OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 20. kapitola

13.09.2015 (11:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 926×

20. kapitola

CHEVEN

„Cože? To nemyslíš vážně, Tairo!“ vyjekl jsem a prudce vstal.

„Vypadám snad, že žertuju?“ ohradila se rychle a probodla mě svým pohledem. Začal jsem přecházet po místnosti.

„Tairo,“ šeptl jsem. „Je to příliš riskantní. Neuvědomuješ si, co všechno tím můžeš způsobit?“ Nic neříkala, jen se na mě dívala. Povzdechl jsem si. Přešel jsem zpět, klekl si k ní a chytil ji za ruce, které měla položené v klíně. „Tak například, co naše dítě? Nemyslíš, že ho můžeš ohrozit?“ řekl jsem první věc, která mě trápila.

„Ale no tak, dítě s tím nemá nic společného, Chevene. Jak bych mu asi mohla ublížit?“ Kousl jsem se do rtu. Nevěděl jsem, jak jí odpovědět. „A co třeba to, že jsi následnice trůnu? Co kdyby na to někdo přišel? Že pomáháš odsouzenci?“ zkusil jsem další položku ze seznamu: Přesvědč Tairu, že je to blbost. Zavrtěla hlavou.

„Je mi jedno, co si kdo myslí,“ ušklíbla se.

„Ale nemělo by být, ne v tvé pozici.“ Odfrkla si, vyškubla si mi a vstala.

„To znamená, že nevěříš, že to zvládnu?“ štěkla najednou.

„Cože?!“ vyjekl jsem. Tohle jsem nečekal. „Tairo, nikdy jsem neměl sebemenší důvod tě podceňovat, nikdy. Vždycky jsem v tebe věřil a doufal jsem, že to víš.“ Ranilo mě, že něco takového řekla. Zmítaly mnou různé emoce, strach, vztek, zklamání. Ani mé Lirry přesně nevěděly, jakou barvou mají zářit.

„Já to vím, Chevene,“ šeptla a udělala krok směrem ke mně. Byl jsem zmatený. „Takže co?“ zeptala se po chvilce ticha Taira.

„Nelíbí se mi to,“ řekl jsem prostě.

„To znamená, že mi nepomůžeš?“ V jejím hlase se mísil strach a vztek.

„To jsem neřekl. Jelikož ti to nemůžu zakázat a vím, že tam půjdeš tak i tak, nenechá tě tam jít samotnou, v žádném případě, rozumíš?“ Vděčně se usmála. Několika kroky překonala tu vzdálenost mezi námi a objala mě kolem krku. Přivinul jsem si ji k sobě, jak nejvíce jsem mohl, a políbil ji do vlasů.

„Díky,“ šeptla, „sama bych to nezvládla…“

GEORGE TRAWSN

„Vstávat, vy lemry! Honem!“ Neochotně jsem otevřel oči. Dozorce nás takhle budil každý den. Už dávno jsem ty dny přestal počítat. Dozorce bouchal svou zbraní do kovových futer na dveřích. Občas jsem měl chuť omlátit tu zbraň o hlavu jemu. Protáhl jsem se a zazíval. Z úst mi vycházely obláčky páry a mně opět došlo, jaká je tu zima. Oblékl jsem se, když jsem ale seskakoval z postele, většina vězňů už bylo pryč. Normálně jsem vždy čekal na Reddita, jenže toho dozorci přeřadili do jiného patra. Ne že bych ho nějak postrádal.

Vydal jsem se směrem k jídelně. Když jsem vstoupil, každý si držel svůj kousek jídla a hltal ho tak rychle, jak jen mohl. Na stole už nic nezbylo. Zase. Všichni se tady snažili být co nejdříve, aby se dostali k jídlu jako první.

„Hej, chlape, tady!“ uslyšel jsem a otočil se za hlasem. Levarr na mě mával. Rychle jsem si sedl vedle něj a on mi dal kousek toho jídla. Vypadalo to trochu jako náš chléb, ale nechutnalo to nic moc. „Myslel jsem, že sebou hodíš. Málem mě ušlapali, než jsem vzal dost pro nás oba,“ řekl mi vyčítavě.

„Omlouvám se,“ sykl jsem a vděčně, i když s velkým odporem, se zakousl do jídla. Lepší něco než nic. „Všichni jsou prostě rychlejší než já.“

„Chce to léta praxe,“ usmál se Levarr a plácl mě po zádech.

„Naval to sem!“ ozvalo se najednou nade mnou. Zvedl jsem zrak a uviděl nějakého vězně. Vytrhl mi jídlo z ruky, a dřív než jsem stačil udělat cokoliv, mě udeřil pěstí do obličeje, až jsem se vyvrátil. Před očima jsem měl mžitky, všechno se se mnou točilo a já neviděl téměř nic. Slyšel jsem jen hrozný rámus, jako by se někdo pral.

Když jsem se konečně vzpamatoval a rozhlédl se kolem sebe, zděsil jsem se. Na zemi ležel v kaluži krve ten vězeň s nožem v hrudi. Dozorci drželi Levarra.

„Byla to sebeobrana!“ křikl. Celý se třásl.

„Možná ano,“ štěkl jeden dozorce, „ale i přes to, jak to, že jste měl u sebe zbraň?!“ Na to Levarr neřekl nic…

Dali nám za úkol vykopat novou šachtu. Jen mně a Levarrovi. Za trest. I já to měl za trest! Obvinili mě jako spolupachatele té „vraždy“, protože ostatní vězni řekli, že jsem se hádal taky. Kameny tady byly tvrdší než kde jinde, proto to byl trest. Měl jsem dost, jen jsem se na tu stěnu podíval.

„Chlape, ještě jednou se omlouvám,“ řekl mi snad už posté Levarr. „Byla to sebeobrana. Bránil jsem i tebe.“

„Já vím a už to neřeš, prosím,“ sykl jsem. Nechtěl jsem se o tom bavit. Už dříve jsem si všiml, že má Levarr velmi násilné sklony, ale neřešil jsem to. Teď mě začínal i trochu děsit. Byl schopný zabít jen kvůli menší roztržce? Asi ho zdejší prostředí změnilo. Doufal jsem, že se to samé nestane i mně…

Už to byl třetí den, co jsme kopali šachtu za trest. Upřímně, moc daleko jsme se nedostali. Mám dojem, že ji budu kopat celé dva roky mého trestu. Jediné pozitivum je, že nemám hned vedle sebe tu nejhorší sebranku sektoru, ale jen jednoho mírně násilného Niiuterana.

Kolem nás začal procházet zástup nováčků. Bylo jich asi deset.

„Vidím, že nikoho moc nešetří,“ odfrkl si Levarr a kopal dál. Já však odpočíval, dokud to šlo. Všiml jsem si, že poslední nováček se od zástupu oddělil a míří k nám.

„Hej, koukej,“ sykl jsem na Levarra a ten se napřímil. Nováček měl kapuci a sklopenou hlavu, takže do obličeje jsem mu neviděl. Když byl kousíček od nás, Levarr ho chytil a mrskl s ním ke zdi. Ten se však nedal a brzy pozice obrátil. Při tom manévru mu spadla kapuce. Byl mi povědomý, ale stále jsem neviděl jeho tvář.

„Hele brzdy, ty… ty!“ křikl.

„Ty?“ zopakoval Levarr stejně vyjeveně a znechuceně. Vypadalo to, že se znají. Muž odstoupil a Levarra pustil. Ten se jen svezl na zem, zůstal sedět a mnul si krk, za který ho držel. Neznámý se konečně otočil ke mně.

„Chevene?!“ vyjekl jsem. To bylo to poslední, co bych čekal.

„Taky vás rád vidím, Georgi,“ pousmál se.

„Co tady děláte?“ zeptal jsem se, když jsem se vzpamatoval.

„Zachraňuji vás,“ řekl prostě.

„Zrovna vy?“ odfrkl jsem si.

„Nefanděte si, byl to Taiřin nápad. Nedala jinak. Znáte ji, když si něco umane, nehnete s ní. Čeká venku v raketoplánu. Musíme rychle.“

„Jak se ale chcete dostat ven?“ zeptal jsem se pochybovačně.

„Znám tady jednoho dozorce. To on mě pustil dovnitř a pustí nás i ven. Věřte mi.“ Mluvil rychle a naléhavě. Mávl na mě, ať ho následuji.

„Počkejte ještě,“ zastavil jsem ho a on se otočil. Přešel jsem k Levarrovi a pomohl mu na nohy. „Chci ho vzít s sebou. Je taky nevinný.“ Byl to můj přítel a já mu chtěl pomoct. Cheven si odfrkl a zavrtěl hlavou.

„Nevinný a on? Nebuďte směšný, Georgi! Spáchal atentát na královnu, byl jsem u toho, tak mi netvrďte opak.“ Nevěřil jsem vlastním uším. Vyjeveně jsem se podíval na Levarra. Ušklíbl se.

„Jsi velmi důvěřivý, chlape,“ uchechtl se.

„Ty hajzle!“ sykl jsem a odstrčil ho od sebe. Napřáhl jsem se, chtěl jsem ho uhodit, ale Cheven mě zastavil.

„Za normálních okolností bych vám pomohl, Georgi, ale teď nemáme čas. Nechte ho být a pojďte!“ Udělal jsem několik kroků, ale Cheven nešel. Položil Levarrovi ruku na obličej. Četl mu myšlenky? Proč? Po chvilce ho pustil a vydal se za mnou. Po cestě si nasazoval kapuci, udělal jsem to samé. „Musel jsem mu trochu promazat paměť, aby nic neprozradil,“ opověděl Cheven na mou nevyřčenou otázku.

Chvíli trvalo, než jsme se vymotali z bludiště chodeb a šachet. U východu byl jen jeden voják. Cheven na něj kývl a on nás bez sebemenšího slůvka pustil. Museli jsme ven. Vál silný vítr, to bylo ostatně běžné. Neviděl jsem nic, ale Cheven mě pevně chytil za ruku a táhl správným směrem. Za chvilku jsem i já spatřil obrys raketoplánu. Rychle jsme vlezli dovnitř. Ulevilo se mi. Sundal jsem si kapuci a prohrábl si vlasy.

„Georgi!“ vyjekla Taira a objala mě. „Jsi v pořádku?“ zeptala se ustaraně, když mě pustila.

„Já jsem v pohodě,“ řekl naoko naštvaně Cheven, který se posadil k řízení. Taira protočila panenky a pousmála se na mě. Byla stále tak krásná! Posadila mě na jedno z křesel a sama si sedla na další u přístrojové desky. Raketoplán se dal najednou do pohybu. „Držte se, bude to házet,“ konstatoval Cheven a já hned nato ucítil první záchvěv. Bylo jich čím dál víc a já začal toužit po těžení lapisu dole v bezpečí. Asi po pěti minutách nevýslovné hrůzy jsme se i k mému velkému překvapení dostali vcelku do volného vesmíru.

„Georgi? Nevypadáš moc dobře,“ řekla Taira, když si mě prohlédla.

„Asi budu zvracet,“ šeptl jsem a setřel si pot z čela.

„Tak to ani náhodou!“ vyjekl Cheven. Naštěstí jsem to rozdýchal…

Díval jsem se ven z okna. Dříve mě vesmír fascinoval, ale teď mi přišel docela nudný. Kolem nás byla jen tma, nic jiného.

„Proč jste to vlastně udělali?“ zeptal jsem se. „Dost jste riskovali.“

„Jsi nevinný, Georgi, nezasloužil sis to,“ vysvětlila mi prostě Taira. „Přijdu si za to zčásti zodpovědná…“ od Chevena se ozvalo nespokojené mlasknutí „a chtěla jsem to nějak odčinit.“ Přikývl jsem.

„Děkuju,“ šeptl jsem. Taira se usmála.

„Nezvládl by to tam,“ ozval se znovu Cheven, „začal se bratříčkovat s atentátníky.“

„Cože?“ zmizel úsměv z Taiřiny tváře.

„Pamatuješ na Levarra z Niiutery?“ zeptal se a Taira přikývla.

„Tvrdil mi, že to nebyl on, ale jeden z jeho skupiny a že všechny odsoudili za spolupráci při pokusu o atentát,“ ohradil jsem se.

„Zabodl jejich velvyslance a poté se vrhl na mou matku,“ vysvětlila mi Taira, „měl štěstí, že na Zartě není povolen trest smrti.“

Letěli jsme asi hodinu, než mě napadlo se zeptat: „Kam vlastně letíme?“ Taira s Chevenem si vyměnili pohled. Slovo si vzal Cheven.

„Prozatím vás schováme na Oreggonu 1. Je to malá planetka patřící k našemu systému. Není moc obydlená. Je to fajn útočiště,“ vysvětli mi. „Až potom uvidíme, co dál…“

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 20. kapitola: