OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survivor - 1. kapitola



Survivor - 1. kapitolaRaven Wintertonová si žila poklidným životem nepříliš mocné čarodějky, která má všechno, co by si jen člověk mohl přát. Vše se ovšem změnilo, když se jedné podzimní noci probudila v nemocničním pokoji s pár zraněními a bez jakýchkoliv vzpomínek na několik předchozích měsíců. Vzápětí musí čelit skutečnosti, že její kdysi pevná rodina je v troskách. A když přichází pocit, že už nic nemůže být horší, objeví se na prahu Nathaniel - pravděpodobně aby udělal všechno ještě desetkrát horší.

Krása nemocničního pokoje

1. Odpočívej v pokoji

 

„Proč si to udělala?“ zeptal se mě. V očích měl tolik zuřivosti, kolik jsem u něj nikdy v životě neviděla.

„Potřebovala jsem odpovědi. Když jsi mi je odmítal dát ty, musela jsem si je najít jinde.“

Nevesele se zasmál a praštil rukou do lampy, která se při dopadu na zem roztříštila.

„Pitomější způsob, jak získat odpovědi, jsem vážně ještě jaktěživ neviděl.“ Otočil se zpátky na mě, zuřivost v jeho očích stále plála. „Málem ses nechala zabít a to všechno jen kvůli vlastní hlouposti.“

Ta jeho nadřazenost mi začínala lézt krkem. Hlavně, že jeho nápady byly vždycky super a na sto procent vycházely. Ano, proti svojí vůli jsem musela uznat, že jeho plány byly vždycky mnohem lepší než ty moje, ale to mu ještě nedávalo právo mě shazovat.

Odvrátila jsem se od něj a kráčela pryč.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zakřičel za mnou, ale já ho ignorovala.

 

* * *

 

Port Charlotte, současnost

 

„Raven? Zlatíčko slyšíš mně?“ Hlas, který se ozval, zněl zpovzdálí. Doprovázelo ho pravidelné pípání, které znělo čím dál tím hlasitěji. Že by ten zatracený budík?

„Raven?“ Tentokrát byl hlas jasnější a já byla konečně schopná rozeznat jeho majitele. Máma.

Určitě čekala na to, až konečně projevím nějaké známky života. Jestli se okamžitě neprobudím, bude naštvaná a vytáhne mě z postele násilím. Navíc vážně nepotřebuju přijít do školy pozdě. Zase.

Zatřepotala jsem víčky a hned toho zalitovala. Jas zářivek, které v místnosti byly, mě oslepil. Neměla jsem nejmenší ponětí, kde to jsem. V mém pokoji přece žádné zářivky nejsou!

Pokusila jsem se zvednout do sedu. Bolelo mě celé tělo, ale po chvíli jsem to dokázala. Znovu jsem otevřela oči a první, co jsem viděla, byla mámina tvář. Vypadala ztrápeně a napuchle, jako by v poslední době nedělala nic jiného, než plakala.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a pochopila. Bílá barva stěn se střídala se šedomodrým vybavením. Tohle mohla být jedině nemocnice. Nečetné množství hadiček, vedoucích do mého těla mě v tom utvrdilo.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se mámy, která se během mého průzkumu okolí posadila na židli vedle postele a chytila mě za ruku. Při otázce se jí čelo nakrčilo a do tváře se jí znovu začaly hrnout slzy.

Otevřela ústa ve snaze odpovědět, ale zase je naprázdno zavřela, jakoby si nebyla jistá, co mi říct.

Chtěla jsem jí znovu pobídnout, ale ozvalo se tiché zaklepání a posléze do místnosti vstoupil postarší muž v bílém plášti. Vlasy měl více méně prošedivělé a díky jeho výšce a štíhlosti na něm oblečení spíše viselo.

Přejel mě zkoumavým pohledem a pak mi věnoval jeden ze svých profesionálních úsměvů.

„Slečno Wintertonová, jak se cítíte?“  Doktor si posunul brýle blíže ke kořenu nosu a krátce si prohlédl složku s papíry, kterou držel v ruce. Pak jeho pohled stanul na mě.

„Zmateně,“ odsekla jsem a zatvářila se nanejvýš frustrovaně.

Doktor se uchechtl, ale nevypadal, že by ho moje odpověď nějak překvapila.

„Já měl na mysli spíše fyzickou stránku,“ odvětil.

Začínala se mě zmocňovat vztek a neklid. Koho sakra zajímá, jak se cítím? Copak na tom záleží? Důležité je vědět, proč sem se tu v první řadě ocitla.

„Podívejte se, pane doktore - “ Rychle jsem mrkla na jmenovku visící na jeho plášti. „ – Evansi. Po fyzické stránce mi nikdy nebylo líp. A teď, řekl by mi někdo laskavě, co se k sakru stalo?“ vyhrkla jsem naštvaně.

Máma se zvedla ze židle a přešla k doktoru Evansovi. Věnovala mi jeden nakvašený pohled a já k ní v zápětí vyslala jeden nevinný úsměv.

Jasně chovala jsem se nezdvořácky, ale na vytáčky jsem neměla náladu.

Doktor se tvářil jako by naštvanost v mém hlase vůbec neslyšel. Znovu si prohlédl papíry.

„Utrpěla jste těžký otřes mozku, frakturu pravého předloktí a několik tržných ran. Jinak byste měla být v pořádku.“ Jen jsem povzdechla. Ten doktor má snad štvaní pacientů v popisu práce.

Podívala jsem se na mámu, ale ta po mě vrhla jen ‚chovej se slušně‘ pohledem.

Jasná věc, mami, já to přece ani jinak neumím.

„Víte jak to myslím,“ odvětila jsem a snažila se minimalizovat dávku zuřivosti.

Doktorovi světle hnědé oči změkly jako bych snad byla nějaké nakopnuté štěňátko válející se u patníku. To jsem ještě tak potřebovala. Aby se mnou soucítil úplně cizí doktor, zvlášť když jsem jeho soucit vůbec nechápala.

„Byla jste unesena,“ řekl a ve stejnou chvíli jsem cítila máminu ruku na svém rameni.

Snažila jsem se zapátrat v paměti po něčem podobném, ale poslední vzpomínka, kterou jsem v hlavě měla, byla já, Sel, opalovací krém a pláž.

„To není možný,“ řekla jsem napjatě. „Nic takovýho si nepamatuju.“

Mamka hodila nervózním pohledem po doktorovi, a pak se podívala na zpátky na mě.

„A co si naposledy pamatujete, slečno Wintertonová?“ zeptal se doktor na oko klidným hlasem, ale já v něm slyšela i skrývané napětí a překvapení.

„Byla jsem na pláži se svou nejlepší kamarádkou Selenou. Potom mně Sel vezla domů. To je všechno. Pak už nic,“ řekla jsem a podívala jsem se do doktorových očí, ze kterých překvapení v tuhle chvíli přímo čišelo.

„Uděláme znovu nějaké testy a necháme si vás tu ještě pár dní na pozorování. Doporučuji vám, abyste tyto dny využila k odpočinku, třeba se vám podaří rozpomenout si.“

Potom se podíval na mámu, pokýval spiklenecky hlavou a pak už se klidil ze dveří.

Máma si s výdechem znovu sedla na židli a hlavu si opřela o postel, takže jsem neměla možnost vidět jí do tváře. Vyčerpání se na ní začalo podepisovat.

„Moc jsme se o tebe báli, srdíčko. Ani netušíš jak moc,“ řekla unaveně.

Pohladila jsem mámu po jejích mahagonových vlasech.

„Už je to dobrý, mami. Odteď už bude všechno dobrý,“ odpověděla jsem, přestože jsem o pravdivosti svých slov nebyla ani za mák přesvědčená.

Měla jsem pomyslnou díru v mozku o velikosti kráteru. Moje paměť se rozhodla, že si vezme dovolenou a odcestovala na Havaj. A já neměla ponětí, jestli má vůbec v úmyslu se vrátit. To se nedalo považovat za dobrý. Ale to jsem mámě nemohla dát najevo.

„Jak dlouho jsem byla pryč?“ zeptala jsem se stále hladící mámu po vlasech. Pootočila hlavou, aby mi viděla do tváře.

„Čtyři měsíce,“ odvětila máma a pozvedla hlavu. „Nejhorší měsíce mého života.“ Zvedla ruku a pohladila mě po tváři. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi v pořádku.“

V tu chvíli se ve dveřích objevil táta. V ruce držel kelímek s neidentifikovatelným obsahem, ale já si byla naprosto jistá tím, že v něm byla káva.

Postavil se vedle mamčiny židle a podal jí kelímek, očima ale po celou dobu zkoumal mě. Nakonec se celkem nuceně zasmál.

Když byl takhle blízko, mohla jsem zřetelně vidět, že jeho tvář se až příliš podobala mamčině. Únava a starost, které měl ve tváři víc než příliš, ho udělali minimálně o deset let staršího.

„Jak se má moje, holčička?“ zeptal se a věnoval mi úsměv.

Mávla jsem nad tou otázkou rukou a vzpomněla si na doktora Evanse. Když jsem se na to zpětně dívala, dlužila jsem mu aspoň malou omluvu.

„Je mi fajn, tati.“ Táta se ke mně přiblížil, aby mě políbil na čelo.

„To jsem opravdu moc rád, zlato,“ řekl a posadil se na židli vedle mámy. Objal ji kolem ramen a ona mu unaveně položila hlavu na rameno.

„Už víš, kdy tě pustí domů?“ zeptal se táta a chytil mě za ruku.

„Za pár dní,“ odpověděla máma místo mě a usmála se.

„Kde je Blake?“ zeptala jsem se najednou. K rodinné idylce tu scházela už jen moje starší sestra.

Obličeje mých drahých rodičů rázem potemněly. Najednou se mně zmocnil ten zvláštní pocit, že je něco špatně. A rozhodně něco špatně být muselo, protože se máma náhle odtáhla od táty a on pustil moji ruku a položil ji místo toho na její stehno.

„Miláčku, víš, tvoje sestra je…“ Odhodlání z mámina obličeje zmizelo stejně rychle, jako se v něm objevilo.  Místo toho zabořila hlavu do tátovy tmavě modré košile a začala vzlykat.

 Tohle bylo špatný. Jenže jak moc špatný mohlo tohle špatný být. Odmítala jsem si připustit, že by to bylo až tak špatný. Možná měla autonehodu a leží na jednotce intenzivní péče nebo ji pokousal sousedovic pes anebo se třeba zjistilo, že má cukrovku.

„Je pryč, Raven,“ dokončil to za mámu táta a jeho očích bylo vidět tolik smutku, že jsem se od něj musela odvrátit.

Moje úvahy tím skončily. Jen jsem nečinně seděla a koukala před sebe neschopná něco říct nebo něco udělat.

To se přece nemohlo stát. Blake byla určitě v pohodě. Není přece možný, aby se stalo tolik věcí najednou. Aby mě unesli a Blake byla… mrtvá. Jak by se tohle všechno mohlo stát takhle naráz. Ne, určitě to tak není. Blake teď určitě sedí v kavárně a směje se nějakému perverznímu vtipu. A určitě plánuje přijít mě navštívit, hned jak dopije svoje mocca.

Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem chápala, jak nemožné to bylo. Viděla jsem to v očích svých rodičů. Věděla jsem, že tohle rozhodně nebyl nějaký aprílový žertík.

Horkost slz stékající po mých tvářích jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mi je táta osušil kapesníkem.

Máma, která právě hystericky plakala, mě křečovitě objala a já jí objetí opětovala. Nedokázala jsem zadržet slzy, které se mi začaly nekontrolovatelně kutálet po tvářích.

„Kdy?“ zeptala jsem se mezi vzlyky táty, který měl ruku položenou na mámině kříži a ukazoval jí tak podporu.

„Před měsícem,“ odpověděl táta a položil mi svou druhou ruku na rameno.

Měla jsem pocit, že se ocitám v nějakém špatném snu, který ne a ne skončit.

 

* * *

„Tak, slečno Wintertonová, myslím, že už vás můžeme propustit,“ řekl doktor Evans polohlasně s očima jako už obvykle v papírech.

Bylo mi to jedno. Otupělost, která mě před týdnem zaplavila, ještě stále neodezněla. Od chvíle, co jsem se dozvěděla, že má sestra zemřela, mi nezáleželo na ničem. Skoro jsem nejedla ani nespala. Připadalo mi to až nicotně zbytečné v porovnání s tím, že člověk, kterého jsem milovala, opustil tenhle svět a jedinou jistotu kterou jsem měla, bylo, že už se nikdy nevrátí.

Ozvalo se hlasité energické zaklepání, takže jsem okamžitě poznala, kdo to je, aniž bych danou osobu musela vidět.

Do pokoje vstoupila drobná blondýnka s úsměvem na tváři a spěšně ke mně přihopsala. Doktora Evanse si ani nevšimla. No jo, to byla celá Selena.

Věnovala mi jedno pevné vřelé objetí a políbila mě na tvář.

„Zlato, ani netušíš, jak moc jsi mi chyběla,“ řekla a pomalu se odtáhla. Věnovala pohled doktoru Evansovi. „Co myslíte, doktore, může už Raven konečně vypadnout z týhle díry?“ zeptala se doktora Evanse a podívala se na mně. „Vypadáš hrozně, i když ono se není čemu divit. Být týden o nemocniční stravě a v podstatě bez vzduchu by odrovnalo každýho.“

Zarazila svůj monolog jako by tušila, že se pomalu dostává k tématu, který bude ještě nějakou dobu tabu. Poslední týden nebyl problém, otázkou spíš bylo, kde jsem byla zavřená předchozí čtyři měsíce. Vzhledem k tomu, že jsme se o tom se Selenou bavili, když tu byla před dvěma dny na návštěvě, nebylo potřeba tohle pochmurné téma znovu otevírat. A zvláště pak ne v nemocničním pokoji za přítomnosti doktora Evanse.

Doktor zahrabal hlavu do papírů a já už začínala mít vážné podezření, že tam má snad lepší čtivo, než jaké mu poskytoval můj zdravotní stav.

„Stav slečny Wintertonové se zlepšuje, takže nevidím důvod, proč by se zde měla nadále zdržovat,“ řekl doktor, když pochopil, že Selena vyčkává na jeho odpověď a propaloval ji pobaveným pohledem alá ta dnešní mládež.

Selena už na nic nečekala, hodila si přes rameno tašku s mými věcmi a šla ke dveřím, kde se zastavila a evidentně čekala na mě, až se k ní přidám.

Seskočila jsem tedy z postele, poděkovala doktoru Evansovi za péči a pak už se spolu se Sel klidila z nemocniční budovy, kterou bych nejradši už nikdy neviděla. Ne že by péče o pacienty byla na tak špatné úrovni, ale nechtělo se mi vzpomínat na chvíli, kdy jsem se dozvěděla o sestřině smrti a to místo dokonalou připomínkou bylo.

Na parkovišti stál Selenin krvavě červený Peugeot 206. Hodila mi tašku do kufru a pobídla mě, ať si nasednu.

Cesta domů nebyla dost krátká na to, abych nemusela čelit Seleninu výslechu. Chápala jsem ji. Kdyby se ona vytratila na čtyři měsíce z povrchu zemského a já tu seděla a šedivěla strachy, taky bych potom prahla po informacích. Sice jsme se o tom bavily předevčírem, ale to se ani jedna z nás neměla odvahu začít pořádně mluvit a tak Selena věděla v podstatě jen to, že je má sestra mrtvá a že já trávila čtyři měsíce, bůh ví kde.

„Co si naposledy pamatuješ?“ vyhrkla na mě s očima přilepenýma na silnici.

„Byla jsem s tebou na pláži. Pak jsi mě vezla domů a pak už nic,“ odpověděla jsem a stáhla si rukávy mikiny níž, přestože mi nebyla zima.

Její tváří se mihl šok. „Jo, ten večer si pamatuju. Ale to bylo v květnu a ty ses ztratila v červenci, takže si nepamatuješ víc než jen ten únos.“

Nebyla jsem asi tolik šokovaná, jak si Selena představovala, protože se zamračila.

„Tobě to nepřipadá ani trochu zvláštní?“ zeptala se mně a na chvíli odlepila oči od vozovky.

„Těžko říct. Ano, rozhodně je divný, že si nepamatuju předchozích šest měsíců svýho života, ale abych byla upřímná, nemám chuť se v tom právě teď hrabat. Dneska chci přijít domů, dát si sprchu, vytáhnout si z mrazáku zmrzlinu, zkouknout nejnovější díly One Tree Hill a předstírat, že žádnou díru v mozku nemám. Veškerý ‚umřela mi sestra‘ a ‚nepamatuju si část svýho života‘ drama může do zítřka počkat, protože já dneska vážně nemám sílu, abych to řešila,“ odvětila jsem jí a ona jen pokývala hlavou na znamení, že to chápe. Byla jsem jí za to vděčná.

„Kdy plánuješ vrátit se do školy? Ať se ti to líbí nebo ne, maturitní ples na tebe nepočká.“ Změnila Sel téma a já jí za to byla vděčná, i když maturitní ples nebyl zrovna v žebříčku nejoblíbenějších témat.

„Dám si pár dní oddech, připravím se na vtíravý pohledy a pak už se mě nezbavíš,“ řekla jsem vesele.

Sel se pousmála. „No, tak s tím počítám.“

Zastavily jsme na příjezdové cestě před naším domem. Byl postaven v empírovém stylu a sám o sobě dýchal historií. Nebyl příliš veliký a možná proto jsem ho měla ještě radši. Bylo na něm vidět, že za ta léta už několikrát prošel rekonstrukcí a tak některé původní prvky vymizely.

 Stromy, které kolem něj rostly, zajišťovaly dostatek soukromí před sousedy, kteří stejně bydleli příliš daleko na to, aby mohli něco vidět. Venku stála stará dřevěná houpačka, na které jsem si v létě moc ráda četla.

Bylo hezké vědět, že i když se můj život momentálně obracel vzhůru nohama, tohle místo zůstávalo pořád stejné.

„Stavíš se zítra po škole?“ zeptala jsem se Seleny, která mě během mého průzkumu okolí nezúčastněně pozorovala.

„Jasně,“ odpověděla. „Musíme přece vyrazit na nákupy, zlato. Neudělaly jsme to… no, už skoro celou věčnost.“

Neměla jsem sílu jí odporovat. Navíc trocha času strávená s nejlepší kamarádkou v prostředí plném oblečení byl jeden z nejzaručenějších způsobů, jak se vyhnout vlastním myšlenkám.

„Souhlasím,“ odpověděla jsem jí na nevyřčenou otázku a se ‚zatím se měj‘ se klidila z auta. Vzala jsem si svou tašku z kufru a poodešla.

Ještě jsem jí zamávala na pozdrav a došourala se na verandu, kde jsem se namísto rychlého přesunu domů posadila na schodek a hlavu si opřela o dřevěné zábradlí.

Věděla jsem, že máma s tátou na mě uvnitř určitě napjatě čekají, ale já si potřebovala na chvilku sednout a popřemýšlet o tom, co se za posledních pár týdnů stalo. Nebo aspoň popřemýšlet o tom, co jsem si pamatovala.

Moje starší sestra byla mrtvá. Nevěděla jsem, jak se to stalo nebo proč. Upřímně neměla jsem sílu za mámou prostě přijít a zeptat se jí na to. K čemu nám byly všechny ty čarodějné vymoženosti, když to moji sestru z mrtvých zpátky nepřivede a nic se ani stejně nezmění. Ani jsem nevěděla, jestli svou moc po tom únosu stále ovládám. Pokud vím, nezkoušela jsem to už dlouho.

Rozhodla jsem se, že to vyzkouším. Sousedé mě stejně vidět nemohli a rodiče by mi za to ruce neutrhli.

Zavřela jsem oči a koncentrovala se. Trvalo to déle než obvykle, díky čemuž jsem se začínala bát, že už to nefunguje, ale přišlo to. Hřejivá vlna magie začala kolovat mým oběhovým systémem a rozlila se mi až do konečků prstů. Teď už jen stačilo ji nasměrovat.

Dotkla jsem se vysušené trávy pod nohama, která rázem začala dostávat svou zdravou zelenou barvu. Nedala jsem do toho dostatek magie na to, aby se nám rozzářil celý trávník, ale dost na to, aby se u verandy vytvořil malý zelený palouček. Po estetické stránce to vypadalo zvláštně, ale já byla ráda, že se mi to podařilo a na tváři se mi vykouzlil potěšený úsměv.

S o něco lepší náladou jsem se zvedla ze schodku a došla až ke dveřím. Nebylo ode mě hezké nechat mámu s tátou tak dlouho čekat.

Zhluboka jsem se nadechla a strčila klíč do zámku.

 


Tak jsem to nakonec stihla dřív, než jsem si myslela. Nemůžu sice říct, že bych na tuhle kapitolu byla kdovíjak pyšná, protože jsem ji psala ve spěchu a sem tam to podle toho i vypadá, ale nemyslím, že by to byl můj nejhorší výtvor. No, posuďte sami. Každopádně vám můžu slíbit, že děj se od další kapitoly začne pomalu rozjíždět. Myslím, že se máte na co těšit. 

K tomu nesouvislému útržku na začátku. Rozhodla jsem se, že se občas objeví nějaký podobný útržek, který bude z minulosti nebo z budoucnosti, ale nebojte, nakonec se jeho význam dozvíte v pozdějších kapitolách nebo vám to dojde hned, jak si ho přečtete. Vždycky bude označen kurzívou a bude hned na začátku, takže ho poznáte, když se objeví.

Stejně jako minule vám budu vděčná za jakékoliv komentáře. Ani nevíte, jak mě dokáží potěšit a nakopnout k tomu, abych psala dál.

Vaše Shade



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Survivor - 1. kapitola:

13. Susan
22.05.2012 [15:31]

Takový povídky mám velice ráda, ale přijde mi, že to je hodně podobné Zavržený od Beccy Fitzpatrick.. a musím říct, že ta knížka je hodně čtivá a také tajemná. Navazují na to ještě dvě knihy.

12. AriaSalvatore přispěvatel
28.02.2012 [22:25]

AriaSalvatoreJe to fakt hrozne krásny a s tou kombináciou, myslím, že to bude ešte viac zaujímavejšie :) dievča, jednoznačne pokračuj a píš ďaľšie a ďaľšie časti :) už sa neviem dočkať ako budem mocť čítať ďaľšiu kapču

11. Shade přispěvatel
28.02.2012 [21:17]

ShadeNat: Děkuju. Vážím tvého názoru a pokusím se dát si pozor na to, co jsi tu zmiňoval.
Jak už jsem psala níž, nepovažuju tu kapitolu za nejlepší, protože jsem ji psala ve spěchu a ona podle toho i vypadá.
Frustrovaně 3x za sebou opravím, ani jsem si toho nevšimla, takže děkuju za upozornění.
Jinak k Raven. Možná že její osobnost se může zdát zpočátku podivná, ale věř mi, že když ležíš v nemocnici s amnézií, první, co tě zajímá je, co se stalo a je ti jedno, jestli se chováš neslušně k doktorovi nebo k vlastní mámě, protože jediné, po čem skutečně prahneš jsou informace.
Tvou částečně negativní kritiku nijak špatně neberu a náladu jsi mi nezhoršil, to se bát nemusíš. Tvé špatné nálady je mi líto, přeju ti, aby ses brzy cítil líp. Jsem ráda za tvůj vlastní názor. Emoticon

10.
Smazat | Upravit | 28.02.2012 [20:59]

Poslední dobou si tu jen čtu a moc nekomentuju, protože se na to nějak necítím, ale tobě komentář zanechám.
Nejprve jsem byl doopravdy zmaten. Sice jsem stále zmaten ohledně toho, co se vlatně stalo a jak se to stalo, ale doufám, že to bude vysvětleno v dalších kapitolách.
Nepíšeš špatně. Je to zajímavé. Ale například "frustrovaně" 3x za sebou mě doopravdy bilo do očí. A Ravenino chování se mi nezdá příliš uvěřitelné, i když je dost možné, že jsem takového člověka ještě nikdy nepotkal. Ale že by se probrala v nemocnici a hned začala na doktora naléhat, (a to mi přijde jako slabé slovo) aby jí řekl, co se stalo?
Dobře, konec kritiky. Nechci si svou špatnou náladu vybíjet na tobě a tvé povídce, když za to nemůžeš. Tak to prosím ber s nadhledem. Protože se mi líbí nápad a těším se, jak to bude pokračovat. :)

9. Shade přispěvatel
28.02.2012 [20:44]

ShadeLidkaH, Nerissa: Holky, moc vám děkuju. Ani netušíte jak moc si vašich komentářů vážím! Emoticon

8. Nerissa přispěvatel
28.02.2012 [20:37]

NerissaZajímavé. A tajemné. Tu kombinaci mám ráda. Moc hezká kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

7. LidkaH
28.02.2012 [19:12]

Ja jsme s tvoji tvorbou velice spokojena, takze rychle dalsi prosim!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Shade přispěvatel
28.02.2012 [16:32]

ShadeTexie: Jsem ráda, že to bereš tak optimisticky. Emoticon
Shadow3, Hejly: Děkuju moc, jsem ráda, že se vám to líbí. Emoticon

5. Hejly
28.02.2012 [15:55]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Shadow3 přispěvatel
28.02.2012 [14:52]

Shadow3Znovu musím napsat krásné... :) Těším se na pokračování! ;)

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!