Some Place, Other Century 2. díl (1. pohled) • OurStories.cz ~ naše povídky

Dnes jsme se konečně se sestřenkou sešly a daly jsme dohromady 2. díl této povídky. Začíná to být velice zajímavé, protože Anne-Mary a Becca jsou konečně pohromadě. A co to způsobí? Rozhodně nic dobrého, minimálně rozbořené patro domu. Ostatně přesvědčte se sami.

05.01.2010 (17:00) • BlackAngel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 703×

„Do háje, kdo tu otravuje v tuhle hodinu? Nenávidím příbuzné!“ pomyslím si, když mě někdo vyruší z napínavé četby.
Měla jsem v plánu začít poslouchat, ale slyšela jsem jenom chrápání z vedlejšího pokoje.
Z ničeho nic jsem ucítila pach, ale ne žádný pach parfému, tenhle je charakteristický pro naši rasu.
„Upír?“ pomyslím si.
„Co tu ta blonďatá upíří pizda dělá?“ zařvu ze schodů a seskočím dolů do haly.
„Stephanie!“ zařveme společně, ale po malé brunetce nebylo ani stopy, stála jsem tam tváří v tvář zločinné sestřenici a vzájemně jsme se probodávali pohledem.
„Co tady děláš?“ štěknu na ni dosti nepříjemným tónem.
„Co tady dělám? Co tady chceš ty?! Tohle je můj dům.“ Vříská tím jejím upištěným hláskem a prudce se ke mně otočí.
„Jak tvůj? Náš! Nechali jsme ho postavit obě! Společně, pamatuješ?“
„Kdy to bylo?“ pronese velice ironicky.
„Když jsi mě vykopla z toho slunného pokoje!“ dokončí myšlenku.
„Na co by ti byl slunej pokoj? Ještě bys mi měla poděkovat! A navíc tys mě vyfoukla tu obrovskou koupelnu!“ naštvu se a myslím, že jsem zbudily půlku toho malýho městečka.
„Na co by mi byl slunej pokoj?! Na nic! Ale ta velká postel by mi k něčemu byla! Je nejpohodlnější v baráku a mě už je 344. Mám už starý kosti!“ už na mě přímo vrčí, zvuk podobný kočičímu předení.
„IKEA je tady za rožkem, tam mají postelí, že by z toho jeden zblbnul!“ vycením na ni zuby.
„Jenže ty postele nejsou z 15. Století! Todle je starožitnost!“ zatváří se nebezpečně, ten pohled by vraždil, ale myslím, že spíš než oči by radši vraždili ty její zuby, které má vyceněné.
„Fajn, chceš bitku? Bitka kvůli posteli a koupelně! To by se mělo zapsat do kroniky, hádali se někdy nějací upíři skrz takhle běžné věci?“ všimnu si dýky, která leží na konferenčním stolku u dveří, okamžitě ji chytnu a mrštím ji přímo do břicha té blonďaté nádheře. Ani ji to nezpomalilo, asi je dobře napapaná.
„Špatná rána, puso! Aspoň se o nás bude jednou učit jako o marnivých upírkách v dějáku!“ skočí po mě, jediný co vidím, jsou ty její peroxidový pačesy.
„Slez ze mě, ty peroxidko!“ nadávám a kousnu ji přímo do její ruky.
„Jau! Ty jedna slepice! Okamžitě vytáhni ten tvůj zobák z mojí ruky!“ vřeští a zakousne se mi do ramene.
„Aaaaaaaaaa… Co to tu děláte? Stephanie, pojď sem! Oni se zabijou. Dělej!“ řve Peter a za ním běží celá udýchaná jeho milá ženuška.
„Co to tu vyvádíte? Víte, jak ten koberec bude vypadat? To si vyčistíte!“ začne vřískat. Peter na ni nechápavě kouká.
„Dobře. Chceš velkou koupelnu?! Máš ji mít!“ vytrhne se z mého sevření, vyskočila do patra a zapřela se o zeď, která okamžitě spadla a výsledkem byla jedna velká koupelna.
„Spokojená?“
„Fajn. Chceš slunnej pokoj? Máš ho mít!“ zapřela jsem se o zeď, která odděluje naše pokoje a porožínala jsem světla.
„Sluníčko svítí!“ pronesu ironicky.
„No to jsi toho dokázala! A co soukromí, ty slípko jedna?“
„Na co potřebuje peroxidní upírka soukromí? Můžem dávat trojky!“ vycením na ni zuby.
„Kolikrát ti mám říkat, že to není peroxid?! Mám to tak od narození! A co ty? Kolik barvy potřebuješ na ty tvoje cáry vlasů? A co barevné čočky? Ty taky něco stojí!“
„Já jsem přirozená!“ zvýším hlas.
„Přirozená? Tak leda v posteli s nějakým ubožákem, kterého potom stejně zabiješ!“
„Já... To je moje věc s kým spím a co s ním pak udělám!“ Mrsknu po ní velký kus spadlé zdi. Nějak jsem se přepočítala, peroxidka uhla a ten kus zdi prorazil okno z 15. Století.
„Vidíš, co děláš! Ničíš tenhle dům! Jsi spokojená? Máš z toho radost?!“ začala hysterčin nejhorším možným způsobem, protože se dokonce rozpadla ještě poslední zeď, která jediná zůstala.
„Ty… Já tě zabiju! To byla pracovna! Ničíš to tu! Jestli se něco stane tomu stolu, přísahám, že tě zabiju, je to nejstarší věc v domě!“ vrhnu se na ni a lampou ji mrsknu po hlavě.
„Drahoušku, můžeš mi nějak vysvětlit, co se tu děje a proč ještě nejsou mrtvé?“ nechápe Peter
„Myslíš tenhle stůl?!“ chytne zlatou rukojeť šuplíku a mrští ji přes celou pracovnu.
„Tak tos posrala!“ začnu hulákat a mizím mým přirozeným krokem v jejím pokoji.
„No, ony už vlastně mrtvé jsou, pojď, vysvětlím ti to někde jinde, tady to bude nebezpečné“ odvede svého manžela dolů do kuchyně.
„Ani tam nelez!“ upozorní mě sestřenka.
„Ty máš hodně ráda tuhle postel co?!“ podívám se na postel, která zaujímá téměř polovinu její ho pokoje. Chytnu jednu nohu, na které tohle královské dvojlůžko stojí a mrštím ji silou z okna. Další okno rozbitý. Stojí tam s otevřenou pusou a zírá na mě, jakoby mě viděla poprvé v životě.
„Spokojená? Jestli ano, tak zmiz z mého pokoje! Dostala jsem hlad…“ při tomhle už jsem přestala dávat pozor a rozhlédla se po pokoji.
„Jak mám odejít z tvého pokoje, když je teď i můj?“ nechápu.
Ona mi normálně zdrhla. Běžím za ní a chytnu ji pod krkem.
„Na něco jsem se ptala!“ podívám se na ni opravdu zlostně.
„A já řekla, že mám hlad!“ naléhá. „Takže mě nenuť, abych si z tebe udělala svačinku!“
„Ale, ale, tady je někdo nevrlej! Jedinej kdo by si udělal svačinku jsem já, momentálně mám víc síly jak ty, nevyplýtvala jsem ji na zničení domu!“ zasyčím a zatlačím jí rukou na krk.
„To mě celkem nezajímá!“ zatne mi drápy do krku takovou silou, že se z něj linou potůčky krve.
„Ty mrcho!“ kousnu ji do krku a začnu se přiživovat na její hnusné krvi.
„Nech mě!“ sjede mi drápama až k rameni.
Já se ovšem ani nehnu, jenom jsi ji k sobě přitisknu ještě víc a saju její krev. Asi se to koťátku moc nelíbí, protože do mě praští takovou silou, že mi zůstane kus její kůže mezi zuby.
„Ty masožravko! To je moje kůže!“ uzdraví si rány a zlostně se na mě podívá.
„Jejda, promiň, já nechtěla!“ zatvářím se jako pravý andílek.
„Dej pokoj ty mě a já si tě nebudu všímat, slepice stejně patří do kurníku!“ uráží mě.
„Blonďatý pizdy jako seš ty nedělají celé dny nic jiného než, že si pilujou ty svoje drápky a sedí před zrcadlem!“ naseru se.
„Když jsme u toho… Nevidíš tady někde zrcadlo?“ prohlíží si les a vypadá u toho přesně jako představitelka Pravé Blondýnky.
„Tobě už ani to zrcadlo nepomůže, nepřemýšlela jsi někdy nad plastikou? Třeba by ti jako bonus voperovali i mozek! Konečně bys tam neměla jenom piliny odstínu platinově blond!“ vypěním tak, že moje oči změní barvu z modré na černou.
„Chvíli jsem to zvažovala, ale potom jsem si uvědomila, že bych tě znevýhodnila!“
„Teď seš v nevýhodě ty… Blonďatá a hladová…“ pronesu soucitně
„Víš blondýnky nejsou nikdy v nevýhodě. Za to černovlásky nestojí za nic!“
„Nemíním se s tebou hádat o barvě vlasů, jdi se radši napapat, potkáme se doma… V našem společném pokoji. Budu se těšit, papa“ pošlu jí vzdušnou pusinku a mizím z lesa.
Z venku si pořádně prohlédnu dům, kromě rozbitých oken to vypadá celkem OK, ale přece jenom malá rekonstrukce by se hodila. Pomyslím si a mizím ve svojí obrovské posteli, kvůli které začla hádka mezi námi.