Světlo Tajného Dvorce 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Vím, že mě za tento díl asi zabijete, ale je to důležité pro další pokračování, tedy pokud ho budete chtít. Jinak to mohu ukončit už tady, kdyžtak mi napište svůj názor, vaše Looca

08.02.2011 (14:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 841×

XVI. Klidné Vánoce? Kéž by!

Večerní hostina byla víceméně v rodinném kruhu, neboť všichni ostatní odjeli domů oslavit a strávit Vánoce se svou rodinou. Jedli jsme ve Velké Síni, bylo nás tam vskutku hodně. Seděla jsem vedle Toma, který mě držel za ruku a zamilovaně se na mě usmíval.

„Hvězdičko, víš, že jsi mi ještě nedala pusu pod jmelím?“ zeptal se mě tiše s úsměvem.

„A nedostal jsi jich už dost? Od tý doby, co tu jsou, jsi mě musel pod každým políbit,“ odpověděla jsem mu.

„Jo, ale jetu ještě jedno, pod kterým jsme se nepolíbili a to je ve Věži, kam půjdeme po večeři,“ řekl mi.

„Ty si s tím nedáš pokoj, co?“ zakroutila jsem nad ním hlavou.

„Ne, ale myslel jsem si, že sis za ty čtyři měsíce, co jsme spolu, zvykla,“ odpověděl mi se smíchem.

„Jo, zvykla jsem si, ale ty jsi normálně někdy líbací maniak, i když na Lukáše s Katrin nemáme, neboť za tu dobu, co spolu byli, se skoro pořád líbali,“ řekla jsem mu, nic mi na to neodpověděl, jen se zasmál a políbil mě na čelo.

„Za chvíli půjdeme do Věže,“ řekl mi po chvilce s úsměvem, jen jsem si povzdechla, tomu polibku se prostě nevyhnu. Tom si všiml, na co myslím, a zasmál se. Ostatní mezitím dojedli a začali se pomalu přesouvat do Věže. Celou cestu mě Tom držel kolem pasu a tiskl k sobě.

Tohle jsou naše první společné Vánoce, uvědomuješ si to, hvězdičko? Zeptal se mě.

Jo, uvědomuju, přikývla jsem.

Co se pak někam zašít?

Říkáš to, jako bychom to nedělali pořád, odpověděla jsem mu.

No, můžeme to dělat častěji, řekl mi, povzdechla jsem si a nechala nabídku viset ve vzduchu. Pomalu jsme došli do obývacího pokoje ve Věži, kde stála obrovská borovice, která byla nádherně ozdobená pomocí živlů. Všimla jsem si, že nahoře je energetická koule, která se dá vytvořit za pomocí čtyř základních živlů, ale je velice slabá a moc dlouho nevydrží. Pomocí těchto koulí se udržuje elektřina v celém Dvorci. Pod stromem byla velká hromada dárků. Ke stromu se postavili taťka a jeho dva bratři a ještě Nik s Erikem, začali nám rozdávat dárky. Dostala jsem jich nespočítaně, ale nejvíce se mi líbil dárek od Toma. Dal mi náramek z drobných srdíček, na kterých bylo střídavě vyryto počáteční písmeno našich jmen. Já jsem mu zase dala zarámovanou fotku, kde se líbáme, ten dárek se mu velice líbil a pořád se ze mě snažil dostat, kdy jsem to vyfotila, ale já mu nic neřekla, také mohu snad mít nějaké tajemství.

Najednou se uprostřed rozdávání mamka zhroutila na kolena a držela se za hlavu, poznala jsem na ní, že má vizi. Teta Petra k ní rychle přiběhla a začala ji dostávat z vize.

„Pavlo, podívej se na mě, nezůstávej tam, vrať se,“ říkala jí, i já jsem najednou dostala vizi. Viděla jsem armádu zla, jak se sem blíží. Všude byla smrt a Přeživší.

Rychle jsem se snažila probrat a nakonec se mi to podařila, naštěstí si mé vize nikdo nevšiml kromě Toma, který ji viděl taky.

„Pavlo, co jsi viděla?“ zeptala se mamky teta.

„Temný pán se sem blíží s celou armádou, má s sebou i Přeživší, přijdou za hodinu,“ odpověděla jí vyděšeně mamka a podívala se na mě. Pohledem se mě ptala, jestli jsem to také viděla. Nenápadně jsem jí přikývla.

„Pavlo, jak to víš?“ zeptal se mamky Nik.

„Mám intuici,“ zašeptala téměř neslyšně mamka, ale všichni to slyšeli a překvapeně ztuhli.

„Jak můžeš mít intuici? Ty máš energii?“ zeptal se jí zaskočeně Nik.

„Ne, nemám energii, ale intuici mám. Je slabá, snažím se ji příliš nepoužívat,“ odpověděla mu, „ale neměli bychom to teď řešit, měli bychom se soustředit na ten útok.“

„Mamka má pravdu,“ připojila jsem se k ní.

„Dobře, musíme vyburcovat stráže a připravit se na Přeživší. Karin, Katrin a Sabino, budeme potřebovat trochu vaší krve, je v ní obsažen jed, který pak pomocí předpřipravených živlových koulí vpravíme do těla Přeživším,“ řekl nám Nik a kývl na mamku s Tašou a Naty. Mamka jen mávla rukou a přenesla k nám transfuzní sadu na odebírání krve. Odebraly nám trochu krve a pomocí kopírovacího kouzla její množství znásobily. Nik mezitím odešel vzbudit stráže.

*****

O hodinu později jsme stáli na hradbách. Byli jsme tam všichni, neboť nás bylo stejně málo, Tom mě držel za ruku a tvářil se odhodlaně. Lukáš objímal Katrin, za tu chvilku si odpustili, bylo vidět, že se pořád milují a bojí se jeden o druhého. Kolem nás se vznášely živlové koule, ve kterých byla obsažena krev, která ničí Přeživší.

„Připravte se, už jdou,“ oznámil nám Nik, který si stoupl úplně dopředu. My ohnivci jsme se postavili ze stran vedle něj, protože budeme používat telekinezi. Ostatní se rozmístili po stranách vedle nás, zemaři byli ale trochu vzadu, protože budou používat astrální projekci, a jejich druhé já bude dole a budou ovládat dole zemi, čímž se je pokusí zdržet. Vodaři použijí vodu ve vodním příkopu a vzduchařů se pokusí použít okolní vzduch a vytvořit vítr, aby je také zdrželi. S Tomem a Kati jsem se domluvila tiše, že budu používat i energii na štít a oni mi budou dodávat sílu, potom se tedy ještě k nám připojily Lia a Lea a přislíbily svou pomoc.

Armáda se blížila a my jsme byli čím dál tím víc nervóznější. Zastavili se kousek od hradu, dopředu přešel muž v kápi.

„Niku, vydejte nám vaše děti a nic se nikomu nestane,“ řekl zvučným hlasem.

„Nikdy je nedostaneš,“ odpověděl mu Nik.

„Ale dostanu a vy všichni zemřete,“ řekl Temný pán se smíchem, vytvořil kouli smrti a hodil ji na nás. Za zády jsem luskla prsty a z nebe vyšlehnul blesk, zachytil kouli smrti, která hned na to zmizela. Všichni na to koukali strašně vykuleně, kývla jsem na Toma a společně jsme poslali živlové koule na Přeživší. Polovina koulí minula svůj cíl, ale polovina je trefila a ti se hned rozložili. Armáda Temného pána se připravila k útoku, jejich zemaři probořili zeď a my to nečekali, naše ochrana byla narušena, takže jsme se mohli libovolně přenášet. Armáda vtrhla za hradby a my jsme se k nim hned přenesli a boj začal. Používala jsem převážně oheň, ale někdy jsem neodolala a použila energii. Ale to jsem dělala jen v hodně vážných případech.

Bojovala jsem s hodně lidmi, všechny jsem zatím vyřídila, ale Tom na tom nebyl zrovna dvakrát dobře, u něj jsem skoro pořád musela používat energii a odrážet od něj koule smrti, které pak zabily jeho protivníky.

Boj byl vážně krutý, najednou jsem viděla, jak kolem mě letí tělo Šárky, kterou zasáhla koule smrti. Podívala jsem se na okamžik na ní. Její oči byly široce otevřeny a byly prázdné. To mě vyburcovalo a bojovala jsem ještě víc. Slzy mi přitom tekly proudem.

Najednou jsem viděla, jak kolem mě proletělo další tělo, tentokrát to byla Lia. Proboha, kolik mých kamarádů a příbuzných ještě umře? Říkala jsem si, když jsem se pouštěla do nového nepřítele.

Náhle jsem dostala vizi. Na Katrin letěla koule smrti a trefila ji. Probrala jsem se a rychle se rozběhla ke své sestře, skočila jsem před ní a koule narazila do mě. Měla jsem zavřené oči, ale cítila jsem, jak mnou proudí energie a jak letím někam. Dopadla jsem tvrdě na zem, myslela jsem, že jsem zemřela, ale asi ne. Otevřela jsem oči a uviděla vystrašeného Toma a Katrin, jak se nade mnou sklání.

„Hvězdičko, jsi v pořádku?“ ptal se mě se strachem Tom. Jen jsem nenaznatelně přikývla, ale lhala jsem mu. Temnota se ke mně přibližovala čím dál tím víc a Tom to cítil.

„Neodcházej, Karin, neodcházej, zůstaň tu se mnou,“ říkal mi Tom, ale já to slyšela jen z dálky.

„Polib mě,“ zašeptala jsem strašně tiše, že jsem se ani já málem neslyšela, „ještě jednou mě polib.“

Tomovi tekly slzy proudem, ale udělal, o co jsem ho žádala. Něžně přitiskl své rty na mé a začal mě líbat. Zapojila jsem se jen ze setiny tak, jak mě líbal, byla jsem strašně slabá a temnota se pořád přibližovala.

Když se odtáhl, temnota byla již u mě a celou mě pohlcovala.

„Miluju tě,“ stačila jsem zašeptat, než temnota mě celou pohltila.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování