OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sedmý smrtelný hřích: 7. Smilstvo

27.03.2012 (15:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 917×

Na druhé straně té nechutně bílé místnosti se otevřely dveře. Rychle jsem fotky zametla pod polštář třesoucíma se rukama, aniž bych brala ohled na bolestivé bodání v pravém zápěstí, které bylo podle všeho zlomené. Sotva jsem se naaranžovala do důvěryhodné polohy marodícího chudáčka, spatřila jsem obličej mého návštěvníka.

„Travisi?“ Co ten tady dělá? „Co ty tady děláš?“ řekla jsem vzhledem ke svému zdravotnímu stavu přehnaně radostně.

Když viděl, jaké emoce ve mně jeho příchod způsobil, šibalsky se mu zablesklo v očích. Do tváře se mi nahrnula krev a bylo mi jasné, že jsem musela zrudnout jako rajče. Snažila jsem se tu trapnou a nepohodlnou situaci zahnat tím, že jsem se natáhla pro sklenici vody, která stála na nočním stolku. Jak jsem se nahýbala, pohnula jsem polštářem, a na zem se pomalu snesla jedna z fotek.

„To jsem rád, že jsi ráda, že mě vidíš,“ prohodil Travis s pořádnou dávkou sebejistoty v hlase a sednul si na kraj mé postele. Naštěstí si fotky nevšiml, díky bohu.

Napila jsem se plnými doušky vody, až mi málem zaskočilo. Zrudla jsem ještě víc, zakuckala jsem se a už tak obří trapas jsem natáhla do extrémně obřích rozměrů.

„Jsem unavená, Travisi. Tohle byla šílená noc, chci se jenom v klidu prospat,“ řekla jsem v naději, že ho slušné vychování donutí odejít a nechat mě spát. Ale sázet na Travisovu morálku bylo poněkud bezvýznamné. Jako by nějakou měl. Tělesná zranění se nejspíš podepsala i na mém mozku.

„Mně to nevadí, rád na tebe koukám, když spíš. Krásně u toho slintáš.“ Jako bych to nečekala.

„Debile,“ vykřikla jsem a chrstla na něj zbytek vody.

Začal se kuckat a lapat po dechu, nejspíš se mu nechtělo uvěřit, že jsem to doopravdy udělala. Když se z toho menšího šoku vzpamatoval, přišla na řadu jeho obvyklá duchaplnost a vyždímal mi do obličeje mokré vlasy. Byla bych ho praštila, ale levou ruku mi přimáčkl tělem k posteli a facka pravou rukou by bolela víc mně než jeho.

Asi minutku jsme se tam pošťuchovali jako dva blázni a mně bylo tak dobře, jako nikdy. Připadala jsem si milionkrát živější, než jsem si kdy připadala s Tylerem. Ani mě nenapadlo myslet na takové povrchní záležitosti, jako make-up, nebo na to, že určitě vypadám jako nepovedená parodie na smrtku. K čertu se světovým mírem, globálním oteplováním a válkou v Íránu. Jenom my dva a naše dětinské škádlení, které mi, ač jsem si to odmítala připustit, chybělo ze všeho nejvíc od té doby, co jsme to spolu ukončili. Bylo mi úplně jedno, že bych neměla. Šlo jen o to, že jsem chtěla.

Najednou se odtáhnul, ve tváři smrtelně vážný výraz a zamračené čelo.

„Můžeš mi vysvětlit, proč je máš?“ V ruce držel hromádku fotografií.

Krve by se ve mně nedořezal. Ve zlomku vteřiny jsem probrala všechny možnosti, které jsem měla. Ne, že by jich bylo nějak hodně. V podstatě tři. Nechat ho myslet si, že všechny ty mrtvé jsou moje práce. Vymyslet si nějakou chytrou a neprůstřelnou lež. Nebo říct pravdu.

První možnost jsem vyřadila okamžitě. Nebyl žádný důkaz, že jsem to neudělala, a proto nepotřebuju, aby si někdo myslel, že má důkaz, že jsem to udělala. Probírala jsem se tedy mezi druhou a třetí možností. Ve vymýšlení lží v tísňových situacích jsem byla docela dobrá. Tylerovi jsem je dřív vykládala každý den? Kam jsem na tu půlhodinu zmizela, proč jsem mluvila s tím divným klukem, komu jsem teď psala esemesku. Nikdy na můj úlet s Travisem nepřišel. Ale to jsem lhala Tylerovi, s Travisem to vždycky bylo jiné. Poznal mi na očích každou drobnou nepravdu, poznal, že mu něco tajím. Tím pádem mi zbývala jen jedna jediná možnost.

„Podívej, Travisi,“ začala jsem. „Jakkoliv šíleně a neuvěřitelně to bude znít, musíš mě vyslechnout až do konce. Všechno ti řeknu, jenom mi, prosím, neskákej do řeči a neodsuzuj mě, dokud neskončím, dobře?“ Zatímco jsem mu jednou rukou páčila fotky z dlaně, vynutila jsem si na něm jedno drobné kývnutí hlavou. Byl tak zaskočený nečekaným nálezem, že nejspíš vůbec nevěděl, na co právě přikývnul.

A tak jsem začala polohlasem vyprávět svůj příběh, který začal možná náhodou, možná úmyslem. Příběh plný smrti a, hlavně v posledních několika hodinách, krve. Nevynechala jsem jedinou drobnost a byla to neuvěřitelná úleva. Konečně někomu svěřit celou pravdu. Nevěděla jsem, jestli dělám správně. Ale pokud na celém světě existuje osoba, která je schopná tuhle pravdu přijmout, zpracovat a uvěřit jí, je to Travis. Jestli jsem hledala někoho, kdo mi může pomoct a kdo si dokáže poradit sám se sebou a nenechat se zabít, právě jsem ho našla.

Po několika minutách mi spadl neuvěřitelně velký kámen ze srdce. Byla to veliká úleva. Jako když celé dopoledne potřebujete na záchod a pak konečně, po poslední hodině, si najdete chvilku a dojdete si tam. Jako když nesete těžkou krabici přes půl města a konečně ji můžete odložit. Napadlo mě ještě milion přirovnání, ale ani jedno se nehodilo k tomu, co se stalo potom.

Travisovy ruce se ovinuly kolem mě v tom nejpevnějším objetí. Vytryskly mi slzy a ani mě nenapadlo je zastavovat nebo se o to pokoušet. Co začalo jako nenápadné vzlyky, přerostlo postupně v záchvat pláče. Brečela jsem, dokud jsem měla co brečet a i dlouho potom. Překazilo mi to až sestřička, která mi donesla nějaký lék na uklidnění.

„Mám teď nějaké zařizování, Dylan,“ říkala, zatímco mi podávala enormně velkou pilulku a sklenici vody, „takže tady asi hodinu nebudu. Kdyby se cokoliv dělo, stačí zmáčknout tlačítko nad postelí, mě příjde SOS esemeska a během deseti minut jsem tu.“ Moc jsem ji nevnímala, jen jsem si spolkla svůj prášek, zapila ho a pak jsem znovu usnula.

Nemohla jsem spát moc dlouho, protože když jsem se probudilo, slunce svítilo do okna pod téměř stejným úhlem. Odráželo se od bílých stěn a postelí a plnilo místnost jasným světlem, až mě skoro bolely oči. Celou tu bílou nádheru narušovala jen osoba sedící na kraji mé postele, držící mě za zdravou ruku. Travis mě hladil po vlasech a sotva si všimnul, že jsem otevřela oči, rozzářil se jako měsíček na hnoji.

„To jsem rád, že už jsi vzhůru. Úplně jsem totiž zapomněl, jakou výmluvu jsem si připravil, abych za tebou mohl přijít.“ Vytáhnul z kapsy pomačkaný rán papíru. Narovnal ho, uhladil rukou a s omluvným výrazem mi ho podal. „Prý tu budeš ještě pár dní, tak ti slečna Connerová posílá úkoly z matiky.“

Papír popsaný úhledným písmem naší matikářky byl ale už tolikrát přehnutý, znovu narovnaný a opětovně přehnutý, a to všechno zakončené pořádným zmačkáním, že už se z něj nedalo přečíst ani slovo. „Tak… Asi díky,“ prohodila jsem a položila papír na noční stolek. „Kdyby ti Connerová ten seznam nedala, šel bys za mnou i tak?“

„Nedala?“ Travis se teatrálně praštil rukou do čela. „Musel jsem ho z ní doslova vytřískat. Tvrdila, že tě přece nebudeme zatěžovat učením, když jsi nemocná. Dalo mi to hodně přemlouvání, než ti něco poslala. A kdyby se mi to nepovedlo, asi bych musel za Bolotskim. Ten by ti toho naložil.“

Radši jsem k tomu nic neříkala. Představa pana Bolotskiho mi určitě v léčení nijak nepomůže. A představa, že budu chybět na písemku, taky ne. Ten starej otrava to zase celé převypráví a nakonec z toho vyjde, že jsem se ulila naschvál.

Dveře se otevřely znovu a zase někdo vešel dovnitř. Ani jsem nevěděla, že jsem tak populární. Zatím jsem neviděla, kdo ten návštěvník je, ale jeho kroky byly dost váhavé a jakoby těžké. Konečně se vyloupnul zpoza rohu.

„Ahoj Tylere,“ pozdravila jsem ho. Když mi došlo, kdo mi seděl na posteli, zase jsem trochu zrudla. Tyler kvůli mně v noci obíhal pokoje, aby našel vraha, a takhle mu to oplácím. Má pravdu, asi bych si zasloužila být další v řadě. Ale to patří mezi zakázané myšlenky stejně jako dějepis. Přemítat o tom, že jsem poslední na seznamu, mi k uzdravení také nepřidá.

Tyler byl trochu zamračený. „Co ten tady dělá?“ prohodil a škubnul přitom hlavou směrem k Travisovi. Mluvil o něm, jako by byl nábytek – je tady, ale není potřeba se mu nějak extra věnovat, prostě tady je. Ale nebylo se co divit. Vy byste se přátelsky objímali s někým, koho najdete sedět na posteli vaší drahé polovičky? A to ani neví, kolikrát byl jenom vteřinky od toho najít mě s ním v posteli.

Travis se omluvně usmál a postavil. Což bylo docela chytré, protože převyšoval Tylera o dobrých 10 čísel. „Přinesl jsem Dylan práci z matiky. Už jsem stejně na odchodu.“

„To bys radši měl být,“ procedil Tyler mezi zuby. Že by první žárlivá scéna? Snažil se udržet si relativně klidný obličej, ale ruce měl zaťaté v pěst.

„Rychle se uzdrav, Dylan,“ řekl Travis a pohladil mě po vlasech, zatímco koutky úst mu cukaly, protože se celým tím výjevem náramně bavil. Po očku sledoval, jak se Tyler žhaví vzteky do běla. Zamračila jsem se na něj, aby toho nechal. Tyler sice většinou není agresivní typ, ale v tu chvíli vypadal, že by nejradši někoho zmlátil do krve a pak si ho dal k večeři. A to jsem riskovat nechtěla. Ale Travis si z toho nic nedělal a ten bizardní moment si vychutnal do poslední vteřiny. Potom ještě přeměřil Tylera pohledem a sebevědomě odešel.

Tyler se ještě víc zakabonil, zaskřípal zuby, až mi z toho přejel mráz po zádech, hodil svým batohem o zem a pak zaujal Travisovo místo na mé posteli. Ale místo aby se uklidňoval, když jeho konkurence opustila místnost, začal být ještě víc nervózní. Těkal očima ze strany na stranu, pořádně se na mě nepodíval, a pokud neměl zrovna ruce v kapsách, nevěděl pořádně co s nima.

Čekala jsem, že třeba něco řekne, ale minuty plynuly a on se pořád k ničemu neměl. „Tak co, objevil si něco včera večer?“ polomila jsem ticho. To jsem ale dělat neměla. Škubnul sebou a ještě víc znervózněl.

„N-ne. Prošel jsem to a nic. Vlezl jsem do skříně snad každýmu, ale nikde nic.“ Hmm, to je divné. Byla bych vsadila svoje nejlepší boty, že něco najde. Ale co jsem měla čekat? Mám co dočinění s géniem, co to má ještě ke všemu v hlavě pořádně pomotané. Jestli je něco nebezpečnějšího než génius, pak je to šílený génius.

Najednou se z ničeho nic zvedl. „Potřebuju na záchod,“ vyhrkl ze sebe tak rychle, že to znělo spíš jako potřebjazáchd. Zmateně jsem ukázala na dveře na druhé straně pokoje. Nedokázala jsem pochopit, co se s ním děje. Můžou mít chlapi menopauzu? Musela jsem přijít na to, co se stalo. Ale jak?

Všimla jsem si batohu pohozeného u nohou mé postele. Vím, že by se to nemělo, ochrana osobních věcí a tak dále… Ale jak jinak jsem měla zjistit, co ho trápí a jak mu pomoct?

Střelila jsem očima směrem ke dveřím od koupelny. Zavřené. Moc času jsem neměla. Rychle jsem popadla batoh a začala ho prohledávat. V přední malé kapsičce jsem toho moc nenašla, jenom balíček žvýkaček, sluchátka a iPod, poloprázdnou krabičku cigaret se zapalovačem (Odkdy Tyler kouří?) a mobil. Popadla jsem do ruky mobil, odemkla klávesy a zadala heslo. Když jste s někým tak dlouho jako já s Tylerem, znáte všechny osobní údaje, zahrnující velikost boty, oblíbené číslo a všechna možná hesla. Ale na displeji se objevilo hlášení, že bylo heslo zadáno chybně. Asi jsem se přehmátla. Naťukala jsem ho znovu, ale mobil se pořád bránil. To už byl varovný signál číslo jedna. Tyler nepatřil mezi lidi, co by si měnili hesla. Na všechny svoje účty používal to stejné – Dylan. Jednak mi to lichotilo a jednak to o něm prozrazovalo špatnou paměť na hesla. Proč by si ho zrovna u mobilu měnil?

Ten pravý šok přišel, až když jsem otevřela velkou kapsu batohu. Jestli jsem se spletla ohledně hesel, ohledně Tylerova přístupu ke lžím jsem si byla stoprocentně jistá. To musí být nějaké ohromné nedorozumění, pomyslela jsem si, Tyler by mi nikdy nelhal. A už vůbec né o něčem tak závažném. Ale měla jsem před sebou očividný důkaz. Mozek, oblbnutý všemi možnými i nemožnými prášky proti bolesti, pracoval jen asi na třetinu běžného výkonu, ale informace, které mu moje oči předávaly, se nedaly vyhodnotit nijak jinak. Vyndala jsem obsah batohu a s námahou vstala z postele. Po jedné noze jsem doskákala ke dveřím koupelny a opatrně na ně zaťukala. „Tylere, jsi v pořádky?“ pronesla jsem svým starostlivým hlasem, ačkoliv to ve mně bublalo a chtělo se mi omlátit mu batoh o hlavu a udusit ho tím, co jsem našla uvnitř.

„Běž pryč!“ odpověděl Tyler přidušeným hlasem a pak nejspíš pustil vodu z kohoutku.

Zkusila jsem vzít za kliku, dveře nebyly zamčené. Opatrně jsem vklouzla dovnitř. Tyler stál u umyvadla, opíral se o něj rukama a držel se okrajů tak pevně, až mu zbělely kloubky na prstech. Skoro jsem se bála, aby ho nevyrval ze zdi. Hlavu měl strčenou pod proudem studené vody a zběsile lapal po dechu. Když si všimnul, že jsem vešla, zvedl ke mně utrápený obličej.

„Říkal jsem, ať jdeš pryč,“ zavrčel. V tu chvíli mi připomínal divoké zvíře víc než člověka.

„A já teď říkám, že mi vysvětlíš tohle, jinak nikam nejdu.“ Odhodila jsem na zem, co jsem měla v rukou. Tyler se podíval na zem a sevřel umyvadlo ještě pevněji. U nohou mu ležela ještě vlhká černá mikina s kapucí, tmavé zakrvácené džíny a zablácené tenisky. „Proč jsi mi neřekl, že jsi ho našel?“ napůl jsem vykřikla. „Kdo to je?“

Tyler nic neříkal, sklonil obličej dolů a sledoval vodu tekoucí z kohoutku. Z vlasů mu crčely další proudy vody. Trochu se mu chvěl spodní ret. „Nic nechápeš,“ procedil skrz zuby. Šel z něj trochu strach, ale nejspíš vlivem všech léků jsem se nebála.

„Přesně naopak,“ odpověděla jsem celkem vyrovnaně. „Chápu to všechno. Je to strašný. Někdo, koho oba známe, je vrah. Chápu, že jsi nechtěl udat kamaráda, ale budeš mi muset říct, u koho jsi to našel. Řekni mi to a zachráníš tak jeden lidský život. Možná i ten můj. Ještě není pozdě, pořád zbývá jeden neobsazený hřích. Řekni mi to a zachraň ji, ať je to kdokoliv.“

„Nic nechápeš!“ Tentokrát už doopravdy zakřičel a já dostala strach. Udeřil levou pěstí do zdi před sebou a podíval se na mě divokýma očima lovce. Ten záblesk v jeho očích jsem poznala. Byl mi důvěrně známý, protože mě posledních několik hodin strašil, kdykoliv jsem jenom na chvilinku zavřela oči, kdykoliv jsem třeba jen mrkla. Naposledy jsem takový záblesk viděla periferním viděním u někoho, kdo mi přesně mířeným kopancem polámal kosti v zápěstí. Záblesk v očích a černá mikina s kapucí, to byly jediné znaky, které vedly k odhalení vraha. A teď se sešly oba dva na jednom místě. Náhoda? Nemyslím si.

Jakmile jsem si dala dvě a dvě dohromady, roztřásla jsem se po celém těle. Už tak jsem byla dost slabá, ale najednou mi službu vypovědělo i zdravé koleno. Zachytila jsem se kliky od dveří, abych nespadla.

„Ty si myslíš, že jsem o vás nevěděl?“ zašeptal Tyler hlasem najednou tak tichým, že byl sotva slušet přes hukot vody. Pomalým pohybem dal do umyvadla špunt a pak se otočil ke mně. V pravé ruce, kterou jsem předtím neviděla, protože ji měl celou dobu zastíněnou tělem, držel nebezpečně vypadající nůž. „Celou tu dobu jsem to věděl. Víš, jak mi bylo? Nevíš!“ S každým slovem se ke mně přiblížil o jeden malý krůček. „A teď jsi konečně taky trpěla. Sice jinak, ale ne víc. Doufám, že ses bála. Doufám, že jsi měla takový strach, jako ještě nikdy. Strašily tě ve snech, viď? Nedaly ti spát. Každá z nich musela umřít, protože ty seš jenom obyčejná špinavá coura. Vlastně jsi je zabila ty.“

Celou dobu, co mluvil, jsem vymýšlela milion a jeden způsob, jak se z té koupelny dostat. Nakonec jsem zvolila ten nejjednodušší a nejsamozřejmější. Pokusila jsem se předběhnout světlo, co nejrychleji otevřít dveře a utíkat jako o život. Ale zapomněla jsem na dva detaily. Na ruku a na koleno. Sotva jsem zabrala za kliku, projela mi bodavá bolest celou paží až k ramenu. Než jsem stihla dveře otevřít dost, abych se jimi protáhla. Tyler byl u mě, přibouchnul je a otočil klíček. Zkroutil mi zdravou ruku za záda, abych se neměla jak bránit, vytáhnul klíč ze zámku a pohodil ho na druhou stranu koupelny. Přitiskl mě celým tělem na dveře a znemožnil mi tak jakýkoliv pohyb.

„Myslela sis, že mi utečeš? Ale no tak. V tomhle stavu? Měla bys víc odpočívat.“ Položil mi nůž na obličej a pomalu mi přejížděl jeho tupou stranou po tváři. Dýchala jsem zrychleně a přerývaně, srdce mi málem vyskočilo z těla a každou minutku jsem mohla omdlít. Potom Tyler nůž obrátil a jedním dlouhým a pomalým tahem mi udělal přes celou tvář škrábanec. Nebyl hluboký, sotva kapka krve se z něj vynořila, ale dal tím jasně najevo, že nemá v plánu odbýt to se mnou rychle.

Mezi desítkami neuskutečnitelných plánů na záchranu se vyloupl jeden, který by mohl fungovat. „Nedělej to,“ řekla jsem, když oddálil nůž od mého obličeje. „Miluju tě.“ Dokonce se mi povedlo vymáčknout z oka slzu. „Tylere, miluju tě. A ta záležitost s Travisem? Ta na tom nic nemění. Ukončila jsem to s ním už dávno, to snad víš. Byla to chyba. Miluju tě, Tylere.  A ty miluješ mě. Čím toho dosáhneš? Akorát bys toho po zbytek života litoval.“ To už se mi slzy po tvářích řinuly proudem. Ale nebyly to upřímné slzy způsobené mými silnými pocity. Byly to slzy strachu. Ale zjevně fungovaly, protože se Tyler o kousek stáhnul dozadu a udělal mi tak místo k manévrování.

Vložila jsem veškerou sílu, kterou jsem v těle našla, do své bolavé nohy a rychle jsem vykopla kolenem dopředu. Podle toho, že Tyler zakvílel a chytnul se rukou za rozkrok, jsem poznala, že jsem cíl neminula. Ale nevím, jestli to víc bolelo mě nebo jeho. Strčila jsem ho loktem do břicha a svezl se na kolena. Cítila jsem každý nerv v těle, ale zatlačila jsem všechnu bolest kamsi do nevědomí a soustředila se jen na jedno – útěk. Vrhla jsem se po klíči, který ležel v rohu sprchového koutu. Sotva jsem ho sebrala, už jsem cítila silný úder do týla. Klíč mi vypadl z ruky, zacinkal o zem a já narazila obličejem do zdi. Nejspíš jsem si přerazila nos, spustila se mi z něj krev. Otočila jsem se a zasadila Tylerovi ránu pěstí do brady. Vložila jsem do ní všechnu svou sílu, jako pomocníka jsem si vzala rotaci a ve výsledku jsem ho přiměla zavrávorat a ztratit na chvilku rovnováhu. Toho jsem využila, hrábla znovu po klíči a spěchala ke dveřím. Podlaha se klouzala, protože umyvadlo mezitím přeteklo a tvořila se pod ním slušná louže.

Ke dveřím jsem dorazit nestihla, Tyler mě v půlce cesty popadl a smýkl se mnou na stranu. Narazila jsem do zrcadla na stěně, strhla jsem poličku s kosmetikou, která byla pod ním, a za zvuku tříštěného skla jsem se sesula k podlaze. Střepy byly naštěstí velké a zařízl se mi jen jeden do předloktí. Vytáhla jsem ho a z rány se začala valit krev. Krev z nosu mi tekla do pusy a já ji musela každou chvilku plivat ven. Už jsem neměla sílu vstát a pokračovat v boji o život. V duchu jsem se už rozloučila se světem.

Tyler si ke mně dřepl. „Buď hodná holka a nebude to bolet. Zkoušej utéct a zařídím, aby tě to bolelo ještě měsíc po pohřbu.“ Chytil mě za bradu a donutil mě podívat se mu do očí. Snažila jsem se tam poznat toho kluka, do kterého jsem se na začátku prváku tak šíleně zamilovala, kterého jsem šíleně milovala ještě včera večer, ale už tam nebyl. V duchu jsem se tedy rozloučila i s ním a připravila se na konec.

Co je vlastně na smrti tak špatné?  A co bude špatné konkrétně na téhle? Já budu mít konečně klid, po týdnech neustálého strachu se už nebudu mít čeho bát. A Tyler naopak nikdy klid mít nebude. Až do konce svého života to s sebou ponese. Nikdy se nezbaví toho, že zabil někoho, koho miloval. Nakonec to bude on, kdo prohraje. On, kdo bude sám. Upřímně mu nezávidím, že si na zemi pobude o několik let déle. Budou to roky, kdy se bude zpocený hrůzou budit uprostřed noci, protože ho budu chodit strašit. A to bude ta nejsladší pomsta na světě. Odevzdaně jsem se na něj usmála, potom jsem se zasmála, až jsem se začala chechtat jako blázen. Nepřestala jsem, ani když opět pohrozil kudlou.

„Lituju tě,“ pronesla jsem mezi jednotlivými otřesy smíchu. Reakcí na tenhle posměšek mi byla pěst do spánku. Ta mě konečně mé povznesené nálady zbavila. Připomněla mi, že než budu mít klid, ještě si toho docela dost zkusím. Položil mi špičku nože pod bradu a hledal v mých očích známku strachu. Nenašel ji tam. Přitlačil. Cítila jsem, jak mi špička ostří projela kůží a další kapka krve se přidala ke všem ostatním, aby vytvořila na zemi krvavé lázně. Když Tyler nezahlédl v mých očích ani strach, ani bolest, rozhodl se vymámit ze mě ty emoce jiným způsobem.

Popadl mě za paži a dost hrubě mě postavil na nohy. Uniklo mi bolestné zasyknutí a to ho pobídlo k ještě větší hrubosti. Dovlekl mě k umyvadlu. Sevřel většinu mých vlasů v pěsti a škubl mi hlavou na stranu. „Je čas udělat pápá,“ zašeptal mi teatrálně do ucha a strčil mi hlavu do umyvadla. Ještě než jsem měla celou hlavu pod vodou, slyšela jsem nějaký výkřik.

Pod vodou bylo ticho. Slyšela jsem jenom hukot vody. Přehrávala jsem si pořád dokola ten výkřik a snažila se identifikovat, co to bylo zač. Přicházel zvenčí. Někdo křičel za dveřmi koupelny. Stihl vykřiknout jedno jediné slovo, než mě obklopila voda. Bylo to velmi známé, důvěrně známé slovo. Co to jenom bylo? Snažila jsem se rozpomenout, ale docházel mi kyslík a motala se mi hlava. Byl čas udělat pápá. Pomalu jsem upadala do bezvědomí…

Dylan!

Dylan! To bylo to slovo. Ten hlas křičel moje jméno. A nebyl to jen tak nějaký hlas. Travis…

Jsem ještě moc mladá na to, abych umřela. A moc hezká. Vzepřela jsem se proti Tylerově ruce, která mě stále tlačila pod vodu. Takovýhle protiútok nečekal. Zhluboka jsem se nadechla a zasadila prudkou ránu loktem někam dozadu. Podařilo se mi zasáhnout žaludek, a proto jsem svůj úder zopakovala. Potom jsem vymrštila pěst přes rameno a trefila nos. Ozvalo se křupnutí a potom jedna hodně sprostá nadávka, pronesená tónem, který naznačoval potlačovaný pláč. Travis mezitím lomcoval dveřmi a mlátil do nich pěstmi.

„Dylan, jsi tam? Dylan, odpověz!“ řval na mě z druhé strany, ale já neměla čas mu odpovídat. Byla jsem poněkud zaměstnaná záchranou vlastního života. Na zemi se válel klíč a kousek vedle něj nůž. Bleskurychle jsem sebrala oboje, protože jsem ještě nebyla připravená, kterou z těch věcí použiju. Tyler na mě po očku koukal z přikrčené polohy, držel si jednou rukou nos a tou druhou břicho.

„Ty děvko. Ty mrňavá, špinavá DĚVKO!!“ zakřičel a rozhodl se zasadit poslední smrtelný úder. Narovnal se a skočil po mně.

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedmý smrtelný hřích: 7. Smilstvo: