OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 10. kapitola

24.11.2010 (19:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 626×

X. Plán

Dívala jsem se šokem do rudých očí Přeživšího, který se mě chystal dotknout a vysát mi mou magickou sílu, jenže Kiara se na něj vrhla a snažila se mu utrhnout hlavu svými zuby. Rychle jsem se probrala z šoku a šla pomoct taťkovi, který bojoval v normální formě s dvěma Přeživšími. Vytvořila jsem v ústech hadí jed, skočila na jednoho Přeživšího a zakousla se mu do krku. On mě v tom okamžení shodil a vrhnul se na mě, už byl skoro u mě, ale najednou se chytil za krk a začal strašně křičet. Můj jed začal působit, působil jako kyselina a Přeživší se začal pomalu rozkládat, hrozně to smrdělo.

Ale nemohla jsem si toho moc všímat, protože se na mě vrhnul další, shodil mě na zem a snažil se dotknout na srdci, odkud pramení naše síly a odkud nám ji berou. Použila jsem energii a dala mu pořádnou pecku, až odletěl. Na taťku se zrovna také sápal jeden, odhodila jsem ho telekinezí.  Rychle jsem doběhla k taťkovi, byl v bezvědomí, u jeho nohou ležely dvě mrtvoly Přeživších.

„Je jich tu víc, musíme odtud vypadnout!“ řekla mi Kiara. Přikývla jsem a začala taťku léčit, Roo byl také v bezvědomí, takže to vůbec nevadilo. Taťka se během deseti sekund při vědomí a vystrašeně se na mě díval. Byl ještě moc slabý na to, aby se mohl zvednout a jít. Stoupla jsem si před taťku a začala tvořit nejsilnější ohnivý štít. Ti dva, které jsem odhodila, se k nám zase přibližovali. Držela jsem štít dobrých deset minut, než se taťka postavil v plné síle zase odhodlán bojovat. Naznačil mi, abych stáhla štít, poslechla jsem ho, i když jsem to dělala dost nerada. Ti dva zbylí Přeživší se na nás vrhli, taťka si vzal oba dva, ale já jsem zase nebyla pozadu. Vytvořila jsem jed a vrhla se na jednoho, který si mě ale všimnul a odhodil mě. Narazila jsem hlavou o zeď, cítila jsem, jak mi na týle teče krev. Přeživší se zase ke mně přiblížil, ale já zase použila telekinezi, odhodila jsem ho a rychle se na něj vrhla. Kousla jsem ho do ruky a bylo po boji. Taťka mezitím vyřídil toho druhého, potom mě rychle vzal do náruče a rozběhl se za hradby. Byli jsme za ochrannou linií, takže už na nás nemohli. Postavil mě na zem a starostlivě se na mě díval.

„Jsi v pořádku, Karinko?“ ptal se mě vystrašeně.

„Jo, neboj nic, mi není,“ odbyla jsem ho, objal mě a začal hladit po vlasech, ale hned přestal, protože si všimnul mé rány na týle.

„Vážně ti nic není?“ zeptal se ironicky a ukázal mi svou dlaň, která byla celá o krve.

„Sice se ti to hned zahojí, ale musíme to aspoň vyčistit. Pojď, půjdeme do jedné staré chatky, kde je lékárnička,“ pokynul mi, abych ho následovala. Šli jsme asi dvě minuty, než jsme narazili na malou, ale udržovanou chatku. Ve vnitř mi taťka řekl, ať se posadím na postel a vyčistil mi ránu, hned na to jsem cítila známé elektrické impulsy na ráně. Chvilku jsme ještě v té chatce zůstali, protože jsme se museli umýt, já jsem měla kolem pusy krev, protože jsem kousala do těch Přeživších a taťka si musel zase umýt ruce.

Potom jsme se rozešli do Dvorce, ale cestou jsme potkali Nika s Tomášem, Katrin a Lukášem.

„Marku, co se stalo, slyšeli jsme varovný signál,“ ptal se spěšně Nik taťky.

„Na hlídce na mě zaútočili Přeživší,“ řekl mu.

„Kolik jich bylo?“

„Pět.“

„To jsi je zvládnul sám s Rooem?“ podivil se Nik.

„Ne, byla tam se mnou Karin, to ona vyřídila dva, Kiara vyřídila jednoho a já s Rooem dva,“ přiznal taťka, bylo na něm vidět, že má starost, co se mnou Nik udělá.

„Karin, co jsi dělala za hradbami?“ zeptal se mně Nik.

„Nemohla jsem usnout, proto jsem se chtěla jít projít za hradby, narazila jsem na taťku, který mě potom vzal s sebou na hlídku, chtěl si také se mnou promluvit,“ odpověděla jsem mu popravdě.

„Jak jsi vyřídila ty Přeživší?“

„Jedem, který mám, ti Přeživší se po něm rozpustili, jako kdyby na ně někdo vylil kyselinu,“ řekla jsem mu své poznatky.

„Zajímavé u normálního hadího genu jenom zemřou, ale tady se i rozpustí, to je zajímavé. Doufám, že se ti nic nestalo, ani jednomu z vás,“ podíval se na mě a na taťku.

„Já jsem byl chvilku v bezvědomí, protože po mně šli dva, ale Karin mě ochránila, i když nevím, jak,“ podíval se na mě taťka.

„Použila jsem telekinezi a štít,“ pokrčila jsem rameny.

„Dobře, to je dobrá kombinace, ale jinak nejsi zraněná?“ zeptal se mě Nik a podíval se na taťku.

„Má rozbitou hlavu, ale rána už je vyčištěná, hned, jak jsem ji vyčistil, začala se zacelovat,“ odpověděl mu taťka.

„Dobře, běžte si oba lehnout, bylo toho na vás za jedno ráno moc,“ nakázal nám Nik, „odveď Karin rovnou na kolej, Marku, a potom se prosím zastav ještě u mě.“

Taťka přikývl a odváděl mě pryč od nich.

„Jsi v pořádku? Nezpůsobilo ti nic setkání s Tomášem?“ ptal se mě starostlivě.

„No neříkám, že to bylo zrovna nejlepší, ale dalo se to zvládnout, spíš se bojím toho přesunutí do vyššího ročníku,“ přiznala jsem.

„Promluvím s mamkou, řeknu jí, co se nám stalo a co sis udělala s Tomem, přemluvím ji, aby si tě nechala u sebe a pokud bude souhlasit, oznámím to Nikovi,“ řekl mi.

„Tati, já nevím, jestli to je dobrý nápad, mamka bude vyvádět, že jsem bojovala s Přeživšími,“ namítla jsem.

„Kari, zachránila jsi mi život, myslím, že pokud jí řeknu tohle, nebude s tím mít žádný problém a bude na tebe pyšná, protože já jsem,“ usmál se na mě a objal mě kolem ramen. Mlčky jsme došli do mého pokoje a taťka mě tam nechal se slovy, že mi potom přijde říct, jak to dopadlo. Vzala jsem si čisté věci a šla se osprchovat, sprcha mě nádherně uvolnila a jsem si vzala jedno volnější tričko a šla si lehnout. Hned jak jsem zalehla, usnula jsem.

*****

Probudila jsem se ve tři hodiny odpoledne, Kiara už byla vzhůru a jedla nějaké maso. Posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji, na mém gauči seděl taťka a četl si. Když si všiml, že jsem vzhůru, usmál se na mě.

„Konečně ses probudila, mám pro tebe dobrou zprávu, mamka souhlasila a můžeš zůstat v primě,“ řekl mi s úsměvem.

„A co Nik na to?“

„Ten z toho neměl zrovna velkou radost, ale řekl jsem mu, že bych byl radši, kdybys byla pod dohledem někoho z rodiny po dnešním zážitku, na to nic namítnout nemohl, takže nakonec souhlasil a neboj, o Tomášovi jsem mu nic neřekl,“ odpověděl mi, „jo ještě se změnila doba, po kterou bude Tomáš se Sárou v sekundě, bude tam jeden měsíc, protože si zkusí i živlové testy sekundánů, ty budeš těch z říjnových omluvena, protože ty jsi je jaksi složila dneska ráno, protože v sekundě se už učí o Přeživších a jak s nimi bojovat, ty jsi to včera zvládla.“

„Aspoň něco, jak mamka vlastně reagovala na to, že jsem bojovala s Přeživšími?“ zeptala jsem se zvědavě.

„No popravdě byla vyděšená, ale když jsem jí řekl, že ti nic není a že jsi mi zachránila život, byla na tebe pyšná,“ usmál se na mě.

„Řekl jsi jí důvod, proč jsem tam s tebou byla?“

„Ano, řekl jsem jí, že jsi nemohla usnout a tak jsem tě vzal s sebou na hlídku, přičemž jsem ti chtěl ukázat nějaké únikové cesty z Dvorce, kdyby se něco dělo, s tím naprosto souhlasila. Pak jsem jí také řekl o Tom včerejšku, chápala tě, proto také svolila, že bys měla být v primě a navíc se bála, abys z toho útoku neměla trauma, takže prakticky sama navrhla, abys nikam nechodila,“ přikývl, „jo, ještě jsem ti chtěl říct, že se ve čtyři sejdeme u Velké síně, půjdeme na tu lanovou dráhu. Jídlo jsem ti už přinesl, takže se najez, převlékni a ve čtyři u síně.“

Hned po tom odešel a nechal mě samotnou, já jsem se rychle najedla a převlékla se. Potom jsem měla ještě půl hodiny čas, proto jsem toho využila a zašla si do knihovny. Šla jsem rovnou za knihovnicí, která mi jako jediná mohla poradit.

„Dobrý den, paní Kociánová, mohla bych na vás mít prosbu?“ pozdravila jsem slušně.

„Jistě, co potřebuješ?“ zeptala se mě mile.

„Potřebovala bych knihu, ve které jsou vysvětleny všechny schopnosti jak ty normální tak ty bájné, a ještě bych chtěla knihu, kde je legenda o Mocném rodu,“ popsala jsem jí své požadavky.

„To mám knihu speciálně pro tebe, je to kniha Normální a bájné schopnosti, jsou v ní obsaženy všechny schopnosti a jsou tam i legendy, ve kterých se vykytují,“ řekla mi s úsměvem a pokynula mi, abych ji následovala, prošly jsme několika regály, než se zastavila a přivezla žebřík.

„Počkejte, já jsem ohnivec, můžu tu knihu sundat pomocí telekineze,“ zastavila jsem jí, knihovnice mi ukázala, kterou knihu mám sundat a já to udělala. Ke mně přiletěla asi dvou kilová bichle, dala jsem si ji do batohu, který jsem měla s sebou, protože jsem tam měla pití a ještě nějaké oblečení na převlečení, kdybych se ušpinila. Poděkovala jsem knihovnici a vydala se k síni, protože už byl nejvyšší čas. Přišla jsem tak akorát, protože taťka s bráškou už na mě čekali.

„Teda, ségra, kde se zas couráš?“ přivítal mě Alex.

„Taky tě rády vidím, bráško, a nejdu pozdě, jsem tu přesně na čas,“ odpověděla jsem mu.

„No jo, tati, půjdeme už?“ mávl nade mnou rukou a nedočkavě se podíval na taťku, který se zasmál a přikývl. Alexe jsem měsíc neviděla a musím říct, že se za tu dobu pěkně vytáhl. Byl teď už dokonce větší než já a to je o rok mladší.

K lanové dráze jsme se dostali asi za čtvrt hodiny, protože byla v odlehlejší části zahrad. Zašli jsme do lesa a já hned uviděla obrovskou lanovou dráhu všech obtížností, byly tam různé překážky a vypadalo to úžasně. Pod celou lanovou dráhou, byla natažená bezpečnostní síť, kdyby někdo náhodou spadl a nebyl by jištěný, tak aby ho to zachytilo. Taťka zašel do skladu s náčiním a podal nám popruhy, které jsme si nandali, a přilby, na které jsme se pěkně ksichtili, ale museli jsme si je vzít, taťka si vzal jenom jednodušší popruh a vylezl nahoru, kde se připoutal na lana, aby nespadl, a potom nás spustil karabinu, na kterou jsme se připoutali, a jeden po druhém nás vytáhl nahoru.

Nahoře jsme se také zajistili na lana, která tam byla, taťka šel jako poslední, já šla veprostřed a Alex přede mnou. Zrovna jsme přecházeli dřevěnou lávku, když jsem dostala vizi. Alex zakopne, padá dolů, karabiny, které měly jistit lana, na kterých byl přichycený, se zlomí, Alex padá do záchranných sítí, ale ty jsou na stromech naříznuté, takže Alex spadne na zem a je mrtvý. Na jeho laně je varování: Toto je poslední výzva k tomu, abyste nám vydali dvojčata, Temný pán.

Rychle jsem se probrala z vize, Alex zrovna zakopl, byla jsem jen krok od něj, skočila jsem dolů a chytila ho za ruku. Vysela jsem hlavou dolů, podívala jsem se na jeden ze stromů, které drželi pod námi síť, provaz tam byl naříznutý.

„Kari, Alexi!“ zakřičel taťka a lehl si na lávku, natáhl k nám ruce a já mu podala ruku Alexe. Sama jsem se vyšplhala nahoru na lávku a po čtyřech přilezla k taťkovi a Alexovi.

„Tati, podívej se na ty provazy, které drží síť, jsou naříznuté. A ty karabiny byly nalomené,“ řekla jsem mu, taťka mě poslechl a podíval se na jeden provaz.

„Máš pravdu, Karin, to někdo na nás nastražil,“ přikývl, mlčky jsem podala taťkovi kus Alexova lana a ukázala mu nápis. Taťka zalapal po dechu, vzal Alexovo lano a navázal ho k sobě. Druhý kus lana navázal na můj popruh. Takže jsem šla jako první. Teď jsme jistili Alexe my, rychle jsme došli na konec dráhy a taťka nás spustil dolů, sám potom sjel po provaze dolů. Dole vzal Alexe do náruče a rozběhl se vysokou rychlostí do Dvorce. Rozběhla jsem se za nimi, zastavili jsme až ve Věži Vládců u Nika v pracovně. Taťka pustil Alexe a ten se postavil vedle mě.

„Díky, že jsi mě zachránila,“ poděkoval mi tiše.

„Nemáš zač, bráško,“ mávla jsem nad tím rukou.

„Ne, mám zač, bez tebe bych byl teď mrtvý, doufám, že se to dozví mamka a usmíří se s taťkou a tebou, protože už mě to pěkně štve,“ řekl mi.

„Jo já tě chápu, taky mě to štve, Martinu mám ráda jako druhou mamku, ale teď když je naštvaná, je to s ní na hodinách peklo, když mě vidí, hned je naštvaná,“ odpověděla jsem mu na to.

„Kdo by čekal, že by mamka začala vyvádět zrovna kvůli tobě,“ podíval se na mě.

„Jo to já také nechápu,“ přitkala jsem, najednou někdo zaklepal, Nik s taťkou se podívali na příchozího. Byla to Martina, která vypadala, jako by tu nebyla zrovna nejradši.

„Konečně jsi přišla, Martino,“ řekl jí Nik.

„Co se děje, Niku? Nejsem tu zrovna nejradši,“ řekla mu a přitom se podívala na mě a na taťku.

„Dnes byl Marek s dětmi na lanové dráze, jenže stala se tam nehoda cizím zaviněním, Alex zakopl, jeho karabiny praskly a bezpečnostní síť, která by ho měla zachytit, měla naříznutá lana, kdyby nebylo Karin, tvůj syn by zemřel, protože ona pro něj z lanové dráhy skočila a riskovala, že by i ona měla stejné problémy,“ odpověděl jí Nik, Martina zalapala do dechu a podívala se na taťku, který přikývl.

„Ukaž jí, jak se to stalo,“ nakázal taťkovi Nik, taťka Martině v mysli přehrál, co se stalo, já a Alex jsme si mezitím sundali postroje a Alex ještě sundal lano se vzkazem. Podal ho taťkovi, který ho ukázal Martině.

„Měli bychom zavolat ještě Pavlu s Pavlem, jich se to také bude týkat, protože jste rodina a malý Petr může být v ohrožení stejně jako Alex,“ řekl Nik.

„Ale tvoje rodina může být také v ohrožení, nezapomeň, jaký vztah mají naše děti, oni mají spolu pouto, sice prvotní, ale mají ho,“ řekl taťka Nikovi.

„No dobře, Karin, mohla bys pomocí pouta zavolat svou sestru i s mými syny?“ zeptal se mě Nik, přikývla jsem, ale dělala jsem to nerada. Uvolnila jsem ochranu, kterou jsem kolem sebe měla.

Karin! Konečně jsi uvolnila zas pouta? Bavíš se s námi zas? ozvalo se mi v hlavě.

Ne nebavím, ale máte se ty, Lukáš a Tomáš dostavit k Nikovi, potřebuje s námi mluvit, odpověděla jsem jí.

O čem? A ty už tam jsi?

Ano, jsem tu. A, co potřebuje, se dozvíte až tady, takže pohněte, řekla jsem jí a zase nahodila ochranu.

„Niku, prosím tě dal by mi nějaký papír? Já pošlu Kiaru za mamkou,“ poprosila jsem Nika.

„Jistě, tady máš,“ přikývl a podal mi papír s tužkou.

Napsala jsem mamce, ať hned přijde za námi do Nikovy pracovny a dala to Kiaře za obojek.

„Dones to mamce,“ řekla jsem jí tiše a pustila ji ven z pracovny, přičemž jsem i otevřela Tomášovi, jeho bratrovi a mé sestře. Pustila jsem je dovnitř a šla k Alexovi, který jako by tušil, že se s nimi nebavím, si mě k sobě ochranitelsky přitiskl, sice to byl můj mladší bráška, ale někdy se choval jako dospělý, jako zrovna teď. Připadalo mi, jako bych byla teď jeho mladší sestřička než jako starší sestra.

Po chvilce přišla mamka s Pavlem a Petrem, který se hned hrnul k nám.

„Niku, co se děje?“ zeptala se zmateně mamka, když tu viděla i mě s Katrin.

„Temný pán se zase snaží získat dvojčata a hodlá k tomu využít všechny jejich blízké. Dnes málem přišel o život Alex na lanové dráze,“ odpověděl jí Nik.

„Ale proč tak je tak urputně chce? Vždyť jsou to normální děti jako všechny ostatní,“ ptala se mamka zoufale.

„Podle Temného pána ne,“ ozvalo se ze dveří, kde stáli Mirek s Patricií a Sabinou.

„Co tu děláte? Vždyť jste na temné straně,“ zeptal se Nik a naznačil mně a Katrin, abychom šli k němu. Přesunula jsem se k Nikovi a postavila po jeho boku.

„Byli jsme, ale Temný pán nám začal vyhrožovat, že jestli nezískáme dvojčata, zabije Sabinku a to nechceme riskovat. Žádáme tě, Niku, o bezpečí naší dcery, za to ti nabízíme, že budeme chránit dvojčata a řekneme vše, co víme o plánech Temného pána,“ nabídl Mirek.

„Dobře, přijímám, ale varuji vás, jestli to je nějaká past, nepřejte si nás,“ přijal Nik.

„Neboj se, tenkrát jsme ještě byli zlí, ale v červenci jsme už byli na světlé straně, ale přistihli nás, jak chceme vám dát informace o našem útoku, proto na nás použili kouzlo, které nám vymazalo vzpomínky, a pamatovali jsme si jen to, jak jsme byli zlí, až teď jsme si zase vzpomněli,“ odpověděla Patricie.

„Tak povídejte, co všechno víte o plánech Temného pána,“ vyzval je Nik.

„Jak asi víte, chce zabít všechny blízké dvojčat, abyste jim je vydali, plán započal dnes ráno, když na Marka zaútočili Přeživší, když už jsme u toho, jak jsi je zvládnul, vždyť jich na tebe poslal pět,“ podíval se Mirek na taťku.

„Karin tam se mnou byla, to mi zachránilo život,“ odpověděl mu taťka.

„Další byl na řadě Alex, jak vidím, tomu také nic není, podle plánu je na řadě teď Pavla, nevíme, ale jak ji chce sprovodit ze světa,“ řekla Patricie.

„Dobře, Pavlo, budeš muset si teď dávat větší pozor, jestli chceš, dám ti svého vlka, který tě bude chránit,“ nabídl Nik mamce.

„Ne, to není zapotřebí, stejně jsem pod kontrolou už od Pavla,“ odpověděla Nikovi mamka.

„Máte pouto?“ zajímal se Nik.

„Ano máme,“ přikývl Pavel.

„Výborně, alespoň něco,“ přikývl Nik, „ale stejně, měla bys mít nějakou ochranu ještě navíc.“

„Niku, vždyť dopoledne s ní jsem já a Kiara a odpoledne může být s Pavlem ne?“ vložila jsem se do toho já.

„Karin má pravdu, nestane se mi nic, když bude někdo se mnou, navíc vem v potaz, že to právě Karin zachránila Alexe a Marka,“ přitkala mamka.

„Máš pravdu, ale stejně není všemocná,“ přikývl Nik.

„Tak to zatím necháme tak, jak to bylo do teď, ale Karin chci mít u sebe, po dnešním zážitku to bude nejlepší,“ řekla mamka.

„Dobře, ale stejně buď na pozoru, ano?“

„Neboj se, budu,“ usmála se mamka.

„No dobře, co ještě víte od Temného pána?“ obrátil Nik svou pozornost zase na Mirka a Patricii.

„Asi víme, proč jde po dvojčatech, ale to není jisté. Myslí si, že jedna z nich je počátkem Mocného rodu,“ odpověděla Patricie.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 10. kapitola: