OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šelma - Epilog

19.04.2017 (11:00) • Mata • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1574×

Epilog 

Na dobře znatelné cestě přes pláně se svižně pohyboval jediný jezdec. Odpolední slunce mu pálilo do propocené košile. Byl zaprášený, očividně měl za sebou celodenní jízdu. Odfrkl si, přitáhl koni otěže, a když zpomalil do kroku, postavil se ve třmenech, aby se trochu uvolnil. Vyjel se svítáním z vojenské pevnosti a do cíle mu zbýval jen kousek cesty. Strávil tam několik dní. Čekal, jak se povede Katie Wolkerové, a dohlížel na ostatní, aby splnil slib, který dal.

V pevnosti byl dobrý doktor. Zachránil Katie život, i když tvrdil, že to bylo opravdu na poslední chvíli. Jenže její mysl byla stále zakalená. Blouznila a nikoho nepoznávala, děsila se každého pohybu. Po tom, co se rána začala hojit a ona zotavovat, rozhodli se ji odvézt do nejbližšího města. Někteří jeho sousedé, včetně starosty, už se vracet nechtěli, proto se vypravili na cestu s ní. Vyjeli, stejně jako on, dnes za svítání. Ostatní pořád čekali, ale z jejich domova nepřicházely žádné zprávy. Žádný jezdec z toho směru se k pevnosti nepřiblížil.

Bylo to zatraceně divný. Cítil v kostech nervozitu a neuměl si ji vysvětlit. Proto se rozhodl, že se vrátí. Co slíbil, splnil, víc se tam zdržovat nemusel. Ale čím víc se blížil k domovu, tím neklidnější byl. Sundal si klobouk, otřel si hřbetem ruky zpocené čelo, zase si ho narazil na hlavu a znovu pobídl koně k rychlejšímu kroku. Nedaleko by měl narazit na cestu k opuštěné farmě, kde se ukrýval Chris, odtud je to k prvním domům městečka sotva čtvrt hodiny rychlé jízdy. Jenže jeho kůň už byl unavený, nemohl ho honit.

Konečně za nízkou terénní vlnou zahlédl první obrysy domů. Ale když přijel tak blízko, že dokázal rozeznat ohořelé trosky staveb, které vzaly za své při nedávných požárech, jeho kůň zneklidněl. Přitáhl mu otěže a pozorně se rozhlížel. Všude byl klid, nic se nehýbalo, přesto se mu něco nezdálo. Chloupky na krku se mu naježily, bezděčně polkl. Nakonec sáhl do pouzdra pro pušku, odjistil ji a položil si ji do klína. Netušil, jak to s Hoardbeastem dopadlo, a doteď doufal, že už je pod drnem. Jenže teď si tím nebyl tak jistý. Znovu pobídl koně do kroku. Byl stále neklidný, ale pořád ještě neochotně šel.

Zvíře zastavilo a odmítalo jít dál, až když na něj padl stín jednoho z domů. Jeho jezdec se pozorně rozhlédl. Ulice už po nedávném dešti vyschla, byla prašná a tichá. Nenutil koně, aby pokračoval v cestě. Raději sesedl, uvázal ho k opuštěné verandě a dál šel pěšky.

Nikde se nic nepohnulo. Všude bylo ticho, ale takové, které se zahryzne až do morku kostí a i v odpoledním úpalu mrazí. Jak kdyby odtud vymizel veškerý obvyklý život – nikde nepípl ani pták, žádný z koní nezaržál na pozdrav.

Něco bylo zatraceně špatně!

Snažil se nevydávat žádný zvuk, jen prach na ulici mu křupal pod podrážkami bot. Ruce, v nichž svíral pušku, se mu lehce chvěly. Už byl blízko své kovárny, ale ještě nikoho nezahlédl.

U známé dílny se zastavil a naslouchal. Dveře šerifova domu byly otevřené. Sledoval je přimhouřenýma očima a měl pocit, že se odtamtud ozval nějaký zvuk. Možná jen odpočívají, schovávají se před odpoledním sluncem, říkal si v duchu, ale moc té chabé naději nevěřil.

Schody i prkna na verandě domu zavrzaly, když na ně opatrně došlápl. Doufal, že ostražitost je zbytečná, přesto se choval nejtišeji, jak dokázal. Jenže jeho naděje se rozplynuly, sotva vkročil na práh. První, co si uvědomil, byl odporný hnilobný zápach a bzučení velkého hejna much. Zaostřil a konečně v přítmí uvnitř zahlédl ostatky těla zhrouceného na desce stolu. Nebyl schopen pohybu, jen civěl na to, co bývalo člověkem. Zůstalo z něj mrtvé páchnoucí maso hemžící se červy. Podle oblečení poznal Paula.

Víc už nevydržel. Vypotácel se ven a žaludek se mu obrátil naruby. Měl štěstí, že nic nejedl. Zhluboka oddechoval a snažil se znovu nabrat rovnováhu, než vztekle nakopl sloupek verandy. Vydržel hodně, ale tohle s ním zacloumalo už jen tím, že tu hromadu hnijícího masa uvnitř znal od dětství.

Zaskřípal zuby, odplivl si, aby se zbavil pachuti, co se mu usadila v ústech. Potřeboval se uklidnit, přemýšlet, i když tady nejspíš nebylo o čem. Obával se, že jestli tu je ještě někdo živý, je to Hoardbeast! A jestli je pořád tady, kulka ho tentokrát nemine!

Pevněji stiskl v dlaních pušku a její pažbu opřel o rameno, ukazovák připravený na spoušti. Krok za krokem se opatrně blížil ke středu města.

Pot ho pálil v přimhouřených očích, ale ignoroval to. Pozorně se rozhlížel kolem, dokud nezaslechl podivné zakvílení, které cítil až v morku kostí. Strnul a naslouchal, jenže dál bylo zase jen ticho.

Až když ušel ještě několik kroků, pochopil, odkud zvuk pocházel. V prachu na zemi klečel muž, hlavu měl skloněnou, ruce volně položené na stehnech. Košili měl na několika místech roztrženou a pokrytou zahnědlými skvrnami. Před ním poskakovala vrána a zvědavě si ho prohlížela. Obraz se tetelil v rozpáleném vzduchu.

Polkl a zamířil na něj, ale odolal pokušení stisknout spoušť. Něco se mu nezdálo. Přiblížil se o krok, dva...

Nespouštěl z muže pohled, přestože se nepohnul, jen vrána přiskočila blíž, zkusmo ho klovla do kolena.

Zadržel dech a čekal, jenže se nic nestalo. Muž ani pták si ničeho nevšímali, proto opatrně udělal další krok.

Vrána znovu poskočila, následovalo další, silnější klovnutí.

Strnul na místě, když se muž konečně pohnul. Trvalo to snad setinu vteřiny, než popadl vránu za krk, jediným trhnutím jí zlomil vaz a odhodil ji do prachu před sebe, kde ještě několikrát bezmocně zaplácala křídly, než znehybněla. Nestihla vydat ani hlásku.

Zamrkal a měl pocit, že se mu to snad zdálo, i když muž i mrtvý pták tam stále byli, jen všechno znovu znehybnělo. Ani on sám se chvíli nedokázal pohnout, ukazovák na spoušti se mu chvěl, zatínal zuby. Něčím si ale byl jistý. Muž před ním nebyl Hoardbeast. Přestože tušil, kdo by to mohl být, v duchu se modlil, aby jeho domněnka nebyla správná.

Než se stihl vzpamatovat, muž nasál vzduch, jako kdyby větřil, a zvedl hlavu.

„Panebože...“ zamumlal si pro sebe, když ho bezpečně poznal. Nemýlil se. Jeho pohled se střetl se zelenýma očima pod rozcuchanou slepenou kšticí. Polkl a odhodlal se udělat další krok, pak druhý.

Muž před ním se nepohnul, jen ho sledoval. Čím blíž byl, tím víc ho to, co viděl před sebou, děsilo. Známá tvář byla pokrytá prachem a ušpiněná zaschlou krví, stejně jako jeho oblečení a ruce. Oči, které pozorně sledovaly jeho pohyb, se podivně leskly a na stále ještě vlhkých tvářích se rýsovaly světlejší cestičky. Slunce zatím nestihlo vysušit poslední slzy.

„Panebože...“ zamumlal znovu, aniž by vlastně vnímal, co říká.

Suché rozpraskané rty se zkroutily v hořkém úsměvu. „Vítej... zpátky... Bartone...“ Byl to Chrisův hlas, ale skřípěl a chrastil v hrdle a zároveň zněl podivně dutě, jako kdyby ho ovládal jen napůl.

„Co se to tady děje? Kde sou ostatní?!“

„Měl jsem... hlad...“ pronesl stejně nepřítomně. Sklopil pohled na svoje ruce a nepatrně pohnul prsty. „Pořád ho mám... hlad...“

Bartonovi trvalo několik mučivě dlouhých vteřin, než to všechno pochopil. „Do prdele...“ Zamrkal... Tohle se mu musí zdát!

Jenže na sen mělo všechno příliš jasné obrysy. Bezděčně se vrátil o půl kroku a zatnul zuby, zvedl hlaveň pušky. Chris trhl hlavou, zadíval se na něj, znovu pohnul prsty.

„Měl sem to tušit! Seš jeho bratr!“ procedil mezi zuby Barton. Chtěl stisknout spoušť, ale když Chris promluvil, na poslední chvíli se zarazil.

„Zabil jsem ho...“

Zůstal na něj nevěřícně zírat. „Jak?“

„Nevím... je to... daleko... to zvíře nejde zabít... věděl jsem to, a přece jsem ho zabil.“

Barton si nejistě skousl ret, nevěděl, co na to má říct, ale spoušť nestiskl. Příliš rychle si spočítal jedna a jedna.

„Smrt... je jako droga,“ pokračoval Chris. Nespouštěl z něj pohled, jen ohrnul horní ret a zachvěl se, prsty křečovitě zaryl do stehen. „Jak jednou ochutnáš, budeš chtít zase... smrt a krev... nic jinýho už neexistuje..“ Pak sebou ale zničehonic škubl, schoulil se, jako kdyby ho něco bolelo. Prsty si vrazil do vlasů a nehty zaryl do kůže. Bolestně zaskučel: „Bože, jak s tím dokázal žít?! Jak... Jdi pryč! Vypadni... nebo tě zabiju taky!“ Barton bezděčně ustoupil, pevněji sevřel v rukou pušku, ukazovák stále připravený na spoušti. „Vypadni a už se ke mně nepřibližuj! Nech mě bejt!“ zařval Chris kamsi mezi svoje kolena do prachu a rozkašlal se, když ho nechtěně vdechl.

Ale Barton se nepohnul, jen zrychleně oddechoval. Dlaně, v nichž svíral zbraň, se mu potily, slunce ho pálilo do zad. Nic neříkal, nevěděl, co má dělat, jak na to, co vidí, reagovat. Jen stál a zíral na to, co zbylo z muže, kterého znal a měl rád. Měl vystřelit, nebo odejít? 

Stál dlouho, mezi stisknutými zuby mu každou chvíli unikla nadávka, než se rozhodl. Nevystřelil, ale ani neodešel.

Poděkování

V první řadě děkuji všem čtenářům, kteří byli tak odvážní a obětaví a dočetli až sem. Máte můj hluboký obdiv za to, že jste to se mnou vydrželi takovou dobu a dokázali to přelouskat i s těmi ukecanostmi, které teď usilovně škrtám, dírami, které jsem na konci musela horko těžko lepit, když mi daly pěkně na zadek, a podobně. Děkuji za Vaši trpělivost a čekání na další kapitoly, které se někdy nesnesitelně natahovalo, i když jsem nechtěla.

Setkávali jsme se u Šelmy dva a půl roku a mně přijde neskutečné, že to bylo doopravdy tak dlouho.

Také bych ráda poděkovala zdejším adminkám za jejich neúnavnou a pečlivou práci.

Děkuji!

Pak bych ráda poděkovala manželovi a korektorovi v jedné osobě za to, že to se mnou stále ještě snáší, podporuje mě a že to se mnou a kocourem v jedné domácnosti celou tu dlouhou dobu vydržel (občas jsem si říkala, jestli jsem víc na tečku já, nebo ta vzteklá kočka v lidský kůži). Mojí dcerce za její objetí, podporu a trpělivost.

Ráda bych také poděkovala mojí betušce Withoutalight za její práci a to, že mi pomohla vychytat největší stylistické hrůzy.

Díky Vám všem!

Závěrem

Vzhledem k tomu, že jsem od základů přehodnotila svůj přístup k psaní a rozhodla se omezit své intenetové aktivity ve prospěch samotného psaní, chtěla bych se s Vámi na tomto webu rozloučit. V tuto chvíli už pro mě postrádá smysl tu nadále pokračovat v publikaci.

Samozřejmě nekončím s psaním ani s publikací na internetu jako takovou. Se mnou a mými příběhy se můžete nadále setkávat na mých osobních sránkách a aktuální informace najdete na facebookové stránce, která k nim patří.

Děkuji za pochopení.  

S úctou a láskou

Vaše Máta

Ps.: Pokračování Šelmy zatím opravdu neplánuji ;-)

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šelma - Epilog: