OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survivor - 4. kapitola (2/2)



Survivor - 4. kapitola (2/2)Raven Wintertonová si žila poklidným životem nepříliš mocné čarodějky, která má všechno, co by si jen člověk mohl přát. Vše se ovšem změnilo, když se jedné podzimní noci probudila v nemocničním pokoji s pár zraněními a bez jakýchkoliv vzpomínek na několik předchozích měsíců. Vzápětí musí čelit skutečnosti, že její kdysi pevná rodina je v troskách. A když přichází pocit, že už nic nemůže být horší, objeví se na prahu Nathaniel - pravděpodobně aby udělal všechno ještě desetkrát horší.

Bouře

4. Rytíř v zářivé zbroji

2. část

Když jsem dorazila do Portofina už tam na mě čekal. Ruce měl složené na stole a intenzivně si je prohlížel, takže se mu na čele vytvořila vráska. Když mě uviděl, jeho obličej se vyhladil a on okamžitě vyskočil, aby mi pomohl z kabátu úplně jako v nějakém starém filmu. Nemohla jsem říct, že mě to ani trošku nedostalo. Nedala jsem na sobě ovšem nic znát a posadila se.

Věnoval mi jeden oslňující úsměv, který po chvilce schoval v nápojovém lístku. Nakonec ho položil a mávl na servírku, která okamžitě přiběhla.

„Dám si kolu. Co ty?“ zeptal se s pohledem přilepeným na mně.

„Já taky,“ odpověděla jsem lhostejně. Ve skutečnosti mě jeho pohled znervózňoval a tak jsem se radši podívala na servírku, která zainteresovaně čmárala do bločku, že jsem začínala pochybovat o tom, že zapisuje naši objednávku. Pak se rázem otočila a byla pryč. Chvíli jsem se za ní dívala, ale pak jsem se přinutila k tomu, abych se konečně začala věnovat svému doprovodu. Přece jen, bylo neslušné ho přehlížet. A taky jsem měla pár nezodpovězených otázek.

„Takže,“ začala jsem v úmyslu konečně zjistit jeho jméno. „Jak se teda jmenuješ?“ zeptala jsem se a trochu se předklonila, aby mi náhodou jeho jméno neuniklo. Přece jen bylo tu celkem rušno, tudíž se mohlo lehce stát, že bych ho přeslechla. A on nevypadal jako ten typ co by se rád opakoval.

Chvíli mě pozoroval svým pobaveným pohledem, takže jsem začínala mít pocit, že se odpovědi nedočkám. V jeho šedomodrých očích plálo cosi neidentifikovatelného.

„Kyle,“ řekl nakonec tichým hlasem. „Jmenuju se Kyle Gatson.“

„Moc mě těší, Kyle,“ odvětila jsem s jemným úsměvem na rtech, který mi po pár vteřinách opětoval.

Mohla jsem se ho zeptat, jak přišel na mé jméno, ale předpokládala jsem, že jsme spolu nejspíš měli nějaké společné hodiny a já byla v poslední době natolik ignorantská, že jsem si ho ani zdaleka nevšimla. A i kdyby to tak nebylo, co na tom záleží, šlo tu přece jen o jméno.

Po chvilce ostýchání jsme se dali do řeči. Probrali jsme toho hodně. Od školy přes sport až po auta. Oba jsme se vyhýbali příliš osobním tématům a já za to byla opravdu ráda. Nechtěla jsem se hrabat ve svých problémech, nebo probírat mojí rozpadající se rodinu, od které jsem si díky němu mohla na chvilku odpočinout.

Jeho oči podivně zářily, když se mnou mluvil a mně se líbilo, že mi věnoval svou plnou pozornost. Ne, že by se mi jí v poslední době nedostávalo, ale byl to ten typ pozornosti jako ‚neunesl tě někdo?‘ nebo ‚nespadla jsi z mostu?‘. Nic o co by člověk vážně stál.

„Věříš na anděly?“ zeptal se mě po chvilce. Ztuhla jsem.

„Jak tě to napadlo?“ zeptala jsem se. A trochu se uvolnila, aby to nevypadalo nepřirozeně. Pokusila jsem se o úsměv.

„Jen tak,“ řekl a usmál se. „Věříš?“

„Jo, věřím na anděly,“ odpověděla jsem nakonec. Byla to pravda. Andělé skutečně existovali. Daniel toho byl koneckonců důkazem.

Ozvalo se zapípání, které bylo známkou toho, že mi přišla SMSka. Byla od mámy.

Raven, přijď prosím co nejdříve domů. Musíme si spolu promluvit. Budu tě čekat. Máma.

„Vypadá to, že budu muset jít,“ řekla jsem Kylovi. „Máma chce, abych se vrátila.“

Věnoval mi jeden smutný úsměv. „Tak brzy?“

Musela jsem se zasmát. „Sedíme tu přes dvě hodiny.“

Pokrčil rameny. „Pro mě je to málo. Mám toho ještě tolik, co bych ti chtěl říct,“ odpověděl a v jeho očích byla znatelná něha určená jen a jen pro mě.

„Příště,“ ujistila jsem ho a zvedla se ze židle.

„Můžu tě alespoň doprovodit k autu?“ zeptal se a pomohl mi do kabátu. Na to si nikdy nezvyknu, pomyslela jsem si.

„Jasně,“ odsouhlasila jsem.

Venku se ochladilo. Byla skoro tma, protože slunce už zapadlo za obzor.

Brouk stál na stejném místě, na kterém jsem ho zaparkovala. Otočila jsem se ke Kylovi.

„Moc děkuju, že sis na mě udělal čas,“ řekla jsem mu upřímně.

„Bylo mi potěšením,“odpověděl a políbil mě na hřbet ruky. Nemohla jsem si pomoct, ale to gesto mě nejen přivádělo do rozpaků, ale taky mě nutilo protočit oči. Občas se vážně choval jako nějaký gentleman ze starého filmu pro pamětníky.

„Dobrou noc, Kyle,“ řekla jsem nakonec, abychom se vyhnuli předlouhému trapnému tichu, které se co nebezpečně blížilo.

„Dobrou noc, Raven,“ řekl nazpátek a políbil mě na tvář. Cítila jsem jeho teplý dech na své tváři a stejně tak i vůni hřebíčku a citrusů. Musela jsem uznat, že voní vážně moc hezky.

Polibek trval o něco déle než by obvykle měl. Ne že by existovala nějaká určená doba, co se polibků na tvář týkalo, ale obvykle jste na tvář líbali svou neoblíbenou tetičku a trvalo to jen pár vteřin, než jste se znechuceně odvrátili. No, evidentně mě bral jinak než neoblíbenou tetu.

O kousek se odtáhl, ale já pořád cítila teplo jeho dechu na své tváři.

Bylo to elektrizující. Pomaličku jsem začínala dávat Seleně za pravdu. Možná jsem vážně nakonec potřebovala jen trochu testosteronem nabitého jedince.

„Kdy tě zase uvidím?“ pošeptal mi nakonec. Zježily se mi chloupky na krku.

„Brzy,“ odpověděla jsem mu a o kousek se odtáhla, abych mu viděla přímo do očí. Šedá modř v jeho očích byla něžná a plachá, přesto se v ní skrývalo cosi ďábelského.

Žiješ jen jednou, Rave. Tak dej ostatním sakra vědět, že tu jsi, protože víc šancí mít nebudeš. V hlavě se mi ozvalo jedno ze Seleniných lehce nesmyslných mouder.

Než jsem si to stihla rozmyslet, políbila jsem Kyla krátce na rty. Pak jsem se k němu otočila zády a zapadla do svého auta. Viděla jsem, jak překvapeně zamrkal a pak se potěšeně usmál. Prostě chlap.

Šlápla jsem na plyn a nechala částečně omámeného Kyla daleko za sebou.

 

***

Máma na mě čekala v obývacím pokoji, kde mi nedávno oznámila, že jen tak nezestárnu. Přestože jsem z toho stále nebyla nadšená, šok, který jsem z toho ze začátku měla, mě pomalu opouštěl.

Máma vypadala, že není ve své kůži. Ruce měla složené v klíně a ve tváři měla vepsaný bolestný výraz. Nervózně sebou kolíbala, takže to trochu vypadalo, jako by přišla o rozum a stal se z ní blázen. Když mě ovšem uviděla, všechno to vymizelo a ona byla zase ta máma, kterou jsem znala.

„Posaď se, Raven,“ pokynula mi a já se začínala pomalu děsit, co se tu stalo. Nikde nebylo ani vidu ani slechu po tátovi, který měl být touhle dobou už dávno doma, ale pravděpodobně se zdržel s nějakým klientem. Nebo ne? Ne, ne, to se stát nemohlo. Táta je určitě v pořádku. Musí být.

Tohle jsi říkala i před pár týdny, když ti v nemocnici oznámili, že je Blake mrtvá, pomyslela si moje otravná část, ale já ji rychle zaplašila a radši se podívala na mámu, která mě taky pozorovala.

„Mami, je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se, když už jsem nápor nervozity nevydržela.

Mámin bolestný výraz, o kterém jsem si myslela, že se vytratil, se navrátil ještě s větší intenzitou.

„Stalo se něco tátovi?“ zeptala jsem se, když nevypadala, že by mi odpověděla. Frustrace z toho, že neodpovídá na moje otázky, se stupňovala stejně jako nervozita. Začínala jsem mít pocit, že pod tím náporem brzy vybuchnu.

„Ne, nic se mu nestalo,“ řekla nakonec a mě se ulevilo. I když jen do chvíle než jsem si uvědomila, že by tu máma netruchlila jen pro nic za nic.

V tu chvíli jako blesk z čistého nebe přišla vzpomínka na dnešní odpoledne. Hádka rodičů. Z toho co jsem slyšela, to znělo dost ostře.

Bylo to možné? Bylo možné, že by nás táta prostě jen tak opustil? To by přece nikdy neudělal. Byli jsme přece rodina. Nemohl se na nás přece jen tak vykašlat, nebo ano?

„Jen odešel, Raven,“ potvrdila máma mou domněnku. Najednou mi bylo špatně od žaludku. Cítila jsem, že to přichází, ale doufala jsem, že to nějak překonáme. Že slepíme to, co se rozbilo. Zdá se, že můj otec se rozhodl, že to nemá smysl.

„Pohádali jsme se,“ pokračovala máma. „A nakonec jsme se s tvým otcem shodli, že bude nejlepší, když strávíme nějakou dobu od sebe. To manželství nás poslední dobou jen dusilo. Myslím, že oba potřebujeme prostor, abychom se po té tragédii s tvou sestrou otřepali. Nejspíš to musíme udělat každý po svém.“

Žvásty. Připadalo mi to úplně jako scéna vystřižená z nějaké knihy, kde rodiče oznamují dětem, že už spolu nebudou. Moc dobře jsem věděla, že mluvila o nějaké době, ale pravda byla taková, že to neplánovali dát znovu dohromady. Znala jsem své rodiče.

Podívala jsem se na mámu a v jejích očích jsem viděla pochybnost. Nejspíš tomu svému proslovu nevěřila o nic víc než já. 

Seděly jsme vedle sebe a ani jedna z nás nic neříkala. Nebylo co.

Možná to byly hodiny a možná jen minuty, které máma prolomila pohledem na své hodinky.

„Mám službu v nemocnici. Zvládneš to tu beze mě, zlatíčko?“ zeptala se mě jako bych mohla být v pořádku, po tom všem co se stalo.

„Jo, zvládnu to,“ řekla jsem přiškrceně. Ve skutečnosti jsem o tom pochybovala, ale byla jsem ráda, že máma odejde. Bylo mnohem lepší vyrovnávat se s žalem o samotě než za přítomnosti vlastní matky. I když byla čas od času citlivá a dávala průchod svým emocím – zvláště pak v poslední době – nikdy jsme neměli ten ‚vyplakej se mi na rameni‘ typ vztahu. Měla jsem mámu ráda, ale co se emocí týkalo, většinou jsem jim nedávala průchod na veřejnosti.  Zvláště pak těm špatným. Ty jsem si vždycky nechávala pro čtyři stěny svého pokoje a stránky svého deníku. Byla jsem uzavřená před světem a své city ukazovala jen málokomu. Už dávno jsem pochopila, že je to další z věcí, které mám po své mámě. Nebo je to prostě spasitelská věc.

Ani jsem nepostřehla, že máma odchází. Všimla jsem si toho až tehdy, kdy mě políbila na temeno hlavy a vyklidila se z domu.

Zvedla jsem se ze sedačky, vyběhla schody a konečně jsem se dostala ke dveřím svého pokoje. Ty jsem pečlivě zavřela, i když jsem věděla, že mě stejně nikdo nemůže slyšet.

Svalila jsem se na postel, když jsem pod sebou ucítila cosi tvrdého. Byla to fotka mě a mé sestry, kterou jsem tu odpoledne odložila.

Pohled na šťastné výrazy, které jsme na té fotce měly, trhal moje srdce na kusy. Mrštila jsem s fotkou přes pokoj a slyšela tříštivý zvuk, když fotka narazila do zdi a rámeček se rozbil. Bylo mi to jedno.

Mým tělem projel pocit prázdnoty a potřeby po někom neznámém, kterou už jsem zažila předtím. Tentokrát to ovšem bylo mnohem intenzivnější. Projel mnou jako blesk a smísil se s bolestí, která ve mně v tu chvíli už třímala. Bylo to nesnesitelné.

Věděla jsem, že se se smrtí Blake nevyrovnám jen tak snadno. Věděla jsem to a přijala jsem to. Přesto jsem se však snažila chovat jako normální lidská bytost. Chodila jsem do školy, mluvila jsem, dokonce jsem se se Selenou občas i zasmála. Normální, to bylo moje heslo. I když jsem věděla, že nikdy nezestárnu a že se ze mě za pár týdnů, kdy dovrším věk dvaceti let, stane nějaká vyšší čarodějka, snažila jsem se to vytlačit z mysli někam do pozadí a vytahovat to co nejméně to šlo.

Koneckonců s mámou jsme o tom od doby, kdy mi řekla pravdu, nemluvily a Ethan – který mě nepředstavitelně děsil – se tu od té doby díky bohu taky neukázal. Bylo snadné předstírat, že nic z toho neexistuje.

Jenže tohle byla poslední kapka. Moji rodiče se rozhodli, že už spolu nebudou. Nejspíš se i rozvedou a můj otec si odjede na druhou stranu států, kde bude jeho práce právníka mnohem lépe oceněná.

Věděl vůbec o tom, co se děje? pomyslela jsem si. Věděl o tom, co jsem? Co se ze mě stane? Možná že můj otec odešel proto, že nechtěl čelit tomu vraždícímu monstru, které se ze mě má za pár měsíců stát. Ostatně co jiného než monstrum bych mohla být. Není přece normální žít věčně a zabíjet bůh ví co.

Zabíjet. Copak jsem já byla zabiják? Byla jsem obyčejná devatenáctiletá holka, které se rozpadl život pod rukama. Sestra zemřela a rodiče se rozvádí, nemělo by to být pro obyčejnou dívku i tak příliš? Jak se mám teda vypořádat s tou nepřirozenou budoucností, která na mě čeká?

Bodlo mě u srdce, ve kterém se nahromadily všechny ty nepříjemné pocity, které jsem doposud cítila. Prázdnota, bolest, vztek, nejistota, nevysvětlitelná potřeba.

Nemohla jsem to už nadále ovládat. Slzy mi stékaly po tvářích. Jak moc jsem je nenáviděla. Nenáviděla jsem pláč a slabost, která s ním přicházela. Vzlyky jsem dusila v polštáři, který byl po chvíli mokrý od slz, které jsem do něj prolila.

Potom jsem usnula vyčerpáním.

 

Domem se rozezněl zvonek. Byl tak hlasitý, až mě z něj bolely uši. Nutil mě se vzbudit. Budík ukazoval deset hodin večer.

Možná si tu táta něco zapomněl, pomyslela jsem si kysele a zvedla se z postele.

Bolela mě hlava jako by mi do ní někdo vrtal díru.

Zvonek zvonil znovu a naléhavěji. No jó, vždyť už jdu. To už máma zabavila tátovi i klíče?

Konečně jsem klopýtavým krokem došla ke dveřím.

Když jsem je otevřela, čekalo mě ovšem překvapení. Stál tam muž, ale rozhodně to nebyl táta.

Měl tmavé možná úplně černé vlasy (v té tmě se to nedalo dobře poznat), ostře řezanou tvář a jeho oči byly temné jako noc.  Měl v nich malé stříbrné body. Hvězdy, uvědomila jsem si po chvíli. Měl v očích hvězdy. Nemohl být o moc starší než já. Neměla jsem nejmenší tušení, kdo to byl, ale jeho krása byla očividná. V porovnání s Kylem, byla jeho krása ostrá a spalující jako pohled do slunce. 

Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem nebyla jediná, kdo tu někoho sjížděl průzkumným pohledem. Pak se mi ale ten dotyčný podíval přímo do očí. Výraz v jeho tváři byl naprosto nečitelný stejně jako jeho temné neprostupné oči.

Byla jsem napjatá a až pak jsem si uvědomila, že by možná bylo vhodné něco říct a ne jen na něj tupě civět.

Zatřepala jsem hlavou, aby se mi myšlenky vrátily zase tam, odkud přišly. Viděla jsem, jak se pobaveně ušklíbl, ale pak se jeho tvář vrátila do stejně nečitelné pozice, jako byla před chvílí.

„Dovol, abych se ti představil,“ řekl dřív, než jsem stihla otevřít pusu a prolomit trapné ticho. „Jmenuji se Nathaniel Montgomery a jsou tu nějaké věci, které bysme spolu měli prodiskutovat.“

 


Ano, už to vidím, budete mě za ten konec nenávidět, ale já prostě musela.

Tolik jsem se těšila až to setkání budu moct napsat, tak si nejsem jistá, jestli jsem to nakonec trošku nepřehnala. No, to nechám na vás. Nemůžu se dočkat vašich komentářů.

Moje dnešní věnování patří jako obvykle nejdražšímu Nathovi, dále bych potom chtěla moc poděkovat Nerisse a další z mých poděkování patří NicodeJashin. Bez vás by to nešlo!

Doufám, že se vám to bude líbit a že mi případně necháte komentář. 

Vaše Shade



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Survivor - 4. kapitola (2/2):

8. Hejly přispěvatel
05.05.2012 [16:23]

Hejly Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. NicodeJashin přispěvatel
05.05.2012 [15:06]

NicodeJashinAwww.. Tak to byla bomba.. Nejdříve jsem si myslela, že Kyle je Nathaniel.. A to s tím andělem byl taky moc divný.. Nechápu, proč se jí na to ptal.. Emoticon Trochu jsem si při čtení vzpomněla na knihu Pád, což je dobrý znamení, jelikož je to má nejoblíbenější kniha.. Ale nechat ten konec v tom nejnapínavějším, to bylo podlé.. :DD
Už čekám na pokráčko.. :))

6. Shade přispěvatel
05.05.2012 [12:38]

ShadeLeen, Cassie: Moc vám děkuju! Emoticon
Nerissa: Ner, právě naopak! Moc ráda si poslechnu tvoje nápady a představy! Emoticon Budu za ně moc vděčná! Třeba mě něco dokonce i inspiruje Emoticon
halovka97: Děkuju moc! Sice si nemyslím, že píšu kdovíjak skvěle, moje slovní zásoba není moc rozsáhlá a čas od času opakuju slova, ale i tak jsem moc ráda, že se ti můj styl psaní líbí. Emoticon

5. halovka97 přispěvatel
05.05.2012 [12:11]

halovka97Píšeš úžasně Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 05.05.2012 [8:00]

*Do příštího perexu napiš pouze obsah kapitoly. Děkuji. Emoticon

3. Nerissa přispěvatel
04.05.2012 [12:44]

NerissaTak se konečně objevil. Jsem zvědavá, co se z něj vyklube. Emoticon Je mi líto, že Ravenin otec odešel. Ale ani mě to moc nepřekvapilo. Někteří lidé se po takové tragédii buď semknou dohromady, nebo se odcizí jeden druhému. Asi to bylo nevyhnutelné.
Kyle. Že by anděl, nebo něco jiného? Proč by se jinak na to Raven ptal? Je toho spousta, co mě napadá, ale nebudu tím obtěžovat.
Moc povedená kapitola. Těším se na další. A děkuji za věnování. Emoticon Emoticon Emoticon

2. Cassie
04.05.2012 [9:07]

no supr!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon .... tak to aby byla brzo další Emoticon Emoticon ... hrozne se teším Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Leen
03.05.2012 [20:25]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!