Sedmý smrtelný hřích: Epilog • OurStories.cz ~ naše povídky

Úplný závěr povídky, kratičký epilog. Opravdu jsem sama nevěděla, jestli nechám Dylan žít nebo ne, definitivně jsem se rozhodla asi až po třech odstavcích. Děkuju moc za podporu a za každý pozitivní komentář, jmenovitě bych chtěla poděkovat Myll, protože ty její komentáře byly fakt vyčerpávající a vždycky mi vykouzlily úsměv na rtech.

04.04.2012 (12:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 951×

Některé okamžiky našeho života utečou rychleji, než stihneme mrknout. Jsou tu a během zlomku vteřiny jsou pryč, jakoby ani nikdy nebyly. Bývají to ale okamžiky, které si budeme pamatovat do smrti. Bývají to chvíle, o kterých za padesát let budeme vyprávět svým vnoučatům a vzpomínat na ně s téměř posvátnou úctou. Vryté v paměti napořád, uložené v nejhlubších zákoutích mozku. A i potom, když jsou už dávno za námi, vyvolávají nám na tváři úsměv. Jsou jedním z důvodů, proč máme vějířky vrásek kolem očí a úst.

Tenhle moment není takový. Tenhle moment trval neskonale dlouho. Nebo mi to alespoň tak připadalo. Nezúčastněný pozorovatel by sice mohl odpřísáhnout, že se vše odehrálo neuvěřitelně rychle. Než ti dojde, co se děje, je po všem. Ale já jsem měla pocit, že bych mohla tu chvíli počítat na hodiny, dny, roky.

Čas se zastavil, pohyb ustal. Téměř všechen pohyb. Tyler, přikrčený dva metry ode mě, se děsivě pomalu narovnával a s vražedným výrazem v očích se natahoval po mně. Měla jsem veškerý čas světa na to, abych si promyslela, co mám v plánu udělat. V jednu chvíli jsem chtěla uskočit pryč, ale nohy mě neposlouchaly. Chtěla jsem zavřít křečovitě oči a nechat ho, ať si se mnou dělá, co chce. Ale moje víčka se nechtěla pohnout. Stála jsem tam naprosto bezmocně a čekala na konec.

Pak jsem cítila, jak se čepel nože pomalu zařezává do masa. Pomalinku, milimetr po milimetr. Tak bolestivě pomalu… Nejhorší na tom byl ten zvuk. Jako když se porcuje kuře. Vysoký jekot proťal ticho, čas se opět rozběhl a já se sesula postupně na kolena a potom na záda. Jako by té krve nebylo moc, valila se na zem další. Připadala jsem si trochu jako Čachtická paní, až na ten nepatrný fakt, že ona se koupala v krvi panen.

Dveře se najednou rozletěly. Pozdě, moc pozdě. Měla jsem pocit, že zase začínám ztrácet vědomí. Všechna ta krev… Může mít člověk v těle tolik krve?

Z posledních sil jsem se vyškrábala napůl na vlastní nohy, napůl mě musel Travis podpírat. Částečně jsem brečela, částečně se smála. Zkrvavený nůž mi vypadl z rukou a cinknul, jak dopadl na podlahu vedle nehybného Tylerova těla. Jeho oči zíraly kamsi do prázdna, stejně jako oči dívek, které zabil. Nedokázala jsem ho litovat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Travis.

Jen jsem se na něj podívala a snažila se pochopit, jestli si ze mě dělá srandu nebo to myslí vážně.

„V životě jsem se necítila líp,“ odpověděla jsem s ironií v hlase.

Ale popravdě? Vážně jsem se v životě necítila líp.

Růžová budoucnost s Travisem se nekonala. Nepostavil mi dům, nezasadil strom a nezplodil syna. Vlastně jsem ho po maturitě viděla už jen jednou, na školním srazu po deseti letech, kam přijel v doprovodu manželky.

Nočních můr, ve kterých mě pronásledovaly Tylerovy oběti a vlastně i sám Tyler, jsem se nikdy nezbavila. Dodnes se občas vzbudím uprostřed noci, politá studeným potem. Naštěstí mám někoho, ke komu se můžu přitulit. John je hotový dar z nebes. Jeho klid je něco, co ve svém životě potřebuju jako sůl. A možná je to ten pravý. Někdo, vedle koho bych mohla zestárnout. Včera jsem prala jeho sako a v kapse jsem našla účtenku od Swarovskiho.

Možná spolu budeme žít šťastně až do smrti. Zazvonil zvonec...

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedmý smrtelný hřích: Epilog:

5. Katniss přispěvatel

27.04.2012 [15:13]

Emoticon Tak tohle bylo fakt úžasný. Tři dny jsem to tady četla na mobilu, vždycky úplně napnutá, jak tohleto skončí. Neměla jsem čas přečíst za jeden den všechny díly, ale kdybych mohla tak bych to rozhodně udělala. Tvůj styl psaní je fakt úžasný, moc se mi líbí. Jinak je hezké, žes tomu nechala napůl otevřený konec, takže o spoustě věcí můžeme jen přemýšlet. Pro mě to byla taková malá detektivka a klidně bych to i zfilmovala, jen si to představ na bílém plátně v kině. Hodně strašidelné, ale naprosto senzační. Víc slov teď napsat asi nedokážu, ale neumím vyjádřit, co přesně jsem při čtení povídky cítila. Ani já sama to prostě nevím. Těším se až napíšeš něco podobného, protože po tom hnedka skočím a už to nepustím. Díky, žes mi dala příležitost číst něco tak úžasného, jako je tohle. Fakt tleskám Emoticon

4. Sasanka přispěvatel

04.04.2012 [21:08]

Myll - pan Bolotski si určitě otevřel nějaký malý obchůdek s otřesnými ponožkami, nejlépe na Příčné ulici :) Lucy se tuším po maturitě vydala na vysokou, mám takový dojem, že studovala dějiny umění, protože dějepis jí vždycky šel. Po vysoké si otevřela soukromou galerii, vzala si vysokýho tmavovlasýho malíře a měli spolu tři děti - dvě holčičky a jednoho kluka. A víc toho o nich už nevím, co se Dylan vdala, už se mi neozvala. Ber tohle jako jediné pokračování, které kdy napíšu :) Ale už mám rozpracovaný jeden upírko-vlkodlačí nápad, takže se můžeš těšit na něj. Jinak moc děkuju za chválu a hlavně za podporu :)

3. Myll přispěvatel

04.04.2012 [20:10]

Páni... utírám tu slzičku smutku z toho, že už to končí a taky dojetí. Co se perexu týká, hrozně mě to překvapilo a potěšilo, upřímně to já děkuju, že jsi tohle napsala a těším se na případná další dílka z tvé dílny... Emoticon
A teď k epilogu, úžasné zakončení, čekala jsem, že to přežije a jsem za to ohromně ráda, protože když už nemůžou být ty happyendy v životě tak někde zůstat musí... Co se závěru týká, pěkně jsi to shrnula, docela by mě zajímalo co se stalo s tou její kamarádkou (Lucy tuším... O:) vidím ji na takovou soukromou detektivku, o který by jsi mohla napsat pokračování.. xD Emoticon ... Co ty na to?? ) a taky jak dopadl Dylan tolik nenáviděný učitel...