OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 13. část

11.11.2009 (19:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1224×

   Návštěva v Aleksiho kanceláři byla tentokrát ještě rychlejší než předtím. Usmívající se stařec mi upřímně pogratuloval a když viděl, že už jsem dostala dostatek informací od královského sekretáře, které teď držel Liam, abych měla volné ruce, popřál mi šťastnou budoucnost a předal mi amulet.

   Byl to ten samý, který mi ukazoval Steve a jehož kopii jsem nyní měla vypálenou do kůže. Spočíval na tenkém stříbrném řetízku a na mé hrudi příjemně hřál. Jak mi později Jan s nezvykle klidným a milým vysvětlil, na přechod mezi světy postačí stisknout diamant uprostřed medailonku. Jelikož ještě nemám určené bydliště, dopraví mě zatím vždy sem do ústředí, postačí před usnutím diamant aktivovat dotekem. Zpět do spánku a tedy i domů jsem se prozatím mohla dostat také jen z ústředí, což mi pro teď naprosto stačilo.

   Ve vstupní hale jsem se s oběma muži rozloučila, poděkovala jim za pomoc, desky pevně přitiskla k hrudi a diamant stiskla. Pocit naprostého rozplynutí se ve vzduchu byl natolik intenzivní, že jsem se bála, zda se domů vůbec dostanu.

   Fungoval naštěstí tak, jak měl. Když jsem se otevřela oči, právě šedavě svítalo nad spícím Londýnem. V první chvíli mě velmi překvapilo, když jsem si uvědomila, že v posteli ležím ve svém původním oblečení, ale pak jsem nad tím mávla rukou. Byla toho ještě spousta, o čem jsem nic netušila, takže řešit teď takovou maličkost by byla jen ztráta času.

   Sundala jsem si amulet a schovala ho prozatím pod polštář. Říkala jsem si, že až Michael vstane, uklidím ho na lepší, bezpečnější místo. Pak jsem opatrně vyklouzla zpod deky, abych Michaela neprobudila, a potichu pootevřela šuplík mého nočního stolku. Desky tam ležely, jako by na toto místo patřily odjakživa, což mě donutilo k úsměvu. Vyjmula jsem je a odplížila se do koupelny.

   První, na co padl můj zrak, byla má levá paže. Samozřejmě na ní nic nebylo, přesně jak jsem očekávala. Když jsem si promnula zátylek, nenahmatala jsem pod svými náhle opět krátkými rozcuchanými vlasy žádnou jizvu po kousnutí, stejně jako na konečku ukazováčku. Všechno bylo tak, jako když jsem šla spát. Dokonalé!

   Byla neděle, takže jsem se nemusela bát náhlého vpádu kohokoliv do kuchyně. Ostatní budou po svém zvyku vyspávat tak do deseti. Uvařila jsem si tedy v klidu čaj, naložila si na talíř pořádnou snídani, protože mi během mého nočního dobrodružství překvapivě vyhládlo, a pohodlně se usadila ke stolu.

   První, na co jsem narazila, byly portrétní náčrty všech členů královské rodiny. Tak jsem také konečně zjistila, jak se královský pár ve skutečnosti jmenuje – Gabriella a Karím. Bylo vidět, že malíř se pevně držel předlohy, protože nic nebylo přimyšleno ani ubráno. Byli stejně krásní a ušlechtilí, jak jsem je poznala já osobně.

   Zato jejich možní nástupci pro mě byli velkou neznámou. Z dokumentů bylo patrné, že první z nich se do rodiny dostala princezna Stella, dívka zjevně mladší než já, alespoň v tom druhém světě určitě. Vypadal zhruba na devatenáct či dvacet let, měla velmi hluboké zlatavé oči, připomínající lesní med a rovné vlasy spadající jí sotva na ramena takřka ve stejném odstínu.

   Na kresbě byl znát i přes její mládí aspekt dospělosti, a to v jejím postoji a výrazu. Neusmívala se a její tvář vypadala trochu rozzlobeně, jako když vezmete dítěti hračku. V jejím případě to však bylo spíš jako by jí někdo vzal cosi, na čem jí skutečně hodně záleželo. Nevypadala šťastná. A to mě zaráželo.

   Zamyšleně jsem kresbu odložila stranou a přešla k další. Princ Victor se objevil jako druhý. Jeho dlouhé černé vlasy svázané do uzlu na temeni kontrastovaly s jeho velmi bledou pokožkou. Oči barvy námořnické modři na mě shlíželi jakoby shora, jako na cosi, co mu nesahá ani po kotníky.

   Ostře řezané rysy tváře a vystouplé lícní kosti ve mně budily respekt. Věkově jsem ho odhadovala zhruba na třicet let, ale v očích měl zkušenosti mnoha desetiletí… Možná se mi to jen zdálo, ale neměla jsem z něj dobrý pocit. Přesto, že se usmíval a ukazoval tak své výstavní zuby, naháněl mi trochu strach. Čišela z něj přílišná sebedůvěra a cílevědomost.

   Poslední kresba znázorňovala prince Svena. Už podle jména mi bylo jasné, že je to seveřan, a jeho krátké, takřka svítivě plavé vlasy a světle modré oči mi to dosvědčovaly. Stářím spadal někam mezi mě a Victora. Celým svým výrazem se smál, vypadal na veselého chlapíka a podle šibalského pohledu byl schopný jakékoliv lotroviny. Při pohledu na něj jsem se bezděky usmála, protože mi připomínal lidi, kteří vás jsou schopni v kteroukoli denní i noční hodinu překvapit perfektně promyšleným kanadským žertíkem. Prostě takový přerostlý rošťák.

   Přidala jsem jeho portrét k ostatním a rozložila si je vedle sebe. Gabriella, Karím, Stella, Victor a Sven. Má nová rodina… Zatím jsem to tak sice ještě nebrala, bylo ale mi jasné, že je to nevyhnutelné. Ač jsem netušila, jak mé první setkání s ostatními následníky bude probíhat, umínila jsem si, že se budu chovat co možná nejkorektněji, zároveň jim ale dám najevo, že ač mi o trůn zrovna nejde, nejsem žádné ořezávátko. Dříví štípat jsem na sobě nenechávala nikdy a nehodlala jsem s tím teď začínat.

   Složila jsem obrázky opět k sobě a vrátila je do desek. S chutí jsem se zakousla do dalšího toastu a ani nevnímala, jak čas ubíhá. Místo toho jsem se začala probírat dokumenty pěkně popořadě. Při pohledu na objemnou složku jsem si jen povzdychla. Čekalo mě toho ještě dost.

   Mezitím vstaly děti. Když jsem je slyšela, jak šramotí v koupelně, desky jsem rychle uklidnila a připravila jim pořádnou nedělní snídani, jak bylo zvykem. Sean nebyl v náladě, místo mluvení spíš jen tak vrčel, ale chutnalo mu, takže mi bylo jasné, že jen potřebuje tak půlhodinku na pořádné probuzení. Stejně jako Michael, ušklíbla jsem se v duchu.

   Zato Carol byla po ránu upovídaná a tak jsem si vyslechla všechny novinky ze školy i ze hřiště. Její nejbližší kamarádky už jsem znala, takže jsem se ráda do hovoru připojila. Měla ráda, když si s ní někdo povídal místo pouhého přikyvování. A mě to její milé štěbetání opravdu těšilo.

   Oba se rozhodli využít nezvykle teplého, i když podmračeného dne, a vyrazili ven. Michaelovi jsem po dlouhé době připravila snídani do postele, se kterou jsem ho překvapila, když si místo vstávání raději četl. Nad vůní čaje a teplých toastů s marmeládou se rozzářil jako sluníčko. Jen díky zvonícímu telefonu mě nestrhl k sobě do postele, o což se se smíchem snažil.

   Když jsem měla jistotu, že Michael do oběda nevyleze z postele, s chutí jsem se během přípravy jídla pustila do čtení dalších dokumentů. Sama jsem se divila, že jsem nic nepřipálila, protože veškeré nové informace byly natolik překvapivé, že jsem kolikrát zapomínala i dýchat.

   První, co mě zarazilo a na co jsem se nestačila zeptat Liama, bylo hned na první straně. Lidé, vstupující ve svých snech do druhého světa, po dobu, kterou tam stráví, nestárnou, což už jsem věděla. Co se ale stane s lidmi, kteří jsou pevně rozhodnuti už se nikdy nevrátit zpět? Co se s nimi děje ve světě lidí i ve světě za hranicí snů?

   Odpověď byla šokující. Takový člověk, ať už je na druhé straně čímkoliv, si podá žádost ke králi či vůdci svého druhu. Pokud ten rozhodne kladně,v případě člověka tělo na tomto světě.zemře ve spánku, ať už na jakoukoliv skrytou srdeční vadu nebo mozkovou příhodu, záleží na věku.

   Pokud by se však jednalo o upíra, vlkodlaka či vílu, jejich těla upadnou do komatu nebo katatonie, stavu naprosté strnulosti. Ti pak obvykle končí v ústavech, kde dožívají. Samozřejmě také jednoho dne zemřou, ale způsobit jim přímou smrt je dle jakýchsi ustálených dohod nepřípustné.

   Podle údajů se podobné případy vyskytují velmi zřídka, tak jednou za osmdesát až sto let. Přesto mě to šokovalo. Neuměla jsem si představit zděšení lidí, kteří se ráno probudí vedle mrtvoly. To samé totiž také čekalo každého, kdo na druhé straně zemře. Skoná tím totiž jeho duše a jeho tělo v tomto světě již není schopno žít. Bylo to šílené. A i když zřejmě nevyhnutelné, přišlo mi to neskutečně kruté a morbidní k ostatních. S mrazením v zádech jsem zadoufala, že Michaela do takové situace nikdy nedostanu, a přešla k dalším dokumentům.

   Povinností královského páru bylo relativně dost, ale záležitostí, kterých se museli zúčastnit i možní nástupci, zase tolik nebylo. Několik oficiálních plesů, jednání se zástupci jiných druhů, případně jmenování nového člena Rady starších.

   Ze záznamů jasně vyplývalo, že mě i přes moje zařazení nemohou k ničemu nutit, vše je založeno na domluvě a vstřícnosti. Královský pár neměl právo jakkoli mi zasahovat do života a jak bylo příhodně připsáno, ani na této straně reality. Představa, jak mi Gabriella ve své lidské podobě něco nakazuje kdesi mezi dveřmi, mě opravdu rozesmála.

   Blížilo se poledne, děti měly každou chvilkou dorazit domů. S velkým sebezapřením jsem desky opět uklidila a dala se do konečné úpravy oběda. Sean i Carol si opět dokázali všimnout jemného rozdílu v chování mezi mnou a Michaelem. Hlavně Carol z toho byla přímo veselá zahrnovala nás nápady na výlety, které vyslechla na hřišti od kamarádek.

   My s Michaelem jsme se pod stolem jemně dotýkali bosýma nohama a erotický náboj mezi námi takřka jiskřil. Připadala jsem si jako znovu zamilovaná, jako na úplném začátku, kdy jsme se s Michaelem teprve navzájem seznamovali a postupně objevovali vše, co náš vztah přinese. Bylo to kouzelné, nádherné období plné radosti a bezmezného štěstí, které si ani nepřipouští všední starosti. A já měla pocit, že se ta doba jako mávnutím kouzelného proutku zase vrací.

   Nechala jsem desky deskami a po obědě vytáhla Michaela na procházku. Bylo příjemné teplo, i když duchny nízkých tmavých mraků na noc slibovaly prudký, očistný déšť. Povídali jsme si o všem možném, jen práci jsme striktně z našeho hovoru vynechali. A bylo nám fajn.   

   Dokázala jsem tak úplně vypnout veškeré starosti a myšlenky na svět, který mě čekal s otevřenou náručí. Po dlouhé době jsme se spolu zase dokázali upřímně a od srdce zasmát. Procházku jsme zakončili v nedaleké kavárně u šálku čaje a čerstvě upečených oplatek. Když jsme pak vyšli do pozdně odpoledního šera, vzal mě za ruku stejně jako před lety a pro mě upíři, amulety ani Rada starších neexistovali. Byli jsme jen my dva a cit, který jsme zase rozdmýchávali.

   Večeře proběhla v podobném duchu jako oběd. Napětí mezi námi se už stávalo neúnosným a tak jsme pár minut poté, co děti zhasly ve svých pokojících, okamžitě zamířili do ložnice. Tentokrát nebylo žádné prvotní sledování televize s vínem a sýry, ale prudké, vášnivé milování plné něhy a stenů rozkoše přidušovaných do polštářů.

   Po slastně vyčerpávajícím aktu jsem nenápadně vložila amulet do nočního stolku. Dnes v noci jsem netoužila po čárech, upírech, vlkodlacích a ústředí plném neznámých lidí i nelidí. Jediné, co jsem skutečně chtěla, bylo prosté. Usnout v náruči milovaného manžela, vedle kterého se ráno probudím a nebudu myslet na nic jiného než na něj. A mé přání se vyplnilo.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 13. část: