OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šelma XXXXV. 2/2

13.04.2017 (12:00) • Mata • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 910×

XXXXV. Do posledního dechu 2/2

Jim ohrnul ret a rozhlédl se kolem. Slunce mu pálilo na hlavu, neměl klobouk, po spáncích mu stékaly kapky potu a štípaly v očích. Rozpraskané rty mu drhly o sebe, jazyk se lepil na patro, žaludek se mu kroutil hlady, a aby toho nebylo málo, měl chuť na cigaretu. Tabatěrka sice zůstala v jeho kapse, ale s rukama svázanýma za zády se k ní jen tak nedostane.

Chladný pohled zabodl do Pettersonových zad. Sám měl vody i jídla dost, jenže na něj se vykašlal. Ostatně nic jiného nečekal, když byl podle něj strůjcem všech jeho trápení. Měl co dělat, aby si nahlas neodfrkl, místo toho zkřivil tvář v posměšné grimase. V duchu si slíbil, že ať se stane cokoliv, Petterson se nedožije zítřejšího dne a on sám bude volný. Stačilo jen počkat. Tak, jak byl, připoutaný k sedlu a s rukama svázanýma za zády, prchnout nemohl. Musel počkat, až mu dá příležitost, a nepochyboval, že to udělá. Jenže zatím musel vydržet všechno, co měl ten idiot v plánu.

Jeli pomalým krokem po cestě, kterou dobře znal. Sám tudy za poslední měsíce jel tolikrát, že by to nespočítal. Bylo mu nad slunce jasné, proč ho Petterson táhne tudy. Brzy se před nimi otevřel pohled na vypálenou farmu. Z domu zbyl jen komín, chlév, který k němu přiléhal, byl napůl zborcený, ohořelé stodoly sice stály, ale kdyby někdo chtěl farmu obnovit, musel by je stejně strhnout a postavit znovu. Ještě pořád tu byl cítit kouř a k němu se přidal smrad z mršin pohřbených pod střechou. Kolem se popásalo několik krav s nateklými a bolavými vemeny. Nebyl nikdo, kdo by je podojil.

Petterson zastavil. To bylo všechno, co mu zbylo – spálené trosky a hanba. Když to viděl, tlačily se mu do očí slzy. Měl chuť se zase zpít do němoty a zapomenout, ale whiskey s sebou neměl. Dnes chtěl zůstat střízlivý. „Podívej se na to!“ sykl na Jima.

Ten se posměšně zašklebil. Jestli si myslel, že ho to dojme, byl na omylu. „Hromada spálenýho dříví. Co já s tím?“

Petterson ho probodl pohledem přetékajícím nenávistí. Přitáhl si jeho koně tak, aby na něj dosáhl, a vrazil mu prudkou facku. Nevšímal si toho, jak jeho kůň neklidně přešlápl, a popadl ho za košili. „Hajzle zkurvenej!“ zavrčel mu do obličeje.

V Jimových šedých očích se nebezpečně zablesklo, pak se ale jízlivě rozesmál. „Hrdino! Kdybych nebyl svázanej, byl bys posranej až za ušima!“

„Kdybych nepotřeboval tvůj odpornej kejhák, byl bys dávno mrtvej!“ Mladý muž stěží potlačoval vztek, a Jim to dobře věděl. Bez mrknutí oka mu odolával se stále stejným posměšným úšklebkem. Nejraději by mu plivl do obličeje, ale to by se přeci jen nemusel udržet a zabít ho. To nepotřeboval, proto vyčkával, i když ho tvář pálila. Vrátí mu to i s úroky.

Petterson na něj ještě chvíli zíral, pak ho se znechuceným výrazem konečně pustil a odvrátil se. Hnusilo se mu se na něj dívat. Raději pobídl koně a pokračoval v cestě. Zatím nedojel tam, kam chtěl.

Davis otočil klusajícího koně, pobídl ho do cvalu a zamířil k poslednímu z vozů. Cesta ubíhala dobře, už měli za sebou rozcestí, kde z vyježděné vozové cesty uhnuli k pevnosti. Nikde žádný pohyb, i zvířata byla klidná. Jedinými zvuky v okolí byl pláč některých žen nebo dětí, cvrkot kobylek a občasné zavřísknutí dravce na modré obloze.

Když dojel k Paulovi, srovnal s ním směr i krok. „Měli bysme otočit, jestli chceme dojet do města do tmy.“

Ten zkřivil rty a pohledem zabloudil ke Katie ležící na voze. Za celou dobu nevydala ani hlásku, jen slabý dech prozrazoval, že pořád ještě žije. Věděl, že ta chvíle, kdy ji bude muset opustit, je blíž, než by chtěl. Ale něco slíbil.

„Můžeš jet, Paule, postarám se ti o ni. Nemůžeš jí pomoct.“

Trhl hlavou. Žena, která se o ni od rána starala, se na něj smutně pousmála. Měl pocit, že mu čte myšlenky. Sotva znatelně kývl, než se obrátil na Davise. „Svolej všechny, co se budou chtít vrátit.“ Nemohl si nevšimnout, jak se Davisovi ulevilo a hned ho opustil. Ještě jednou pohledem uhnul ke Katie, než sám pobídl koně, aby se dostal k prvnímu z vozů.

Barton si ho změřil pohledem a zvedl paži, aby dal ostatním kočím na srozuměnou, že zastavuje. Až pak přitáhl otěže. „Vracíte se,“ konstatoval prostě.

„Jo, je nejvyšší čas. Do pevnosti je to kousek. Postaráš se tam o všechny?“ Barton se zamračil, očividně se mu nelíbilo, že by měl zůstat. „Nikoho lepšího, komu bych věřil, nemám. A Katie...“ Paul polkl, nedokázal doříct.

Kovář ho ještě několik vteřin upřeně pozoroval a nakonec kývl, i když by mnohem radši jel zpátky. „Jak chceš. Udělám, co bude v mých silách.“

„Díky. Jakmile to bude jen trochu možný, někoho sem pošlu se zprávou. Je to pár dní.“

„To doufám...“ zabručel Barton a očima zaletěl k několika mužům, kteří se sešli stranou od kolony vozů. Paul se dotkl krempy klobouku.

„Šťastnou cestu.“

„Jo, vám taky,“ zaslechl, ještě než otočil koně. Čekali na něj kromě Davise další dva muži, všichni ostatní se rozhodli pokračovat dál, a on jim to nemohl mít za zlé. Ohlédl se přes rameno, když zaslechl, jak se vozy znovu daly do pohybu, on ale stále zůstával stát, jak kdyby se nemohl rozhodnout. Ostatní byli už o několik délek před ním, než je konečně následoval.

Petterson uhnul z cesty do vysoké trávy. Ohlédl se přes rameno, když zaslechl, jak si Jim posměšně odfrkl. Očividně pochopil jeho záměr. Dobře věděl, kam jedou.

Ještě chvíli trvalo, než vyjel na terénní vyvýšeninu a zarazil koně u skupiny mladých bříz. Před oběma muži se otevřel výhled na vypálený Hoardbeastův ranč.

Jim ohrnul ret. Sledoval, jak Thomas sesedl z koně a obě zvířata uvázal tak, aby se mohla pást. Ten vidlák měl očividně smysl pro drama. Možná to bylo svým způsobem příhodné – skončí to tam, kde to všechno začalo. On tu ale zařvat nemínil, a jestli se tu objeví to zvíře, zabije ho.

Thomas vytáhl z pouzdra u pasu revolver a odjistil ho, než začal povolovat řemeny na Jimově sedle. Očividně bylo k tomuto účelu speciálně upravené, a i Jim musel ocenit, že bylo vymyšlené dobře. Kdo by chtěl utéct, když nemůže se svázanýma rukama sám slézt z koně? Navíc doprovodu stačila jen jedna ruka na odpoutání. Dobře slyšel Paula, jak Pettersonovi vysvětloval, co a jak má udělat, aby co nejvíc snížil riziko, že mu Jim uteče. Ale Thomas byl příliš nezkušený, a když odpoutal i jeho druhé stehno, uhnul pohledem a sklonil zbraň.

Jim neváhal. Uvolněnou nohou ho nakopl do hrudi, až se zapotácel a ustoupil, pak prostě přehodil nohu přes krk poplašeného koně a seskočil na druhé straně. Jenže neudržel rovnováhu a se zaklením se zhroutil do trávy. Ve stejnou chvíli se ozval varovný výstřel a těsně u jeho ramena se do země zaryla kulka.

„Ani se nehni!“ zavrčel Thomas.

Jim se zašklebil, zkroutil se na zemi a sledoval hlaveň revolveru v jeho ruce. Nechtěl utéct, takový hlupák nebyl, ale klidně ať si to ten břídil myslí. Mezi tím, co se k němu blížil, se ještě víc zkroutil tak, aby mu nebylo vidět záda, a sáhl do vysoké boty pro nůž. Opatrně, aby se neporanil, ho zastrčil mezi smyčky lana a do rukávu pod manžetu. Čepel byla úzká, prošla akorát. Když mu svazovali ruce, pevně zaťal svaly, a teď měl v poutech přesně takový prostor, který potřeboval. „Gratuluju, dostals mě...“

Thomas si odfrkl a sehnul se pro laso, co předtím sundal ze svého sedla. „Otoč se na břicho! Dělej!“ zavrčel na něj.

Jim protáhl obličej a protočil oči, ale nakonec udělal, co po něm chtěl. Jen rukojeť nože schoval dlaních. Trpělivě čekal, až mu Thomas stáhne kotníky smyčkou a omotá lano kolem kolen.

Když konečně zaslechl šustění jeho kroků, ohlédl se přes rameno. Mladý muž uklidil zbraň, vytáhl z pouzdra u svého sedla pušku, opřel ji o blízký strom, než odsedlal oba koně a tomu svému sundal uzdu.

Jim se namáhavě vyhrabal do sedu a nespouštěl z něj pohled. Prsty natočil nůž, a když ucítil, jak se ostří zakouslo do provazu, bezděčně škubl koutkem rtů.

Mladý muž po něm jen šlehl pohledem, přitáhl si k sobě zbraň a pak si sám sedl čelem k němu na poskládanou koňskou deku. Opřel se zády o břízu a zadíval se na jasně modré nebe prosvítající mezi listy. Nezbývalo mu, než čekat, jestli zvíře půjde po připravené návnadě, a Jim to moc dobře věděl. Dostal dost času na to, aby se zbavil pout. Paul mu nahrál, aniž by tušil, jak jistou šanci na útěk mu dal. Mohl předpokládat, že jestli se Hoardbeast objeví, bude to nejdřív se soumrakem, jinak by byl příliš snadný cíl. Slunce sice překlenulo nejvyšší bod své pouti, ale než se přiblíží k západu, bude to trvat ještě dost dlouho na to, aby se dokázal s Thomasem vypořádat.

Jenže provaz byl pevně spletený, neviděl na něj a čepel se mu každou chvíli smekla. Když konečně aspoň trochu povolil, slunce na obloze se značně posunulo. Petterson mezitím stihl připravit ohniště a nanosit dříví. K jeho nelibosti mu nenabídl ani čutoru s pitím, ani jídlo, přestože se ho sám sotva dotkl. Teď už zase seděl na dece zády k vypálenému ranči i slunci, a aby se zabavil, ořezával suchý klacek do špičky. Za celou dobu neřekl ani slovo, jen ho hlídal. Každou chvíli vycítil jeho pohled.

Musel být opatrný, aby si nevšiml nože, přestože měl sto chutí ho popichovat a dráždit. Ale přemohl se. Nechtěl k sobě zbytečně přitahovat pozornost, a Pettersonovi to ani nebylo divné.

Slunce se už blížilo k západu, rysy krajiny kolem změkly v jeho oranžovém světle. Pouta povolila ještě o kousek víc. Jim sledoval Pettersona a jakmile se ujistil, že svou plnou pozornost věnuje dřevu ve své dlani, opatrně se opřel zápěstím do pout. Cítil, jak pomalu povolují. Zkusil ruku vyndat a bez větších potíží se mu to podařilo. Nakonec ji vrátil zpět do smyčky. Teď mu nezbývalo, než čekat na příležitost. Petterson byl pořád ještě ve výhodě a on ho nesměl podcenit.

Mraky, které se po parném dni nahromadily na západním obzoru, se zbarvily do ruda a zvedl se slabý vítr. Oba muži zpozorněli, když jejich koně zvedli hlavy od pastvy a neklidně větřili.

Thomas vstal a rozhlédl se. I Jim se otočil tam, odkud cítil chladivý závan podvečerního větru. Jeden z koní zaržál, poblíž ale nebylo nikoho vidět. Jenže on to cítil také - jak kdyby se něco přimíchalo do vzduchu. Po zádech mu přeběhl mráz, chloupky na krku se mu naježily. Jeho instinkt, který ho ještě nikdy nezklamal, pravil, že má být ve střehu. Odkudsi je sledovaly cizí oči. Bylo to tak, jak předpokládal. Hoardbeast se celý den neukázal, ale zapadající slunce a blížící se noc ho přilákala. Jenže to znamenalo, že se potřeboval co nejdřív dostat z pout a ke zbrani.

Sledoval, jak Thomas rozdělal oheň. Jeho plameny lačně olízly dřevo a osvítily okolní kruh oranžovým světlem, sílícím s přibývající tmou.

Koně byli čím dál neklidnější. Mladý muž je pozorně sledoval, a když se opřeli do úvazků, překontroloval zásobník v revolveru. Pak se sehnul pro nůž a provazy, na nichž byli uvázaní, přeřízl. Obě zvířata se rychle otočila a během několika vteřin zmizela z dohledu.

Jim si nespokojeně odfrkl. Teď už nemají možnost úniku. Thomas to nejspíš slyšel a otočil se. Byl zcela klidný a v jeho lesklých očích se odrážely plameny ohně. Přišel blíž, nůž hodil do trávy u ohniště a odjistil revolver.

Jim se zašklebil. „Kdybys ty koně nepustil, mohli sme se odtud dostat oba, ale když mě rozvážeš, máš větší šanci, že přežiješ.“

Thomas na něj upřel přimhouřené oči a přišel blíž. „Nechci se odtud dostat, stejně jako nechci, aby ses odtud dostal ty.“ Podle jeho ledově klidného hlasu bylo poznat, že to myslí vážně. Přišel blíž o další krok.

Ještě kousek! říkal si v duchu Jim. Jen ještě kousek, aby na něj dosáhl rukama...

Mladý muž jak kdyby poslouchal jeho příkazy. Další krok a byl téměř u jeho kolenou, zbraň namířil Jimovi na hlavu.

„Nezahazuj svůj život zbytečně, přece tohle nemusíš dělat,“ opakoval Jim prázdné fráze, které se stejně míjely účinkem. Bylo mu ale jedno, co říká, hlavně že něco říká.

Zvedl se vítr. Rozezpíval koruny stromů i vysokou trávu kolem. Kdesi v dálce ve tmě zahřmělo. Thomas se hořce usmál a dřepl si proti Jimovi, popadl ho za košili a hlaveň revolveru mu přitiskl pod čelist. „Ty nic nechápeš, že jo?! Seš prostě takový hovado, že ti na ničem nezáleží!“ Jim se ušklíbl. Neměl pravdu. Na něčem mu opravdu záleželo – aby se odtud dostal živý, a byl ochotný pro to udělat cokoliv. Thomas si ho nevšímal, stejně jako zašustění trávy nedaleko, a pokračoval: „Tady ses přepočítal. Nenechám tě odtud odejít. Zařveme tady oba, ale ty budeš první!“ Sklonil zbraň od jeho tváře a stiskl spoušť.

Ve stejnou chvíli, kdy do neklidného ticha před bouří zazněl výstřel, se Jim napjal, trhl rukama. Nevnímal, jak se kulka z revolveru zahryzla do jeho těla. Jednou dlaní popadl Thomase za šíji a druhou mu vrazil svůj nůž hluboko břicha. Mladý muž překvapeně zalapal po dechu.

„Do prdele!“ procedil mezi zuby Jim, když si uvědomil ostrou bolest v boku. Snažil se nabrat dech a přemoct hučení v hlavě. Musel se dostat z pout! Nevšímal si Thomase, který padl na všechny čtyři, pak se zhroutil do trávy vedle něj a divoce se rozesmál. Nezajímal ho. Z roztřesených rukou setřásl zbytky lana a snažil se přeřezat laso na kolenou. Nůž se mu ale smekal v prstech lepkavých Pettersonovou krví. Trhl hlavou a znovu zaklel, když nedaleko zaslechl tiché zavrčení. Možná se mu to jen zdálo, jak měl smysly pokřivené bolestí.

Hladký provaz lasa konečně povolil. Napjal síly a sklepal ho z nohou, pak se vyškrábal na kolena. Nahmatal ránu na boku, pevně ji tiskl, přesto nedokázal zastavit krev, cítil, jak mu stéká mezi prsty.

„Nedostaneš se... odtud...“ zasípěl Petterson a rozkašlal se. Mezitím se stále klokotavě smál, revolver z posledních sil zahodil někam do tmy.

Jim jen něco nesrozumitelně zasyčel a rozhlédl se kolem. Tráva se ohýbala ve větru, v ohni praskalo. Jestli něco teď hned neudělá, tak se odtud doopravdy nedostane!

Namáhavě se vyškrábal na nohy a narovnal se tak, jak mu jeho zranění dovolovalo. Zhluboka oddechoval, musel se opřít o kmen stromu. Snažil se zahnat mžitky před očima. Nebylo to poprvé, co se mu něco stalo, stejně jako to nebylo poprvé, co byl ve stračkách.

Dostane se z toho! Věřil tomu jako nikdy. Věřil sobě!

To zvíře ještě nezaútočilo... možná tu vůbec není.

Od pušky opřené nedaleko ho dělilo jen pár kroků. Zatnul zuby a dřív, než si to stihl rozmyslet, vykročil.

Konečně ho v dlani zastudil chladný kov hlavně. Těch několik vteřin mu připadalo jako věčnost. Zkřivil rty v bolestném úšklebku. Pustil svůj nůž a pevně ji obemkl oběma rukama, aby se o ni mohl opřít jako o hůl. Ještě se dostat k ohni, aby měl krytá záda. Tam bude v bezpečí. Divoká zvířata se ohně bojí. Zhluboka se nadechl, než se znovu odlepil od kmene stromu.

Když se dostal k ohni, padl na kolena, pak se ale vítězně zašklebil. Plameny ho hřály do zad. Povolil kohoutek pušky a rozhlédl se po mihotavém kruhu světla kolem. Teď už si ta bestie klidně může přijít. Jenže v jeho dohledu se nic neukázalo. Nic, co by se dalo zastřelit.

Využil času. Netušil, kolik ho ještě má. Strhl si rukáv košile, zmačkal ho a nacpal do rány v boku, aby zastavil krvácení. Musel si sundat pásek z kalhot, aby ho dokázal udržet na místě. Nahlas klel, když ho utahoval a bolestí se mu točila hlava.

Nakonec ho se zatnutými zuby zapnul, pak si oddechl. Nejraději by se zhroutil do trávy, ale to si nemohl dovolit. Místo toho dosedl na paty a zašátral v kapse kalhot.

Tabatěrka byla rozehřátá teplem jeho těla. Dalo mu dost práce, než z ní zkrvavenými prsty vydoloval cigaretu. Konečně ji mohl sevřít mezi rty. Oharkem z ohniště si zapálil.

Zhluboka, lačně potáhl, pak znovu sevřel pušku oběma rukama a snažil se prohlédnout tmu za hranicí světla ohně. Někde v dálce se ozvalo další zahřmění a vítr změnil směr. Tráva i větve stromů kolem tančily a Thomas se klokotavě zasmál. V zádech ho ale pořád mrazilo. Věděl, že to zvíře je blízko, proč ale pořád nezaútočilo?! Kde, sakra, je?

Vyškrábal se na nohy, ukazovák připravený na spoušti, jenže stále neměl na co vystřelit. „Tak se ukaž, ty svině!“ procedil mezi zuby a plamínek na konci jeho cigarety zasvítil, jak potáhl. Kouř mu unikal nosem i ústy. Pak se v jediné setině vteřiny instinktivně ohlédl.

Jen periferním viděním zaznamenal, jak se na druhé straně ohně odrazila od země velká kočka a přeskočila neklidné plameny.

Kouř z ohně a jeho cigarety se smísil se zápachem spálené srsti. Během okamžiku na něj dopadlo těžké tělo.

Neměl čas vystřelit, ale bez přemýšlení zvedl pušku a vrazil její mechaniku do zvířecí tlamy, která původně měla stisknout jeho krk. Do jeho hrudi se zaryly velké drápy a váha zvířete ho připravila o rovnováhu. Oba padli na zem.

Jim ze všech sil rval pušku mezi zuby šelmy. Zvíře vztekle vrčelo, nakonec ji ale pevně sevřelo v čelistech a vytrhlo mu ji z rukou.

Zaklel, prsty zaryl do jeho hrdla, aby oddálil velké zuby. Snažil se vykroutit zpod jeho tlap, když pod ramenem ucítil něco tvrdého. Naslepo tam hrábl a nahmatal rukojeť Pettersonova nože. Neváhal, popadl ho a vší silou, kterou byl schopný posbírat, ho vrazil do zvířecího těla. Mířil na krk, ale minul. Čepel skončila v rameni.

Zvíře vztekle, bolestně zařvalo. Jim nečekal. Vytáhl nůž a bodl znovu. Jenže zvíře bylo rychlejší a uhnulo. S ještě zběsilejší silou zraněného predátora se vrhlo na jeho krk.

Už ho nedokázal udržet. Vysmeklo se mu ze zkrvavené dlaně a dřív, než si to stihl uvědomit, popadly silné čelisti jeho hrdlo a pevně stiskly.

Zalapal po dechu, překvapeně vykulil oči a naposledy klokotavě vydechl. Zvíře ho nepustilo, dokud se jeho tělo nenapjalo v poslední křeči. Dlaň mrtvého muže sklouzla ze střenky nože a pak bezvládně klesla do trávy, zatímco zvíře zhluboka oddechovalo, pak si odfrklo a uvolnilo sevření. Ale místo vítězného řevu se zmohlo jen na dlouhé, bolestné zasténání.

Thomas to všechno sledoval, i když se mu obraz začínal rozmazávat. Pousmál se a z jeho úst vytekl pramínek krve. Obrovská kočka zavrávorala, jednu z předních tlap táhla za sebou. Nakonec padla do trávy, její tělo se začalo měnit. Zatnul zuby, zašátral ve tmě, aby našel revolver, který tam zahodil, ale neměl dost sil. Obraz před ním se propadal do temnoty. Poslední, co viděl, bylo, jak se špinavý muž před ním zvedl na kolena, vytrhl si nůž z rány, než znovu padl na všechny čtyři a sklonil hlavu hluboko mezi ramena. Pak už nebylo nic.

Matthew zarýval prsty do hlíny, prudce oddechoval skrz sevřené zuby. Lapal vůně smrti a krve, jenže jeho tělo bylo zesláblé horečkou, starou i novou bolestí. Před očima se mu míhaly mžitky, svět kolem se zmítal a rozpadal v divokém reji prudkého větru přicházející bouře. Pak to ale znovu ucítil. Vůni a chladivý dotek. Prudce zvedl hlavu. Stála přímo před ním a sledovala ho. V černých indiánských očích se odrážely plameny ohně, jeho odlesky stékaly po rozpuštěných vlasech černějších než noc okolo. Prudký vítr jako kdyby se jí nedotýkal. Zamrkal a uvědomil si, jak zoufale chce za ní.

Smutně se pousmála a její tvář byla tak jasná, že dokázal rozeznat každý rys. Přízrak z jeho snů se konečně zhmotnil a přišel až k němu. Natáhl ruku, chtěl se jí dotknout, ale byla moc daleko.

Chtěl za ní!

Vyškrábal se na nohy a musel se opřít o kmen stromu, aby udržel rovnováhu. Ona se k němu ale otočila zády a pomalu odcházela. Chtěl na ni zavolat, aby počkala, jenže jediné, co ze sebe dostal, bylo tiché zavrčení, jak kdyby zapomněl mluvit.

Ohlédla se přes rameno, než vykročila z kruhu světla. Snad chtěla, aby ji následoval. A on ji poslechl. Posbíral poslední síly a šel, přestože netušil, kam ho zavede.

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šelma XXXXV. 2/2: