OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sedmý smrtelný hřích: 4. Závist



Sedmý smrtelný hřích: 4. ZávistObžerství, Pýcha, Lakota. Kdo zabíjí dívky na Rooseveltově střední? A kam až je ochoten zajít? Kdo je další na řadě? Jenže teď už to začne být osobní. Dylan zná pravdu - nebo alespoň část pravdy. A to může znamenat přímou jízdenku do pekla. Nebo do márnice. Ať už ty vraždy páchá kdokoliv, nejspíš si nepřeje být viděn.

Když se mi konečně podařilo usnout opravdu tvrdě a nerušeně, zazvonil budík na nočním stolku vedle mých nohou….

Moment. Vedle mých nohou?

Otevřela jsem oči a koukala na pokoj z úplně jiného úhlu, než jsem byla zvyklá. Během noci se mi nějakým záhadným způsobem podařilo přetočit se o 180 stupňů a skončit hlavou v nohách postele. Za to může ten týpek, co mě mlátil Biblí a nenechal mě v klidu se vyspat. Posadila jsem se a zamáčkla budík, protože ten zvuk se mi pomalu začal vypalovat zevnitř do lebky. Jako by mi nějaký zákeřný malý elf zarážel uvnitř hlavy hřebíky opravdu velikým a těžkým kladivem. A nesmím zapomenout na jiného zákeřného malého elfa, který se tam nejspíš usadil s gongem.

„Aaaaaau, moje hlava,“ ozvalo se zasténání z Lucyiny postele. „Jako bych tam měla skřítka, co hraje na činely.“

No, nejsme my nějak duševně propojené? Ten pocit ještě zesílil, když se Lucy trochu zavrtěla a já si všimla jejích nohou na polštáři. Říkejme tomu skupinové přetáčecí tendence. Proč jsem vlastně tak mizerně spala? Přemýšlela jsem a snažila se najít rušiče mého jinak bezproblémového spánku. Pamatovala jsem si sny o chlápkovi v černé mikině a mrtvých roztleskávačkách. Potom jsem v tom snu taky seděla u školní poradkyně, která z nějakého záhadného důvodu měla dokonalý účes, i když už se pomalu blížila půlnoc. Až na ten detail, že nic z toho sen nebylo. Po tom zjištění se mi chtělo zahrabat hlavu zpátky pod peřinu (A bylo mi upřímně jedno, na jaké straně postele se právě nacházím) a zůstat tam až do konce života.

„Asi budu zvracet,“ pronesla Lucy, svalila se s dutým žuchnutím z postele a po čtyřech se doplazila do koupelny, odkud se chvilku ozývala série nesympatických zvuků, a pak se vrátila zpátky s tím nejzelenějším obličejem, který jsem za svůj život viděla. „Už nikdy nebudu pít,“ prohlásila se smrtelně vážným výrazem. Obvykle by mě ta věta rozesmála, ale ne tentokrát.

„Hm,“ odvětila jsem neurčitě.

„Dylan, ty se nesměješ.“ Takže Lucy si toho všimla. „Proč se nesměješ? Stalo se něco?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic, jen pár nočních můr, pořád jsem z toho trochu rozklepaná, budu v pohodě.“ Otevřela jsem šuplík v mém nočním stolku a chvilku se tam přehrabovala, až jsem našla to, co jsem hledala. „Tady, dej si. Aspirin. Jdu ze sebe udělat člověka a skočím ti do jídelny pro černý čaj. Musíme tě postavit na nohy, než mě někdo zažaluje za podávání alkoholu nezletilým.“

„Jsem ještě starší, než ty,“ protestovala Lucy natahujíc se po aspirinu jako po božím daru. Ještě jsem jí podala sklenici s vodou a zapadla jsem do koupelny trochu se poupravit. Když už nemůžu přesvědčit sama sebe, že je všechno v pořádku, můžu se aspoň pokusit přesvědčit o tom ostatní.

Asi po půlhodině jsem se vrátila se slibovaným čajem a našla jsem Lucy už v podstatně lepším stavu, jak se snaží napatlat si na obličej trochu toho zdravíčka, aby nevypadala moc „kocovinově“.

„Pozor, je horký,“ řekla jsem, zatímco jsem hrnek opatrně pokládala na stůl.

„Stejně si ho už nestihnu vypít před začátkem vyučování,“ zamumlala Lucy a snažila se nevypíchnout si řasenkou oko. „Ale to nevadí, ten aspirin docela zabral.“

„Ale stihneš,“ odpověděla jsem. „V jídelně jsem zaslechla pár novinek, ne všechny teda byly příjemné, ale… Dobrou zprávou je, že první dvě hodiny odpadají. Celé škole. Začínáme až biologií.“

Lucy přesunula maskaru k druhému oku. „To je fajn, ale mohli nám to říct dřív, nastavila bych si budíka na později. Dneska by se mi to zatraceně hodilo. A co se vlastně stalo? Normálně by nám neodpadla hodina, ani kdyby celá škola umírala na mor.“

„No, to je ta špatná zpráva.“

Moje spolubydlící odložila řasenku a se zamračeným čelem se na mě podívala. „Co tím chceš říct? Někdo umřel?“

Ani nevíš, jakou máš pravdu. Nesnáším být poslem špatných zpráv. Opravdu ze srdce to nenávidím. Ale z nějakého důvodu se mi tahle činnost nijak nevyhýbá.

Lucy nakrčila čelo ještě o trochu víc. „Tak? Co se děje, Dylan? Proč mlčíš?“

„Víš…“ začala jsem, ale skoro jsem nemohla mluvit kvůli knedlíku, co mi narůstal v krku. „Pamatuješ na tu teorii o Katy Shieldsové a jejím dopisu na rozloučenou? Dneska v noci jsem zjistila, že to nebyla úplně správná myšlenka.“

A pak jsem jí všechno vyklopila. Jak jsem našla mrtvou Jennifer, a když jsem potom mluvila se slečnou Scratchovou, ukázalo se, že oni na místě našli Emily. Řekla jsem jí úplně všechno a v životě jsem se necítila tak dobře, tak uvolněně, tak v bezpečí. Alespoň na malou chvilinku. To jsem ještě nevěděla, jakou obrovskou chybu svou nevymáchanou pusou způsobím.

***

 „Opravil jsem vaše eseje z minulého týdne, a musím uznat, že většina z nich byla velmi povedená. Našlo se ovšem i pár zoufale nedostačujících prací. Nechci nikoho konkrétně jmenovat, ale poprosil bych tímto slečnu Milesovou, aby se za mnou po hodině stavila v kabinetu, abychom mohli konkrétně její práci prodiskutovat.“

Tak přesně tenhle vyčerpávající proslov mého milého dějepisáře a následná pětka z téměř perfektně sepsaného eseje mě donutily trávit nejspíš poslední teplé odpoledne před nástupem zimy v knihovně, nikoliv venku na čerstvém vzduchu jako všichni ostatní.

Informace, které jsem se dozvěděla v kabinetě dějepisu, byly ještě méně potěšující. Jsem problémová studentka, neukázněný fracek, nemám ani špetku respektu a moje aktivita o hodinách je naprosto nulová. Samozřejmě jsem nezjistila, v čem přesně byla moje práce tak strašná. Faktem ale zůstává, že pokud ji nepřepíšu přinejhorším na trojku, můžu třetímu ročníku leda tak zamávat z rychlíku.

A to by zhruba bylo vysvětlení mé nepříliš běžné návštěvy knihovny. Zdroje tetičky Wiki jsem už vyčerpala a každému jinému učiteli by to bohatě stačilo. Ne ovšem panu Bolostkimu a jeho vykukujícím ponožkám. Pokud chci dostat trojku a dostat se tak do třeťáku, musím mu připravit práci, na které nenajde jedinou, třeba i tu sebemenší chybičku.

Zrovna jsem mířila ke kopírce s asi osmou knížkou v pořadí, když mi někdo poklepal na pravé rameno. Automaticky jsem se otočila doleva a při pohledu na obličej mého narušitele mi žaludek udělal tři kotrmelce, srdce se vydalo na malý výlet k ledvinám a najednou se mi chtělo strašně čůrat.

„Tak se trochu usměj, puso,“ řekl Travis tím nejarogantnějším tónem, jakého byl schopen. „Dřív ses smála, když si mě viděla. A asi pět minut na to jsi sténala. Teď nedostanu ani ten úsměv?“

Bouchla jsem ho knížkou do hrudi. „Jsi prase, Travisi. Jdi ode mě pryč.“

Stoupl si před kopírku a zahradil mi tím cestu. „Ale, ale. Najednou taková netýkavka? Dřív ti to nevadilo. Myslím, že bys potřebovala osvěžit paměť. Co třeba dneska večer?“

Přiznávám, na chvíli jsem jeho nabídku zvažovala. Travisi, proč musíš bejt tak zatraceně sexy? Díval se na mě pohledem, který propaluje díry do hlavy a dokáže zakládat oheň. Musela jsem uhnout očima, což si vysvětlil jako němý souhlas.

„Já to věděl.“ Vzal moji hlavu do rukou a donutil mě podívat se na něj. „Vždyť koneckonců můžeš zítra umřít. Vlastně klidně už dneska.“

„Tak za prvé,“ vyškubla jsem se, „jsem s ničím nesouhlasila a ty už bys konečně mohl pochopit, že už nikdy souhlasit nebudu. A za druhé, tím umíráním si sakra myslel co?“

„Ty to nevíš? Stačilo by trochu poslouchat. Lidi mluví. A ke mně se například doneslo něco o sériových vraždách. Ten maník, co má na starosti Katy a Emily, jde po hříšnicích. Aspoň se to říká, nevím, jak moc je to pravda. Ale jestli to je pravda, měla by ses začít bát.“

„A to jako proč?“ pokusila jsem se o drsný tón, ale že by se mi nějak extra povedl, to se říct nedá.

„Ale no tak, Dylan. Smilstvo je taky hřích. A tím víc, pokud se smilníš s někým jiným, než se svým vlastním klukem. Vlastně pochybuju, že bys ty dva měsíce s Tylerem nespala. Dva kluci najednou, dvojitá vina. Aspoň mě to dává smysl.“

„Jsi vůl,“ odvětila jsem, třískla jsem ho knížkou po hlavě a odešla. Už tak jsem byla vyděšená jako Bambi, když nemohl najít maminku. Opravdu nepotřebuju, aby mi někdo ještě zasazoval brouky do hlavy.

K našemu pokoji jsem téměř doběhla, naštvaná na Travise, ale hlavně na sebe, a vystrašená do morku kostí. Na dveřích byl izolepou přilepený vzkaz. Nejspíš od Lucy, náš běžný způsob komunikace. Na lístečku mohlo být třeba varování o pánské návštěvě uvnitř pokoje, poznámka, že se po mě někdo sháněl nebo jakýkoliv jiný vzkaz. Odlepila jsem lístek a rozložila ho, ale písmo jsem nepoznávala.

Stálo na něm: Věděla toho moc. Chceš zachránit přátelství? Zachraň kamarádku. A pod tím odkaz na video na youtube.

Správně by se mi před očima měl přehrát film s názvem „Lucy a já“, nebo něco takového. Měla bych si během vteřiny vybavit všechna naše dobrodružství, tajemství, která jsme sdílely, průšvihy, které jsme společně udělaly. Měl by se mi zastavit dech, srdce by mělo vynechat úder. Ale popravdě, nic takového se nestalo.

Jediné, co se mi zrovna přehnalo hlavou, bylo: „A kurva!“

Nevěděla jsem, jak dlouho tam ten lístek visí, a proto mi nezbývala ani vteřina času navíc. Rozhodně jsem neměla dost času na zběsilý závod do počítačové místnosti, kde bych se nejdřív musela zapsat a pak doufat, že v tuhle dobu bude nějaký počítač volný. Nepřicházelo v úvahu. Bylo to jako pohádka o Popelce. Hodiny už začaly odbíjet půlnoc. Rozhodně jsem neměla dost času na nic.

Bez klepání jsem vběhla do vedlejšího pokoje. „Nazdar holky, potřebuju půjčit notebook,“ zahulákala jsem, ale než jsem stihla dokončit větu, už jsem ho měla v ruce a zase jsem odcházela. „Díky,“ vyhrkla jsem na poslední chvíli, než se za mnou dveře zavřely.

Hodila jsem vypůjčený notebook na stůl, a zatímco jsem si sedala na židli, už jsem opisovala adresu z lístku. Enter jsem zmáčkla rychlostí světla. Těch pět vteřin, než se stránka otevřela a video se začalo přehrávat, mi připadalo jako věčnost.

Konečně se video zpustilo. Jeden po druhém se objevovaly nápisy a mizely přesně ve chvíli, kdy jsem si je dočetla.

 

Ahoj, Dylan. Jak se máš?

Poslední dobou máš celkem otravný talent být ve špatnou chvíli na špatném místě, a to se mi vůbec nelíbí.

Taky máš trochu otravný zvyk, který bych nazval „co na srdci, to na jazyku.“

Chudák Lucy. Co jsi jí to provedla? Mohla spokojeně žít v nevědomí.

Mám pro tebe překvapení.

Doufám, že se ti bude líbit.

Pohodlně se usaď, show začíná.

 

Po tomto posledním vzkazu na vteřinu obrazovka zčernala a poté se objevila fotka. Byl to přímý záběr na slovo gula, napsané na předloktí katy Shieldsové. Následoval detailní záběr na obličej mrtvé Jennifer a superbia napsané rtěnkou na jejím čele. Předem jsem věděla, co příjde jako další. Emily, v naprosto stejné poloze jako Jennifer, akorát s tím rozdílem, že jí se přes čelo táhlo rudé avaritia.

Obrazovka zase zčernala a já se začínala děsit toho, co uvidím za chvíli.

Připravena? probliklo mi před očima.

Potom přišlo video a bylo snad nejhorší ze všech. Tím spíš, že bylo naprosto neočekávané. Něčí nohy, visící ve vzduchu a na nich cedulka s nápisem, který nešel přečíst. Záběr z větší blízkosti přímo na cedulku – invidia. Kamera sledovala tělo směrem nahoru, k místu, kde by měla být hlava. Utěšovalo mě, že jsem nepoznávala oblečení, které ta osoba nosila a navíc vypadala na Lucy trochu moc mohutně. Ale i tak jsem se děsila toho, že uvidím obličej mé nejlepší kamarádky bez života, strnulé oči, jak koukají někam do dálky, ale nic nevidí.

Od černých tenisek přes světle modré džíny a tmavé tílko až k hlavě. K hlavě, která byla spadlá na stranu, natočená obličejem ode mě. Kolem krku smyčka. Pane Bože, prosím… Jestli tam jsi, teď je ta pravá chvíle zasáhnout.

V zorném poli kamery se objevila ruka, nejspíš mužská, v černém rukávu a rukavici. Strčila do oběšeného těla a otočila ho tak čelem ke mně.

Oči, které koukaly, ale už neviděly. Pootevřená ústa. Pobledlá pokožka.

Nic z toho jsem nepoznávala.

Nevím, kdo to byl, ale rozhodně to nebyla Lucy. Ze srdce mi spadl obrovský balvan a po tváři mi začaly stékat slzy úlevy a štěstí. V životě jsem nebyla tak ráda, že vidím mrtvolu houpající se na provaze.

 

Jak se ti líbil můj krátký film? Objevilo se červenými písmeny namísto oběšené blondýny.

Pokud vím, Lucy je venku. Ale bylo by pro ni lepší, kdyby se už nic nedozvěděla.

A teď mi dovol obtěžovat tě trochou matematiky.

4 problémy vyřešené, 3 zbývají.

Kdo bude další?

Hádej, můžeš třikrát.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sedmý smrtelný hřích: 4. Závist:

5. Alča
14.03.2012 [20:19]

To je strašidelný! Emoticon A taky super napínavý. Emoticon Mám z toho úplně husí kůži. Emoticon

4. corneille přispěvatel
14.03.2012 [20:15]

corneilleUžasné, moc se mi to líbí, napnutá jsem jak struna Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Je dobře, že jsi se vrátila k psaní Emoticon

3. annaliesen přispěvatel
14.03.2012 [20:08]

annaliesenžeby ten její kluk, já sem na tu to hrozná když čtu nějakou knihu tak jí nepustím dokut jí nepřečtu celou Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 14.03.2012 [19:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Myll přispěvatel
14.03.2012 [19:31]

MyllPáni... Emoticon Nějak nenacházím slova, kterýma bych vyjádřilo to, co se teď někde uvnitř mě odehrává... Je to naprosto neodolatelně napsaná povídka s úžasným námětem. Tenhle příběh mě opravdu uchvátil a vtáhl do sebe, což se nepodaří každému. Tleskám a moc se těším na pokračování... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!