OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sedmý smrtelný hřích: 3. Lakota

07.03.2012 (18:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 966×

Tři.

Dva.

Jedna.

„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!“

Za normálních okolností bych se styděla, že takový zvuk vyšel z mých úst. Vysoké ječení, které můžete slyšet buď v hodně špatných nízkorozpočtových hororech, nebo v puberťáckých přeslazených filmech plných hereček bez talentu a růžových bot na podpatku.

Přesně tři vteřiny jsem zvládla držet zděšení pod pokličkou. Tři vteřiny ve mně bublalo, hromadilo se a nabývalo na síle, aby mohlo v plné parádě vyrazit ven. Sedmnáct let jsem se obešla bez pohledu na mrtvé tělo. Pokud nepočítám svou andulku, kterou jsem umořila hlady ještě na základce. Ale tohle? Z toho by se mohly zbláznit i mnohem silnější nátury než já. Dvě mrtvoly během jednoho týdne, a to je teprve středa? Ne, to není normální. Nejdřív Katy a teď Jennifer?

Když mi došel dech a můj jekot se ztišil, podlomila se pode mnou kolena a já spadla přímo na zadek hned vedle Jennyiny blonďaté hlavy. Ruce se mi třásly a oči jsem nemohla zpustit z prázdné bezduché skořápky po mém boku.

Když se mě později lidé ptali, jaké to bylo, nedokázala jsem to popsat. Tu beznaděj, bezmocnost, strach a šok. Ve filmech vidíte různé lidi reagovat v podobných situacích na milión způsobů, ale problém je ten, že je to jen ve filmech. Ve skutečnosti vás v dané chvíli nic inteligentního nenapadne. Vlastně vás nenapadne vůbec nic, jen máte problémy s dechem, třese se vám celé tělo a v hlavě máte naprosto prázdno.

Ale nakonec moje tělo přeci jen vyprodukovalo reakci – zběsilý útěk na místo, kde jsem myslela, že najdu někoho dospělého. Ať se s tím vypořádají oni. Doběhla jsem do kamrlíku, kam se na noc uchylovali vychovatelé, kteří měli zrovna službu. Vpadla jsem dovnitř bez zaklepání, lapala po dechu a vzbudila překvapeného pana Newmana, který až do mého příchodu spala s hlavou položenou na klávesnici a měl proto na čele otlačený enter.

„Další,“ vyhrkla jsem ze sebe. „Našla jsem další. Na chodbě, kousek odtud. Nemohla jsem nic dělat.“

„Další co?“ ptal se udiveně pan Newman. „Další co?“ zopakoval a třásl se mnou.

Pokusila jsem se trochu zklidnit. „Další tělo!“ upřesnila jsem. „Na chodbě kousek od schodů do druhého patra.“

Pak jsem se zhroutila do křesla v rohu malé místnosti a dovolila jsem své mysli odletět někam hodně, hodně daleko.

 ***

Když jsem opět přišla k sobě, seděla jsem v kanceláři školní poradkyně. Křeslo bylo extrémně pohodlné, stůl extrémně naleštěný a extrémně neosobní. Tužky srovnané podle velikosti, brožurky vyrovnané s naprosto stejnými rozestupy a kytky tak pravidelných tvarů, že vypadaly jako umělé. A tahle ženská mi chce s něčím radit? Vždyť očividně sama trpí nějakou duševní poruchou, nejspíš chorobným strachem z nepravých úhlů.

Seděla na druhé straně toho svého perfektního stolu, s tím svým perfektním účesem a brýlemi, které jí zvětšovaly oči na trojnásobnou velikost. Vypadala jako šílená sova, které z drdolu netrčí jediný vlásek. Usmívala se jako měsíček na hnoji, ruce s propletenými prsty měla položené před sebou a nejspíš se pokoušela propálit mě pohledem. Nebo si myslela, že když na mě bude dostatečně dlouho zírat, donutí mě mluvit. Ale já ještě zdaleka nebyla připravená mluvit, všechno bylo zatím moc čerstvé. A už vůbec se mi nechtělo svěřovat se s těmi nejniternějšími pocity někomu, kdo vypadá, že by si mě nejradši namazal pomazánkovým máslem, a dal si mě k snídani.

„Dylan,“ začala poradkyně mluvit, když už bylo jasné, že ze mě nevyvábí ani slůvko. „Jsem tu, abych ti pomohla. Vím, že sis prožila ohromný šok a ani v nejhorších nočních můrách si nedokážu představit, jak se asi teď cítíš. Ale cokoliv máš na mysli, na srdci, nebo na jazyku, mě se můžeš svěřit. Protože od toho tu jsem, abych tě vyslechla a snažila se ti pomoci.“

Jasně, slečno. Blablabla. To je už hodně ohraná pohádka. Kde jste si dělala diplom z psychologie? Doma na gauči sledováním lékařských seriálů? Když se snažila udělat přátelské gesto a natáhnout se přes stůl ke mně, aby mě pohladila po rameni, sesunula jsem se v křesle o kousek níž, takže jí ruka jen prohrábla vzduchem. Zamaskovala ten pohyb tím, že narovnala perfektně rovný květ té své pravoúhlé kytky. A hele! Přeci jen je umělá.

„Dylan,“ poradkyně si odkašlala a pokračovala. „Tím, že budeš zarputile odmítat pomoc, se opravdu nic nevyřeší. Jediné, oč tě žádám, je alespoň náznak spolupráce. Takže pokud už ses rozhodla přijmout pomocnou ruku, položím ti pár otázek, ano?“

Nepatrně jsem zavrtěla hlavou, ale moje gesto buď bylo přehlédnuto, přeinterpretováno nebo ignorováno.

„Jak dobře jsi ji znala?“ vypálila sůva jako první ze svých otázek.

„Moc ne,“ žažbrblala jsem si spíš pro sebe. „Chci říct, vím, že byla roztleskávačkou a občas jsem ji potkávala na chodbách. Dokonce jsem pro ni hlasovala do školního parlamentu, i když nakonec nevyhrála. Ale to je jedno. Podstatné je, že osobně jsme se neznaly.“

Slečně poradkyni málem vylezly oči z důlků, když se jí podařilo ze mě vypáčit tak dlouhou odpověď. Natolik ji to zaskočilo, že málem zapomněla na další otázky. Rychle si ale vzpomněla, poposunula si brýle a pokračovala. „Jaké jsi měla pocity, když jsi našla její tělo?“

Opravdu těžká otázka. A přišla příliš brzo. „Smíšené,“ shrnula jsem své myšlenky do neurčité odpovědi, která už nebyla shledána tak úžasnou jako ta první.

„Můžu se teď na něco zeptat já vás?“ vyhrkla jsem, když se velkoočka nadechovala k položení další dotěrné otázky. „Měla něco napsané na obličeji, že? Na čele, rtěnkou. Bylo to latinsky.“

To slečnu Scratchovou (konečně jsem si vzpomněla na její jméno) poněkud vykolejilo. Nakrčila nos a zkroutila rty. Vypadala komicky, jako klaun s velkýma očima. Kdyby to bylo ve vhodnější situaci a za míň napjatých okolností, určitě bych se rozesmála. Takhle jsem se zmohla jen na smutné pousmání.

„Ano, popravdě se ke mně něco podobného doneslo. Latinský nápis na čele. Takže ty sis toho všimla, Dylan? A můžu se tě zeptat, jestli si náhodou nepamatuješ, co přesně tam bylo napsáno?“

Zakývala jsem hlavou. „Vím to naprosto přesně. Bylo tam superbia, to znamená pýcha. Slečno Scratchová, myslím, že máme na škole něco jako sériového vraha, protože Katy měla na ruce propiskou napsané latinsky obžerství. Ať to dělá kdokoliv, musí to být nějaký šílený náboženský fanatik, který se snaží vyhladit na světě hřích nebo tak nějak. Musíme ho zastavit, než dostane ještě někoho. Katy a Jennifer byly-…“

„Moment!“ řekla poradkyně velmi rázně. „Řekla jsi Katy a Jennifer? Jako Jennifer Stoneová?“

Teď jsem byla zmatená já. „Ano. Proč se ptáte?“

Natáhla se opět přes stůl, položila mi ruku na rameno a tentokrát jsem neuhnula. „Dylan, utrpěla jsi šok. Je naprosto přirozené, že ses spletla. Koneckonců, jsou si hodně podobné.“

„Nemám tušení, o čem to mluvíte.“

„Víš, Dylan, tou zavražděnou dívkou nebyla Jennifer. Byla to Emily Priceová. Ale jak jsem řekla, jsou si velmi podobné. Obě blond vlasy, obě roztleskávačky, nejspíš proto ses spletla, to je naprosto přirozené.“

Setřásla jsem její konejšící ruku z ramene. „Tak to pozor, já se nespletla. Jsem si víc než na sto procent jistá, že to byla Jennifer. Vždyť si dokonce pamatuju, co měla napsaný na čele. Kdybych byla v tak strašném šoku, myslíte, že bych si to latinské slovo zapamatovala? Superbia – pýcha. Říkám vám, byla to Jennifer.“

„To je další věc, která mluví ve prospěch tvého omylu, Dylan. Sice měla na čele nápis, ale nebylo tam superbia. Měla na čele napsané avaritia.“

Chtěla jsem se vzepřít, bránit svoji paměť a pořádně té ženské vysvětlit, jak to bylo. Ale než jsem stihla něco říct, spojila jsem si v té své údajně popletené hlavě dvě a dvě dohromady.

Vrah vyměnil těla. Než jsem stihla doběhnout pro pomoc, ten týpek v černé mikině vyměnil Jennifer za Emily. Jednak to znamená, že dnes v noci zbytečně zemřely dvě dívky, protože nikomu nedochází, jak vážný ten problém je. A pak to taky znamená, že ten někdo postupuje mnohem rychleji, než jsem si myslela. Dál to znamená, že ví, že vím. A že je mojí prací ho zastavit, protože mi nikdo nevěří.

Ale sama ho nezastavím, to nedokážu. Co bych já mohla dělat sama proti vraždícímu maniakovi, který očividně nemá žádné výčitky svědomí? Udělat ze mě psychicky labilní nedůvěryhodnou osobu před všemi lidmi, kteří by mi mohli pomoct – to je opravdu geniální tah. Ať se mi to líbí nebo ne, tenhle chlap ví, jak se ta hra hraje. Což z něj dělá ještě nebezpečnějšího protivníka.

I když všechno tohle, všechny myšlenky, které mi tenkrát letěly hlavou – i když to všechno zní statečně a odhodlaně, byla jsem cokoliv jen ne statečná a odhodlaná. Byla jsem vyděšená jako malé dítě, které se bojí bubáka pod postelí, ale ještě víc se bojí podívat se pod postel, aby náhodou nezjistilo, že tam doopravdy je. Byla jsem zmatená, připadala jsem si tak neuvěřitelně sama a začínalo se mi dělat na zvracení.

Takže ze mě bude hrdinka.

Nebo taky mrtvola.

Nebo obojí.

Hrdinská mrtvola, mrtvá hrdinka – to mám teda vyhlídky.

„Tak se jděte podívat do pokoje Jennifer a sama uvidíte, že tam nikdo není,“ tonoucí se stébla chytá. Moje poslední možnost, jak všechny přesvědčit, že nejsem jen pomatený cvok s velkou představivostí a špatnou pamětí. Dej jim důkaz, který nevyvrátí. Že bych si náhodou spletla Emily s jinou roztleskávačkou, která, samozřejmě taky náhodou, z ničeho nic zmizí? Náhoda.

„Samozřejmě, že tam není,“ přisvědčila slečna Scratchová. „Včera večer odjela domů, sama jsem u toho byla.“

„Tak zavolejte jejím rodičům, jestli se vrátila. Jennifer Stoneová je mrtvá, a dřív nebo později přibude někdo další, musíte mi věřit!“ naléhala jsem, ale bylo mi jasné, že stejně nic nezmůžu.

„Musím se hlavně jít vyspat, a ty koneckonců taky. Ráno je moudřejší večera. Po osmi hodinách spánku budeš mluvit jinak. Dobrou noc, Dylan.“ Poradkyně tím naše sezení ukončila a mě nezbylo než došourat se do pokoje k nic netušící Lucy, která potichu chrápala a táhla z ní vodka.

Osm hodin spánku se nekonalo. Sotva jsem zavřela oči, už mě ve snu honil někdo v tmavé mikině s kapucí a mlátit mě Biblí do hlavy tak dlouho, dokud mě neprobudil.

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedmý smrtelný hřích: 3. Lakota: