OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 11. kapitola

26.11.2010 (15:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 781×

XI. Minulost

„Co prosím? Jak by ony mohly být ty dvojčata z legendy? Vždyť ta legenda nemusí být ani pravdivá,“ podivil se taťka.

„Temný pán si myslí, že je. Ale vem si, že by se daly tím vysvětlit i nějaké záhady, například ten štít, co vás chránil ten večer, co jsme vás napadli, byl to ten samý jako před třinácti lety,“ řekl Mirek, „a navíc vem si, že jsou z přímé linie zakladatelů Hadů a Tygrů a chodí s někým, kdo je z přímé linie Světla Tajného Dvorce.“

„V tomhle máš sice pravdu, ale nejsou smrtí poznamenané, na to nezapomeň,“ přitkal taťka.

„Víte vůbec, co to znamená?“ ptala se Patricie.

„Ne, ty snad jo?“ opáčila se mamka.

„Ne nevím, ale musíme to zjistit dřív, než bude pozdě,“ odpověděla Patricie.

„Patricie má pravdu, musíme zjistit vše, co se týká toho dítěte, jestli je už narozené, může být ve velkém nebezpečí,“ řekl Nik, „děti už potřebovat nebudeme, můžou jít, my zatím zkusíme něco najít.“

Propustili nás a my jsme hned vypadli. Chtěla jsem jít zase do svého pokoje, jenže mě Tomáš zastavil: „Kari, můžeme s tebou mluvit?“

Přikývla jsem a šla za ním do jeho pokoje, kde už čekali Katrin s Lukášem. Katrin vypadala docela vyděšeně. když ale uviděla mou klidnou tvář, zatvářila se nechápavě.

„Jak můžeš být takhle klidná, když Temný pán ví naše tajemství?“ zeptala se mě udiveně.

„Já nejsem klidná, jen to dokážu dobře schovat, ale nechápu, proč ty jsi tak vynervovaná, když jde jen po mně, protože přece chce mocné dítě, ne?“ odpověděla jsem jí.

„Jenže já mám strach o tebe, vždyť tě může i zabít,“ oponovala mi.

„Nemůže, na to jsem pro něj příliš cenná,“ mávla jsem nad tím rukou.

„Ano jsi pro něj cenná, ale může tě využít, zaútočí na naše slabiny a ty budeš v pytli,“ řekla mi a podívala se na Toma.

„Nedopustím, aby se někomu něco stalo,“ odpověděla jsem jí, hned na to jsem se sebrala a odešla. Nyní jsem měla hlavu plnou starostí a chtěla jsem je začít postupně řešit. Nejdřív začnu s nátlakem a s tím mi může pomoct jenom Sabča, štěstí že dneska spí u Niky v pokoji.  Rozběhla jsem se do našeho pokoje a doufala, že tam Sabča už bude.

Měla jsem štěstí, protože už byla v naší společence s holkami. Rychle jsem k ní šla a poprosila ji: „Sabi, můžeš jít na chvilku se mnou do pokoje? Potřebuji s něčím pomoc.“

„Jasně,“ přikývla a společně jsme zašly do mého pokoje.

„Tak o co jde?“ zeptala se zvědavě.

„Nedávno jsem zjistila, že mám psychický nátlak, potřebovala bych s ním pomoc,“ odpověděla jsem jí, „já vím, zní to divně, že ohnivec má nátlak, ale je to tak. Už takhle si připadám jako zrůda.“

„Ne ty nejsi zrůda, to se prostě stane, jen mi řekni, co všechno z nátlaku ovládáš nebo jak ho máš silný,“ řekla mi.

„Nevím, jak je silný, ale cítím, že asi je dost silný, rozhodně silnější než tvůj,“ odpověděla jsem jí.

„Dobře, tak co všechno už dokážeš?“

„Dokážu přesvědčovat lidi, aby dělali to, co já chci a umím vyvolat halucinace.“

„Tak to máš asi všechny schopnosti, protože vyvolání halucinací je to netěžší, co se dá s nátlakem dělat,“ řekla mi.

„Jaké všechny schopnosti s nátlakem jsou spojené?“

„Přesvědčování lidí, ovládání lidí, halucinace a způsobení bolesti, která nejde nijak zastavit, dokáže ji zastavit jen ten, kdo ji působí,“ odpověděla mi.

„Co ty umíš?“ ptala jsem se dál.

„Přesvědčovat lidi, trochu je ovládat a způsobit bolest, Temný pán mě tohle všechno učil a nemysli si, že jsem na to nějak hrdá,“ odpověděla mi, „kdo vlastně o tvém nátlaku ví?“

„Tomáš, Lukáš, Katrin a ty, ale s těmi třemi se nebavím. Včera jsem použila nátlak na toho septimána, který si dovoloval na Nika, vyvolala jsem mu halucinace věcí, kterých se nejvíc bojí. Také na to nejsem nijak hrdá, ale nevím, co to do mě zase vjelo,“ sklopila jsem hlavu, když jsem si vzpomněla na včerejšek.

„Jo já tě chápu, s nátlakem je to strašně těžký, máš prostě pořád nutkání vše řešit nátlakem, co?“ podívala se na mě chápavě.

„Přesně, nevím ale jak to zastavit, prostě mě to popadne a já to nezastavím,“ přikývla jsem.

„To chce jen trochu sebeovládání, mě také trvalo strašně dlouho, než jsem přišla na to, jak se ovládat, ale jestli ti mohu poradit. Když tě tohle chytne, mysli na ty, kteří tě milují, a ty miluješ je, láska ti pomůže tohle překonat. Protože láska je to nejmocnější kouzlo,“ poradila mi s úsměvem, „a kvůli čemu jste se pohádali? Kvůli tomu, že jsi použila ten nátlak na něj, nebo v tom je ještě něco jiného?“

„Obojí, s Katrin a Lukášem jsem se pohádala kvůli nátlaku a s Tomášem, protože mi těsně potom řekl, že mu nevadí, že mi ruply nervy a potom mě začal také peskovat,“ odpověděla jsem jí zmučeně.

„Kari, to bude dobré, uvidíš,“ začala mě utěšovat.

„Doufám, pomůžeš mi tedy s tím nátlakem?“ podívala jsem se na ní.

„Pomůžu, zkus mě přinutit, ať udělám třeba nějakou hovadinu,“ řekla mi s úsměvem, přikývla jsem a podívala se jí do očí.

„Dobře, chci, abys skákala po jedné noze a štěkala jako pes,“ nařídila jsem jí a použila na ní celou sílu nátlaku, aby mi nemohla vzdorovat, a skutečně Sabča začala skákat po jedné a štěkala jako pes. Začala jsem se strašně smát a tím jsem zrušila nátlak, který jsem na ní vyvíjela.

„Karin! Já to myslela obrazně!“ vyjela na mě smíchem.

„To jsi neřekla,“ odpověděla jsem jí mezi záchvaty smíchu, slyšela jsem, jak si povzdechla, a hned na to na mě letěla menší vodní koule.

„Sabino!“ vyjela jsem na ní.

„Promiň, ale potřebovala jsi zchladit, byla jsi nějak rozžhavená,“ zasmála se, „dobře, přesvědčovat lidi umíš, ale zkoušela jsi někdy způsobit jim bolest?“

„Ne, nevěděla jsem ani, že to jde,“ zavrtěla jsem.

„To buď ráda, že jsi to nevyzkoušela na vlastní kůži,“ řekla mi.

„Ty jsi to už zakusila?“

„Jo, při tom když mě Temný pán učil používat nátlak, mučil mě vždycky, dokud jsem na něj nepoužila vlastní nátlak a neporučila mu, ať přestane,“ přikývla.

„Je mi líto, že jsi tohle musela prožít,“ řekla jsem jí upřímně.

„Minulost už nezměním, ale mohu změnit budoucnost,“ řekla mi s klidem, „pustíme se do té bolesti nebo to se to raději nechceš naučit?“

„Chci umět všechno,“ řekla jsem pevně, „ukážeš mi, jaká ta bolest vůbec je?“

„Zbláznila ses?“ zeptala se mě a poklepala si na čelo.

„Ne nezbláznila, ale chci vědět, co se vůbec budu učit,“ odpověděla jsem jí.

„Dobře,“ řekla pomalu, „připrav se, bude to hodně bolet.“

Přimhouřila oči a já pocítila strašnou bolest, podlomily se mi kolena, ta bolest nepřestávala, bylo to, jako by vás někdo bodal tisíci jehlami, které byly rozžhavené do běla. Trpěla jsem, ale nekřičela jsem bolestí. Potom bolest přešla a já jsem klečela na zemi celá zpocená, ztěžka jsem oddechovala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě starostlivě Sabča.

„Jo neboj, jen to bylo na mě moc silný kafe. Jak jsi to mohla vydržet?“ zeptala jsem se jí.

„Jde o zvyk, ale divila jsem se, že ty jsi neřvala bolestí,“ odpověděla mi, „ty se to teď budeš učit na mě.“

„To ne! Nechci ti ubližovat!“ zavrtěla jsem hlavou.

„A máš tu snad jiného pokusného králíka?“ podívala se na mě Sabča.

„Ne, ale …“ nenechala mě ani domluvit: „Ne ty jsi mě teď taky překecala, aby ti to ukázala, takže to budeme zkoušet na mě. Můžeš začít.“

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na ní. Přála jsem si, abych jí způsobila stejnou bolest, jako způsobila ona mně. A opravdu to fungovalo, Sabina se zhroutila na zem a nevydala ze sebe ani hlásku. Přestala jsem a sedla si k ní. Čekala jsem, než otevře oči a já mohla vidět, že je v pořádku.

„V poho?“ zeptala jsem se jí po chvilce.

„Jo, jen jsem nečekala, že to bude tak silné, máš silnější nátlak než Temný pán, to ti mohu říct s jistotou,“ odpověděla mi.

„Díky, ale to by měla být asi trochu skličující zpráva, protože to znamená, že mohu být ještě větší zrůda než on,“ řekla jsem.

„Kari, já už jsem ti na tohle něco říkala, pro mě nejsi zrůda, jsi pro mě ta nejlepší sestřenice a kamarádka v jednom,“ řekla mi.

„Díky, ale stejně se tak pořád budu brát,“ odpověděla jsem jí.

„Ach jo, proč my s nátlakem musíme být tak tvrdohlaví?“ zavrtěla nade mnou hlavou.

„Myslela jsem, že sis za ten měsíc na to zvykla,“ oplatila jsem jí.

„Zvykla, ale to neznamená, že nad tím přestanu kroutit hlavou,“ odpověděla mi, „strašně mi připomínáš Liu.“

„Kdo je to Lia?“ zeptala jsem se zvědavě.

„To je má kamarádka, vyrůstaly jsme spolu, její rodiče prý zemřeli, ale teď si myslím, že to není pravda,“ odpověděla mi.

„Proč myslíš, že to není pravda?“

„Protože jsem dnes poznala někoho, kdo vypadá úplně jako ona a její dvojče, akorát mají jiné oči, ale ty jsem také viděla,“ řekla mi, „holky vypadají úplně jako Nataša a Natálie a mají oči Nika a Erika, proto si to myslím, už když jsem viděla Toma s Lukášem, tak mi někoho připomínali a teď vím koho.“

„Ty myslíš, že to jsou nějak příbuzní s Tomem?“ zeptala jsem se udiveně.

„Ano, myslím si to, protože podívej,“ podala mi svůj mobil s fotkou, kde byla ona a dvě další dívky. Měla pravdu, úplně vypadaly, jak mi je popsala.

„Ví o tom ještě někdo kromě tebe?“

„Ne, já jsem patřila k jeho nejlepším lidem, jsem silnější než mamka nebo taťka a on si vybírá jen ty nejlepší, ty vycvičí podle svého gusta. Nejlepší jsou pro něj prý děti, které teď dostaly magii jako my, Liu a Leu také učil. Lia je vodařka stejně jako já a Lea je vzduchařka,“ odpověděla mi.

„A to je učil jenom on? Vždyť někdo jiný musel učit buď tebe s Liou nebo Leu,“ namítla jsem.

„Ne nemusel, Temný pán je velice mocný, protože ovládá všechny čtyři živly, je to zvláštní, ale je to tak a zase nikdo kromě jeho nejlepších bojovníků to neví, přede všemi dělá, že je vodař,“ vysvětlila mi.

„Tví rodiče to vědí nebo ne?“

„Ne nevědí, oni nikdy nepatřili k tý nejužší skupině jeho bojovníků, ale patřili k těm jeho druhým nejoblíbenějším až do doby, než mě začal používat jako zbraň. To se proti němu vzbouřili a draze za to zaplatili, málem je to stálo život, ale tomu jsem zabránila, využila jsem svého postavení a přemluvila Temného pána, ať je nechá na pokoji, souhlasil, ale já jsem měla ještě více úkolů na starosti, byla jsem už tehdy strážkyně Liy a Ley, ale k tomu se přidalo ještě zabíjení přebytečných Přeživších a ještě další věci, ale stálo to za to, protože rodiče jsou pořád naživu. Smazali jim ale paměť a oni si nic z toho, že se chtěli postavit na stranu světla, nepamatovali, jenže já jsem jim nedávno oživila pomocí nátlaku paměť,“ odpověděla mi.

„Ty už jsi tedy někdy bojovala s Přeživšími? Proč jsi to nikomu neřekla?“ podivila jsem se.

„Chci zapadnout, ale ty ses také tvářila, jako bys o tom něco věděla,“ řekla.

„Já jsem o nich už věděla, slyšela jsem taťku, jak si o nich povídá s Martinou, ale bojovala jsem s nimi dneska poprvé,“ řekla jsem.

„Jak jsi s nimi vlastně bojovala?“ zeptala se mě zvědavě.

„Vytvořila jsem jed, pokousala je a oni se úplně rozpustili, jako bys na ně vylila kyselinu,“ odpověděla jsem jí.

„Já jsem se tedy učila zabíjet dýkou, ale ten jed by také nebyl špatný,“ konstatovala, „naučíš mě to?“

„Dobře, ale ty mě zase naučíš bojovat s dýkou,“ přikývla jsem.

„Tak jo,“ přitkala.

„Sabi, ty nemáš žádného ochránce?“ zeptala jsem se po chvilce.

„Mám, ale je trochu teď zmenšená,“ odpověděla mi s úsměvem a odhrnula si vlasy. Na ramenu jí seděla malá lvice, která přes ty vlas nebyla vůbec vidět.

„Jak se mohla takhle zmenšit?“ koukala jsem na Sabči lvici, jak tele na nová vrata.

„Normálně, to Kiara dokáže taky, to jsi nevěděla,“ odpověděla mi, já jen zakroutila hlavou. Sabča si sáhla na přívěsek, který ji visel na krku, já jsem měla úplně ten samý, ale nikdy jsem nevěděla, na co ho vlastně mám, protože jsem ho měla už od narození, byl tam znak mé rodiny, já jsem měla tygra a kolem něj byl obmotán had, značilo to, z jakého jsem rodu. Kiara měla na obojku ten samý přívěsek a jak to vypadalo tak Sabči lvice také.

„Naši lvi se dokážou přeměňovat do dvou forem, jedna je malá, jak jsi viděla u mé Naly, a druhá je útočná forma, přemění se asi do velikosti koně, díky tomu jsou schopni nás chránit, můžeme vás to také naučit, ale ty mě zato naučíš se přeměňovat ve lvici v pohybu, co ty na to?“ nabídla mi.

„Dobře, ale to zas budeme muset být hodně času někde mimo dohled dospělých, protože nezapomeň, že ještě budeme zkoušet boj proti Přeživším, sice bych se ho měla učit s Tomášem a Sárou, ale mamka mě chce mít radši u sebe, taťka jí řekl o mé hádce s Tomášem, Lukášem a Katrin a potom ještě o Přeživších, chce mě mít pod dohledem,“ přikývla jsem, Sabča přikývla a začala si prohlížet fotky, které mi vysely nad postelí, měla jsem jich tam asi deset.

„Kdo je ten kluk na té fotce?“ zeptala se mě a ukázala na jednu z fotek.

„To je Michal, můj bývalý. Ještě minulý rok jsme byli pár na tance, vyhrávali jsme skoro pokaždé,“ odpověděla jsem jí a povzdychla si. Chyběl mi tanec, sice jsem tu mohla tančit, ale ne tak, jak jsem tancovala dřív. Tady jsem tancovala sama a jen R´N´B. Dřív jsme také tancovala latinsko-americké tance v mamčině studiu.

„Chybí ti to, když jsi byla jen obyčejné dítě?“ podívala se na mě.

„Ano, v tu dobu jsem hodně tancovala a začala jsem být na tom strašně závislá. Mamka mě už od mala vedla k tanci, měla taneční studio, kde se učili jak začátečníci tak pokročilí a nejlepší. Já jsem patřila mezi ty nejlepší. S Michalem jsme vyhrávali jednu cenu za druhou, ale já jsem to nedělala kvůli slávě nebo cenám, ale proto, že mě to strašně bavilo,“ zavzpomínala jsem.

„Mě se nikdo moc nevěnoval tedy kromě Liy a Ley, s nimi jsem zažila hodně hezkých chvil, ale stejně převažují špatné vzpomínky, protože už od mala mě vedli k boji a násilí,“ přiznala Sabča, „ale na druhou stranu si teď umím poradit skoro se vším.“

„Já si s něčím nedokážu poradit, ale snažím se,“ řekla jsem tiše. Sabča chtěla už něco říct, ale někdo zaťukal na dveře a hned na to vešel. Byla to mamka, která byla převlečená, jako by šla do studia.

„Holky, promiňte, že ruším, ale chci se tě, Kari, zeptat, jestli nechceš jít se mnou do studia na trénink,“ řekla mi mamka.

„Jasně ráda,“ přikývla jsem radostně a podívala se na Sabču.

„Užij si to,“ řekla mi a odešla.

„Rychle se převlékni do šatů, abys měla, v čem trénovat,“ přikázala mi mamka a zavřela dveře. Rychle jsem vzala na sebe své modré šaty a nazula si boty na podpatku. Vzala jsem si ještě delší kabát, aby mi nebyla zima, tedy spíš, aby mamka nevyváděla, že jdu jen tak, protože díky mému genu mi není zima. Mám vyšší teplotu než normální lidé.

„Dobře, tak pojď, ať to stihneme, u brány na nás už čeká Pavel,“ pobídla mě a rychle jsme vyšly. U brány jsme byly během deseti minut, Pavel tam už na nás čekal. Mamka mě a Pavla chytla za ruku a přenesla nás blízko studia.

Všichni už tam na nás čekali, strašně jsem se těšila, ale měla jsem štěstí, že víkendové hodiny jsou jen opakovací. Hned jsem šla za Michalem, který se tvářil radostně.

„Ahoj, Mišáku,“ pozdravila jsem ho.

„Čus, tak co jak je na nové škole?“ zeptal se mě.

„Dobrý, ale strašně mi chybí tancování,“ odpověděla jsem mu, Michal se zasmál. Na normálního člověka byl strašně milý.

„Dobře, že jsi jednou zase tady, protože se tu už o mě perou,“ zasmál se a já s ním.

„Dobře, začneme už. Zopakujeme si chachu a sambu,“ řekla mamka.

Hodina začala, s Michalem jsme opět byli nejlepší. Mamka na nás zase vymyslela nějakou zvedačku, protože podle ní jsme se nudili. Tentokrát mě měl Michal vyzvednout a já se měla otočit a prohnout v zádech, bylo to dost složité, ale zvládli jsme to, sice až na konci lekce, ale zvládli.

Mamka lekci ukončila a řekla, že se sejdeme zítra po obědě a že budeme zkoušet Paso Doble. Všichni se rozešli domů a já se připravovala na návrat do Dvorce. Moc jsem se tam netěšila, nejradši bych tady zůstala s ostatními a trénovala s nimi.

„Zítra si také zatancuješ,“ usmála se na mě mamka.

„Já vím, ale stýská se mi po tom,“ odpověděla jsem jí smutně.

„Promluvím s Nikem, jestli bys nemohla zase tancovat, ale potřebovala bys individuál, protože jinak bys nebyla klasifikována,“ navrhla mamka.

„Jenže individuál se dává až od kvarty ne?“ namítla jsem.

„Myslím, že Nik udělá s tebou výjimku, protože vždy na Silvestra se koná soutěž v tanci v párech, řeknu mu, že tě budu na to učit a že tam budeš soutěžit a máš individuál hned,“ usmála se na mě vypočítavě.

„Jenže jsi zapomněla na jednu drobnost, já nebudu mít partnera,“ zase jsem něco namítla, já vím, jsem hrozná, ale prostě je to tak.

„Mohla bys tančit s Tomášem,“ navrhla, podívala jsem se na ní a ona hned pochopila.

„Tomáš by sice asi sem musel také chodit, ale dala bych vás zatím od sebe, dokud si to nevyřešíte, a navíc on by byl v těchto tancích začátečník,“ vysvětlila mi.

„Dobře, tak to zkus,“ přikývla jsem, vzala jsem si kabát a počkala na mamku s Pavlem, až vyjdou a my se přemístíme do Dvorce. Jenže oni vyšli a rozešli se směrem k jejich bytu.

„My nejdeme do Dvorce?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ne, nejdeme. Zítra je přece trénink, takže bude lepší, když přespíme u nás v bytě,“ odpověděla mi mamka.

„Super, alespoň budu mít pokoj zase jednou pro sebe, i když mi tu chybí Kiara,“ řekla jsem, jen, co jsem na svou lvici pomyslela, objevila se v plamenech vedle mě.

„Kiaro, jak ses sem dostala?“ zeptala jsem se zmateně.

„Když jsi na mě pomyslela, zavolala jsi mě tím,“ odpověděla mi. Chtěli jsme se už zase rozejít, jenže jsme uslyšeli křik.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 11. kapitola: