OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 17. kapitola

12.05.2012 (17:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1626×

 Cítila se jako polapené zvířátko, které místo aby prchlo do bezpečí, vykročí vstříct své vlastní záhubě. Pohla prsty. Přejela jimi po rozpálené kůži. Její dlaň polaskala bok a sjela na jeho břicho. Nakláněla se k němu. Opřela se o jeho rameno a byla tak blízko, že cítila jeho dech. Zašimrání na tváři. Chuť, která způsobovala okamžitou závislost.

Nikdy nebyla váhavý typ a ani romantička. Jenže z něj vyzařovalo něco, co ji nutilo zpomalit. Vychutnávat si tohle všechno. Každý doušek a vjem.

Jeho tělo se pohnulo. Cítila to, ale neviděla. Nedokázala se dívat jinam, než na jeho rty. Na stehně ucítila jeho dotek. Váhavý, ale okamžitě zkušeně zamířil vzhůru k jejímu pasu. Téměř při tom zapředla. Toužila, aby se jí dotýkal, aby jí vyhrnul tričko a přejížděl po holé kůži, pevně ji sevřel...

Jako by ji četl myšlenky. Jeho stisk zesílil.

Až moc.

Držel ji pevně, že se nemohla hnout.

„Beky.“

Zamrkala. Chvíli jí trvalo zaostřit. V jeho tónu bylo něco, co ji to probuzení urychlilo. Něco tu nehrálo. Nechápavě svraštila obočí.

„Tohle ne.“

Mluvil na ni, jako na malé dítě.

„Co-cože?“

Seděl tam a díval se na ni. Byl naprosto příčetný, klidný. Zatím co ona si připadala jako rozklepaný sulc.

Ještě dvě vteřiny ji pozoroval, než s povzdechem vstal a pustil ji.

„Tohle prostě není dobrý nápad.“

To si snad dělá prdel?

„Proč.“

V krku ucítila odpornou pachuť sražené hrdosti. Díval se na ni skoro s lítostí. Ona se tu po něm doslova plazila a div mu neslintala po tom sexy vypracovaném hrudníku a on nemá zájem?

Zadíval se na ni, jestli má opravdu odpovídat. Stála tam a čekala.

„Promiň, ale nejsi můj typ.“

Zalapala po dechu. Otevřela pusu, ale okamžitě ji znovu raději zavřela.

„OK!“

Když vyrazila z kuchyně, ani netušila jak se tváří. A i kdyby jo, bylo by jí to jedno. Prý promiň! Tu svou lítost ať si strčí někam!

Derek se zahleděl k chodbě, odkud vzápětí bouchly dveře.

„Sakra,“ hlesl a zajel si prsty do vlasů. „Tohle není dobrý.“

17. kapitola

Rdousila ho a necítila kvůli tomu ani špetku výčitek. Ještě pevněji obtočila prsty. Věděla, že ten nebohý polštář za to nemůže, jenže měla vztek. Zuřila. Tohle si k ní ještě nikdo nedovolil. Nikdy nebyla v roli toho, kdo byl odkopnutý. Ne že by tedy stála o zástupy obdivovatelů, ale když o někoho stála, tak ho taky dostala.

A ještě k tomu ten jeho lítostivý pohled!

Popadla polštář a mrštila s ním přes pokoj. Přikrývku skopala na zem už před hodnou chvílí. Nepotřebovala ji. Na to jí bylo moc horko. Chvílemi vztekle přecházela a pak sebou pro změnu zase práskla na postel.

Co si o sobě vlastně myslí?

Nejprve se tu skoro nahý producíruje po koupelně a pak jí jen tak řekne, že je mu fuk?!

Usnula až nad ránem a rozházené posteli a ve vlasech měla pár bílých peříček.

Ráno ji probudilo šramocení v kuchyni, nejprve chtěla počkat, dokud nebude pryč, ale nakonec vysunula bradu a shodila nohy z postele. Dosedla na okraj a natáhla se po po županu. Ona nikdy nebyla z těch, co by utíkali nebo se schovávali a ani kvůli tomu... tomu... sexy idiotovi s tím nebude začínat.

Vešla do kuchyně a Derek ji doprovázel pohledem. Neřekl ani slovo. Tiše upíjel čaj a jako by zkoumal situaci.

Dělala, jako by tam ani nebyl. Natáhla se pro plechovku s kávou.

„Spalas dobře?“

S ledovým pohledem se k němu otočila. On ale sledoval něco jiného. Instinktivně si projela prsty vlasy v místě, kam se díval. Do vzduchu se sneslo peříčko.

„Jo, jako andílek,“ procedila s mrazivým úsměvem, který hned zase z její tváře zmizel. Nasral ji. Ona to věděla, on to věděl. Tak proč se přetvařovat.

Přípravě kafe věnovala dnes přemrštěnou péči. Odsypávala drobné granulky do hrníčku s téměř alchymistickým zaujetím. Jen aby se nemusela dívat na něj.

Přitom ale ostře vnímala každičký pohyb za sebou. Klepnutí hrnku o stůl, šoupání židle, zacinkání, když dával nádobí do myčky, pravidelné kroky přes kuchyň a drobný závan, když ji míjel.

Ohlédla se jeho směrem, až když byl na chodbě a nemohl ji vidět. Prostě se bez dalšího slova sebral a vypadl z bytu. Jako správný studený čumák nehnul ani brvou a šel si v klidu do práce.

Podrážděně zjistila, že voda už dávno vřela a zalila si kafe. Vyhoupla se na linku a dosedla na její okraj. Nohy si opřela o okraj stolu. Upila ze svého ranního lomcováku a opřela se nohama jen špičkami, aby si na pokrčená kolena mohla opřít lokty. Na desce stolu po jejích nohou zůstala tmavá šmouha.

Hlavou jí projela náhlá chuť vrátit nohy zpátky a pořádně s nima po jeho čisťoučkém stole pojezdit. Narušit mu tenhle jeho dokonalý svět, kde všechno bylo na svém místě, nikde žádný nepořádek, nic co by bylo ledabyle položené, náhodné, spontánní. Nic co by bylo nekontrolovatelné jako ona.

Nepasovala sem, do jeho života. Byla naprostým opakem toho, na čem si zakládal. Dokonalý Derek Wenner...

Zhluboka vydechla a pořádně si lokla kafe. Všechny tyhle myšlenky zase zahnala. Nikdy nebyla chladnokrevný pomstychtivý typ a nehodlala s tím začínat. Ani kvůli němu.

Beky dorazila do práce ve špatné náladě. Málokdo by si toho nevšiml. Razila si cestu zdivočelou redakcí a ostatní raději sami uhýbali z cesty.

Ne všichni ale měli dost rozumu. Někteří jedinci už byli tak zdomácnělí, že postrádali základní přirozené pudy, především pud sebezáchovy.

„Koukám, že nastaly potíže v ráji, co?“ naklonil se nad její stůl ledabyle Ted.

Mrazivě k němu vzhlédla.

Poťouchle se na ni uculil. Zřejmě doufal v nějaké podrobnosti.

Beky si opřela lokty o stůl a naklonila se k němu blíž.

„Ještě cekni a poznáš i potíže v pekle,“ zavrčela ledově.

Tedovy zmizel úšklebek z obličeje.

„Šéf s tebou chce mluvit,“ hlesl přiškrceně a spěšně zamířil pryč.

Rozvalila se pohodlně do křesla a upřela na šéfa vyčkávavý pohled.

„Doufám, že pro mě máš něco velkýho.“

Zhodnotil její náladu jediným pohledem a byl rád, že ji nezklame. S touhle její náladou nebrala ohledy a zůstávala za ní pěkná spoušť.

„Marney,“ hodil jí kost jako hladovému buldokovi.

Chytila se okamžitě. Předklonila se a přela si lokty o stehna.

„Vím o něm. Měl zprostředkovávat komunikaci s kapitánem čtrnáctýho okresku a tamníma grázlíkama. Když na to měli, tak jim Marney domlouval kauce, propuštění a občas nějaký to ztracení důkazů. Ten jeho proces už má ale někdo jinej.“

Podezíravě přimhouřila oči. Šéf takhle nepřehrával případy mezi svýma lidma. Kdo ho dostal, ten ho měl až do konce.

„Jo, to má, ale nemá na to koule. Marney se z toho vyzul. Nemají proti němu nic.“

„A ty chceš, abych něco vyšťourala,“ obvinila ho a neodpustila si líbezný úsměv. „Já na to koule mám?“

„Ty největší, zlato,“ zapředl. Viděl to její zablýsknutí v očích. Jeho oblíbený buldoček chytil stopu a jen tak ji nepustí. Skoro mu začínalo být Marneye líto. Skoro.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 17. kapitola: