OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survivor - 3. kapitola



Survivor - 3. kapitolaRaven Wintertonová si žila poklidným životem nepříliš mocné čarodějky, která má všechno, co by si jen člověk mohl přát. Vše se ovšem změnilo, když se jedné podzimní noci probudila v nemocničním pokoji s pár zraněními a bez jakýchkoliv vzpomínek na několik předchozích měsíců. Vzápětí musí čelit skutečnosti, že její kdysi pevná rodina je v troskách. A když přichází pocit, že už nic nemůže být horší, objeví se na prahu Nathaniel - pravděpodobně aby udělal všechno ještě desetkrát horší.

Vysvětlení
Věnováno všem mým čtenářům, protože bez vás by to nešlo. Speciálně bych tuhle kapitolu chtěla věnovat Natovi. Jsem vděčná za tvou upřímnost. Ani nevíš, jak moc.

3. Časová smyčka


Seděla jsem na posteli opřená zády o pelest a čekala, co se bude dít.

V hlavě jsem měla naprostý zmatek. Normálně by mě to asi rozčilovalo, ale teď jsem se cítila naprosto otupěle. Jen jsem tu seděla a čekala, až mi máma všechno vysvětlí.

Ta trochu nervózně přecházela po pokoji a mnula si ruce, jako by měla trému.

Potom se najednou zastavila, udělala dva dlouhé kroky a posadila se vedle mě na kraj postele.

Viděla jsem na ní, že prostě netuší, jak začít. Vážné rozhovory holt nebyly její silnou stránkou. Vychrlila jsem na ni tedy jednu z mnoha svých otázek, abych přerušila to ticho, které mezi námi už asi pět minut panovalo.

„Na co mě máš připravit, mami?“

Máma si povzdechla a svěsila hlavu, jako bych právě vyslovila otázku, na kterou jsem nechtěla znát odpověď. Chvíli mlčela, ale pak mě vzala za ruku a řekla: „Pojď se mnou.“

Neměla jsem důvod ji neposlechnout. Vydrápala jsem se tedy na nohy a šla s mámou, která stále nepouštěla mou ruku.

V obývacím pokoji máma odemkla dvojité dveře a mě bylo najednou jasné, kam jdeme. Knihovna. Pro většinu lidí se tvářila naprosto normálně, ale pro mě to byla místnost, které jsem se po většinu svého života vyhýbala. A spolu s ní i svým schopnostem. Už tenkrát jsem věděla, že budu svojí zbabělosti litovat. No, ten den nadešel právě dneska.

Vešla jsem dovnitř. Podél zdí stálo spoustu polic z jakéhosi tmavého dřeva a v nich byl naskládán nespočet knih. Většina z nich byla spjatá z magií a nadpřirozenem. Nechápala jsem, jak jich mohla máma za ty léta tolik nastřádat, ale já tu poslední dobou nechápala skoro nic, takže už to ani nebylo překvapující.

Uprostřed stálo několik křesel a tak jsem nečekala na mámin povel a do jednoho z nich se posadila.

Máma mezitím přešla k jedné z mnoha polic a vytáhla tlustou a velmi starou knihu. Poznala jsem ji hned. Byla to naše rodinná Kniha stínů.

Položila ji na konferenční stolek a zdálo se, že hledá nějakou určitou stránku. Po chvilce knihu otočila ke mně a ukázala na velmi starý zápis.

16. 6. 1518

Abigail

Síla, která se mi včera v noci vlila do žil, byla neuvěřitelná. Ještě pořád se třesu. Ptala jsem se matky a ta mi řekla, že jsem dokončila proces. Včera jsem oslavila své dvacáté narozeniny a tím jsem prý získala, co mi právem náleží. Moc svých předků, abych byla dostatečně silná bojovat. Všechno je najednou tak jiné.

Dvacáté narozeniny. Zbývaly dva měsíce do těch mých. Abigailin zápis mi moc nepomohl. Seznam otázek, kterými jsem měla v plánu mámu zahrnout, se tím jen zvětšil.

„Co to znamená?“ zeptala jsem se mámy, která mě se zaujetím pozorovala.

„Začněme pěkně od začátku,“ řekla nakonec a napřímila se. „Kdysi dávno žila dívka jen o pár měsíců starší než ty. Její jméno bylo Avery. Žila spokojeným životem. Její vesnice vzkvétala a nikdo netrpěl nedostatkem. Dařilo se jim dobře.“

„Dokud?“ řekla jsem, protože mi bylo jasné, že musel nastat zlom.

Mamka se pousmála. „Dokud její vesnici nenapadla nadpřirozená stvoření. Není přesně jasné, o jaký druh se jednalo. Je to velmi starý příběh, a proto je v něm hodně hluchých míst. To důležité z něj se ovšem zachovalo. Ale zpátky k příběhu. Ta stvoření se vždy jednou za týden ukázala, aby mohla vraždit a nechávat za sebou spoušť. Nikdo se nikdy nedozvěděl, proč si vybraly zrovna Averyinu vesnici. Někdo říká, že je přitahovala magická stopa, kterou kolem sebe zanechávala. Někdo říká, že to byla náhoda.“

„Magická stopa?“ zeptala jsem se mámy nechápavě.

„Magická stopa je jedinečné znamení, které za sebou každý nadpřirozený tvor zanechává. Je velice těžké tuhle stopu zachytit, dokáže to jen silná nadpřirozená bytost s léty tréninku, a proto si myslím, že to nebyla Avery, co je tenkrát do vesnice přilákalo.“

„Jak to bylo dál?“ zeptala jsem se mamky. Averyin příběh mě zaujal a byla jsem zvědavá, jak to dopadne.

„Jednou z obětí byla i Averyina mladší sestra. Avery její smrt nesla velmi těžce. Jedné noci vystoupala na horu, která byla nedaleko její vesnice a modlila se k bohům přírody, aby seslaly na Zem člověka, který by její vesnici zachránil. Příroda se nad ní tenkrát smilovala a dala několika ženám z její vesnice přístup ke zdroji. To znamená, že získaly nadpřirozenou moc se bránit. Avery jakožto ta, která milost u bohů vyprosila, byla tou, která ostatní ženy vedla a vládla největší silou. Společně nadpřirozené bytosti z vesnice vyhnaly. Z Avery a ostatních žen se staly služebnice přírody. O několik let později však Avery zjistila, že příroda u ní udělala výjimku. Ostatní ženy žily dál spokojeným životem, rodily děti a pomalu stárly. Ona však ne. Ve chvíli, kdy ji příroda přijala, jako svou služebnici se zastavilo i její stárnutí. Avery odešla z vesnice, aby mohla splácet dluh, který vůči přírodě měla. Příroda jí dala sílu, aby zachránila svou vesnici a na oplátku ona za ni bojovala ve jménu udržení rovnováhy mezi dobrem a zlem,“ řekla máma a usmála se na mně.

Připadala jsem si jako by mi bylo pět a máma mi vyprávěla pohádku na dobrou noc.

„Co bylo pak?“ zeptala jsem se mámy dychtivě.

„Avery bojovala po spoustu let. Vyčerpávalo ji to, ale nikdy si nestěžovala. Byla vděčná přírodě za to, že odvrátila zkázu její vesnice. Jednou ovšem potkala muže. Jak už to tak bývá, zamilovali se a ona si přála usadit se a po tolika letech v temnotě znovu žít šťastným a poklidným životem. Jenže jakmile jednou příroda někomu umožní přístup ke zdroji, nedá se to tak snadno změnit zpět. Na světě musí být rovnováha. Musí to být někdo, kdo bude bojovat za dobro. Příroda to zařídila tak, aby se Avery a jejímu milovanému narodila dcerka. Když ji Avery porodila, její moc přešla na ni. Avery znovu stárnula a byla mocná jako každá jiná čarodějka. Měla svůj šťastný život. A stejně tak bezstarostně si žila i její dcera. Ovšem pouze do svých dvacátých narozenin – dvacátých proto, že Avery bylo dvacet let, když přestala stárnout – tenkrát získala matčinu moc. Přestala stárnout a začala bojovat tak, jak to předtím dělala její matka. Do chvíle, než se jí narodila dcera. Stal se z toho koloběh.“

Najednou mě zasáhla vlna strachu. „Proč mi to vyprávíš?“ zeptala jsem se mámy a zavrtala se hlouběji do křesla.

„Protože ty a já jsme potomci Avery. Stejně jako Abigail. Stejně jako tvoje sestra.“

Chtěl jsem se ujistit, že uděláš to, co ti náleží a postaráš se o to, aby byla připravená. Ethanova slova mi zněla v hlavě.

„Chceš říct, že – “ Slova se mi zarazila na jazyku. V puse jsem měla úplně sucho a cítila jsem, jak mi na čele raší kapičky potu. Po chvíli jsem našla odvahu svou větu dopovědět. „ – budu nesmrtelná?“

Máma pokývala hlavou v souhlasném gestu a já měla pocit, že každou chvilkou omdlím.

„Ty jsi byla?“ zeptala jsem se mámy a schválně se snažila vyhnout slovu nesmrtelná, protože se mi z něj dělalo zle.

Máma znovu zakývala hlavou. „Skoro čtyřicet let, plných nekonečného boje. Dokud jsem nepoznala tvého otce,“ řekla a v tu chvíli se jí tvář rozzářila. Po chvilce ovšem znovu pohasla. „Je mi to tak líto, zlatíčko. Původně to bylo poslání tvé sestry. Ale když zemřela, její moc přešla na nejbližší pokrevní příbuznou. Za normálních okolností by to byla dcera, ale Blake dceru neměla a proto její síla připadla tobě.“ Do máminých očí se začaly sbíhat slzy. Věděla jsem, že pro mě tento osud nechtěla, ale já se s ním v tuhle chvíli cítila až podivně smířená. Toužila jsem jen znát odpovědi na další ze svých otázek.

„K čemu je ta Rada, mami?“ zeptala jsem jí, když jsem si vybavila, jak máma mluvila s Ethanem o jakési Radě.

„Rada nám pomáhá zdokonalit se po fyzické stránce. Kdybys měla bojovat jen svou magií, dlouho bys asi nevydržela. Jsou taky kvalitním zdrojem informací,“ řekla a věnovala mi lišácký úsměv. Na její jindy autoritativní tváři vypadal tenhle výraz velmi podivně.

„Jsou to lidé?“ zeptala jsem se.

„Ano, většina z nich ano. Někdy jsou členkami i obyčejné čarodějky, tedy potomci ostatních žen, které za vesnici tenkrát bojovaly.“

„Jsou čarodějkami vždycky jen ženy?“ Další z otázek, které mě napadly.

Máma kývla. „Říká se, že je to součást rovnováhy světa. Muži oplývají fyzickou silou a některé ženy jako my mají nadpřirozené schopnosti, aby se tak vyrovnaly mužům.“

Ukázalo se, že jsem byla nadpřirozenější, než jsem si myslela. Pokud se rozhodnu nemít děti, nikdy nezestárnu. A pokud děti mít budu, narodí se mi dcera, které předám to prokletí, které mi právě leží na bedrech. Jedna možnost horší než ta druhá.

„Je víc takových, jako jsem já?“ zeptala jsem se v naději, že v tom nejsem na světě sama.

Máma zakroutila hlavou. „Vždycky tuto povinnost nese jen nejstarší dcera.  A jen nejstarší dcera toto břemeno předá své prvorozené. Je to vždycky jen jedna v generaci.“

Jedna v generaci.  

Věděla jsem, že tohle náleželo Blake a ne mně. Podle pravidel měla být Blake tou, která bude bojovat s temnotou. Ona neměla zemřít a já neměla být touhle spasitelkou, nebo jak tomu mám říkat. Mým osudem bylo prožít si svých sedmdesát let na Zemi porodit dvě děti a šťastně umřít. To, že jsem měla pár vychytávek navrch, s tím se dalo žít. Jenže teď jsem nemohla utéct.

Potřebovala jsem si o tom s někým promluvit. Jenže máma tím člověkem nebyla. Nedokázala bych jí říct, jak mi je. Věděla jsem, že ona si tímhle taky prošla, jen… Nebylo přirozené s ní o tom mluvit.

Cítila jsem náhlou potřebu se někomu stulit do náruče, jen jsem netušila, kdo tím člověkem byl. Bodavý pocit u srdce mě zasáhl jako blesk z čistého nebe. Pocit, že mi někdo chybí, tak moc, až se mi chtělo plakat, mě zasáhl naprosto nepřipravenou. Usídlil se mi v srdci a odmítal odejít. Najednou nezáleželo na tom, co se se mnou za dva měsíce stane.

„Raven, děje se něco?“ zeptala se máma v obavách, ale já jen zakroutila hlavou.

„To nic, mami. Potřebuju jen na vzduch. Trochu strávit všechny ty informace,“ řekla jsem vyhýbavě a zvedla se z křesla.

„Vrať se brzy,“ slyšela jsem ji říct, když jsem procházela dvojitými dveřmi do obývacího pokoje.

 

* * *

 

Byla jsem zaposlouchaná do uklidňujícího vrčení motoru mého Brouka, ale to ve mně nepotlačilo ten zvláštní pocit strádání. A ani mě to nezbavilo myšlenek na můj osud.

Nutně jsem potřebovala s někým mluvit. Najednou mi hlavou probleskla myšlenka na jednoho konkrétního člověka, který mohl alespoň na chvilku potlačit všechny ty negativní pocity a myšlenky, kterými jsem v tuhle chvíli oplývala.

Nemusela jsem ani dlouho přemýšlet a už jsem vytáčela jeho číslo.

„Haló?“ ozval se na druhé straně mě tolik známý mužský hlas. Najednou mým tělem projela úleva. Věděla jsem, že Daniel nebyl ten člověk, kterého jsem tak podivně postrádala, ale přesto jsem byla ráda, že jsem ho slyšela. Aby taky ne. Svého dávného přítele jsem neviděla bůh ví jak dlouho.

„Dane?“

„Raven!“ Zněl skoro stejně tak nadšeně, jako jsem byla já.

„Můžeme se sejít?“ zeptala jsem se a v hloubi duše doufala v kladnou odpověď.  Potřebovala jsem ho. Byl jediný člověk, který mi dokázal v tuhle chvíli pomoct.

„Samozřejmě. Za dvacet minut na pláži?“ zeptal se mě.

Pláž se mi zdála jako dobré místo pro setkání. V tuhle chvíli slibovala tiché a klidné prostředí, kde se dá bezpečně mluvit, aniž by vás někdo poslouchal. A já mu potřebovala říct všechno, co se v poslední době dělo. Potřebovala jsem mu říct o svojí díře v mozku i o celé té věci s magií. Potřebovala jsem se s ním podělit o všechnu tu nejistotu a bolest, kterou jsem prožívala od chvíle, kdy jsem se probudila v tom zatraceném nemocničním pokoji. Potřebovala jsem, aby mě vyslechl, aby mě pochopil a aby mi řekl, že bude všechno v pořádku. Protože přesně to jsem potřebovala slyšet a co víc, přesně tomu jsem potřebovala uvěřit. 

„Budu tam,“ odpověděla jsem mu a nemohla se dočkat, až ho uvidím.

 

* * *

 

Pevná náruč se zdála být jediným záchytným bodem mého hroutícího se života.

„Co se stalo?“ zeptal se Dan, když jsem se odtáhla. V jeho tváři se zračila nechápavost. Nedivila jsem se. Taky jsem měla poslední dobou problém zorientovat se ve svém životě.

„Co se dělo předchozí čtyři měsíce? Netuším.“ Pokrčila jsem rameny. „Ale teď je to mírně řečeno blázinec.“

„Řekni mi o tom,“ pověděl a posadil se do písku, což byla tichá výzva k tomu, abych udělala to samé.

Písek byl stále teplý. Slunce ho dokonale vyhřálo a přesto, že už nadcházel večer, bylo stále příjemné v něm sedět.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se tím dodat si odvahu. Přesto, že to moc nepomohlo, musela jsem mu to říct.

„Podle dávné rodinné tradice budu za dva měsíce… nesmrtelná.“ Stále bylo těžké to slovo vyslovit a pomýšlet přitom na sebe. Nedokázala jsem si sama sebe představit, jak bojuju s někým jiným než se Sel a to jsme se tu bavili o bitvě polštářové. Nebyla jsem bojovnice. Neuměla jsem bojové chvaty a o schopnosti ovládat vlastní magii ani nemluvě.

Dan ze sebe nevydal žádnou známku šoku. Jen se na mně soucitně podíval a pohladil mě po vlasech. Bylo až podezřelé, jak v klidu to bral. Nemohla jsem se nezeptat.

„Věděl jsi o tom?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Žiju už nějakou dobu, Raven. O tvé rodové linii toho za ta léta vím víc než dost.“ V oříškových očích tkvěla stále spousta soucitu určeného mně.

Překvapilo mě, že jsem se necítila dotčeně a dokonce ani trošku naštvaně. Poslední dobou mě tyhle emoce zasahovaly až příliš často.

„Zvládneš to.“ Pokračoval, když mu došlo, že se odezvy z mojí strany nedočká.

„Nezvládnu,“ odpověděla jsem mu sklesle. „Nejsem na to vůbec připravená. Ani nevím, co mě vlastně čeká,“ řekla jsem a opřela si bradu o kolena.

„Jistěže to zvládneš. Mně můžeš věřit. Nejsi první, kterou jsem viděl se s tím potýkat. A všechny to zvládly. Máte to holt v krvi,“ řekl mi, ale já stejně měla pocit, že se mě snaží uchlácholit, abych se nebála nadcházejících měsíců.

Normální život, po kterém jsem toužila, se rozpadal na prach a v jeho troskách se měla zrodit neohrožená bojovnice. Problém byl, že já nebyla ani trochu neohrožená a ani zdaleka bojovnice.

„Proč jsi mi nic neřekl?“ zeptala jsem se ho spíše ze zvědavosti než z dotčení.

„Protože jsem nemohl. Přísahal jsem před dávnými lety tvojí předkyni, že se nebudu míchat do vašich záležitostí. A i kdybych ti to mohl říct, nemyslel jsem, že budu muset. Měla to být tvá starší sestra ne ty.“ V jeho hlase zazněla ta známá lítost, kterou mě dnes pravidelně zahrnoval.

Nastalo ticho. Cítila jsem stále ten stejný tíživý pocit, který obklopoval moje srdce. Potřeba po něčem -  možná po někom -  neznámém stále sílila. Nedokázala jsem ji vysvětlit a nedokázala jsem ji ani potlačit. A právě proto jsem ji nechala, aby mě zaplavila něčím neznámým, přesto však nevysvětlitelně příjemným.

„Bude to v pořádku, Ravie,“ ozval se Danův soucitný hlas.

Doufala jsem, že má pravdu. Ano, měla jsem určité pochybnosti, ale zaplašila jsem je. I kdyby to byla jen iluze, bylo hezké uvěřit, že všechno bude tak, jak má být. A já se rozhodla tomu věřit, co nejdéle to půjde.  

„Já vím,“ odpověděla jsem a nastavila tvář slunci, které mělo co nevidět zapadat za obzor. 



Musím se přiznat, že ta poslední část se mi zdá odfláknutá, ale bojím se, že kdybych se ji snažila přepsat, dopadlo by to jen hůř, tak jsem ji nechala tak jak je. Doufám, že se vám to bude aspoň trošku líbit.

Stejně jako vždycky budu vděčná za jakýkoliv komentář. 

Jak už jste se dočetli z perexu, tahle kapitola je pro vás všechny, kteří to moje dílo máte vůbec odvahu číst. Ani nevíte, jakou radost mi dělají vaše komentáře. Je to taková moje droga, která mě nutí psát dál a dál.

Nate, ty máš moje speciální věnování za svou upřímnost, která mě nutí se snažit ještě víc. Jak mi to jde nedokážu posoudit, ale doufám, že ty to uděláš za mě.

V příští kapitole se dočkáte další nové postavy. Jak jsem dneska zjistila, dalších několik kapitol se ponese v duchu seznámení se s novými postavami. Kdo se nemůže dočkat Nathaniela, nebojte, dočkáte se už brzo. Jen mu musím připravit půdu pro jeho velkolepý příchod. :D

Vaše Shade



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Survivor - 3. kapitola:

7. mazel
09.04.2012 [21:15]

Krásný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Nerissa přispěvatel
07.03.2012 [5:21]

NerissaTolik nových informacích, ale už jsem aspoň trochu víc pochopila začátek povídky. Zajímavá kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

5. Shade přispěvatel
06.03.2012 [21:16]

ShadeLidkaH, Hejly: Moc, moc děkuju! Emoticon
Nat: Děkuju ti. Jak za tvou chválu, která mě opravdu nesmírně potěšila, tak i za upozornění na "holt/hold" fakt jsem to doteď nevěděla. To je vidět, co dělám v hodinách češtiny.
Odpověď na tvou otázku je Nathaniel. Nebo aspoň takhle si ho nějak vzdáleně představuju (ono je fakt těžký najít člověka, který by se podobal tvojí představě hlavního hrdiny) a ano, ta dívka je Raven. Emoticon
A neboj, Ježíšek (Nathaniel) už brzo přijde. Emoticon Jen jak už jsem psala, musím mu připravit pevnou půdu pod nohama a pak už se ho nezbavíš. Emoticon
Ještě jednou ti moc děkuju. Nesmírně si tě vážím. Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 06.03.2012 [20:25]

Teď mě napadlo... v perexu k téhle povídce je, předpokládám, Raven a... kdopak je ten klučina? :)

3.
Smazat | Upravit | 06.03.2012 [20:17]

Zaprvé... ti Shade moc děkuju za věnování. Udělala jsi mi tím obrovskou radost. :)
A zadruhé... už k povídce. Je to čím dál tím zajímavější. Mám pocit, že začínám chápat ten začátek. A Nathaniela se nemůžu dočkat. Připadám si jako malé dítě, které tajně čeká na Ježíška u stromečku. :D Takže piš, piš, ať tu jsou brzo další kapitoly. Poslední část se mi nezdá vůbec odfláknutá. Plyne příjemně pomalu a nese se v takové melancholické náladě, dokonale napsané podle mě. Máš čitelný styl psaní. Líbí se mi, jaké používáš slovní spojení. (Pro příklad tohle se mi zdá dokonalé: ... se rozpadal na prach a v jeho troskách se měla zrodit neohrožená bojovnice.)
Z pravopisných chyb mě praštilo do oka jen "hold" - píše se holt. (Hold znamená pocta. Např. vzdal králi hold.)
Moc se těším na pokračování, Shade, a ještě jednou děkuju za věnování. Potěšilo. :)

2. Hejly
06.03.2012 [20:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. LidkaH
06.03.2012 [19:42]

skvele!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!