OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 14. kapitola

01.03.2011 (17:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2272×

14.

Temnými tmavými chodbami se plížil stín. Opatrně a tiše našlapoval, aby nevzbudil ty, kteří spali v pokojích. Poslední úsek překonal nedočkavým poklusem, až vzduchem poletovaly tkaničky z rozvázané boty.

Už jen pár krůčků...

Pomalu otevřel dveře jednoho z pokojů, aby ani nevrzly a hned je zase zavřel. Nenápadný stín se ocitl ve tmě pokoje. Okna byla zabarikádovaná a tak nešlo vidět ani na krok. Jediné co šlo ještě částečně rozeznat, byl obrys bedny uprostřed pokoje. Byla podlouhlá a nízká. Jen podložená několika prkny, aby neležela na holé zemi.

Ještě pár kroků zbývalo k cíli...

Tichem se náhle rozlehlo tiché zapraskání látky, jak se tkanička prudce napnula a pak žuchnutí.

„Kurva!“

Nejraději bych si nafackovala. Flákla jsem sebou těsně vedle rakve a i zuřivé mávání rukama mi bylo na prd, rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká. Ještě jsem ležela, když se ozvalo zaskřípání dřeva a něco se pohnulo. Zvedla jsem jen hlavu a pokusila se vyloudit ten nejzářivější úsměv jaký jsem svedla – což nebylo zase tak těžké.

„Ahoj Gregory,“ zašeptala jsem do jeho vyděšeného výrazu.

Jen tam seděl, ani se nehnul a jednou rukou ještě svíral víko rakve, aby netřísklo o podlahu. Vydržela bych na něj koukat hodiny. Teda já ano, ale můj krk už začínal protestovat. Začala jsem se tedy škrábat alespoň do sedu. Ten mi tak nějak připadal vhodnější než placák na mokré podlaze.

„Hezký pyžamo,“ uculila jsem se.

To mu konečně vrátilo řeč.

„Co tu děláš?!“ Skoro zapištěl.

„No...“ protáhla jsem. „Mám sice trochu zpoždění, ale myslela jsem, že mě rád uvidíš,“ ohradila jsem se dotčeně.

„Zpoždění je deset minut nebo hodina, ale ne dva dny.“

A člověk by si myslel, že při tom jak dlouho už existuje, tak už mu na té chvilce nesejde. Puritán jeden!

„Vždyť jsem ti vyřídila, že nemůžu,“ hájila jsem se.

Zamračil se, položil víko a ruce si založil na hrudi. Můj pohled ale sklouzl níž. Jak tam tak seděl, tak se mu vyhrnul okraj pyžama. Měl hezký nohy. Takový svalnatý a chlupatý...

Sledoval směr mýho zbožnýho pohledu a pokojem se rozlehlo odkašlání.

Odkdy upíři trpí nachlazením?

„Mohla by ses laskavě na chvíli otočit?“ zavrčel.

„Proč?“ nebylo mi jasný.

„Protože mi není příjemný tu sedět takhle. Docela rád bych se oblíkl.“

S nevolí jsem se tedy odvrátila a zakryla si oči. K uším se mi doneslo zapraskání dřeva a šustění, jak se drápal ze své „postýlky“ a pleskot holých nohou o podlahu.

To se ví, že nejsem tak blbá, abych se vážně nekoukala. Roztáhla jsem prsty a pohledem jsem v šeru vyhledala jeho postavu. Cupital rychle ke skříni, která stála v tmavém koutě pokoje. Jeho bělostná košile však doslova zářila v té tmě. Měl ji až ke kolenům a okolo dlouhých rukávů měl pár kanýrů.

Skoro jsem se začala dusit, když jsem zadržovala smích. Ten mě ale opustil přesně v tom okamžiku, kdy ten zastaralý neforemný hadr opustil svého majitele a skončil přehozený přes dveře skříně. Moc jsem toho v té tmě neviděla, ale i to málo mě donutilo skoro slintat.

Dostalo se mi více informací, než na kolik jsem v tu chvíli byla připravena: že nosí naprosto otřesnou noční košili, má bezkonkurenčně krásnej zadek a především, že nenosí spodní prádlo.

Když si zastrčil lem košile do kalhot a oblékl si kabát, prudce jsem se zase stočila od něj. Tma okolo mi najednou začala připadat jako hodně dobrý nápad. Úplně jsem cítila, jak mám rozpálené tváře a ucintanou ruku jsem si nenápadně otřela o kalhoty.

„Co tu vlastně děláš přes den?“ ozval se za mnou. Vzhlédla jsem k němu s naprosto nevinným pohledem. Chvíli mi to trvalo, než jsem znovu obnovila spojení mozku s hlasivkama. Mezi tím zvedl víko a zavřel svoji rakev. Sedl si na ni, jako by to bylo naprosto běžné vybavení pokoje.

Vyškrábala jsem se na nohy a přešla k němu.

„Nudila jsem se,“ zalhala jsem a sedla si na druhý konec. Položila jsem ruku na dřevo. Byl to divný pocit, sedět na rakvi, která byla vlastně jeho hrobem i postelí zároveň. „A taky se mi stýskalo,“ dopověděla jsem už podle pravdy.

Na tváři se mu objevil úsměv.

„Mě taky.“

Měla jsem chuť si poposednout blíž. Vlastně co nejblíže by to vůbec šlo, ale přesto jsem se nedokázala hnout ani o píď.

„Co to vlastně bylo za kluka?“ zeptal se.

„Trevor, spolubydlící,“ zamumlala jsem.

„Ty s ním bydlíš?!“

Zdálo se mi to, ten v jeho hlase zazníval nesouhlas?

„Uhm, v takovým starším domku. Trevor tam bydlí už docela dlouho a zadělal mu na docela slušnou pověst, takže tam máme klid.“

„Aha.“

Teď už se doslova mračil.

„Co je?“ nechápala jsem.

„Nelíbí se mi.“

„Trevor je fajn, trochu otravnej a vlezlej, ale jinak je bezva,“ bránila jsem ho.

V pokoji zavládlo napnuté ticho. Gregory se mračil a já nervózně začala komíhat nohama podél rakve. Dřevěné víko pode mnou tiše vrzalo. Docela by mě zajímalo, jestli je tohle jeho původní, nebo si někde (raději ani nechci vědět kde) obstaral novou. Třeba si přes den, když nemá co děla z nudy leští svou rakev a s láskou ji pečlivě každé jaro impregnuje...

Tok mých myšlenek přerušil až zvuk hodin. Začaly hlasitě odbíjet, až jsem poskočila pár centimetrů.

„To je kvůli stmívání,“ zabručel Gregory, aniž by se po hodinách ohlédl.

„Takže už můžeš ven?“

„Jo.“

V ten moment už nebylo nic co by mě tam mohlo zadržet. Jak neřízená střela jsem vyrazila ke dveřím. Zastavila jsem se až těsně u nich. Ohlédla jsem se po Gregorym. Tomu se při pohledu na mě konečně na tváři zase objevil úsměv.

„Ty to tu hodně nesnášíš co?“ zeptal se docela zbytečně. Ani jsem se neobtěžovala s odpovědí. „Tak proč sem chodíš?“

Zahleděla jsem se mu do očí.

„Zkus hádat.“

Opětoval mi upřený pohled, až mě polilo horko. Raději jsem proběhla dveřmi, než uvidí můj rudý obličej.

Prošli jsme domem i zahradou. Povídali jsme si jako vždycky, ale tentokrát v jeho výrazu bylo něco dalšího. Nebyl tak uvolněný, jako by stále nad něčím přemýšlel, co mu nešlo z hlavy. Přesto se snažil na sobě nedat nic znát. Jak se ale blížilo svítání, tak se mu to dařilo stále míň a míň.

Vraceli jsme se zase zpátky. Ztichl a hleděl před sebe. Přesto jsem měla pocit, jako by chtěl něco říct. Neměla jsem ale tušení o co jde. Trochu mě to děsilo. Mlčky jsme došli až do zahrady a zůstali stát u zadních dveří.

Díval se na mě a několikrát cukl bradou, jako by už něco chtěl, ale vždy si to rozmyslel.

„Tak já už půjdu, takže zítra?“ Raději jsem se zeptala. Netušila jsem co se s ním děje.

„Violet?“ zarazil mě.

„Ano?“

„Nevracej se tam, zůstaň tady.“ Vychrlil to ze sebe najednou, jako by se protrhla hráz. Zůstala jsem na něj zírat. Povedlo se mu něco, za co by můj táta dal skoro cokoliv. Připravil mě o řeč. Němě jsem otevřela pusu, ale nevyšla mi z ní ani hláska. Vyděšeně jsem se podívala na starý dům, u kterého jsem stáli a bylo v něm snad na tucet dalších upírů.

„Nemyslím přímo tady,“ došlo mu. „Třeba jen někde v okolí.“

„P... Proč?“ zaskřípal mi tiše hlas.

Přejel si dlaní po vlasech na temeni.

„Nelíbí se mi, že se zase vracíš k Trevorovi.“ Rozhodil bezmocně rukama, jako by si s tím nevěděl rady. Nebo možná proto, že slunce už vycházelo a on musel dovnitř.

„Ale on... Je to jen kamarád,“ hlesla jsem.

„Možná že jo, ale může něco co já ne.“ Trhla jsem sebou, když ke mně natáhl ruku. Jako by se pokusil vzít moji tvář do dlaně. Pohladit mě. Nemohl ale nic cítit. „Může se tě dotknout. Je jako ty.“

Nevěděla jsem co na to říct. Tohle bylo to, na co celou noc myslel.

„Zůstaň.“

Měla jsem chuť brečet.

„Já... já nemůžu.“ Hlas jsem měla přiškrcený, jak se mi dral skrz ten knedlík v krku. Zavrtěla jsem hlavou a moje tvář prošla jeho dlaní. Svěsil ji. Ještě pár vteřin na mě hleděl, než se otočil a vešel do domu.

Stála jsem tam a hleděla na zavřené dveře. Do zad se mi začalo opírat ranní slunce. Hřálo, ale procházelo skrz mě. Netvořila jsem ani stín.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 14. kapitola: