OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šest Nepřemožitelných - Prolog

21.07.2013 (11:00) • Cheerful • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 556×

Prolog

I

Giff

„Co s tím chcete dělat?“ zeptal jsem se královny, zatímco kolébala děťátko. Seděla na svém trůnu ze zlata zdobeným diamanty. Trůn byl umístěn v obrovském stále, kde se pořádaly bály a oslavy. Sál byl vyzdoben obrazy a podél stěn stálo brnění. Před trůnem bylo pět schodů a dál se táhl dlouhý červený koberec.

„Nevím…“ přiznala královna a ani se na mě nepodívala. „Hádes se tu může kdykoliv objevit.“

„Nesmíte zapomenout, že jste teprve pár dní po porodu, takže vám zakazuji dělat jakékoliv blbosti,“ připomněl jsem jí. Ano, královna byla po porodu. Narodila se jí paterčata. Molly, Katelyn, Jessica, Mike a James. Jinak má královna šest dětí. Poslední potomek spí vedle trůnu v kolébce. Alex. O její sourozence se teď starají chůvy v královnině pokoji.

„Ano, já to vím, a chápu tvoji starost, ale mám strach. Giffe, ty jsi gryf. Můj manžel, tudíž tvůj král, ti svěřil naši armádu. Začali trénovat před několika měsíci, ale já věřím, že když sem Hádes přitáhne s celou svou armádou, tak je zvládnete porazit. Proto ti přikazuji, abys vzal armádu a na Hádesovu armádu zaútočil hned, jak je uvidíte,“ přikázala mi.

„Ale co vy?“

„O mě se neboj.“

„Víte, proč nás Hádes brzy poctí svou návštěvou?“ zeptal jsem se po chvíli ticha.

„Sám mi to před třemi lety řekl. Řekl, že si pro mých šest dětí přijde, až se narodí poslední. A ten poslední se narodil, Giffe. Jessy. Nedovolím, aby si je vzal. A ty to taky nedovol, prosím.“

Jejich rozhovor přerušilo pět žen, které přišly do sálu. Mlčky došly až k trůnu. Byly to obyčejné ženy, které se nabídly, že se budou starat o královniny děti.

„Vaše Výsosti,“ poklonila se královně jedna z chův. Měla kaštanové vlasy a velmi světlé oči. „Vaše děti už spí.“

„Děkuji,“ řekla královna a chůvy se postavily vedle červeného koberce.

Dveře se otevřely a do sálu náhle vtrhl rytíř. Konkrétně stráž. Jak běžel, brnění rachotilo. Zadýchaný strážce doběhl k trůnu a padl na kolena.

Královna se zvedla a zeptala se: „Co se děje, Vraele?“

„Vaše… vaše děti…“ koktal, zatímco se snažil popadnout dech. „..jsou pryč!“ vyrazil ze sebe v okamžiku. „Hádes je unesl…“ dodal slabě a padl k zemi. Až teď si všichni všimli krvavého potůčku, který pomalu vytekl zpod brnění.

Zježili se mi pírka po celém těle. Nemohl jsem jasně myslet. Z transu mě probrala až královna. Podlomila se jí kolena, a nebýt jedné chůvy, spadla by na zem.

„Paní!“ vykřikla její pomocnice a pomohla královně na trůn. Odstrčila ji nějaká žena. Byla baculatá a měla světlé  oči. Tmavé vlasy si stáhla do drdolu, aby se jí nepletly. Začala se královně věnovat.

„Marie, přineste mísu s vodou a čistý hadr. Rychle!“ štěkla přísně na malou baculatou chůvu, které říkala Marie. Měla zajímavé tmavé oči a šedivé vlasy, které, jako jediná z chův, nosila rozpuštěné. Marie lehce kývla a rychle odběhla k umyvadlu, stojícímu za trůnem.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se jí.

„Jsem Beaila. A kdo ty?“ odpověděla. Zůstal jsem na ni překvapeně zírat. Celý Eden zná moje jméno, tak proč ho nezná ona? „Co se na mě tak koukáš, gryfe? Odpověz mi.“

„Omlouvám se, Beailo. Jsem Giff,“ představil jsem se. V tu chvíli přišla Marie. V rukou držela mísu vody a přes rameno měla přehozený hadr.

Beaila poděkovala a Marie odcupitala k ostatním chůvám. Beaila hadr namočila, pečlivě vyždímala a přiložila královně na čelo. Královna zavřela oči a odpočívala.

„Jsi léčitelka?“ zeptal jsem se.

„A chůva a věštkyně, ale na přiložení studeného hadru na čelo nepotřebuješ znát lékařská tajemství.“

„Vyplnily se tvé věštby?“

„Všechny do posledního detailu. Když jsme u toho povolání, jaké je to tvoje?“

„Jsem královnin rádce, ochránce a velitel Edenovské armády.“

„Nezapomněl jsi na něco?“

Ztuhl jsem. Beaila se usmála: „Samozřejmě, že zapomněl. Já mám vždy pravdu.“

„S tím jsem dávno skončil,“ namítl jsem.

„Vím, že jsi skončil. Ale proč, Giffe? Chci to slyšet od tebe.“

„Měla by jsi vědět, že gryfové se neradi baví o své minulosti.“

Najednou královna pomalu otevřela oči a rozplakala se. Beaila jí sundala hadr z čela a začala ji utěšovat.

Do sálu náhle vtrhl muž. Se zelenými vlasy. Poznal jsem ho okamžitě. Hádes.

„Královno!“ vykřikl a mířil ke trůnu. Královna rychle vzala spící Alex do náruče.

„Giffe, odnes ji někam, kde se o ní dobře postarají, a hlavně tam, kde ji Hádes nenajde,“ řekla. Chtěl jsem něco namítnout, ale zadržela mě. „Neptej se mě na nic. Odnes jí třeba do světa lidí, ale zachraň ji.“ Neváhal jsem ani na vteřinu. Opatrně jsem vzal přikrývku miminka do zobáku a kouzlem otevřel portál do světa lidí.

„Pospěš si!“ pobídla mě královna, když se Hádes rozběhl. Otočil jsem se, abych se ujistil, že pán podsvětí mi nestojí za zády a můžu pokračovat.

„Rychle!“ houkla na mě Beaila. V tom začaly vyzvánět zvony. Vyvalil jsem oči. Okamžitě jsem pochopil, o co jde. Ale nebyl čas na rozptylování.

„Ne!“ vykřikl Hádes a já skočil do portálu.

II

Hádes

Královna klesla na podlahu a znovu se rozplakala.

„Ne!“ vykřikl jsem znovu. Jak mám uskutečnit svůj plán, když nemám tu nejmocnější? To je nemožné! Ten gryf ji odnesl do světa lidí?! Fuj, dělá se mi z nich špatně…

Chytil jsem královnu za zápěstí a vytáhl ji na nohy.

„Nemůžu mít tvé šesté dítě? Dobře, nahradíš ho ty!“ Královna se mi snažila vysmeknout, ale nedařilo se jí to. Zarazila ji nějaká žena.

„Co chceš?“ štěkl jsem na ni.

„Jmenuji se Beaila. Jsem věštkyně. Mám pro tebe zprávu.“

„Poslouchám.“

Oči té ženy zahalila temnota a bělma jí zčernala. Promluvila mužským hlasem. Hlasem samotného Osudu: „Pane podsvětí, dávám ti volbu. Vezmeš-li si královnu Edenu, tvá duše bude rozdrcena šesti Nepřemožitelnými. Necháš-li ji zde, ušetřím tvou duši. Přemýšlej…“

Naplnil mě nesnesitelný vztek. Ta žena mu slouží k dorozumívání!

„To se nikdy nestane!“ vykřikl jsem a schoval královnu pod plášť. Vyslovil jsem kouzlo Zmizení a rozplynul se i s královnou. Osudova slova se mi rozezněla v hlavě: Tvá volba s tebou půjde až do konce tvého života! Vybral sis šest Nepřemožitelných, a ti tvou duši také rozdrtí! Sám nejlépe víš, kdo to je. Pamatuj na má slova!

„Ale pane…“

„Budeš odmlouvat?!“ okřikl jsem sluhu. Byl vyhublý a jeho vyděšené oči těkaly sem a tam. Seděl jsem na trůnu z nejvzácnějšího materiálu z Edenu, černého ethelise, a přemýšlel, jak se zbavit těch Nepřemožitelných, kteří leželi vedle trůnu v kolébkách. Velká Síň v hradu Borgon byla plná zbrojí a zbraní. Před trůnem se až ke dveřím táhl černý koberec z hedvábí.

Jedno z dětí se znovu rozplakalo.

„Umlčte ho někdo!“ přikázal jsem. Pět chův, které se o dětí staraly jen vystrašeně kývlo hlavou a za chvíli dítě přestalo plakat. „Na co tady ještě čekáš? Už si pro Kevina s Lasterem šel? Pořád tě tady vidím,“ houkl jsem na sluhu, ale ten se ani nehnul. Jen se vystrašeně klepal. „Padej pro ně, nebo tě předhodím mantichorám!“

Sluha vyjekl a pelášil z Velkého Sálu. Za několik minut se sluha vrátil a vedl s sebou oba bojovníky. Laster s Kevinem před trůnem poklekli na jedno koleno a čekali na rozkazy.

„Kevine, ty dojdeš pro pět mantichor. Ať se na nic neptají a ani tě nežerou, jinak z nich budou konzervy.“

Kevin kývl a odešel.

„Lastere, ty jdi zkontrolovat královnu.“

Pokoj královny je dobře schovaný. Dveře do něj jsou za trůnem a nikdo z poddaných nesmí k trůnu moc blízko, proto dveře nikdy nenajdou. I trůn samotný je dostatečně velký. Laster trůn obešel a už bylo slyšet jen otevírání a zavírání dveří. Mám velmi dobrý sluch, proto jsem mohl slyšet každé slovo. Mně se nic neutají.

„Proč? Proč jsi tady?“ odpověděla mu otázkou královna. Hned jsem poznal, že brečí.

„Pán ušetřil mou ženu a syna. Musel se mu za to upsat na deset let. Ale to přece víte, nemám pravdu?“

„Vím. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Byl jsi tak dobrým bojovníkem a mým strážcem.“

„Teď jsem také dobrým bojovníkem. A můj úkol strážce převzal někdo jiný.“

„Tebe nemůže nikdo nahradit!“

„Přesto mě někdo nahradil,“ řekl rychle Laster.

„Ne! Giff je tvůj zástupce, žádná náhrada!“

„Nechtěla jste říci: nástupce?“ Následovala dlouhá odmlka.

„Co si vlastně myslíš o Hádesovi, Lastere?“ řekla potichu královna, ale já ji i tak moc dobře slyšel.

„Nemám právo si o něm cokoliv myslet.“ Vítězně jsem se usmál. Všechny poddané mám pod palcem. Také je můžu rychle rozdrtit jak šváby.

„Nevěřím ti,“ řekla s odporem královna.

„Věřte, nevěřte. Je to můj pán po dobu deseti let,“ řekl Laster. Uslyšel jsem otevření dveří a rychle se uvelebil na trůnu.

„Tak jak jí je?“ zeptal jsem se dřív, než se Laster vrátil před trůn.

„Zdá se, že lépe.“

Lhal. Já jsem s královnou propojený, tak vím, že mě nenávidí. Upřímně se jí nedivím. Také bych se nenáviděl.

Dveře sálu se otevřely a vešel Kevin s matichorami.

„Vás pět,“ ukázal jsem na mantichory. „vezme tyhle uřvance a odnese je do světa lidí. Zařídíte, aby se setkali s jejich sourozencem. A, je-li vám život milý, nic se jim nestane!“ rozkázal jsem. Mantichory se uklonily, vzaly spící nemluvňata do tlamy a odběhly.

Potřeboval jsem potomky v plné moci, a to bude za patnáct let. Alex tudíž bude osmnáct. Buď moji duši rozdrtí tak, jak to předpověděl Osud, nebo já rozdrtím Eden.

To ukáže čas…

A zdravý rozum…

Myslím, že je to moje zatím nejúspěšnější povídka, kterou jsem kdy psala. Snad se vám bude líbit. :)

-Cheerful. 

Autor: Cheerful, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šest Nepřemožitelných - Prolog: