OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 18. kapitola

31.08.2015 (15:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 981×

GEORGE TRAWSN

„Cože?!“ křiklo několik hlasů najednou. Přesněji já, Taira a Dietert. To přece není fér! Reddit se na mě nechápavě díval. Alespoň že jeho odsoudili spravedlivě. Taira přešla k matce.

„To přece nemůžeš,“ řekla hystericky.

„Právě že můžu! Už jsem rozhodla,“ sykla královna, „odveďte je!“ vydala rozkaz vojákům a odešla. Taira se vyřítila za ní. Vojáci mě chytili a táhli pryč. Zachytil jsem Chevenův pohled. Nebyl jsem si jistý, ale díval se na mě tak, jako by mu mě bylo líto, o čemž ale silně pochybuji.

Vedli mě palácem, tentokrát však ne do cely. Byla to malá místnost s oknem (takový luxus!). Stěny byly holé, jen uprostřed stál stůl a dvě židle. Nic víc. Očividně jsem se tady neměl zdržet dlouho. Padl jsem na jednu ze židlí a schoval si hlavu do dlaní. Měl jsem chuť brečet. Opravdu, bylo toho moc. Najednou se začaly otevírat dveře. Rychle jsem vyskočil na nohy a čekal. Vstoupil ten, koho bych tu očekával jako posledního.

„Chevene?“ řekl jsem překvapeně, když za ním zaklaply dveře. „Co vy tady?“ Pokrčil rameny a začal pomalu přecházet po místnosti.

„Taira se právě hádá s matkou o vašem rozsudku. Řekněme, že lítají blesky, jestli chápete.“ Přikývl jsem, on se pousmál a pokračoval: „Tyhle stěny,“ řekl a zaklepal na stěnu, „nepropouštějí hluk, takže jsem se vlastně přišel schovat.“ Řekl to, jakoby se nic nedělo. Musel jsem se pousmát. Cheven mi na první pohled nepřišel jako někdo, kdo si dělá legraci z takovýchto věcí. Posadil jsem se zpět na židli.

„Moje cela, vaše cela,“ řekl jsem prostě.

„Díky za pohostinnost,“ usmál se a vyhlédl z okna.

„Takže Taira se mě zastává,“ promluvil jsem po chvíli ticha. Cheven se otočil, přikývl mi a opřel se zády o zeď. „Já myslel, že zrovna vy budete první, kdo ji bude zastavovat a souhlasit s královnou. Chtěl jste pro mě to nejhorší už od začátku.“ Zrovna teď mi nezáleželo na tom, jestli ho urazím. Pozvedl obočí a ušklíbl se.

„Moc si nefanděte, stále vás nemám moc v lásce. Ale oproti tomu, co jsem k vám cítil po té události s Taiřinou ztrátou paměti, je to nic. Tehdy jsem měl chuť vás zabít, a udělal bych to, kdybych měl možnost, to si pište.“ Tady byl ten Cheven, kterého jsem poznal předtím! „Ale teď, když se vás Taira stále zastává, upřímně, nechápu ji, ale jistě má nějaký důvod. Velmi jí na vás záleží.“ Když končil větu, skoro šeptal. A mě jeho slova příjemně hřála u srdce.

Propaloval mě svýma očima. Možná to bude znít divně, ale měl zvláštní oči. Měly divnou barvu, neuměl jsem ji popsat. Vlastně, když jsem si ho tak prohlédl, nebýt jeho Lirr, většina žen na Zemi by z něj byla hotových. Klidně by mohl být nějaký model nebo filmová hvězda. Tmavé vlasy měl ledabyle rozježené, hluboký pohled, široká ramena a vypracovanou postavu. Tu ale měli snad všichni zartští muži.

„Vlastně je mi vás docela líto,“ řekl zničehonic.

„Líto?!“ nechápal jsem.

„Ano,“ sykl. „Víte, lapisové doly jsou to nejkrutější místo, co jsem kdy poznal. Dřete od rána do večera a vězte, že těžit lapis není žádná sranda. Jídlo také není nejlepší a není ho zrovna nazbyt. Pracujete mezi zloději, vrahy a podvodníky, které zartská vláda do dolů poslala. I sama planetka je nehostinná. Jakmile se dostanete z komplexu, narazíte na silný vítr, mráz a minimum světla. Nemůžete odtud utéct. Mnoho z těch, co tam jsou, si to zaslouží, ale nepřál bych to ani největšímu nepříteli…“ Zíral jsem na něj s otevřenou pusou.

„Takže ta planetka je pod správou zartské vlády?“ zeptal jsem se po chvilce. Cheven přikývl.

„Slouží vlastně jako taková věznice. Naše planeta však nevyprodukuje tolik vězňů, kolik by bylo třeba.“ Jasně že ne. Neuměl jsem si představit jediného Zarťana, který by se protivil zákonu, podle Chevenových slov jich tam ale asi pár bude. „A proto tam jsou posíláni i vězni z jiných planet, se kterými máme dohodu.“ Vjel jsem si rukou do vlasů. Děsilo mě to čím dál víc.

„Proč mám dojem, že mluvíte, jako byste tam už byl?“ Nedalo mi to, musel jsem se zeptat. Cheven sklopil zrak do země.

„Byl,“ šeptl po chvíli. „Ne však jako vězeň. Patřilo to k našemu výcviku na akademii. Jako test výdrže, nebo něco na ten způsob. Byli jsme tam tři týdny, a i tak krátká doba některé úplně zruinovala. Nejsou to hezké vzpomínky,“ pousmál se nakonec. Mně však do smíchu moc nebylo. Když tam někteří nevydrželi ani pomalu měsíc, tak jak mám já přežít dva roky?

TAIRA

„To není spravedlivé,“ křikla jsem po matce už asi posté. Ta však opět zavrtěla hlavou.

„Myslela jsem si, že zrovna ty budeš první, kdo můj trest podpoří. Zvláště po tom, co ti udělal.“ Znělo to logicky, ale já měla jiný názor.

„Už jsem mu to odpustila. Každý dělá chyby, matko, a my prostě musíme odpouštět…“

„Tairo,“ skočila mi matka do řeči. Řekla to něžně, tak mateřsky, že mě to donutilo mlčet. „Už se nechci hádat, dobře? Obě víme, že tento … ehm… rozhovor nikam nevede,“ řekla a pohladila mě po tváři. „Dnes večer bude deportován do dolů.“ Povzdychla jsem si a chtě nechtě jsem přikývla. Nemělo už cenu něco namítat. „Musím už jít,“ pokračovala matka, „mám ještě mnoho práce.“ Otočila se a vyšla ke dveřím. V půli cesty se zarazila a otočila. „Málem bych zapomněla. Už jsme se dohodli na termínu tvé svatby. Berete se pozítří,“ usmála se a odešla.

Klesla jsem na kolena, hlavu si položila do dlaní a rozbrečela se. Ne kvůli svatbě, ani Georgovi, prostě kvůli všemu. Bylo toho moc…

„Tairo!“ křikl Cheven ode dveří, přeběhl místnost a klekl si ke mně. „Je ti něco? Jsi v pořádku?“ Zněl hystericky, bál se o mě. Zavrtěla jsem hlavou a setřela si slzy z tváře.

„Nic mi není,“ vzlykla jsem. Neznělo to však moc přesvědčivě. Chtěla jsem mu všechno vysvětlit, ale nemohla jsem mluvit, tak moc jsem se třásla. Tak jsem mu otevřela svou mysl a všechno mu ukázala. Jeho oči na chvíli dostaly zasněný výraz, po chvilce se však jakoby probudil. Mírně zavrtěl hlavou.

„Tairo,“ šeptl a přivinul mě k sobě. Jeho tělo mě hřálo a dodávalo mi to pocit bezpečí…

Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděli, ale trvalo to dlouho, než jsem se konečně přestala třást. Ani jednomu z nás to nevadilo. Byli jsme vděční za každou chvilku o samotě.

„Málem bych zapomněla,“ začala jsem stále schoulená v jeho náručí. Mírně sklonil hlavu, aby na mě lépe viděl, a čekal, co mu chci říct. „Rodiče už stanovili termín svatby. Pozítří se bereme.“ Jeho oči se náhle rozzářily a na rtech mu ta zpráva vykouzlila úsměv. Na jeho tvář vrhaly jeho Lirry modré odlesky.

„Už se nemůžu dočkat,“ šeptl a naklonil se ještě víc, aby mě mohl políbit.

„Já taky,“ řekla jsem, když mé rty pustil…

GEORGE TRAWSN           

Začalo se pomalu stmívat. Přesunul jsem si jednu židli k oknu a zíral ven. Stejně jsem neměl nic lepšího na práci. Lhal bych, kdybych řekl, že nemám strach. Nevím vůbec nic. Ať už o tom, kdy mě odsud odvezou, nebo i o Johnovi. Mohli by se o něm alespoň zmínit.

Pozoroval jsem zapadající slunce. Tady tomu teda neříkali slunce, ale zrovna si nemůžu vybavit ten jejich název. Najednou do cely vešel voják se zbraní v ruce. Prudce jsem vstal a udělal krok k němu.

„Je čas,“ řekl voják, přehodil si zbraň na popruhu přes rameno a natáhl ke mně ruku s pouty. Pozvedl jsem ruce, aby mi je mohl nasadit.

„Na co je čas?“ zeptal jsem se. Voják pouta zaklapl a já sykl, byla těsná. Prudce se mi zahleděl do očí.

„Omlouvám se,“ šeptl, „budete deportován do dolů, raketoplán už čeká,“ odpověděl na mou otázku…

Přivedli mě na přistávací plochu, na kterou jsme přistáli prvně. Nebylo to zase tak dávno. Vlezli jsme do jednoho malého raketoplánu. V zadní části již seděl Reddit. Posadili mě vedle něj a zaklapli pouta do připraveného oka. Nechápavě jsem na Reddita zíral.

„Zdravím, kapitáne,“ zašklebil se na mě.

„Co tady děláte?!“

„Královna se rozhodla, že tady nebudu trčet, než to vyřeší s naší vládou, a tak jedu s vámi.“ Sotva to dořekl, raketoplán se odlepil od země. Bál jsem se, co všechno mě ještě čeká…

CHEVEN

Nemohl jsem dospat. Dneska se žením. Byl jsem sice mladý, ale svatba není nic oproti tomu, co čeká mě a Tairu za necelých deset měsíců…

Opět jsme stáli na kamenném kruhu, ve kterém se pořádá i obřad spojení. Měl jsem na sobě temně fialový dlouhý plášť s kápí. Taira, která stála asi dva metry od mě, měla světlounce fialkový, skoro až bílý plášť stejného střihu. Naši nejbližší, tedy naše rodiny a dobří přátelé, stáli v kruhu kolem nás. Byla tady Ess i Erest a byl jsem velmi rád, že tady jsou. Na znamení kněze, který stál uprostřed, jsme s Tairou přešli k sobě. Sundal jsem Taiře z hlavy kápi a začal odříkávat klasickou litanii.

„Tairo, má budoucí ženo. Slibuji ti, že tě budu zaopatřovat a milovat po zbytek mého života. Nikdy se k tobě neotočím zády a vždy tě ochráním před zlem.“ Kněz mi podal drobný přívěsek, kterým manželé stvrzují svůj svazek, a pověsil jej Taiře kolem krku. Byla tak nádherná! Taira se postavila na špičky a tentokrát sundala kápi ona mně. Raději jsem se ještě trošku sklonil, aby opravdu dosáhla. Zhluboka se nadechla a zadívala se do mých očí.

„Chevene, můj budoucí muži. Slibuji ti, že budu tvou lásku vždy opětovat, a to do konce našich dnů. Budu pro tebe oporou v každé situaci, ať budou tvá rozhodnutí jakákoliv.“ Opět se musela postavit na špičky, aby mi na krk mohla pověsit přívěsek, který jí podal kněz. Potom jsme se chytili za ruce a kněz nám na naše spojené dlaně položil tu svou. Zavřel oči a tiše odříkával klasickou motlitbu. Když dořekl poslední slovo, otevřel oči a pokynul mi. Já se naklonil k Taiře a polibkem stvrdil náš sňatek…

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 18. kapitola: