OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slzy pouště - Prolog

30.04.2011 (11:00) • DaisukeHideki • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1404×

Slzy pouště – Prolog

Otec byl mrtvý, celé imperium se hroutilo. Zavládala anarchie. Dívala jsem se do tváře Menny, vraha, jak se krutě usmíval nad svým úspěchem. Nezbyl už nikdo, pro koho bych chtěla žít. A přitom mě stále tížilo u pasu několik drobných kamenů, které tohle všechno zavinily. Za dobu jejich existence za ně prolily životy tisíce lidí. Zatím poslední z těchto obětí byl Merenptah, ležící již několikátý den mrtvý u mých nohou. Svoje kopí do něj zabodl některý z bídných Nůbijců, kterému se naprostou náhodou podařilo utéct z otroctví. Snažila jsem se najít cokoliv, kohokoliv, na koho bych mohla svést jejich smrt, ale stále vážněji jsem si uvědomovala, že za to všechno můžou pouze Slzy pouště a já. Vždyť to kvůli mně o nich Merenptah věděl... Jenže ti další nevěděli. Ti byli zabiti neprávem, jejich krev zbytečně pošpinila úrodnou Nilskou oblast. To Slzy mohly za všechna ta zvěrstva, ne prudcí, přepracovaní Nůbijci ani vzbouřilí egypťané, prahnoucí po moci. Kdyby padly do chamtivých rukou Chetitů nebo Babyloňanů, byl by s námi ámen, zničili by celý svět svojí nevyučeností v tomto oboru. Jen já, Strážkyně, jsem je dokázala přesně ovládat. Každý z těchto barbarů by Slzy použil ke zničení země Kemi ještě v zárodcích, když jsme byli jen banda barbarů. Vytěžili by naše suroviny a stali se nejmocnější říší na Zemi. Každá Slza dokázala vrátit čas až o sto let, podle množství uvězněného písku.

Nebyl čas přemýšlet, musel jsem jednat co nejrychleji. Když se Nůbijec, který mě měl hlídat, nedíval, zajela jsem rukou do zlatem vyšívaného váčku u mého pasu a vyndala jednu z menších Slz. Tři roky by měly stačit... Začala jsem ji lehce třít mezi prsty. Opět uvidím Merenptaha, živého a zdravého, našeptával mi můj vnitřní hlas. Ne, podruhé již nebudu jen nečině sledovat, jak jej nějaký černoch neozbrojeného zabíjí, neuvidím, jak mi několik hodin umírá. Tři roky. V té době byl ještě Merenptah mladý, nevědomý písař a před mým otcem se ti bídní Chetité plazili v prachu. Merenptah žil ve sladké nevědomosti, o kterou jsem ho připravila. Každý kdo ví pravdu o Slzách musí jednou zemřít. A já ho nedokázala zachránit. Alespoň ne na první pokus. Ze slepeného pískovce se začala uvolňovat jednotlivá zrnka jemného, pouštního písku.

Slunce nad Kemí neúprosně žhnulo. Faraon seděl na vyvýšeném křesle v přijímacím sále. Dvě drobné Nůbijky ho ovívaly vějířem z kvalitního papyru, u nohou mu seděl mladý písař s bystrýma očima a soustředěně zapisoval každé slovo, které si Ramesse přál zaznamenat. Merenptah zažil nanejvýš třiadvacet záplav, ale už nyní byl natolik inteligentní, že dokonale zvládal práci upocených a věčně nespokojených starých písařů. Navíc jej měl Ramesse rád a těšil se na každodenní rozhovory s ním. Dobrý bůh, oblíbenec bohyně Maat, úžasný silou a krásný lety a syn Slunce Ramesse I. se těšil všeobecné přízni kemského lidu. Jím stanovené daně se daly splácet, pokud se rolník neflákal a pilně obdělával svoji půdu, kněží byli drženi na uzdě a celá Kemi vzkvétala.

Klid horkého dne narušil až můj příchod do síně. Merenptah okamžitě přitiskl čelo k zemi.

„Meritamon, dítě Dobrého boha, ty, jenž naplňuješ celý palác radostí, a tak i srdce syna Slunce, Meritamon, Milovaná Amonem!“ zahlaholil obřadně a podle výrazu svého otce jsem poznala, že jde o nějakou sázku, možná příkaz z opilosti. Merenptah s Ramessem mnohdy popíjel nejlepší víno z palácových sklepů.

„Nesmíš být na ženu tak milý, Merenptahu. Potom si tě obmotá kolem prstu a udělá z tebe eunucha a otroka v jednom,“ poradil mu s úsměvem na stárnoucí tváři Ramesse.

„Budu na to pamatovat, veličenstvo,“ přikývl Merenptah se stále skloněnou hlavou a přidrzlým úšklebkem na tváři, za který bych ho mohla nechat sežrat krokodýlům. Kdybych tu nebyla právě proto, abych jej před smrtí zachránila.

„Otče, potřebuji si s tebou o něčem promluvit...“

„Tak mluv, má drahá, krásná Meritamon!“ zavolal Ramesse a rozmáchl se rukama. Nejspíš už v sobě měl nejeden pohár vína.

„Vyžaduje to... Víc soukromí...“

„Kdo tě tu ruší, Merit? Snad ty dvě Nůbijky, které ani neumí pořádně naší řečí? Co by mohly povědět? Nebo snad tady mladý Merenptah? Zacpi si tedy uši, Merenptahu!“

Merenptah poslušně poslechl, odložil náčiní a zašpuntoval si dlaněmi uši.

„Nechci o tom mluvit před nikým jiným, než před tebou. Jde o Slzy...“

To jediné slovo stačilo, aby otec vystřízlivěl. Zavrtěl hlavou, mávnutím ruky odehnal Nůbijské služky a kývl i na Merenptaha, aby odešel. Teď vypadal naprosto jinak, než poslední rok, kdy se honil, aby vůbec přežil. Snažil se ochraňovat nás všechny, mě, sebe i Slzy. Doufali jsme, že jednou založíme naprosto normální rodinu...

„Tak co se děje, Meritamon?“

A tak jsem mu začala povídat o tom, jak se nejdřív proti nám vzbouřil generál vojska, Menna, jak začal vypalovat zemědělsky a průmyslově důležité vesnice, nehledě na počet mrtvých nevinných lidí, že zabije i jeho, aby se zmocnil nadvlády nad trůnem a měl lepší výhled na pohyb Slz. Ramesse ani nemrkl, jen na mě upíral svoje tvrdé, tmavé oči.

„Takže jsi využila jednu ze Slz jenom proto, abys mě zachránila?“

„Nejenom tebe!“

„Doufám, že chápeš, že nesmíme moc pozměnit budoucnost. Pokud mě chce bohyně Sachmet dostihnout, tak prosím.“

Merenptah otevřel jen v bederní roušce, bez šperků nebo nákrčníku. Neměl ani úřední paruku, jen jednu z těch, kterou nosí měšťané. Za svůj plat hlavního písaře se mu nežilo špatně. Po domě pobíhalo několik služebných a myslím, že měl i harém. Ale na to se mi myslet nechtělo. Měla ho většina významných mužů.

„Výsosti,“ zamumlal a kleknul si do písku, přitiskl čelo k zemi. Chytla jsem ho za rameno a jemným tlakem jej vytáhla na nohy.

„V pořádku, Merenptahu.“

„Co potřebujete? Shání Jeho veličenstvo, kéž je svěží a zdrávo, písaře?“

„Ne. Vlastně tě potřebuji já.“

„Vážně?“

Sledovala jsem bitvu. Náš národ válčil hrdě i proti přesile, nevzdávali se. Kdyby na nás útočili vzpurní Nůbijcu, Chetité nebo Babyloňané, přemohli bychom je. Ale bojovat proti vlastním řadám bylo egypťanům proti srsti. Bylo jasné, že opět prohrajeme, jako Apop každý večer s Raem. Merenptah stál vedle mě, z nohy mu koukal zbytek šípu, který si odmítal nechat vyndat. jen tak se na nohou udržel.

Ne, tohle musí skončit. Byla jsem rozhodnuta to udělat, naposledy se obětovat pro Slzy pouště. Nemohla jsem je zničit, ale mohla jsem je do konce věků hlídat. „Je čas, Merenptahu,“ zamumlala jsem. Merenptah stáhl obličej bolestí, pokusila jsem se jej naposledy políbit, ale on mi přikryl pusu rukou.

„Ne, má malá Merit. Nepotrvá to dlouho a naše ba se budou společně prolétávat nad mrtvými nepřáteli. Poté budeme navždy spolu.“

S kývnutím začal střílet šípy do postupujícího davu aby odlákal pozornost a já se rozběhla k předpřipravenému chrámu zasvěcenému božskosti Slz. Milovaný Merenptahu, poprvé ve svém životě se mýlíš. Naše ka se nikdy neshledají, protože až i tvoje srdce bude zváženo na váhách s pírkem bohyně Maat, já budu stále žít a ochraňovat důvod našeho odloučení. Nevím, kdy se objeví další strážce, který by úkryt našel a dokázal slzy zničit. Do té doby...

Spolkla jsem jednu polorozdrcenou Slzu a zavřela oči. Nechala jsem písek, aby smazal poslední důkazy o existenci Slz a nechal je pohřbené pod pouštním, nestárnoucím pískem. Nestárnoucím, jako já.

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slzy pouště - Prolog: