OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd 16. kapitola

12.08.2015 (10:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 954×

16. kapitola

TAIRA

Těhotná?! Já přece nemůžu být těhotná! Zírala jsem na doktora s otevřenými ústy. Když jsem si uvědomila, že to začíná být nevhodné, pusu jsem rychle zaklapla. Mé Lirry prudce zežloutly. Dostala jsem strach.

„Děje se něco?“ zeptal se lékař, když si všiml mého výrazu. „Má to být přece radostná zpráva. Možná že ještě nejste vdaná, ale jste zasnoubená, a vzhledem k okolnostem si myslím, že svatba brzy nastane.“ Měl pravdu, jakmile se to dozví rodiče, uspořádají svatbu co nejdříve. Ale byla tu ještě jedna věc. Povzdychla jsem si a jen tak tak zadržovala slzy. Doktor se smutně usmál a posadil se vedle mě.

„Jsem ještě příliš mladá na dítě.“ Na to doktor nic neřekl. Věděl, že mám pravdu. Mnoho žen v mém věku ještě ani nepoznalo svého snoubence, natož aby se vdávaly a vychovávaly děti. I má matka mě sice odnosila brzy. Bylo jí pouhých padesát let. Ale mně je teprve čtyřicet pět. Nevím, jestli jsem na dítě připravená. A co teprve Cheven?

„Nebojte, Tairo, věřím, že to dokážete. Buďte silná. Nejdříve to řekněte vašemu snoubenci a společně to nějak vyřešíte. Všechno bude dobré, uvidíte.“ Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do tváře. Mírně se usmíval. Taky jsem se pousmála.

„Díky,“ šeptla jsem a odešla z ošetřovny…

Večer jsem si domluvila schůzku s Chevenem na našem „místečku“. Už tam byl, když jsem přišla. Hned, jak si mě všiml, ke mně přiskočil a políbil mě. Jeho rty mě naprosto pohltily a já na chvíli zapomněla, proč jsem vlastně tady. Po chvíli mé rty pustil a pomalu odtáhl svůj obličej od mého, ale stále mě držel pevně v objetí svých paží.

¨

„Víš, musím ti něco důležitého říct,“ začala jsem, ale nevěděla, jak pokračovat. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev a do Lirr zase žlutá barva. Hned si toho všiml.

„Co se děje?“ Jeho hlas zněl obezřetně. Chytil mě za ruce a dovedl k zábradlí, na které jsme si sedli. Nadechla jsem se a bez okolků vyslovila to, co jsem musela.

„Chevene, já jsem těhotná.“ Prudce se napřímil. Jeho Lirry vystřídaly hned několik barev. Chvíli to vypadalo, že omdlí. Nakonec se v něm ale probudil ten racionální Cheven.

„Víš to jistě?“ zeptal se opatrně. Přikývla jsem a pohled sklopila k zemi. Po chvilce mě chytil za bradu a donutil mě podívat se na něj. „Neboj, zvládneme to, rozumíš?“ Přikývla jsem a on mě objal. „Teď to ale musíme říct rodičům,“ šeptl mi do ucha a já se pomalu, ale jistě začínala bát matčiny reakce…

CHEVEN

Když mi to Taira oznámila, myslel jsem, že odpadnu. V takových chvílích je ale nutno nepanikařit. Nechtěl jsem před Tairou dávat najevo svůj strach, a proto jsem se schovával za svou racionalitu. Nebylo rozumné to tajit, takže jsme hned druhý den svolali naše rodiče. Když jsme jim řekli, že čekáme dítě, všichni reagovali stejně. Nic neřekli, ale ani nemuseli. Jejich výrazy mluvily za vše. Nelíbilo se jim to. V žádném případě.

„Jste ještě oba tak mladí,“ řekla má matka.

„Máš pravdu, ale s tím nic neuděláme,“ reagoval jsem hned.

„A to jste si nemohli dávat pozor, sakra?!“ křikl můj otec. Očividně chtěl pokračovat, ale Luciia ho přerušila. Mluvila klidně.

„Uklidni se, Mezire, křičet nemá cenu, protože, jak už podotkl Cheven, nic už s tím neuděláš.“ Můj otec vypadal, že by i přes Luciina slova chtěl v křiku pokračovat, ale držel se. Byla to přece jen královna. „Nejlepší bude uspořádat co nejdříve svatební obřad,“ pokračovala Luciia. Má matka přikyvovala. Můj otec si povzdychl a už o něco klidněji promluvil.

„Ano, to bude nejlepší.“

Zbytek dne jsem zůstal s Tairou. „Mohlo to dopadnout hůř,“ řekla mi Taira, když rodiče odešli.

„Mnohem hůř,“ přikývl jsem, „nakonec svatba přece není takový trest ne?“ Rozesmála se a já taky.

„Svatba s tebou rozhodně ne,“ šeptla a políbila mě…

Večer jsem si přehraboval myšlenky a mé podvědomí si začalo vytvářet, jaký asi bude můj život v budoucnu… Ani bych nevěřil, že to někdy řeknu, ale začínal jsem se na toho prcka docela těšit…

GEORGE TRAWSN

Vojáci mě dovedli do cely a hned si odvedli Johnatana. Věnoval mi jen vyděšený pohled a pak se mi jeho tvář ztratila. Dietet se mě ptal, co se dělo, a já mu všechno vylíčil. Neměl jsem už potřebu mu nedůvěřovat. Věřil jsem, že John si u královny nezažije takové horké chvíle jako já. Tedy pokud taky neprovedl něco, co se její královské výsosti osobně dotklo. Jako třeba já. Věděl jsem, že „sblížit“ se s Tairou není to nejlepší, ale nešlo tomu odolat. Zvláště, když se mi naskytla taková příležitost.

Johna přivedli asi za půl hodinky a rovnou brali Dieterta. Královna chce mít očividně dneska z krku všechny vězně. John se roztřeseně posadil na jedno z lůžek. Byl bledý, a to se mi nějak nezdálo.

„Co ti dělala?“ zeptal jsem se ho hned. Nadechl se a pozvedl svůj pohled na mě.

„Nic, jen chtěla, abych jí řekl, že jsem nevinný a…“ nedořekl to. Jeho tělo se začalo třást a zbledl ještě více než předtím. Klekl jsem si před něj a starostlivě si ho prohlížel.

„Johne, je ti dobře? Mám říct dozorcům, ať ti dovedou lékaře?“ Prudce zavrtěl hlavou. „Tak co ti teda je?“ nedal jsem se. „Co ti dělala?“

„Já ani pořádně nevím,“ začal roztřeseně, „nejdříve se mě ptala na tebe. Jaký jsi a tak, no, a potom mi položila prsty na tvář a zavřela oči. Cítil jsem takový divný tlak v hlavě a… nevím, neumím to popsat. Každopádně, když mě pustila, tak se mi hrozně roztočila hlava a začal jsem se takhle třást. A pak mě čapli vojáci a dovedli sem.“ Měl jsem asi jistou představu o tom, co mu vlastně udělala. Viděl jsem to udělat tu jednu Zarťanku na Orsay, když nás vyprostili z modulu. Myslím, že tím pročtou celou mysl, ale to je jen má teorie. Jen by mě zajímalo, co královna hledala zrovna v Johnatanově mysli. A proč se ho ptala na mě?

Dieterta přivedli za chvíli v normálním stavu. Královna očividně neměla zapotřebí o mně zjišťovat něco dalšího. John byl stále bledý a právě teď podřimoval. Skrz silové pole jsem viděl, jak vojáci odvádějí pryč Reddita. Kdyby mezi námi nebyla silně probíjející stěna, vystartoval bych proti němu. Nesnášel jsem ho, jak jen to šlo.

John se zničehonic posadil. Zdál se mi ještě bledší než předtím. I Dietert zpozorněl a hned v něm zareagoval jeho lékařský pud.

„Poručíku, jak vám je?“ Johnatan však neodpovídal. Vyhoupl se na nohy a v tu chvíli se sklátil k zemi. Dietert se k němu vrhnul. „Nedýchá!“ vykřikl. To už zpozorněly i stráže. Jeden z nich otevřel silové pole a vběhl do cely. Druhý přes vysílačku volal zřejmě pomoc, potom také vstal a postavil se tak, abychom z cely nemohli náhodou utéct. Dietert začal Johnovi poskytovat první pomoc a ten Zarťan mu pomáhal. Za chviličku vběhli do místnosti dva muži v bílém a nesli lehátko.

Jeden z nich křikl: „Ustupte!“ Zartský voják se zvedl a odtrhl i Dieterta, který se sice bránil, ale neměl proti silnému zartskému muži šanci. Lékař poklekl k Johnovi a položil mu ruku na srdce, zřejmě zjistil, že mu nebije. Potom vytáhl velkou jehlu a bodl ji přímo Johnovi do srdce. Ten sebou škubnul a zalapal po dechu. Lékař jehlu vytáhl a já viděl, že John trhavě dýchá. Nesmírně se mi ulevilo. Lékaři ho rychle naložili na nosítka a v momentě byli pryč. Dietert těžce vydýchával.

„Co se stalo?“ zeptal se ten muž, který pomáhal Dietertovi.

„Bylo mu špatně už ve chvíli, kdy ho dovedli od královny,“ řekl jsem mírně vyčítavě. Vojáci si vyměnili pohledy a ten jeden pokračoval.

„Vůbec bych se na to neměl ptát, protože mi do toho nic není, ale nezmínil se vám, co mu dělala?“ Jeho otázka mě překvapila.

„Ano, četla mu myšlenky pomocí toho, že se ho dotkla. Nevím sice, jak to děláte či jaký to má dopad, ale to je jedno.“ Zarťan zpozorněl. Potom něco řekl svému kolegovi a ten odběhl pryč. Nerozuměli jsme mu. Mluvil zartsky. „Kam ho odvezli?“ vyhrkl jsem ještě rychle.

„Nebojte, o vašeho přítele je dobře postaráno. Budeme vás informovat, pokud možno,“ řekl voják, otočil se a opět aktivoval silové pole u cely.

Přecházel jsem sem a tam. Prostě jsem nemohl sedět na místě.

„Vyšlapete důlek,“ řekl mi nejednou Dietert. Reddita přivedli až za dlouhou dobu. Vrhal jsem po něm vražedné pohledy. Za Johna mohl částečně i on. Všiml si, že v cele někdo chybí…

Nevím, kolik času uběhlo, ale do místnosti vtrhla nějaká žena v bílém oblečení, zřejmě taky lékařka. Nejdříve prohodila pár slov s dozorci a ti následně vypnuli silové pole. Vyšla směrem k cele s jedním z vojáků za zády.

„Vy jste doktor Dietert?“ zeptala se a kývla na něj.

„Ano,“ řekl a postavil se.

„Půjdete s námi,“ pokračovala.

„Proč?“

„Potřebujeme vaši pomoc,“ vysvětlila a povzdychla si. „Nebudu vám lhát, váš přítel na tom není zrovna nejlépe“…

Omlouvám se za pauzu. Bohužel teď díky mé šikovnosti mám ruku v ortéze, takže psaní pro mě není zrovna nejlehčí úkol, a proto je tahle kapitolka trochu kratší, ale doufám, že to mi prominete. No, každopádně si to užijte, snad se bude líbit! ;)

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd 16. kapitola: