OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 8. kapitola

13.05.2011 (14:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1670×

8. kapitola

Během dalších pár dní si začala uvědomovat, že se ten stín, co se nad jejich městem snášel, stal její posedlostí. Derek se čím dál víc snažil zametat po sobě stopy, nadat jí další šanci ho přistihnout, ale o to víc se snažila ho dostat.

Udělala si hrnek silnýho kafe. Už si ani nedokázala představit, jak by bez něj vůbec dokázala ještě vylézt z bytu. Usrkla a položila ho na okraj stolu. Celou zbývající plochu zabíraly fotografie. Některé byly ostré a jiné jen šmouhy.

„Wennere, začínáš si hrát s ohněm,“ zamumlala si a zabubnovala ohryzanými nehty o stůl. Pohled jí klouzal po tvářích na fotkách. Výjimečně ji nezajímal on, ale ti další. Tohle už nebyli žádní malí zlodějíčci nebo překupníci. Tohle už byla větší sousta.

„Doufám, že víš co děláš,“ zavrčela nakonec a vybrala pár neutrálních snímků, co zítra hodí šéfovi k reportáži. Tohle bylo snad poprvé, co by tu první stránku nechtěla.

„Nazdar šéfe.“

Pohodlně se rozvalila na křesle.

Vzhlédl k ní. Ležela tam přes opěradla a hlava i nohy jí klimbaly dolů.

„Už jsem se bál, že dneska budu muset tvou přítomnost oželet,“ zavrčel, ale oči měl přišpendlené na ni.

„Včera ten flám stál ale za to.“ Se zafuněním zvedla hlavu a podala mu složku.

„Vypadáš na to.“

Spokojeně se zase svalila dolů. Kanceláří znělo jen šustění papírů, když listoval mezi články. Zastavil se až u posledního. Následné ticho donutilo Beky podívat se na něj. Nikdy nepatřil k tichým typům a když přestal nadávat a brblat, nevěstilo to nikdy nic dobrýho.

Sledoval fotky k tomu článku a přimhouřená malá očička dávala jasně najevo, že se mu to nelíbí.

„Je s těma fotkama něco?“

Sakra ty fotky byly dobrý. Doma měla sice ještě lepší, ale nebyla sebevrah, aby to práskla.

„Jsou skvělý,“ zahučel aniž by hnul brvou. „Ten chlápek si začíná koledovat o pár dobře mířených kulek.“ Podíval se na konečně na ni. „A ty jsi u něj sakra blízko.“

„Nepřeháněj.“

„Nerad bych, aby jedna kulka zabloudila i tvým směrem, Beky, myslím to vážně. Ten chlápek nasral už pěkných pár lidí, kteří se s problémama jako jsou on, moc nepářou.“

„To já sakra moc dobře vím! Jenže ten blázen taky už slušně vyčistil ulice. Ti malí šmejdi se bojí vůbec vystrčit frňák a jejich šéfům padaj obchody. Lidi si zaslouží vědět, že s tím svinstvem konečně někdo něco dělá a nemusej se bát vylízt do ulic...“

Teď už stála před šéfovým stolem opřená o desku dlaněmi, aby bral vážně každý její slovo.

„To ti neberu, jen si dávej bacha jo?“

Ještě vteřinku nebo dvě na něj rozohněně hleděla, než se jí po tváři rozlil sladký úsměv.

„Budu se snažit.“

Bylo mu jasný, že víc z ní nedostane. Jen tenhle pochybnej slib.

„To doufám, nerad si zvykám na nový lidi,“ zavrčel už jako normálně a hodil jí složku. „Hoď to dolů na korekturu.“

„Ok,“ hlesla a vyklusala ze dveří.

Venku před soudní budovou postávalo několik reportérů. Beky je sledovala s pobaveným pohledem. Byli jak číhající smečka, která čmuchá u špatnýho krámu. Když z budovy konečně vyšla skupinka lidí, diktafony a kamery se okamžitě rozjely. Většina se jich shlukla okolo právě osvobozeného Smitera a jeho netečného právního zástupce.

„Můj klient byl zproštěn všech obvinění, to je jediné, co vám k tomu řeknu,“ oznámil jim suše Wenner a snažil se dál prorazit si cestu davem. Velmi rychle jim došlo, že z něj nic nevypáčí a tak se vrhli přímo na Smitera. Moc daleko však nedošel.

„A je pravda, že pan Smiter byl zmíněn ve spojitosti s překupníky, které zadržel ten zamaskovaný muž?“ ozval se nad tím vším Bekyn hlas.

Pozornost všech se znovu obrátila na Wennera. Ohlédl se po ní a ona mu jeho přimhouřený pohled oplatila zářivým úsměvem. Zvedl se nový povyk. Beky nadšeně sledovala, jak mu naštvaně blýská v očích. Po tváři se mu však rozlil shovívavý výraz.

„Ano, podobná informace zazněla, ale nebyla ničím podložená...“ Novináři se snažili zachytit každé jeho slovo. Wenner se vždycky stranil nějakých projevů, ale tentokrát se rozhodl, kdo ví proč, udělat výjimku. „Obávám se se však, že slečna Logerová se tak slepě ženě za tímto šílencem, že většinu jeho slávy mají na starosti její články.“

Beky zrudla a zhluboka se nadechla. Tak tohle byla fakt hnusná podpásovka.

„Snažíte se tím snad něco naznačit?!“ zavrčela.

„Pouze poukazuji na fakt, že za většinou informací o něm stojíte právě vy.“ Odtrhl od ní pohled a rozhlédl se i po ostatních. „A teď pokud mě omluvíte, mám i jinou práci.“

Dva novináři uskočili, aby mu dovolili projít. Většina z nich se však stejně zaobírala Beky. V těch jejich stupidních výrazech úplně viděla, jak jim to vrtá hlavou. Zvažovali, jestli si opravdu část informací o tom chlápkovi mohla jen vymyslet!

Ten zavšivenej prevít!

Odstrčila bokem chlápka s kamerou a vyrazila ke svému autu. Byla tak vytočená, že chvíli dokonce přemýšlela, že šéfovi dá tu fotku. Doslova se opájela tou představou, jak by na sebe ten chladnokrevnej šmejd zíral na titulní straně.

Užívala si tu představu, jak by mu to konečně setřelo ten kamenej výraz z ksichtu, dokud nedojela k domu. Celou dobu však věděl, že to nikdy neudělá. Ať se totiž choval sebearogantněji, tak za to, co dělal v noci, ho prostě obdivovala. Rozchechtala se.

Hledala klíčky od bytu v kapse a kroutila nad sebou bezmocně hlavou. Byla beznadějný případ. Wenner se jí dostal pod kůži a ona se cítila jako závislák, kterýmu je jasný, že se bez další dávky už nedokáže obejít.

Byla tak zabraná do vlastních myšlenek, že se jí srdce leknutím skoro zastavilo, když jí někdo chytil a pusu přikryl dlaní.

Cítila pevné sevření okolo pasu, které ji paže tlačilo k tělu, stejně tak jako vysokou mužskou postavu za sebou. Pro její mozek to bylo jako ledová sprcha a okamžitě začala vnímat.

Do zorného úhlu jí vstoupil nějaký chlápek. Přejel jí prsty po bradě.

„Hmm, noviny fakt lžou, ve skutečnosti jsi mnohem hezčí,“ zabručel. Nad hlavou uslyšela uchechtnutí.

Zpražila ho pohledem.

„Co chcete!“

„Můžeme začít s tím, že nás pozveš dál.“ Z prstů jí vyškubl klíče od bytu a odemkl si. Ten co ji držel se rychle rozhlídl po chodbě a vtáhl ji dovnitř taky.

„Roztomilej byteček,“ zapředl ten menší, zatím co ten hromotluk ji konečně pustil a postrčil dopředu, až spadla na zem.

„Díky,“ odsekla a zvedla se. Začínalo jí docházet, že tohle je rozhodně ten den, kdy neměla vylízat ani z postele. Kurvilo se všechno, co šlo.

Zvedla se ze země a přešla k lince, o kterou se opřela.

„Kafe došlo, takže laskavě vyklopte co chcete a vypadněte.“

Podrážděně sledovala, jak se rozhlíželi po jejím bytě. Neměla strach. Tohle nebyla jižní čtvrť. Stačilo zařvat a za chvíli už by tu pendloval některý ze zvědavých sousedů.

„Ten gauner, co se v noci poflakuje po městě, šéfovi kazí obchody.“

„A co já s tím?“

Založila si ruce na prsou a snažila se znít klidně.

„A ty se, zlato, dost často motáš okolo něj. Víš o něm víc než kdokoliv jinej.“

„Tak si přečti moje články, nic víc nevím.“

Sjel ji pátravým pohledem.

„No, uvidíme. Rode, prohledej to tu.“

Hromotluk na nic víc nečekal.

„Hej!“ Beky veškerý klid opustil, když začal všechno okolo rozhazovat. Složky a knížky shazoval s polic a obsah rozhazoval po zemi, jak v tom narychlo listoval. Matrace z pohovky, šuplíky ze stolu i obsah kuchyňské linky letěl ven. Všechno se to povalovalo ve změti na podleze. Postupně prolízal kousek po kousku.

„Ty šmejde, neopov...“ vystartovala, když rozrazil dveře do temný komory. Prudká rána do čelisti ji ale odhodila ke stěně. Otřeseně se po ní sesunula a zůstala hledět na toho menšího. Varovně se na ni culil stojíc nad ní.

Mohla tam jen sedět a zírat na něj. V uších jí zvonilo a před očima měla mžitky. Z temné komory k nim doléhaly tříštivé zvuky. Když zaslechla pád a pak zvuk, jak se něco rozkřáplo, chtělo se jí vzteky brečet. Tu zrcadlovku měla už od studií a škudlila na ni tenkrát skoro rok.

Když se Rod objevil ve dveřích, probodla ho vražedným pohledem. Mít teď něco po ruce, tak by mu tím klidně i rozkřápla kebuli. Bez jediného slova podal tomu druhému složku s fotkama. Sledovala, jak v ní rychle listuje mezi jednotlivými snímky.

„Nic jinýho tam nebylo?“

„Ne, prolezl jsem to všechno.“

Beky věděla, že v té složce jsou dobrý fotky, ale nic co by je dovedlo na Wennerovu stopu. Alespoň to ji trochu uspokojovalo. Rozhodně jim nedá to, co chtějí!

Okolo krku se jí sevřela ruka a vytáhla ji do stoje.

„Honíš se za ním několik týdnů, tohle je všechno co máš?!“

„Jo,“ zaskřípal jí hlas. Hleděl jí do tváře, jako by z ní chtěl vyčíst, jestli lže.

„Berem ji sebou?“

Vyděšeně sebou škubla. Rod vypadal, že by mu to nebylo rozhodně proti srsti.

„Blbleš?! Teď přes den ji odtud nenápadně neprotáhnem.“ Pustil ji. „A stejně si myslím, že toho moc neví. Bylo by to hned v novinách.“

To bylo snad poprvé, co byla za tu hnusnou pověst novinářů vděčná. Zůstala opřená o zeď a zírala za nima, jak vyšli z jejího bytu. Složku s fotkama vzali sebou. Stála tam a nedokázala se ani pohnout. Jen hleděla na tu spoušť okolo. Neodvažovala se jít ani do temné komory.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 8. kapitola: