OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 7. kapitola

01.08.2010 (18:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1235×

Byli jsme na cestě do mého domu. Zmocňoval se mě neznámý pocit. Byl to pocit štestí, nebo pocit zamilovanosti? Ať to byl pocit, jaký chtěl, prostě mi bylo skvěle, ne bylo mi nádherně. Radovala jsem se z nádherných šatů a krásných prstenů. Už se moc těším, až Erice prstýnky ukážu, bude nadšená. Erika moc miluje šperky, ale její největší smůla je, že nemůže nosit stříbro. Já ho naštěští díky mému poloupířímu původu nosit můžu, nevadí mi a vlkodlakům také ne. Z počátku války jsem si mysleli, že když upírům vadí stříbro, že vlkodalkům bude vadit taky, ale mýlili jsme se. Vlkodalci na stříbro alergičtí nejsou.

„Sel?“

„Jo, Michaeli?“

„Víš, v té kabince, prostě nevím, co se to se mnou stalo, neovládl jsem se, ale chci abys věděla, že toho nelituju.“
„Víš, já toho taky nelituju, bylo to moc hezký. Líbáš fakt dobře.“

„Díky. Ty taky. Ale víš co mě naštvalo?“

„Ne.“

„Že nás ta prodavačka vyrušila.“

Začala jsem se smát.

„Musím se přiznat, že mě to taky naštvalo.“

No, ale na jednu stranu je dobře že nás vyrušila, jinak bychom jim tam ty kabinky rozbourali. No, s Michaelem jsme se na sebe vrhli tak vášnivě, že by to možná nepřežily jenom ty kabinky, ale možná dokonce celý obchod. To co je mezi mnou a Michaelem je prostě něco vyjímečného, něco velmi silného. Je to absurdní, ještě včera jsem si ho vzít nechtěla a opovrhovala jsem jím, byl to prostě jenom obyčejný prašivý lykan. Ale dnes bych si ho s ráda vzala a vůbec mi nevadí, že je lykan, protože, kdyby lykan nebyl, ani by jsem se nemuseli potkat. Bude to můj lykan, můj milovaný lykan, ne, na to je ještě brzo, milovaný ještě ne. Ale vím, že jednou milovaný bude, tím jsem si jistá. On je prostě... prostě úžasný. Ten jeho oslnivý úsměv je tak sladký a ty jeho oči jsou tak nádherné.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě starostlivě Michael.

„Jo, proč?“

„No já nevím, jsi nějaká zamlklá.“

„Ty taky nic neříkáš, tak proč bych měla něco říkat já. Tak se mě třeba na něco zeptej, abych mohla něco říct?“ zeptala jsem se s úsměvem. Musela jsem říct takovou blbinu, nemohla jsem Michaelovi říct, že přemýšlím o tom, jak je dokonalý.

„Fajn, tak jak se máš?“

Začala jsem se smát. Vážně dobrá otázka.

„Mám se skvěle a ty?“

„Já se mám taky skvěle.“

„Vážně se máš skvěle? Tak to je skvělé.“

Oba jsme se s Michaelem rozesmáli. Takhle jsem se už dlouho nezasmála jako dnes, Michael má na mě dobrý vliv. Jsem zvědavá, jestli bude takhle veselý i v našem manželství.

„Teď se ptej ty,“ řekl Michael.

Hlavou se mi honilo několik otázek, ale jedna mi připadala hodně důležitá.

„Já jsem souhlasila, že si tě vezmu, jenom kvůli tomu, abych ukončila válku, ale teď, když jsem tě blíž poznala, víš, citím k tobě něco... něco víc a já se tě chci zeptat, jestli to samé cítíš taky, nebo si mě bereš jenom kvůli konci války?“

„Já... víš... já citím to samé. Vždycky jsem si o tobě myslel, že jsi bezcitná upírka, která jenom zabijí vlkodlaky, nikdy by mě nenapadlo, že budeš taková... no prostě že budeš tak krásná a tak vtipná, prostě tak fajn. Už se hrozně těším na naší svatbu.“

Spokojeně jsem se usmála. Takže Michael cítí to samé, jsem tak ráda. Bála jsem se, že si mě Michael bere jenom kvůli tomu, že chce ukončit válku, ale on je na tom stejně jako já.

„Už jsme u tvého domu,“ řekl Michael.

Vzhlédla jsem. Opravdu jsme byli před branou našeho domu.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 7. kapitola: