OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 2. kapitola

12.03.2010 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2770×

2. Bílá paní po soudečku rumu

Celou noc jsem se vztekle převalovala a nemohla usnout. Stále jsem si říkala, že je to přece hovadina. Nemůžu mu přece s TÍM pomáhat. Ani mě nehne! Nedonutí mě!

V téhle fázi jsem většinou začala bezmocně řvát na celý pokoj. Bylo mi totiž jasný, že táta nikdy do větru nemluví, co řekne tak platí. Nevím jak to dělá, ale vždycky to tak je. Popadla jsem dalšího plyšáka a zuřivě s ním mrskla o protější zeď. Moc to ale nepomohlo. Zahleděla jsme se na už hezkou hromádku bezmocného plyše a cupaniny, která se pod tou zdí už stačila vytvořit. S heknutím jsem sebou flákla zpátky do postele.

Ještě štěstí, že jsem bydlela sama. Občas jsem sice mívala svý stavy, ale tohle už bylo i na mě trochu moc. No, když ale uvážím situaci. Možná ve srovnání s dalšími mými prapodivnostmi by se nad tím ani nepozastavili. Stárla jsem pomalu a tím myslím opravdu hodně pomalu. Navíc jsem se neuvěřitelně dobře hojila. Což vlastně tak trochu vyvažovalo mé nežádané sebevražedné sklony.

No jo, nějaké výhody díky taťkovi jsem měla, ale ne zas tak velký, aby mě to přesvědčilo začít mu pomáhat. Tedy alespoň ne s tímhle. Taky by se občas mohl začít chovat normálně. Nutit mě vynášet koš, pobíhat kolem domu se sekačkou, jo jo, to bych brala, ale... Já za žádnýma chcíplotinama s kosou běhat nebudu!

Další růžový králíček se vydal na strastiplný let směrem zeď.

Kdyby však mohl, vytřeštil by ta svá plastová očička, až by mu zůstala viset na nitkách. Proletěl něčím, co tam ještě před okamžikem nebylo.

"Je čas," zazněl pokojem známý hlas. Být stařenka nad hrobem, tak se tím táta zároveň postará o svůj kšeft. Naštěstí, já už byla na tyhle jeho "návštěvy" zvyklá a infarkt se mi bohužel velkým obloukem vyhnul. Škoda, třeba by to byla docela dobrá výmluva.

"Ne," hekla jsem aniž bych k němu třebas jen zvedla hlavu. Umanutě jsem zůstala ležet na rozházené posteli s rozhozenýma rukama. Podmračeně jsem zírala do stropu s nakreslenýma hvězdičkama. Náhle se mi však v zorném úhlu objevila jeho tvář. Ani jsem neslyšela jeho kroky, takže jsem mu překvapeně zafuněla do obličeje, až mu těch pár vlasů co na hlavě měl zavlálo.

"No," upřel na mě pohled, "já se většinou v tomto nemýlím."

Chtěla jsme mu něco odseknout, ale v tom jsem ucítila jeho studené prsty kolem mého zápěstí. Všechno se mi na moment rozostřilo. Trvalo to jen kratičkou chviličku, ale já úplně cítila, jako by si to ten infarkt přece jen rozmyslel.

Prudce jsem se nadechla. Fuj! To byl hnusný pocit. Počkat! Něco tady nehrálo. Bylo mi nějak divně. Vrhla jsme pohled na tátu a ten jen stál kus od mý postele a koukal na mě, jako by na něco čekal. Tohle se mi nelíbilo. Konečně jsem z ní tedy vylezla.

"Co jsi provedl?!" Jasně jsem věděla, že je něco jinak a že on v tom má ty svý dlouhý kostnatý prsty, ale stále jsem nemohla přijít na to co. Obviňujíce jsem na něj namířila prst. Mou pozornost však upoutal pohyb kousek ode mě.

Hned jsem tím směrem mrskla pohledem. Mozek už mi vážně musel začít stávkovat, bylo to jen zrcadlo. Povzdech úlevy se mi však v mžiku zasekl v krku. Nevěřícně jsem k tomu zrcadlu přistoupila. Sledovala jsme své dlouhé hnědé vlasy, menší nos a zvláštní fialkové oči. To vše bylo tak jak mělo, jen tak nějak průhledné...

Pokojem se ozvalo příšerné zavřeštění, až i to bonzácký zrcadlo mělo namále. Už mi bylo jasný, proč raději poodešel tak daleko.

"Ty... ty..." prskala jsem vztekle jako pravá fúrie. "Cos mi to udělal!"

"Duše můžeš uchopit pouze jako duše," odpověděl hned.

"Na tohle..." zavřela jsem oči, abych se trochu uklidnila. To jsem ale dělat neměla.

Před očima se mi okamžitě cosi objevilo. Bylo to velký, chlupatý a já zavřeštěla a uskočila vzad.

No naneštěstí tam byla právě ta zeď se zrcadlem - proletěla jsem skrz oboje. To mi na náladě taky moc nepřidalo. S heknutím jsem dopadla přímo na prkenici ve vedlejším pokoji a můj řev okamžitě ustal. Jako když utne. Vystřídal ho prostě šok.

S otevřenou pusou jsem hleděla na své bosé nohy. Střídavě jsem ohýbala a propínala kotník. Pokrčit - natáhnout, pokrčit - natáhnout... Viděla jsem si prsty - byly ve zdi, viděla jsem si prsty - byly ve zdi...

Ani jsem si netroufala odhadovat, jak dlouho bych tento opravdu nezvyklý jev zkoumala, nebýt jedný proradný hlavy, která se vynořila přímo ze zdi nad mým zajímavým pokusem. S otevřenou pusou a výrazem IQ vánoční kapr (čili na ránu z milosti) jsem se na něj podívala. Evidentně byl trochu vyveden z konceptu.

"Ehmmm," roztržitě si odkašlal, "měli bychom už jít."

Nebyl zvyklý na emoce. Na některé si u mě už stačil zvyknout, ale tahle pro něj byla nová a evidentně si nebyl jist, co přesně může znamenat - pro něj.

Naposledy jsem se podívala na své prstíky, které byly zanořené do zdi a konečně se zvedla. Tátova hlava opět zmizela a já se s pažemi před sebou vydala skrz, zpět do mého pokoje. Se svým stále šokovaným výrazem a pohyby a la bílá paní po soudečku rumu, jsem se provrávorala zdí.

Táta tam už netrpělivě postával. Vztáhl ke mě ruku a já se k němu vydala. S upřeným zkoumavým pohledem mě uchopil opět za zápěstí a já s posledním pohledem okolo sebe opět zahlédla zrcadlo. Jediné na co jsem se však ve svém momentálním stavu zvetila bylo, že jsem konečně alespoň přiklapla spodní čelist k té horní.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 2. kapitola: