OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 37. část

04.05.2010 (17:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1070×

   Neměla jsem sílu ani náladu na víc pohybu, než bylo nezbytně nutné, a tak jsem místo seběhnutí několika pater schodů zvolila výtah. Hrála v něm něžná uklidňující hudba, která i mým citlivým uším připadala velice čistá a procítěná. Kámen viny, který mě tížil, však ani ona ze mě sejmout nedokázala.

   Výtah sjel až do suterénu, kde ústil přímo do nemocniční chodby. Vypadalo to tu jako skutečná nemocnice, sestřičky i lékaři v bílém, všudypřítomný pach desinfekce, slabé vrčení přístrojů a neodbytný pocit, že tu nemáte co dělat.

   Prošla kolem mě jedna ze sester, která mě okamžitě poznala a nasměrovala mě tak ke správnému pokoji. Byl až na konci dlouhé chodby bez oken, se širokými vstupními dveřmi a štítkem se Svenovým jménem.

   Zaklepala jsem, ale nikdo se neozval. Vzala jsem tedy za kliku a bez dechu vstoupila.

   Ležel na široké posteli, která se těm typickým nemocničním nepodobala. Měla sice kovové výztuže po stranách, jinak to byla ale klasické letiště, které bylo možno najít v každém druhém londýnském bytě.

   Byl přikrytý, ale jen do pasu. Zahlédla jsem lem černých volných kalhot, nad nimiž byl Sven nahý. Celý hrudník měl pokrytý tlustou vrstvou jakési našedlé lepkavé hmoty, která zaplňovala teď již dutý prostor v prsou. Ten sice nebyl vidět, ale já o něm moc dobře věděla. Viděla jsem ho.

   Posadila jsem se na kraj postele. Nereagoval. Byl ještě bledší než obvykle, obličejové svaly povolené, vlasy zplihle ležící na polštáři. Vzala jsem ho za ruku. Překvapilo mě, že ta není tak studená jako normálně, ale pak mi došlo, že je to dáno tím, že z kapačky poblíž jeho postele mu v malých dávkách proudila do žil krev.

   Byl to také jediný přístroj v pokoji. Jistě, nebylo třeba měřit mu tělesnou teplotu, srdeční akci nebo reakce vnitřních orgánů. On ve skutečnosti nežil, stejně jako já. A až v tuhle chvíli mi ta šílená, hrozná pravda došla. Jsme vlastně chodící mrtvoly. Tak jak ho sakra může někdo zachránit?!

   Z mých šílených úvah mě vytrhlo až zaklepání na dveře. Ve vteřině jsem si při pohledu na hodinky uvědomila, že už tu takhle netečně sedím víc jak tři hodiny. Bylo zvláštní, jak mi to připadalo jako chvilička. A to jsem bráškovi vlastně ještě ani nestihla nic říct.

   K mému údivu vešli dovnitř Liam s Janem. Oba se tvářili zkroušeně, jen na Liamovi to přeci jen bylo coby na člověku víc vidět. Ve chvíli, kdy ke mně skrz nemocniční pach pronikla jeho lidská vůně, se mi hrdlo i útroby sevřely jako v kleštích.

   Jan mi beze slov podal dvě plechovky s krví. Hlad mnou projížděl v takových vlnách, až jsem měla pocit, že nádobku ani nedokážu otevřít. Jan si mé nejistoty okamžitě všiml a jednu mi sám otevřel.

   Vypila jsem jí během dvou vteřin. Žádné vychutnávání. Žádný rauš. Jen čisté ukojení žádosti. Druhou plechovku už jsem jistější rukou položila na noční stolek na pozdější dobu. Druhou rukou jsem však stále držela tu Svenovi.

   Jan se posadil do křesla v rohu, Liam se usadil vedle mě.

   „Jak je ti?“

   Podívala jsem se na něj netečnýma očima.

   „Na mě se vykašli. Mluvili jste s doktory? Řekli vám něco?“

   Jan se v křesle předklonil a opřel si lokty o kolena.

   „Moc toho nevědí. Používají na něj jedinou známou léčbu, ale ta ještě nebyla na upírech prakticky vyzkoušená, takže netuší, jak to dopadne.“

   Zalkla jsem se a donutila se nadechnout.

   „Sakra, má vůbec nějakou šanci se z toho dostat?“

   „Šance je tady vždycky,“ pokrčil rameny Liam. „Nehrozí u něj otrava krve, selhání vnitřních orgánů ani podobné problémy, které se vyskytují u lidí a vlkodlaků. Pronikaní jedu už bylo zastaveno, teď jde jen o to, jak se dokáže poprat s tím, co už jed napáchal. A to nikdo nedokáže odhadnout. Takovýhle případ nemá žádný precedent, nic, podle čeho by se lékaři mohli řídit. Všechno jsou jen domněnky.“

   Podívala jsem se zpátky na Svenovu milou, krásnou tvář, která tu lhostejně ležela.

   „Co je to s ním vlastně teď?“ zašeptala jsem. Volnou rukou jsem ho pohladila po tváři a hrdlo se mi opět sevřelo.

   „Je de facto v komatu. To znamená tady i na druhé straně. Jeho tělo ani mozek nereagují, ale jejich funkce zjevně nebyla poškozena. Nezbývá než čekat, až se probere,“ konstatoval zachmuřeně Jan.

   Jestli se probere, došlo mi. Nechtěl to říct, ale všichni jsme to podvědomě tušili. On už se totiž probrat nemusí. Nevěděla jsem sice, jaké zákony platí pro tyhle případy, jako odstavení od přístrojů u nás. Ale ani já ani nikdo jiný jsme se s takovou myšlenkou odmítali smířit.

   „Nemá smysl tady sedět,“ zašeptal starostlivě Liam a pohladil mě po zádech. Zaregistrovala jsem blýsknutí v Janových očích, ale bylo mi to ukradené. Ať se tady o mě všichni chlapi klidně servou. Mně teď záleželo jenom na Svenovi. Na mém malém blonďatém bráškovi.

   Donutila jsem se konečně pustit jeho bezvládnou ruku, která za tu dobu ochladla tou mou. Bezděčně jsem si prohrábla rukou vlasy a snažila se trochu vzpamatovat.

   „Fajn,“ povzdechla jsem. „Stejně musím ještě na kobereček do paláce.“ A v tu chvíli mi to problesklo hlavou. Zamračila jsem se.

   „Liame, co ty tady vůbec děláš? Ne že bych tě nerada viděla, ale coby dohlížitel na iniciace nemáš s námi ani touhle situací nic společného. Tak kde ses tady vzal?“

   Postavil se stejně jako já a podmračeně zastrčil ruce do kapes.

   „No, právě že mám. Michell i Cellin jsou upírky, které nebyly iniciovány u nás v centru. A já jsem tu od toho, abych zjistil, jak je to možné. Každá iniciace, provedená mimo náš úřad, je braná jako vražda a tak i trestaná. Co nás však trápí nejvíc je to, že podle vyšetření Michell i toho, co zbylo ze Cellin, prokázala, že ony svým určením ani neměly být upírkami. Michell měla být člověkem, Cellin vlkodlakem. Jejich těla neměla správně upíří jed vůbec přijmout nebo je měl zabít. To, co se stalo, si nikdo z nás neumí vysvětlit.“

   „Zatraceně,“ zavrčela jsem. Pak jsem se ještě sklonila ke Svenovi, políbila ho na neživou tvář, ze které snad poprvé vymizel i jen náznak jeho permanentního úsměvu, a pohladila ho po vlasech.

   „Drž se, bráško. Mám tě ráda.“ Pak jsem vyrazila ke dveřím a oba muži mi byli v patách.

   Rázovala jsem chodbou a snažila se mírnit svůj vzteklý krok tak, aby mi Liam stačil. Do garáží už jsme prošli chodbou a má otupělost a vysílení byly tatam. Druhou plechovku s krví jsem měla zastrčenou v kapse pro všechny případy.

   „Byl jsi v paláci?“ zeptala jsem se Jana, aniž bych se k němu otočila.

   „Ano.“

   „A jak vypadá situace? Chtějí mě kvůli tomuhle všemu vyškrtnout ze seznamu čekatelů na trůn? Ne, že by mi to vadilo,“ utrousila jsem nakonec.

   „No to ani ne, Gabriella je spíš smutná a čeká na zprávy o Svenovi. Ale karím zuří, to je pravda. Myslím, že tě nečeká nic příjemného.“

   „S tím jsem ani nepočítala,“ zavrčela jsem a nastoupila do auta. Počkala jsem, až Liam nasedne k Janovi a pak jsem plnou rychlostí vyrazila.

   Smutek se ve mně mísil se vztekem, bezmocností a pocitem viny. V tuhle chvíli ale každopádně převládal vztek. Ani nově se rodící den, který mě donutil zase si nasadit sluneční brýle, mě nedokázal zbavit pocitu marnosti.

   Jistě, Karím ani Gabriella nemohli zabránit tomu, aby se Sven dal k bezpečnosti, stejně jako pak já. Ale jaká byla jejich podpora? Hmotné statky, jistě. Poskytovali peníze, auta, byty a domy. Dávali jméno a tím i určité pevně dané postavení, s čímž souvisely i mnohé výhody. To jsem jim nemohla upřít.

   Kde ale byla ta lidsky chápaná podpora? Oni dokázali jen říct ´nezvorej to´, ale slyšel od nich alespoň Sven něco jako ´věřím ti, vím, že to zvládneš a že na to máš´? Určitě ne. Stejně jako já.

   Samozřejmě, nebyli našimi skutečnými rodiči a my navíc byli dospělý, takže z technického hlediska za nás neměli žádnou zodpovědnost s tím spojenou. Ale hráli si na rodinu, sami tvrdili, že nás berou jako své děti. Ale bylo to tak? Zatraceně, ne!

   Král nekrál, mohl se sebrat a zajet za Svenem do nemocnice, ne jen netečně čekat, jak to dopadne. A co Victor? A Stella? Pyšně si všichni říkali sourozenci, ale kde to teď všechno bylo? Nejspíš jen čekali na zprávu, že je Sven mrtvý, a jásat nad zase o trochu volnější cestou ke trůnu.

   Nezajímali se ani trochu o to, co děláme. Nebo alespoň ne o mě a o Svena. Jim šlo o jediné – aby všechno proběhlo podle protokolu. Tím to pro ně haslo. Pro klid duše jim stačilo, že nám dali najevo, že dveře jejich paláce jsou pro nás vždy otevřené. Ale zjevně nechápali, že to není to, na čem nám záleží.

   Před palácem jsem zabrzdila tak prudce, až jsem štěrkem ohodila Janovo auto, které jelo v závěsu za mnou. Vystoupila jsem  a počkala na ně. Jan si zjevně musel všimnout toho, co se mi honí hlavou.

   „Jsi v pořádku?“

   „Samozřejmě,“ zavrčela jsem.

   „Prosím, neudělej žádnou hloupost.“

   Zpříma jsem se na něj podívala.

   „Hloupost? Ne, neboj se. Jen jim hodlám konečně říct, co si myslím. Nebudu se obhajovat, neudělala jsem nic, za co bych se jim měla omlouvat. A jestli to Sven nepřežije, už to bude stejně jedno.“

   Oba na mě zůstali zírat.

   „Jak to myslíš?“

   „Tak jak to říkám. Jestli Sven umře, nebude už mít moje existence tady smysl. Mám ho totiž na svědomí a s tím bych už tady nedokázala žít.“

   Pak jsem je tam nechala stát, pozorujíc mě, jak mířím do paláce, a nechala je, ať si to přeberou po svém. Své jsem jim řekla a další krok už byl jen na mě. Protože už mi opravdu začínalo vadit být upíří princeznou.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 37. část: