OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šelma I.



Šelma I.Matthew Hoardbeast přišel před pětadvaceti lety jako sotva dvacetiletý bohatý mladík do malého, právě vznikajícího městečka na amerických pláních neznámo odkud. Znají ho všichni a nikdo. Žije sám, daleko od ostatních, jen se dvěma černými sluhy. S lidmi promluví sotva pár slov. Vlastní mnohem větší pozemky, než potřebují jeho stáda, a Indiáni se jemu a jeho území obloukem vyhýbají, stejně jako se on vyhýbá všem ostatním lidem, a má k tomu dobrý důvod. Skrývá temné tajemství, které nikdo nesmí znát.
Temné, někdy až hororově laděné fantasy drama zasazené do kulis druhé poloviny 19. století v USA.

Mí drazí čtenáři, je tu další příběh.

Tak, a tentokrát mám na vás malou prosbu. Jelikož je Šelma stále ještě ve stádiu zrodu, tedy rozpesaná, mohou se tam vyskytnout nejasnosti, stylistické nedostatky a podobně, které v tuto chvíli ale nemám čas upravit, doplnit, prostě vyřešit. Proto prosím, pokud se vám cokoliv nebude zdát, nebude vám jasné, nesrozumitelné, byla bych vám vděčná za upozornění. Já si pak vaše poznámky schovám, a až bude hotovo, sednu si k vytištěnému rukopisu a budu na něm dále pracovat. Já sama už vím o pasážích, které jsou sice obsahově v pořádku, ale stylisticky bych je přepsala, jen zatím prostě potřebuji psát dál a vrátit se zase zpětně. A jelikož je to příběh i dějově složitější, opravdu mě zajímá, jak na vás nejen působí jako takový, ale i jak jste dané skutečnosti pochopili, jestli vše do sebe zapadá. Jestli nechápete, protože zatím nechci, abyste chápali, nebo z jiného důvodu.

Děkuji Vám jak za pochopení toho, že ještě není dotaženo k dokonalosti, a též za pomoc.

U Šelmy se prozatím budeme setkávat dvakrát týdně - ve středu a v neděli. Mám dost velkou zásobu kapitol, takže doufám, že to tak vydržíme až do konce a nebudete muset čekat déle. Jsem teď s psaním zhruba v polovině, předpokládám, že celkově bude mít cca třicet kapitol (a to dost dlouhých kapitol). Veškeré změny se samozřejmě dozvíte na mém shrnutí. Text je samozřejmě doplněn portréty postav a poznámkami s vysvětlením některých reálií uvedených v textu.

Máme se na co těšit!

A teď už... vzhůru do pekla!

Vaše Máta

 

 

 I. Poprvé

 

Pomalu vystoupal po několika dřevěných schodech. Zavrzaly do okolního napjatého ticha. Stiskl kliku a vešel do malé tmavé zaprášené místnosti. Rozhlédl se, přimhouřil oči, aby se mohl rozkoukat. Venku právě svítalo a slabé světlo dopadalo skrz malé špinavé okno na muže s těžkými zrezavělými ocelovými pouty na rukou i na nohou, nepohodlně schouleného v koutě, kde byl dalšími řetězy připoutaný k masivnímu trámu. Z jeho oblečení zbyly jen zkrvavené a špinavé cáry, pod nimiž na kůži tušil četné rány. Slepené vlasy mu padaly do obličeje. Hlavu měl opřenou o ruce, oči zavřené. Ani se nepohnul, i když bylo více než pravděpodobné, že nespí. Byl si jistý, že ho slyší a cítí. Pevně sevřel rty, krátce vydechl, chtěl se k němu přiblížit.

„Nechodil bych blíž.“ Trhl hlavou a ohlédl se. Na židli v protějším koutě seděl jiný muž, na kolenou měl položenou pušku a unaveným pohledem si zkoumavě prohlížel příchozího, vysokého štíhlého pětatřicátníka s krátkými rozcuchanými vlasy, několikadenním strništěm a klidnou, přemýšlivou tváří. Věděl, kdo to je, i když nebyl místní.

„Není nebezpečný,“ odpověděl tiše a dřepl si tak, aby lépe viděl do tváře zajatci.

Muž s puškou si jen odfrkl a přejel si dlaní přes bradu. „Mysli si to...“ zabručel.

„Necháte mě s ním chvíli o samotě? Potřebuju s ním mluvit.“ Vzhlédl a sáhl do kapsy, podal mu několik bankovek.

Muž si jen odfrkl. „Mluvit se zrůdou. K čemu? Je to bestie...“ odplivl si. Nakonec se ale zvedl, pomalu sevřel peníze v ruce a prohlédl si je, než je strčil do kapsy. „Budu venku, kdyby něco,“ zabručel ještě, než zmizel.

Když za ním zapadly dveře, návštěvník se znovu sklonil ke spoutanému muži. Ten se stále nepohnul, až když se lehce dotkl jeho ramena, tiše zachraptěl: „Co chceš?“

„Nemáš žízeň? Přinesl jsem ti vodu.“

V matném slabém světle postřehl, jak posměšně škubl koutkem rtů. To byl jediný pohyb, který udělal. „Vypadni, nech mě na pokoji.“

„Mohl bych ti pomoct...“

„Přišels mě zabít?“ sykl.

„Ne, přišel jsem ti nabídnout svobodu.“

Muž pomalu zvedl hlavu a otevřel oči. Oči, ze kterých mu běhal mráz po zádech, přesto neuhnul pohledem. Světlo nového dne se odrazilo ve žlutohnědých duhovkách, když je na něj upřel. „Svobodu?“ sykl posměšně. „Svoboda neexistuje! Ne pro mě! Jediný, co pro mě můžeš udělat, je zabít mě!“

Jen zhluboka vydechl, promnul si čelo dlaní. „Ty víš, že to jde. Víš, že pro tebe existuje vysvobození.“ Všiml si, jak mu ztuhly svaly v obličeji, když stiskl zuby, rychle uhnul pohledem, přesto v něm zahlédl odlesk kruté bolesti, kterou nedokázal skrýt. Prsty se pevně semkly kolem řetězu, kterým byl spoutaný.

„Ne, není! Co ti je vůbec do toho?!“ zavrčel temně do napjatého ticha.

Ještě chvíli ho pozoroval, než se zvedl, přitáhl si židli a posadil se, opřel se lokty o kolena. „Víš, kdo jsem?“

Jen se ušklíbl a nakrčil nos. „Samozřejmě, tvůj pach poznám. Páchneš stejně jako tvůj čokl.“

Škubl koutkem rtů a pokýval hlavou. „Hledal jsem tě, Matthewe.“

„Na to bych nepřišel,“ zavrčel, přesto se ale zarazil, když ho oslovil jménem.

„Ale ne proto, abych tě zabil.“

„Ne? Tak proč, chceš mě zavřít do klece a vystavovat?!“ posměšně si odfrkl.

„Ne, ani to ne. Chci ti pomoct, nic víc.“

„Proč?“ zavrčel ostře.

„Protože...“ muž se odmlčel, prsty si promnul rty a znovu se mu podíval do očí, „mám k tomu své osobní důvody.“

 

O tři měsíce dříve

 

Za stromy obklopujícími malý ranč pomalu zapadalo slunce. Vysoký světlovlasý muž v dlouhém jezdeckém kabátu ho pár chvil sledoval přimhouřenýma očima, než si na hlavu nasadil klobouk, pomalu, rozvážně došel k osedlanému koni, do pouzdra zasunul pečlivě vyčištěnou a nabitou loveckou pušku. Ještě se krátce ohlédl na mohutného prošedivělého černocha, opírajícího se o otevřená vrata stáje. Ten si uvědomil, že si ho jeho zaměstnavatel všiml, pousmál se, lehce kývl. Muž neopětoval jeho úsměv, jen zkontroloval podbřišníky a vyšvihl se do sedla. Když kůň neklidně popošel, poplácal ho po krku. Byl to mladý hřebec ve výcviku, a přestože si na jezdce na svém hřbetě zvykal od hříběte, byl ještě stále neklidný. Vycítil to, co lidé vycítit nedokázali, alespoň většina. Jeho koně věděli, s kým mají tu čest. Dnes ho bral poprvé na noc ven, jestli se osvědčí, nechá si ho, jestli ne, prodá ho. Zkouška ohněm, kterou musel projít každý jeho kůň.

Sevřel mezi prsty otěže, ještě se ohlédl na černocha, lehce se dotkl krempy klobouku na pozdrav, než pobídl koně a vyrazil ostrým cvalem z brány. Budovy byly obehnané vysokou dřevěnou hradbou. Jeho lidé za ním pečlivě zavřou bránu, stejně pečlivě uzavřou stáje i dům. Všechny vchody byly tak bytelné, jak to šlo, byl k tomu dobrý důvod, obzvlášť dnes v noci.

Chvíli nechal koně cválat po vozové cestě vedoucí napříč rozlehlými pozemky, které vlastnil, než ho navedl na úzkou pěšinu, dobře znatelnou v rašící jarní trávě. Když zvíře zpomalilo, znovu ho pobídl. Slunce zapadalo příliš rychle, má málo času.

Stezka kopírovala koryto malé říčky skryté v hustém lesíku. Muž v sedle velmi dobře slyšel, jak v ní zurčí jarní voda. Zhluboka se nadechl svěžího vzduchu. Cítil v něm nejen mladou trávu kolem, cítil každé zvíře, ptáka zpívajícího ve větvích, zajíce skrývajícího se u pěšiny za kusem staré klády. Cítil pach malého stáda dobytka skrytého za lesíkem. Jeho stáda.

Jen pohledem zavadil o vybělenou kostru velkého zvířete, která ležela nedaleko. Byla tu měsíc, mrchožrouti odvedli dobře svou práci. Nevěnoval jí pozornost. Věděl, co se stalo. Příliš dobře věděl.

Dřív než zajel mezi stromy u říčky, ohlédl se. Z ranče už dávno nebylo nic vidět, jen vzdálený, téměř neznatelný proužek kouře na obloze, který by oko běžného člověka nedokázalo postřehnout. Ještě chvíli mu trvalo, než konečně dojel na malé vyklučené prostranství. Pod velkým starým uschlým stromem se krčila malá lovecká chata a vedle ní pevná, poctivě sroubená stáj.

Zarazil koně, seskočil z jeho hřbetu a chtěl ho odvést, jenže hřebec uhnul před jeho dotekem. Ustoupil, koulel očima a chtěl se mu vytrhnout.

Muž si jen nespokojeně odfrkl, stiskl rty, pevněji sevřel uzdu. Nenechal ho utéct. „No tak... ššššš... klid, chlapče,“ mluvil na něj tiše, konejšivě hlubokým hlasem, lehce se prsty dotkl jeho nosu. Kůň sice zůstal stát, ale nervózně zaržál. Ještě chvilku na něj klidně mluvil, i když velmi dobře věděl, jak málo času zbývá. Slunce se dotklo obzoru.

Je čas!

Po zádech mu přeběhl mráz, chloupky na krku se mu naježily, bezděky se zachvěl. Už se s koněm nezdržoval, rázně vykročil ke stáji a zvíře ho nepříliš ochotně následovalo. Nezdržoval se odsedláváním. Na to už nebylo kdy. Zahnal ho dovnitř, sundal mu uzdu a zabouchl za ním těžká bytelná vrata s několika dlouhými pravidelnými hlubokými rýhami, která zajistil dvěma těžkými kovanými závorami.

Nejrychleji, jak dokázal, vykročil pryč, do mělkého údolí k řece. Ještě za chůze setřásl z ramen kabát, u vody ho hodil na velký omletý kámen. Během chvíle k němu přibylo všechno ostatní oblečení. Každý nerv v jeho těle se napínal k prasknutí. Bezděčně sevřel ruce v pěst a zase je povolil. Chraplavě se nadechl a ohlédl se přes rameno. Poslední paprsky slunce se odrazily v jeho přimhouřených očích, smekly se po kmenech stromů, holé kůži, než se ztratily, zmizely za obzorem.

Je čas...

Polkl, pevně stiskl zuby. Naplnil plíce vzduchem, a než stihl vydechnout, kdesi v jeho šíji začala tepat slabá bolest, která ale rychle nabývala na intenzitě, šířila se jako horká, sžíravá láva. Lenivě stékala po páteři, nezadržitelně se šířila dál. Zaplavovala každou napjatou chvějící se částečku jeho těla.

Je čas, přicházím...

Zapal po dechu, zaryl si nehty do dlaní v nenáviděném očekávání, co bude. I když tu bolest znal, prožíval ji tolikrát, že by to sám nemohl spočítat, nedokázal zabránit zasténání, když ho pohltila celého. Sevřela ho, sápala ho na kousky jako rozpálené kleště, aby ho mohla znovu stejně bolestivě zcelit, ovšem změněného k nepoznání. Podlomila se mu kolena, zhroutil se na kmen stromu vedle sebe, zaryl do něj prsty pokrývající se zlatohnědou srstí. Ostré drápy lehce pronikly do jeho kůry, a když se podél něj sesul na kolena, zanechaly na něm dlouhé pravidelné rýhy. Třásl se, zmítal v agonii bolestivé k zešílení, když cítil, jak se jeho tělo mění. Každá kost, každý sval sebou křečovitě škubal, pálil, když nabíral novou podobu. Dlouhé ostré špičáky ho zatlačily v ústech. Neudržel se a zařval bolestí, padl na bok do chladné, vlhké hlíny. Chraplavý zdušený hlas zaduněl v jeho hrudi bezmocným zvířecím řevem.

Přicházím. Patříš mi a ty to víš...

Stejně jistě jako bolest zaplavila jeho tělo, cosi temného, mnohem silnějšího než byl on sám, co dosud tiše spalo, uchvátilo jeho myšlenky. Nemohl tomu zabránit a ani se o to už nepokoušel. Hladová bestie si bez okolků přivlastnila všechno, čím byl, rozpínala se v jeho hlavě, v jeho těle, v každé jeho částečce, dokud jej nepohltila, nepřetvořila si ho k obrazu svému. Jeho mysl zmizela kdesi v neznámých hlubinách a s ní všechno lidské, co v něm možná ještě někde zbývalo. Jeho já bylo zahlazeno, tvrdě umlčeno a nahrazeno prostými, obyčejně krutými zvířecími instinkty. Sžíravou touhou po krvi.

Hlad... mám hlad!

Dokázal se znovu nadechnout až tehdy, když bolest začínala ustupovat. Lapal po dechu, lačně nabíral vzduch do plic, než znovu otevřel oči. Lhostejně je upřel na velké tlapy zabořené do hlíny. Se zabručením se vyškrábal na všechny čtyři, hlavu vyčerpaně sklonil téměř k rozryté půdě pod sebou. Odfrkl si.

Hlad...

Ještě chvíli se nedokázal pohnout, než se namáhavě oklepal a došel se k řece napít, pomalu, loudavě. Sklonil se nad vodou a v posledním světle dne chvíli nehybně, nezúčastněně zíral do tváře velké kočkovité šelmy. Přiblížil hlavu k hladině a s přimhouřenýma očima hltavě pil. Pak si jazykem pomalu přejel po ostrých zubech, dunivě zavrčel, vycenil je, chňapl naprázdno do vzduchu.

Hlad... mám hlad! Chci krev a dostanu ji! Mám hlad... konečně je čas lovit. Měsíc neprosvítí stíny, odvrátil svou tvář. Noc je temná, nejtemnější, jaká může být, a já, šelma lačná po jediném, skrytá ve stínech, konečně dostanu, co chci! Krev... chci krev! Chci ji pít, rudou, horkou, čerstvou krev! Chci lovit, jsem připraven.

Strach mě fascinuje. Bezmoc mě provokuje. Zabíjení je středobodem mého světa. Žádné zvíře mi neunikne. Žádný tvor, kterého chci dostat, nemá šanci na další nádech! Každý život, po kterém zatoužím, je můj! Jsem šelma, jsem obávaný nepolapitelný lovec... jsem smrt! Střez se každý, kdo mi zkřížíš cestu! Tvůj strach je mým potěšením! Vůně smrti je opojná a lákavá.

Zvedl hlavu a zavětřil, lačně lapal lehký jarní vánek kolem sebe. Společně s posledními zbytky bolesti odcházela i únava z přeměny. Byl zase volný, silný... Jen tak, z čiré kruté radosti ze znovu nabyté volnosti a síly, z nenasytného sžíravého hladu zařval z plných plic.

Jsem hladový a vycházím na lov! Nikdo mi neunikne!

Do jeho citlivých uší proniklo koňské zařehtání. Přimhouřil oči a ochutnával vzduch, který k němu donesl pach strachu. Pach koně, který uvězněný nedaleko bojoval o svobodu v nevelkém prostoru. Ladně, neslyšně přeskočil velký kámen, netrvalo ani pár okamžiků a byl u stáje. Přiblížil čenich ke dřevu a chtivě nasál pach vyděšeného zvířete uvnitř. Zavrčel a předními tlapami se opřel o vrata, zaryl do nich drápy. Slyšel každý nádech koně, tiché zaržání. Znovu se opřel tlapami do vrat, ale ta nepovolila, jen kůň uvnitř znovu zaryčel.

Měj strach! Smrt je blízko! Patříš mně! Tvůj život patří mně! Mám hlad! Jsem hladový a ty, ustrašené zvíře, máš být mojí potravou! Nemáš právo na život, když jsem nablízku! Měj strach! Máš z čeho! Tvůj strach mi chutná! Tvůj strach mě provokuje! Tvoji krev dnes chci pít!

Nakonec se spustil na všechny čtyři a pomalu obešel stáj, u každé skuliny lapal lákavé vůně, ale cestu dovnitř nenašel. Vztekle zasyčel, ostré drápy zaryl do dřeva, až do vzduchu odletěly třísky, nakonec se ale odvrátil. Věděl, že nedaleko je stádo. Poznal, jak zvířata zneklidněla, vzdálila se, když ho uslyšela. Bez sebemenší námahy vyskočil na kládu vedle, protáhl se, brousil si drápy o její povrch, než loudavě slezl a dlouhými neslyšnými skoky se rozeběhl mezi stromy. Vedl ho hlad a neomylný instinkt lovce.

Brzy se mohl rozhlédnout na volném prostranství. Byla skoro tma, když se přiblížil ke stádu. Zvířata byla neklidná, i když ho nemohla cítit, byl proti větru. Ochutnával jejich vyděšené pachy. Pozorně sledoval, jak se pohybují. Užíval si jejich nervozitu.

Ještě je čas, i když hlad je sžíravý! Strach je předzvěst úspěchu, chutná smrtí, chutná krví! Které zvíře mi dnes poslouží? Na kom uhasím svůj hlad? Hlad... jak nutně nádherné jej znovu uhasit! Jak toužím cítit smrt na jazyku!

Olízl se, téměř cítil teplou životadárnou tekutinu, to, jak se velké zuby a drápy snadno noří do kůže, bolestné smrtelné zaryčení zmítajícího se zvířete. Přimhouřil oči, skrčil se do chladné trávy. Větřil, vychutnával si pach strachu, který se kolem stáda vznášel jako velký oblak.

Náhle ale zaznamenal ještě něco dalšího. Olízl se, otočil hlavu a znovu nasál vzduch. Tu slabou vůni, kterou k němu odkudsi přinesl jarní vánek, neznal. Tiše zavrčel, vycenil zuby. Lákala ho, chutnala mu. Nechal stádo stádem, bylo mu lhostejné, že se zvířata dala do zděšeného úprku. Tahle kořist voněla mnohem zajímavěji. Zvedl se a vyrazil.

Neslyšně se plížil v nízkém podrostu, skrýval se v křoví, i když měsíc nemohl odhalit jeho pohyb. Pach sílil a s ním ucítil i kouř, vyděšeného koně. Zaslechl zařičení, poznal, že zvíře uteklo. To ho ale nezajímalo. Přimhouřil oči, plnými doušky nasával tu nádhernou vůni, bezděky se nahrbil, zaryl drápy do trávy pod nohama, než pomalu pokračoval dál. V hustém křoví zahlédl vzdálený odlesk světla. Neslyšně se pohyboval, dokud se nedostal těsně na hranici tmy a kruhu světla, které kolem sebe vrhal malý oheň. U něj klečel mladý muž, spíš ještě chlapec, s dlouhými havraními vlasy, vedle něj ležela potrhaná halena a z tržné rány na jeho holém rameni stékal pramínek krve. Člověk. Málokdy na svých toulkách za kořistí potkal člověka. I když jejich pach občas cítil ve vzduchu, dosud byl nezajímavý, obzvlášť když se mísil s pachem střelného prachu. Podvědomě se lidem vyhýbal, ale teď... Bezděky se olízl... tenhle byl cítit jinak a rudá lesknoucí se stopa, kterou si mladík bezděčně setřel dlaní... Vpíjel se do ní očima. Naprázdno polkl.

Ta vůně! Neodolatelná, lákavá! Proč jsem jen netušil, jak voní lidská krev?! Jak lahodnou musí být potravou? Jak snadnou kořistí? Tak zranitelní, tak omezení svými smysly! Kdybych to věděl, žádný člověk by mi neunikl! Ta vůně...

Šimrala ho na patře, lapal ji plnými doušky. Opojná, lákavá. Chtěl pít lidskou krev! Zatoužil po ní! Tiše zavrčel, přikrčil se, napjal se, připravený zaútočit.

Pozorně sledoval, jak mladík ztuhl, ostražitě se rozhlédl kolem. Z pouzdra ležícího na zemi, kam je předtím odložil, vytáhl nůž. Temnýma očima bezděčně vyhledal místo, kde se krčila tichá smrt. Aniž to tušil, jejich pohledy se střetly. Šelma s kořistí. Nervozita s příměsí strachu dráždila ukrytého tvora k zešílení.

Nevidíš to, co vidím já! Nevidíš... možná cítíš, tvůj strach tě prozrazuje! Strach ve tvých temných očích - brzy budou ještě temnější, jen co se moje zuby ponoří do tvého těla! Jen co ti vyrvu život! Je pozdě, tvůj život patří mně! Neunikneš!

Postoj toho člověka vyzýval. Chtěl jeho život, stejně jako krev, která mu stále ještě neodolatelně kolovala v žilách. Skoro slyšel v okolním napjatém tichu, jak mu zrychleně tepe srdce. S každým úderem byl hladovější. Ještě jednou tiše zavrčel, vycenil ostré zuby, ještě chvíli se vyžíval v neklidu své kořisti.

Je čas zemřít! Ještě si užij poslední vteřiny života, poslední nádechy!

Když mladík uhnul pohledem, vyrazil. Jediným dlouhým skokem byl u něj a drápy zaryl do jeho hrudi. Ten jen bezděčně vykřikl překvapením, když na něj dopadlo velké zvířecí tělo, zhroutil se na záda na zem uvězněný pod těžkým tvorem. Vzpamatoval se ale rychle, jednou rukou ho popadl pod čelistí, snažil se oddálit smrtící tesáky, a druhou mu vrazil nůž do těla, jenže špička narazila na kost... prudce trhl. Zvíře zařvalo bolestí a vztekem, když se z dlouhé rozšklebené rány na jeho zádech vyvalila krev.

Bolest! Bráníš se, podřadný tvore! Potravo! Braň se! Bojuj! Tvůj boj je marný! Nenechám tě uniknout! Jsi můj!

Mladík využil příležitosti, oběma nohama vykopl a pokusil se odhodit rozzuřeného tvora stranou. Ten sice ztratil rovnováhu, zakolísal, ale dřív než se stihl odkutálet z dosahu, skočil na něj znovu, a když ostré drápy rozdrásaly kůži na jeho zádech, vykřikl.

Jsi můj! Moje kořist nemá šanci! Nikdy! Já šanci nedávám! Nevzdám se, dokud nebudu pít tvou krev!

Dokázal se ještě vzepřít na rukou, přetočit se na bok, ale zvíře mu jednou velkou tlapou uvěznilo hlavu na zemi, zarylo drápy do tváře. Zmítal se, snažil se marně bránit. Smrtící tesáky se ale rychle přesně zahryzly do jeho krku. S krví řinoucí se z rozdrásaného hrdla, s posledním chrčivým výdechem odešel i mladý život. Tělo ochablo, až zůstalo nehybně ležet.

Zvíře si odfrklo, nabralo do plic vzduch plný neodolatelné smrtelné vůně a zvedlo hlavu. Chtivě olízlo teplou čerstvou krev, která mu kapala z tlamy, dlouze zařvalo.

VÍTĚZSTVÍ! Nikdo nemá šanci! Nikdo neunikne z mých spárů! LIDÉ! Je čas pít vaši krev! Jiná už hlad neuhasí!


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Šelma I.:

10. Mata přispěvatel
11.04.2016 [23:54]

MataInugirl děkuji, snad se bude líbit i nadále. Emoticon

9. Inugirl přispěvatel
11.04.2016 [20:14]

InugirlZatím to vypadá zajímavě jsem zvědavá, co všechno z toho vykoukne :-)

8. Mata přispěvatel
10.06.2015 [15:16]

MataHaničko děkuji!
Samozřejmě dozvíte se vše, co bude v daném příběhu možné, určitě nejaký základní odraz doby, i když o Indiány se mnohem hlouběji zabývám v Sokolím přání.
No jo, takové vnadítko a bohužel zatím častěji přidávat nemůžu, kvůli své nedočkavosti, ale zse se to snažím rozložit tak, abyste nemusely čekat déle. Snad se poštěstí až do konce Emoticon
To střez se bohužel není moje práce, ale práce adminky, mě zarazilo, že by mi to tam korektor nechal a koukla jsem se do rukopisu a tam to mám dobře.
A kočka mi tak nějak "vylezla" z hlavního hrdiny, ten chlap je kočka jak vyšitá. A čičiku mu tak přátelsky říkám mezi námi a on je za to na mě děsně nasranej (teda nejen za to, ale...) Emoticon
Těším se! Emoticon

7. Hanka
10.06.2015 [14:49]

Na začátek ti chci pochválit výběr tématu a prostředí. Jsem si jistá, že se ještě dozvíme spoustu o indiánech a dané době, jen tak mimochodem, sem tam nějaká informace, přesně jak to ty umíš. :o) A to se mi líbí, že nám právě dodáváš reálné historické střípky nebo jiné realistické věci i v čistě smyšlených příbězích. Že se snažíš, aby tvá vyprávění žila vlastním životem, byla pro nás čtenáře uchopitelná a bližší. (Možná už jsem ti to říkala, ale opakování matka moudrosti. Emoticon ) Zatím se ti to daří, stejně jako s psychologií a myšlenkovými pochody postav. A ano, zvířat. Emoticon

Na začátku jsi nám zase pěkně nabídla ukázku z toho, co se bude dít, navnadila jsi nás. A teď to půjde mučivě pomalu, budeš nás napínat jako na skřipec, když díly přibývají s takovými mezerami. Ale naprosto tě chápu. Třeba ti to takhle vyjde, dokud Šelmu nedokončíš. :o)

Tvé prosbě se budu snažit vyhovět. Kdybych něco nechápala, máš stoprocentní jistotu, že se ozvu. Ale zatím se mi to jeví průzračně jasné. Tuším, že to tak nenecháš nadlouho a komplikace a zápletky na sebe nenechají dlouho čekat. :o) A na to se těším! V tvém podání totiž příběh vidím v živých barvách, jako film. :o)

Tak, a teď přijde moje šťouravá chvilka. Týká se tedy spíš gramatiky. :o) Nevím, co z toho jsi měla v úmyslu napsat, ale věta střes se každý... mi nepřijde správná. Buď třes se každý, nebo střez se... Emoticon Emoticon Já říkala, že jsem šťouralka! :o)

Jinak nápad s kočkovitou šelmou mi připadá moc dobrý, zase jiné zviřátko. :o) A s čičíkem jsi mě dostala! Emoticon Já kdysi dávno měla v jedné povídce holku, co se měnila ve veverku. Ale čičík je lepší! Emoticon

Jdu na další kapitolu, uvidíme, co objevíme. :o) A jak se náš hrdina vypořádá se zabitím člověka. Bude mít výčitky svědomí, nebo ne?

6. Mata přispěvatel
04.06.2015 [9:39]

MataSabienno vítej u čičika!
Nene, s se stmívkem, deníkama, Underworldem a pod., ani s čímkoliv jiným všeobecně profláklým, včetně klasické lykantropie to nemá nic společného. Tohle je komplet můj výmysl. Jsem zvědavá co dál řekneš a snad to ustojíš Emoticon
Těším se opět v neděli! Emoticon

5. Sabienna přispěvatel
04.06.2015 [8:40]

SabiennaTak tohle se mi líbí Emoticon Emoticon Emoticon Sice jsem nejprve podle názvu odhadovala, že hlavní hrdina mohl být vampír - jsem zdegenerovaná těmi všemi Twilight Ságami a Upířími deníky a tak Emoticon Pak se to ale jasně vyvrátilo, když se začal měnit, tak jsem samozřejmě myslela, že to bude lykan, a ono taky ne! Emoticon Emoticon Ona je to kočkovitá šelma, což je... zajímavé a originální Emoticon Emoticon Přeměnu si popsala opravdu věrně, a první lov člověka jakbysmet Emoticon Emoticon
Určitě budu číst dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Lola
03.06.2015 [20:03]

Super

3. susi23
03.06.2015 [11:52]

Emoticon

2. Mata přispěvatel
03.06.2015 [9:40]

MataUááááááááááááááááá, sakra, kam mi zmizel kus textuuuu, to není konec... Díky!

1. susi23
03.06.2015 [9:37]

Pěkné. Emoticon Těším se na další kapitolu Emoticon
P.S. Na konci máš nedopsané slovo, nebo větu Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!