OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sněhurka a Lovec - 1. kapitola

01.10.2012 (13:00) • Lenis • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 568×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

"Dokázali jsme to!" radovali se královi bojovníci po bitvě s Temnou armádou. Většina z nich vypadala vyčerpaně a extrémně unaveně, přesto oslavovali triumfální vítězství nad nepřítelem. Jediný král seděl v koutě malého stanu, který byl postaven pár hodin po bitvě, aby si všichni mohli trochu odpočinout.

No, vlastně slovo: "všichni,"  je tak trochu relativní pojem, když se uváží kolik mužů doopravdy přežilo. Bylo jich tak málo, že by se dali spočítat na prstech jednoho jediného člověka. Právě z tohodle a mnoha dalších důvodů neměl král na oslavu ani pomyšlení.

Nenápadně se zvedl ze svého místa v koutě a šel se vydat na průzkum. Zastavil se u nejbližšího stromu, kde byli přivázání jejich koně. Rodrick vůbec nepřemýšlel, že by si někdy vybral jiného, nežli Apolla.

Apollo byl statný grošák, kterého mu kdysi daroval velmi dobrý přítel při jeho smrti v bitvě u Krymského jezera. Jedna z mála bitev, kde královské vojsko prohrálo, a proto museli Rodrick i těch pár, co zbývalo prchat, jako nějací zbabělci z boje. Avšak Rodrick to nebral jako znak slabošství utéct, když se nedá vyhrát. Jen si zvolil tu těžší cestu - žít dál. Občas, když se v noci probouzel ze své noční můry vzpomínal, o kolik by bylo vše jednodušší, kdyby tenkrát prostě bojoval dál a umřel, jako většina ostatních.

Král se při vzpomínce mírně zamračil a rychlým vyhoupnutím se ocitl na hřbetě Apolla. Tryskem se spolu vydali do nedalekého lesíku, který je podle pověstí zakletý strašným netvorem. Král na tyhle povídačky odjakživa nevěřil, pro něj to byli jen babské báchorky, co říkají matky svým dětem, když nechcou, aby se toulaly po večerech v lese. Uplynula minuta jízdy a jeho kůň už se začal nervozně ošívat a odmítal se hnout dál z místa. Tohle mu rozhodně nebylo podobné.

Rodrick rozhodně neměl náladu na tvrdohlavost svého koně, ale nic jiného než uklidňování mu asi nezbývalo. Sesedl z Apolla a jemně jej pohladil po lysince.

"Hledala jsem vás, můj pane," vyrušil oba dva líbezný hlásek přicházející od stromu, za kterým se osoba nejspíš schovávala celou dobu.

Král chtěl něco namítnout, ale při pohledu na ni zcela oněměl úžasem. Její krásné blonďaté vlasy sahající až po pás, její lehce načervenalé tváře, či naprosto průzračně modré oči... Byla překrásná, přesto však zdálo se na ní býti něco zvláštního. Králův kůň značně zneklidněl v její přitomnosti, jen bohužel samotný král si toho naprosto nevšímal.

"Kdepak se tu berete? Smím-li se zeptat," otázal se zdvořile.

"Pocházím z dalekého kraje, který pravděpodobně nebudete znáti. Je to už dlouho, co byl zničen obrovským požárem, který jen dokončil dílo spropadených Ternaků... Jak já je nenáviděla."

Rodrick se nepřestával usmívat a kývat hlavou, ikdyž ve skutečnosti neměl nejmenší potuchy, o čem to tu hovoří.

"Pokud si dobře vzpomínám, má paní, Ternakové vymřeli před více než 250 lety... Nejspíše jste si je spletla s některým jiným rodem barbarů," podotkl tonem, který jasně naznačoval, že má pravdu, avšak nechce vytknout této dámě její slova.

Ta se jen lehce ušklíbla a udělala pár lehounkých krůčků směrem ke králi. Apollo se okamžitě vyškubl z pánových rukou a dal se na úprk. Nedbal ani na Rodrickovo volání, pud sebezáchovy mu přikazoval okamžitě se vytratit daleko od téhle ženy, protože  pach temnoty z ní byl cítit snad na každém kroku. Všechna zvířata z lesa to věděla, tak proč né král?

"Sakra! Fakt dokonalý! Už jsem ztratil i svého koně," nadával si v duchu Rodrick a přitom stále pátral očima po zvířecí siluetě. Pohyboval se v lese tiše, a ikdyž věděl, že Apollo může být o několik kilometrů dál, nechtěl to vzdát tak lehce. Ravenna, jak se z krátkého vyprávění jejího životního příběhu dozvěděl, za ním celou dobu chodila jako stín a vypadala jako kdyby snad na něco čekala, nějaký signál...

 ***

Mezitím Sněhurka na zámku neklidně přešlapovala a zdráhavě se koukala do zrcadla.

"To přece vůbec není můj styl," zlobila se na komornou, která ji oblékla do bledě růžových šatů s volánky na rukávech, "Co říkáš na to, že dáš tyhle šaty někam, vlastně kamkoli, a mě podáš mé obvyklé oblečení?" zkusila Sněhurka  první přesvědčovací metodu.

"Oh, ne. Vžádném případě... Dnes je ti 17 let a musíš vypadat kouzelně, což znamená, že tyhle dokonalé šaty ze sebe rozhodně nesundáš." nesmlouvavě zavrtěla hlavou komorná.

"Co se ti na mém každodenním oblečením vlastně nelíbí?"

"Nech mě přemýšlet... Všechno...! A prosím, nekažte mi tento nádherný den skutečností, že se převléknete do toho chlapeckého oblečení, které jste si určitě vyškemrala u Williama. Chudák chlapec..."

"Ale noták! William je můj přítel a jestli vás to uklidní, o jeho oblečení jsem se ho nikdy neprosila. A jestli budete tak laskava můžete při svém odchodu zavříti dveře?"

Komorná s nasupeným výrazem opustila komnaty a nechala Sněhurku, aby se mohla konečně zasmát. Normálně neodmlouvala nikomu, ale řekla si, že když tu není otec, tak malinký vtípek na adresu té nejprotivější babizny z celého zámku asi neuškodí. Ještě jednou se zkontrolovala v zrcadle a doufala, že otec přijede včas na její narozeninovou večeři. Hrozně se o něj bála! Sice ráno přiletěl nějaký pták s poštou od krále, že je živý, zdravý a vrací se domů, ale nikdy si nebyla jistá, co se může stát.

Co nejpotišeji sešla schody a vydala se do kuchyně, kde na ni už jistě čekal William.

"Pání... Sluší vám to princezno," okomentovala Sněhurku s úsměvem kuchařka.

"Děkuji moc," odvětila. Když to říká i Sally, tak na tom bude asi něco pravdy...

"Áno, moc vám to sluší princezničko," zasmál se William a předvedl komickou úklonu s jeho typickým šklebem na tváři. Rád si z ní dělal srandu, ikdyž věděl, že mnohdy mu to oplácí stejnou mincí.

Sněhurka se na něj jen zašklebila a pokračovala v nenucené konverzaci:" Neví se, kdy přesněji dnes přijede otec ? A přije, že ano?" hodila štěněcí pohled směrem k Sally, která se jen jemně pousmála a dále vařila nějaký zajímavý pokrm na oslavu.

Rozhovor narušilo hlasité troubení stráží, kteří potrubováním známé melodie dávali najevo, že král už je u hradeb. "Áno!" zvolala si Sněhurka a upalovala rychle ven, aby mohla přivítat otce. Jenže hned na první pohled jí něco nehrálo... Nejenže přijela zpátky jen hrstka vojáků, ale dokonce s nimi jela i nějaká dívka. Musela teda uznat, že byla překrásná, avšak k velkému zděšení zjistila, že se sem vydává přímo v doprovodu krále. Celou dobu, co je Sněhurka pozorovala ta žena ani o kousíček neulevila svému křečovitému úsměvu. A kde je vůbec Apollo?

 Jen s vypětím všech sil Rodrick klimbal hlavou tam a zpátky a celou dobu se usilově snažil odolat nátlaku, kterým Ravenna jaksi manipuluje s jeho myslí. Naprosto to nechápal... Byl v lese, hledal Apolla a povídal si s ní a najednou se mu ona podívala do očí a mumlala nějaká slova, co zněla strašně staře a hloupě. A teď tu sedí na koni, jede do svého království a nikomu se nezdá divné, jakto že si sebou přivedl nějakou ženu, co mu mimochodem ovládla mysl.

Jakto, že nikdo neví, jak moc mu chybí jeho královna, Sněhurčina maminka...

To je ono! Sněhurka na něm určitě pozná, že není v pořádku a vyžene tu svini ven... Musí!

Autor: Lenis, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sněhurka a Lovec - 1. kapitola: