OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 12. kapitola

29.01.2011 (11:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2219×

„Co zas?!“ skříkla jsem po něm. Teď jsem na jeho vtípky neměla opravdu náladu.

Jenže on jen otevíral a zavíral pusu a hleděl mi přitom kousek pod bradu. Bylo to divný. Vykročila jsem ke svému pokoji k zrcadlu. Jestli tam mám jen šmouhu, tak ho už vážně přetrhnu.

Když jsem však došla před zrcadlo, čelist mi poklesla a naprosto věrně jsem napodobila Trevora. Němě jsem otevírala pusu a nevěřícně zírala na svůj obraz. Když můj němý šok konečně polevil a já bylo schopna konečně nějak reagovat, rozezněl se celým domem můj šílený řev.

Na krku jsem neměla žádnou šmouhu. Mé tělo bylo stále v nehmotné formě a hlava mi poletovala jaksi ve vzduchu. Levitovala si kus nad mým hrudníkem a mezi nimi bylo naprosto prázdno. Zmizel mi krk!

12. Jak dlouho ti to... no víš to...

Starým domem se ozývaly rytmické údery. Trevor nerozhodně stál opodál a pozoroval mě, jak buším hlavou do dřevěného obložení zdi ve svém pokoji. Koutkem oka jsem už párkrát zahlídla, jak sebou trhl, otevřel váhavě pusu, ale vždy se zase ovládl a zůstal v bezpečné vzdálenosti.

Možná se bál, aby mou hlavu vystřídala ta jeho a to ještě v větším rozmachem. Jenže na to jsem neměla ani pomyšlení. Dneska jsem měla rande s Gregorym.

„Do prkýnka dubovýho,“ zakňourala jsem bezmocně. Takhle jsem přece nemohla jít. Duchové jsou sice nehmotný, ale rozhodně se nezačnou z ničeho nic ztrácet! Co ale bylo ze všeho nejhorší, tak jsem se nemohla ani proměnit zpátky. Zůstala jsem zaklíněná v tomhle čemsi-stavu a nedokázala s tím nic udělat. Krk tam prostě nebyl, takže můj prvotní nápad to prostě zamaskovat maxišálou ztroskotal v tom okamžiku, kdy se mi mezi bradou místo ovinutí okolo prázdného prostoru utáhla v suk.

„A nebude to nějaký ekzém?“ ozval se Trevor po chvíli, co už to tu se mnou nemohl evidentně vydržet.

Pravidelné údery ustaly a já se na něj pomalu otočila.

„Ne?“ zkusil to rozpačitě a raději o krok ustoupil. „Byl to jen nápad.“

Zahleděla jsem se raději před sebe. Jenže on měl vlastně pravdu, něco to muselo zapříčinit. Jenže nemocná jsem nebyla už... už... vlastně nikdy.

„Něco se muselo podělat tam v tý jeskyni,“ hlesla jsem. Jenže ať jsem přemýšlela jak jsem chtěla, a že to nebyla má oblíbená činnost, tak mě nic nenapadlo.

„A nemůže za to třeba ten trol?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, ten se mnou sice flákl, ale to už se mi stalo několikrát a nic.“ Začínala jsem být zoufalá. Takhle přeci nemůžu zůstat napořád!

„Tak dobře,“ zkonstatovala jsem si. „Do jeskyně jsem šla ještě normální.“

Trevor mi okamžitě začal nápomocně kývat.

„Přeměnila jsem se a přivolala si kosu. Byl ještě sice živej, ale za chvíli to už měl za sebou. Pak se mnou naštvaně praštil až se mi rozmlátila kosa. Teprve pak jsem ho sejmula.“

Shrnuto hezky v kostce – v který musel být někde klíč k té záhadě. Jenže kde sakra?!

„A nesekla ses tou kosou taky?“

Zaraženě jsem se podívala na Trevora. Tohle byl výjimečně docela dobrý dotaz. S pohledem na něj jsem si to celé přehrávala znovu a znovu.

„Ne,“ hlesla jsem nakonec zase bezradným hlasem. „Při tom pádu mi vyletěla z ruky a násada se rozmlátila na padrť. Ten smrad zatuchlýho dřeva si pamatuju ještě teď, jako bych ji měla snad i v pus...“

Zmlkla jsem.

„Co?!“ zakvičel Trevor, když jsem se zarazila a vypoulila na něj oči.

„Já je spolkla!“

„Cože?“

Trevor se tvářil, jako by ho mělo každou chvíli klepnout, ale to rozhodně neměla ještě na mě. Já snad rozdýchávala snad třetí infarkt.

„Třísky, jak se rozletěla ta kosa.“ Vyskočila jsem na nohy. „Když jsem vstávala, tak jsem měla v puse pachuť, jako bych ožužlávala tu zatuchlou dřevěnou násadu.“ Mumlala jsem to spíše už jen tak mimochodem. Myšlenkama jsem byla už naprosto jinde. Pohledem jsem přejela ke dveřím. Jestli budu muset jít pěšky...

„Kam chceš probůh takhle jít?!“ vyděsil se Trevor.

Odpovědi se už nedočkal.

Moje schopnost přemisťování naštěstí nijak narušená nebyla. Během okamžiku jsem se ocitla u branky tátova domu. Momentální okolnosti mě nějak oprostily od zbytečných společenských kravinek, a tak jsem dovnitř vletěla jako tajfun.

Dveře hlasitě praštily do zdi, ale se zavíráním jsem se už ani neobtěžovala. Vrazila jsem do obýváku a zahlédla tátu, jak si poklidně čte v jedné z těch svých ohmataných letitých knížkách.

Jelikož jsem byla jediná návštěva, která se sem kdy obtěžovala, nebo spíše která o to vůbec stála, věděl, že jsem to já.

Zatím co jsem zůstala šprajclá mezi futrama pevně se jích držíc, abych měla alespoň nějakou oporu, táta si dočítal odstavec, aby se mu nepřetrhla nit kde skončil. Pak ke mně teprve líně vzhlédl...

Místností se rozlehlo heknutí a táta ztratil nejen svůj dočtený odstaveček, ale i stranu. Knížka mu vyletěla leknutím z rukou a těsně minula jeho odpolední čaj.

Můj srdeční tep se pomalu začal uklidňovat. Ne že by mi k tomu dopomáhal jeho šokovaný pohled, ale spíše ta škodolibá radost, že ho konečně něco vytočilo.

„Co... co se stalo?“ Vstal a pořád koukal na tu část mého těla, kde právě nebylo k vidění vůbec nic.

„Spolkla jsem asi třísky z kosy,“ oznámila jsem mu suše.

Nahnul trochu hlavu, aby měl lepší pohled pod mojí hlavou přímo na... ohlédla jsem se... přímo na zeď na chodbě.

Odlepila jsem se od futer a došla ke křeslu.

„Mohl bys s tím konečně už něco udělat, mám ještě...“

„Ne.“

„Počkat jak ne?!“ vyjela jsem.

„Že s tím nemůžu nic udělat,“ vysvětlil mi raději celou větou. „Nevím totiž co.“

V tu chvíli jsem byla ráda, že sedím, jinak by se tak rozhodně stalo – a to bez ohledu jestli na křeslo či holou zem.

Táta o krok ustoupil, když odstín mé levitující tváře začal nabírat nepříjemně odlišný odstín než ten zbytek mého těla, který toporně seděl na křesle.

„Nejde to dostat prostě ven,“ vyhrkl nervózně. Mé plíce se začaly plnit vzduchem, cítila jsem jak se mi mocně plní hrudník v předzvěsti velmi hlasitého projevu mého momentálního rozpoložení.

„Je jen jedna možnost.“

Nikdy jsem neslyšela tátu, že by jen pípl. Teď se tak stalo. Byl téměř u zdi z obavy, že každou chvíli začnu ječet. Jeho slova mě však zadržela. Vydechla jsem a upřela na něj pohled.

„Jak dlouho ti to... no víš to...“ roztěkaně naznačil přes trupu těla odshora dolů, „trvá?“

Zírala jsem na něj a jen pomalu, velmi a velmi pomalu mi začínalo docházet o čem to mluví. Nejvíce mi to však napověděl jeho znechucený výraz.

„Nevím,“ hlesla jsem že to šlo sotva slyšet.

„No...“ ošil se táta, „tak to teď asi zjistíš.“

Místnost naplnily tři vteřiny naprostého ticha. Což bylo asi maximum co táta zvládal při tak vypjaté atmosféře.

„No a když už jsme u toho času,“ hlesl. „Obávám se, že už jsem měl někde být.“

O okamžik později už jsem místo na něj zírala na prázdnou zeď.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 12. kapitola: