesměl odchytnout ještě Nik, který to udělal velice jemně. Chytil mě za rameno a Toma také, Alex se na něj výhružně koukl.

„Nebojte, já vám nic neudělám, jen jsem si chtěl o něčem promluvit,“ pousmál se na nás, pokynul nám, abychom ho následovali do jeho pracovny, podívala jsem se zmateně na Toma, který byl také velice zmatený. Alexe jsme poslali na oběd, abychom mohli být s Nikem sami. V pracovně jsme se usadili, na jeho stole byly tři koruny, poznala jsem Korunu Světla, ale ty dvě další jsem nedokázala identifikovat.

„Chtěl jsem si promluvit o energičářích a o tvém následnictví,“ začal, „musíme nějak vysvětlit nový živel a to znamená, že tě asi musíme odhalit.“

„Já vím,“ přikývla jsem.

„Proto jsem ti chtěl něco dát, jak sis asi mohla všimnout, mám tu tři koruny, jedna je Rozřazovací Koruna, ale ty ji znáš jako Korunu Světla,“ pokračoval, „ale pravé Koruny Světla jsou tyto.“

Ukázal na zbylé dvě, jedna byla dělaná pro muže a druhá pro ženu nebo dívku.

„Kdyby ještě pořád platily tituly, byla bys princezna, protože jsi z rodu Skalciů a Maysnerů, a já bych byl král,“ vysvětloval, „na každé důležité akci tu korunu musím mít, dnes je důležitá akce, proto ji budu mít, a dnes bych tě chtěl představit jako svou následnici, proto ti dávám tvou korunu, která se dnes tady objevila.“

Vykuleně jsem na něj koukala, tohle snad není možný, Tom byl stejně zmatený jako já, Nik se na nás chápavě díval, pak vzal mou korunu a posadil mi ji na hlavu. Celou místností najednou prostoupilo světlo, cítila jsem, jak po mně jezdí blesky, dokonce byly vidět, zmateně jsem se podívala na Nika, který se na mě jen usmál: „Neboj, to přestane, koruna se jen seznamuje s tvou mocí.“

Měl pravdu, po chvilce to přestalo a já zase jen cítila studený, ale příjemný kov koruny.

„Ty, Tomáši, dostaneš mou korunu,“ řekl, „sice ne dnes, ale jednou ji budeš nosit.“

„Ale já nejsem Světlo Dvorce,“ namítl.

„To nevadí, ale jsi můj syn a budeš manžel Světla, tím pádem budeš mít stejné postavení jako, kdybys byl Světlo,“ odpověděl mu, „jednou až se vzdám trůnu společně s Nati, vy dva nastoupíte na naše místo.“

„A kdy to bude, doufám, že ne hned,“ zhrozila jsem se.

„Ne, neboj, já jsem se stal vládcem Tajného Dvorce, až když Nati byla těhotná,“ odpověděl mi, „je jen o dohodě, kdy se budeš chtít stát královnou.“

„A šlo by to, aby se přeskočila generace a šlo to rovnou na naše děti?“ zeptala jsem se nevinně.

„Ne,“ zasmál se Nik, „to opravdu nejde.“

„A rodiče ví, že se chystáš to oznámit?“ zeptala jsem se.

„Ano, ptal jsem se nejdřív jich,“ přikývl, „Pavla mi řekla, že rozhodnutí nechá na tobě, že jsi už dost stará, aby ses dokázala rozhodovat sama, ale Marek ten s tím až moc podezřele souhlasil.“

Jen jsem přikývla, s tátou se začínalo dít něco divného, nikdy takový nebyl, do ničeho by mě nenutil a také by mi nikdy neublížil. Tom si všimnul, na co myslím, a významně se na mě podíval.

Myslíš, že by… ani jsem nedokázala dokončit větu.

Nevím, Hvězdičko, pokrčil rameny.

„No já víc nepotřebuji,“ řekl nakonec Nik, „jestli vy také ne, tak tohle můžeme rozpustit. Kari, Tome, po zařazování přijdete ke mně a já vás představím, jako nástupce.“

Přikývli jsme, sundala jsem si korunu a položila ji Nikovi na stůl, chtěli jsme už jít, ale Nik nás zastavil, doslova mi vrazil korunu do rukou, a pak nás pustil.

„Právě jsem zjistila, po kom jsi tak otravně neodbytný,“ oznámila jsem Tomovi v půlce cesty do mého pokoje.

„Vážně a po kom?“ zajímal se.

„Po svém otci a to jsi prý podle svých vlastních slov po Nati, to bych se teď s tebou klidně i hádala,“ odpověděla jsem mu, Tom se jen zasmál políbil mě na čelo, vzal mi korunu z rukou a objal mě kolem pasu.

„Neuděláme to ostatním jako překvápko?“ zeptal se mě Tom.

„Já nevím, tohle by byl až moc velký šok,“ zapochybovala jsem, Tom se jen pousmál, přitáhl si mě k sobě a jemně mě políbil. Začal mě velice něžně líbat, ze začátku to líbání ani nebylo, jen jako bychom si vyměňovali jemné, drobné polibky, pak jsem se do polibku vložili více a to už dalo nazvat líbáním. Polibek nabral na intenzitě, ale nám to nevadilo, Tom si mě posadil do výklenku, aby měl ke mně lepší přístup. Objímala jsem ho, jak jen to šlo, on položil mou korunu vedle mě a přitiskl si mě k sobě. Rukama zabloudil pod mé tílko a začal mě hladit na bocích a pase. Oběma rukama jsem ho objímala kolem krku, i když jsem je nemohla spojit, tiskla jsem si ho k sobě.

„Víš, že nás může někdo vidět,“ zašeptala jsem mezi polibky.

„Tak nás hold uvidí, no,“ odpověděl mi a vpil se mi zase do rtů. Po chvilce jsem se od něj odtáhla, protože jsem už nemohla popadnout dech, bylo toho na mě moc, jeho a moje emoce, myšlenky na toho druhého, intenzita.

„Ehm, omlouvám se, že vás ruším, ale musíme něco důležitého probrat,“ vyrušil nás Martin.

„Jistě,“ přikývla jsem a nenápadně strčila korunu za záda. Martin si jí stejně všimnul, protože se trochu tajemně pousmál. Vydali jsme se do Velké Síně, kde byly všichni naši příbuzní.

„Máme takový malý problém, nyní se zase v našem světě začaly používat tituly,“ oznámil nám Nik.

„A jaký?“ zeptal se Tony.

„Je to rozděleno podle rodů, Loydovi, Skalciovi a Maysnerovi používají tituly Lord a Lady, já a Naty navíc máme titul Král a Královna, protože jsme vládci Tajného Dvorce,“ vysvětlil Nik, „takže Karin je Princezna a Tom Princ, ostatní jsou buď Lord nebo Lady. Pak jsou Laggenovi, Teksnerovi a Ivaškovi, ti používají tituly Hrabě a Hraběnka. A nejníže jsou Badicovi, Ajchnerovi a Zachnerovi, ti používají tituly Baron a Baronka.“

„A jak to je, když se někam přivdáš nebo přiženíš a s tituly dětí?“ zeptal se zmateně Martin.

„Budeš nosit titul, který je silnější, vem si třeba ty, Petro,“ poukázal Nik na tetu, „ty ses přivdala do rodiny Teksnerů, ale tvůj původní titul byl výše postavený, takže budeš pořád Lady a holky po tobě také,“ vysvětlil Nik.

„Takže já jsem pořád Lady?“ zeptala se mamka, Nik jen přikývl.

„Odkdy to platí?“ zeptala jsem se.

„Ode dneška,“ povzdechl si Nik, „zavolali mi to teprve před chvilkou.“

„Takže si teď budeme muset říkat tituly?“ zeptala jsem se.

„Jen na veřejnosti,“ usmál se na mě Nik, „o hodinách se budou muset používat, takže už si nebudeme moct tykat, tedy pokud nejsme v rodině, což skoro všichni jsme, takže my si budeme pořád tykat.“

„A který vůl tohle vymyslel?“ zeptal se Tom.

„Náš pan ministr,“ protočil oči Nik.

„A ten je jakého postavení?“ zeptala jsem se.

„Je to Hrabě Gabriel Ivaškov,“ odpověděl mi Nik.

„To je můj příbuzný přes páté koleno,“ řekl Pavel, „a má pěkně rozmazlené dětičky, Luboš a Lenka, to jsou ti největší spratci na světě.“

„Budou sem chodit, Lenka je ohnivec a bude v tercii a Luboš vodař a bude v kvartě,“ řekl Nik.

„Chudák Taša a mamka,“ zašeptala jsem, Kati se zakuckala smíchy a Lukáš normálně vybuchnul. Všichni se na nás podívali, jen jsem mávla rukou nad tím.

„Fajn pokud už nejsou nějaké dotazy, myslím, že můžete jít,“ řekl nám dětem.

„Ještě já mám otázku,“ řekla jsem, „jak to bude s rozřazením do ostatních živlů, tenhle rok bychom to měli mít?“

„Každý živel to bude mít dva měsíce, takže teoreticky čtrnáct dní u každého živlu a začínají vzduchaři,“ odpověděl mi Nik.

„Ještě jsem chtěla mluvit s tebou, mami, a tebou, Tony,“ řekla jsem, mamka přikývla a zvedla se. Tony nás hned následoval, šli jsme na chodbu, kde jsem se posadila do výklenku.

„O čem chceš s námi mluvit?“ zeptala se mamka.

„O své specializaci,“ řekla jsem.

„Jsem sice energičářka, ale ještě pořád jsem ohnivec a nechci, aby mi oheň zakrněl, proto jsem se chtěla s vámi nějak dohodnout,“ dodala jsem.

„Tohle mi přijde rozumné,“ přikývl Tony, „myslím, že bych měl řešení, mohla bys být dva dny u ohnivců, protože máš oheň slabší než energii, a pak zbylé tři u nás.“

„To zní rozumně,“ přikývla mamka.

„Koukala jsem na rozvrh, mohlo by se hodit, že bys chodila v úterý a ve čtvrtek,“ navrhla.

„To se zase nevyspí, protože terciáni mají u nás ve čtvrtek od desíti,“ namítl Tony.

„Jak to?“ podivila jsem se.

„Jde o naše hlavní moci,“ vysvětlil mi, „dohodli jsme se, že budeme vás učit jen my, energičáři, a vyřešili jsme to tak, že vám hodíme nějaké volné hodiny zatím, co ostatní budou trénovat svou moc, takže budete mít bylinkářství ráno a jízdy na koních také, spíš odpoledne budete mít boje a nějaké specializační předměty, stejně jako ostatní.“

„Mně je jedno, kdy budu k ohnivcům chodit,“ řekla jsem popravdě, mamka přikývla a usmála se: „Takže v úterý a ve čtvrtek.“

Přikývla jsem, seskočila z výklenku a přenesla se za ostatními. Čekali na mě ve společenské místnosti, posadila jsem se Tomovi na klín a přitulila se k němu.

„Co jsi jim chtěla?“ zeptala se mě Sára.

„Neřeknu, ale neboj, brzy se to dozvíš,“ odpověděla jsem jí.

Co je to za překvapení? zeptal se mě Tom se zájmem, jen jsem zavrtěla hlavou na znamení, že mu nic neřeknu, zatvářil se uraženě. Jen jsem protočila oči za začala se bavit s ostatními.

„Co myslíte, jací jsou ti Ivaškovi?“ zeptal se Kris.

„Já a Kari jsme se s nimi několikrát setkali,“ řekl Petr, „tak rozmazlený děti jsem ještě snad neviděl.“

„To máš pravdu, bráško, oni si myslí, že jim patří celý svět, když jsou děti ministra,“ přikývla jsem.

Najednou se otevřely dveře od společenské místnosti a do něj vešly dvě osoby, poznala jsem Luboše i Lenku, i když jsem je hodně dlouho neviděla.

„Co na nás tak koukáte, to jste ještě neviděli děti ministra?“ zeptala se povýšeně Lenka.

„Ahoj, Leni, taky tě ráda vidím,“ usmála jsem se na ni a dala do toho velkou ironii.

„Karin, Petře,“ přikývla, její bratr se na nás jen podíval. Lenka si až podezřele prohlížela Toma, pak se ho s koketním úsměvem zeptala: „Kdo jsi ty?“

„Já jsem Tomáš Loyd,“ odpověděl jí s nezájmem.

„A jaký máš titul?“ zeptal se ho Luboš.

„Jsem Princ,“ odpověděl mu s úsměvem, bylo mi jasné, že ho chce trochu vyprovokovat.

„A co ty, Karin, ty jsi kdo?“ zeptal se mě Luboš se zájmem, který jsem nechápala, Tomáš trochu zavrčel, pohladila jsem ho po ruce, kterou měl omotanou kolem mého pasu.

„Já jsem Princezna,“ odpověděla jsem mu.

„Takže jsi opravdu mocné dítě?“ zeptala se Lenka.

„Jo jsem, ale neboj, pořád jsem ještě ohnivec,“ řekla jsem jí, Lenka se zatvářila překvapeně, ale pak se zeptala Toma: „Ty máš jakou specializaci?“

„Já jsem také ohnivec,“ řekl neochotně.

„Vážně, tak to budeme spolu ve třídě,“ řekla šťastně Lenka.

„Ano, máš pravdu, budeme spolu ve třídě,“ usmála jsem se na ni medově, trochu jí povadl úsměv a pak se zeptala: „Jak ty můžeš být u ohnivců, když jsi energičářka?“

„Ano, jsem energičářka, ale pořád mám ještě oheň, domluvila jsem se, že dva dny v týdnu budu u ohnivců a zbytek u energičářů,“ vytáhla jsem na ni trumf, zatvářila se zklamaně, ale zato z Toma jsem ucítila velkou radost.

„Mimochodem chtěli bychom vám představit ještě ostatní,“ řekla jsem.

„A mají vůbec tituly?“ zeptala se Lenka znechuceně.

„Ano, mají, toto jsou moji bratranci Kristián a Adam, jsou to Lordi,“ řekla jsem, „můj bratr Alexandr, také Lord. Má sestra Katrin, je to Lady, její přítel a dvojče Tomáše, Lord Lukáš, mé sestřenice Sára a Šárka, to jsou Lady, pak má další sestřenice Lady Sabina, její přítel Hrabě Dan, pak Lia a Lea, které jsou Lady, a ještě sestřenice Dana Hraběnka Nikola.“

Lenka a Luboš vypadali docela překvapeně, skoro všichni jsme byli výše postaveni než oni. Pak se oba sourozenci sebrali a odešli do svých pokojů.

„Tak tohle bude peklo,“ řekl Tom, „ještě, že tam budeš občas se mnou.“

„Moc se mi nelíbí, že s tebou bude ve třídě,“ přiznala jsem.

„Ale, ale, snad nežárlíš?“ zasmál se Tom a letmo mě políbil na rty. Pousmála jsem se a opřela se znovu o něj.

„Co budeme dělat odpoledne, lidi?“ zeptal se Adam.

„Co zdrhnout z Dvorce a trochu prozkoumat okolí?“ navrhla jsem, „sice jsme už prozkoumali Dvorec okolo hradeb, ale dál jsme nebyli.“

„Fajn, tak ale rychle jdeme, než se objeví ti dva,“ řekl Kris a vyháněl nás, nemusel mě pobízet dvakrát, protože jsem nechtěla pozorovat tu namyšlenou fiflenu, jak balí mého kluka. Rychle jsme došli ke dveřím v zahradách, Adam vyťukal kód a my tiše zmizeli. Pak jsme se rozdělili na páry a rozešli se. My s Tomem jsme šli pomalým krokem k jeskyňce, kolem nás se proháněli Kiara s Rexem, užívali se volnost, kterou ve Dvorci moc neměli, přátelsky se mezi sebou prali nebo se jen pošťuchovali.

„Měli bychom je brát ven častěji, chybí jim pohyb,“ řekla jsem Tomovi, jen se pousmál a políbil mě na čela, brala jsem to jako souhlas. Bylo už pět hodin, když jsme došli k jeskyňce, na chvilku jsme se posadili dovnitř, Kiara s Rexem se začali honit kolem jeskyňky.

„Měli bychom se už přenést, musím se převléknout a upravit,“ řekla jsem Tomovi, jen si povzdechl, pískl na naše dva ochránce, kteří hned přiběhli. Přenesla jsem nás do mého pokoje, Tom měl lehce políbil na rty a odešel, hned na to přišla Katrin. Začala jsem se převlékat, ale s tou rukou to moc nešlo, Katrin se na mě usmála a pomohla mi zavázat tílko, které se uvazovalo za krkem. S trochou námahy jsem se nalíčila a učesala, vzala jsem si korunu a nervózně si s ní začala hrát.

„Nik tě chce představit jako svou dědičku, co?“ zeptala se mě chápavě Kati.

„Nejen mě, ale také Tomáše, Nik a Nati jsou vládci Dvorce a potom to budu já s Tomem,“ odpověděla jsem jí, Katrin se trochu pousmála a objala mě kolem ramen: „Buď ráda, že tam s tebou Tom bude, já bych být tebou tam bez něj nešla.“

Opřela jsem jí hlavu o rameno: „Ach jo, tohle je hrozný, já nikdy nebudu mít normální život.“

„Aspoň se nebudeš nudit,“ zasmála se Kati a já s ní. Ozvalo se zaklepání, cítila jsem Toma přes pouto, Kati se také usmála, došlo mi, že tam je i Lukáš.

„Dále,“ vyzvala jsem je dál, dveře se otevřely a já zahlédla svou lásku, měl na sobě seprané džíny a k tomu triko s krátkým rukávem, přes které měl přehozenou rozepnutou košili s vyhrnutými rukávy. Slušelo mu to, Tom si všiml, nad čím uvažuji, a pousmál se. Přešel ke mně, vzal mou korunu do rukou a sám mi ji nasadil.

Takhle jsi dokonalá, řekl mi s láskou.

Až na tu ortézu, podotkla jsem.

Máš štěstí, že ti daly modrou, vem si, kdybys měla třeba růžovou, vůbec by to k tobě nešlo, namítl, jen jsem se na něj usmála a opřela se mu hlavou o hruď.

Pak někdo rozrazil dveře, rychle jsem se od Toma odtáhla a podívala se na dotyčného. Byla to Lenka a koukala rozjařeně na nás.

„Víš, kdo přijel?“ zeptala se mě.

„Ne, nevím, nechám se podat,“ odpověděla jsem jí.

„Můj táta,“ řekla mi.

„A to nám musíš kvůli tomu vtrhnout do pokoje?“ zeptal se jí Luk.

„Bavím se já s tebou?“ zeptala se ho povýšeně.

„Ne, nebavíš, ale já tu mám přítelkyni, která tu bydlí s Karin,“ odpověděl jí Lukáš, „a ten tón si nech pro někoho jiného, ano?“

„Co si to ke mně dovoluješ, já jsem dcera ministra,“ vypálila na něj.

„A já syn Krále, mám vyšší postavení než ty, takže sklapni a vypadni z tohohle pokoje,“ vyhodil ji Lukáš, Lenka se jen na něj naštvaně podívala a odešla.

„Tak tohle se ti povedlo, Luku,“ usmála jsem se na něj, „takhle ji ještě nikdo nesetřel.“

Lukáš se na mě usmál a řekl: „Měli bychom už jít, kočáry jsou  už skoro tu.“

Přikývla jsem a společně jsme se vydali na cestu. Do Velké Síně jsme přišli ještě před ostatními, Nik si mě a Toma zavolal k sobě. Postavili jsme se do rohu a čekali, tedy chtěli jsme čekat, ale Nik nás zavolal k sobě. Vzal si Nati k sobě na klín a nařídil nám, abychom se posadili na Natáliinu židli, Tom se posadil a stáhl si mě na klín. Od učitelského stolu jsme měli jasný přehled o všech, Kris mě zahlédl a zamával na mě s úsměvem. Oplatila jsem mu pozdrav a opřela se o Toma, uviděla jsem Lenku s Lubošem, jak napochodovali povýšeně mezi všemi a posadili se ke stolu Tygrů, podívala jsem se na Toma, který jen protočil oči. Pak napochodovali noví primáni a začalo zařazování. Řídil ho zase táta, pak se ujal slova Nik, společně s Nati přešli před učitelský stůl.

„Jak už všichni víte, objevil se nový živel a to je energie, proto tu máme čtyři nové učitele a čtyři nové třídy, týká se to ročníků od tercie až do sexty,“ začal Nik, „dále, jak už všichni víte, objevil se dědic Tajného Dvorce. Proto bych chtěl představit moje a mé ženy následníky, Princeznu Karin Skalciovou a Prince Tomáše Loyda, kteří zaujmou místo Krále a Královny až přijde jejich čas.“

Při proslovu jsme přišli k Nikovi a Nati, ozval se potlesk, hlavně od tygřího stolu, Nik pak ještě něco řekl a mně s Tomem poslal sednout, sedli jsme si k naší partě, kde už seděl i můj nejmladší bráška. Pustili jsme se do večeře a přitom si povídali.

Pak nás poslali do pokojů, samozřejmě, že jsem neposlechla, chtěla jsem být sama a projít se. Najednou mě chytily něčí silné ruce a ucpaly mi pusu a nos nějakým kapesníkem.

Tomáši, pomoc, stačila jsem zavolat a uvolnit všechna pouta, která jsem s někým měla, než jsem se propadla do bezvědomí.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 24. kapitola: