Šedá myška 20 • OurStories.cz ~ naše povídky

Michael už si docela zvykl na tu její věčně podrážděnou náladu a její jízlivé poznámky bere z nadhledem. Zároveň si ale nemůže nevychutnat trochu zadostiučinění, když se mu ji podaří pořádně vytočit a začíná zjišťovat, že tahle Sendy má rozhodně něco do sebe.

15.05.2012 (18:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2400×

20. Změna dohody

Sendy nadšení neopustilo ani do rána. Dokonce i Meggie zvědavě pozvedla obočí, když se jako tajfun vřítila do kuchyně a začala si spát do pusy naráz půlku toastu s marmeládou.

Pro tenhle den jí bylo i jedno, že musí nosit ty otřesný hadry a brýle. Vlastně to bylo i docela fajn. Nemusela si dělat starosti s tím, že by se musela bavit s někým, s kým nechce. Kromě jejich přátel se k ní nikdo nehrnul. A Michael, ten se k ní ve škole taky moc nehlásil, ale to vlastně bylo jedno.

Vběhla do školy a zamávala na Veru, která právě stála u skříněk. Bohužel na opačné straně, chodby. Kývla na ni tedy, že se uvidí u oběda a zamířila do učebny.

Knížky si položila na laboratorní stůl. Byla dost zvědavá, jak to dneska Michaelovi půjde. Minimálně už by mohl alespoň rozeznat podle vzorečků obsahy jednotlivých lahviček.

Jako by ho přivolala, objevil se ve dveřích. Přivítal se s některými vepředu ve třídě a zamířil dozadu.

Sendy mu přestala věnovat pozornost a raději začala hledat stránku, kde skončili posledně, tedy alespoň do té doby, než vedle ní přistála na stole druhá učebnice. Překvapeně jí hlava vyletěla vzhůru.

Opřela se lokty o desku stolu a přejela ho podezíravým pohledem.

„Potřebuješ něco?“

Jako by nic si vytáhl z batohu i sešit.

„Upravuji pravidla naší dohody.“

Zamračila se ve špatné předtuše.

„Uvědomil jsem si,“ pokračoval, aniž by se po ní podíval, „že moje doučování z chemie a učit tě řídit opravdu nejde srovnávat.“ Vítězoslavně vylovil ze dna batohu i propisku a konečně se na ni podíval. Oči měla tak přimhouřené, že jí obočí splývalo s horní obroučkou brýlí.

„A kdy jsi k tomu postřehu došel?“ zamumlala. Včera se totiž ještě tvářil, že je všechno v pohodě. Docela by ji zajímalo, co mu najednou přeletělo přes nos. Ačkoliv měla to čekat...

„Dneska ráno, když jsem se oblíkal,“ odpověděl jí a ona sebou cukla, když si najednou šáhl po lemu trička. Okamžitě se narovnala, když si ho zvedl. Vyhrnul si ho na boku až po žebra, ale i to stačilo, aby viděla tmavě fialovou modřinu, která se mu přes ně táhla vzhůru.

„Takže,“ využil jejího zděšeného mlčení, „je podle mě jenom fér, že když já riskuju svý zdraví v autě, tak ty bys mohla to svý riskovat tady v laborkách.“

Probudil ji až její vyčkávavý pohled.

Trhla hlavou a začala si urovnávat učebnici na stole.

„Budeš se ale držet na svý straně stolu, jasný?“ napřímila tím směrem prst.

„OK, beru,“ pozvedl ruce v obranném gestu a pošoupl si své věci po desce stolu o půl metru doprava.

Celou dobu ho pozorovala, jak se snaží držet se návodu v učebnici. Snaživě odměřil jednotlivé kapaliny a šáhl po indikátoru. Ruka mu hmátla do prázdna. Vzhlédl od kádinky, ale to už mu Sendy podstrčila ten správný.

Do té chvíle si myslel, že ho zarputile ignoruje. Sám pro sebe se usmál a kápnul dvě kapky indikátoru do kádinky. Pak už obsah stačilo jen zahřát.

Přitáhl si kahan a otočil kohoutkem. Škrtl sirkou a přiložil ji k němu, nic. Skoro ji už měl na kahanu položenou, když se ozvalo zaskřípění. Otočil se právě včas, aby stihl zahlédnout její ruku, která pouštěla kohoutek pod desku stolu, na který zapomněl. Pak už jen tak instinktivně cukl hlavou, když z kahanu vyšlehl plamen.

„Jakpak to jde?“ vyrušil ho profesor, který obcházel třídu. „Výborně,“ pochválil ho překvapeně, když zjistil, že jeho vzorek má správnou barvu. „Zdá se, že na vás má slečna Robinsová dobrý vliv.“

„Nebo rychlou ruku,“ hlesl, když už ho profesor nemohl slyšet. Jí to ale neuniklo. Viděl to. I přes tmavé vlasy spadající jí do tváře viděl, jak se usmála. Měl chuť to přiřadit k osmému divu světa – podařilo se mu na té její naštvané a věčně otrávené tváři vyloudit úsměv. A rozhodně jí slušel. To jí musel nechat.

Sendy si založila ruce na hrudi. Měl zpoždění. Měl tu být už před pěti minutama. Ani kvílející kola, když se vřítil do zatáčky na konci ulice, ji neobměkčila. Prudce zastavil přímo před ní.

„Ah...“ dál se nedostal.

„Máš zpoždění,“ zpražila ho a rovnou oběhla auto.

Opřel se loktem o volant a pobaveně se na ni zahleděl.

„No tak to promiň, ale doběhnout ze školy domů, nakrmit Cona a dojet sem, to prostě chvíli trvá.“

Vystrčila umanutě bradu.

Bylo mu jasný, že o něčem s ní nemá cenu debatovat. Raději nastartoval.

„Kdybys netrvala na tom, že tě musím vyzvedávat a mohli bysme jet přímo od školy, bylo by to snazší,“ neodpustil si rýpnutí.

„Přece by sis nezkazil pověst před svými přáteli tím, že se bavíš se mnou.“ Věděla, že se chová hrozně, ale neměla dneska náladu. Mluvila před chvílí s agentem Hagelem a neměl dobrý zprávy. Nepokročili ani o píď, sice se to snažil nějak hezky zaonačit tím, co všechno pro to dělají, ale výsledek to mělo tentýž. Její život byl v nedohlednu.

„Tebe taky řadím mezi přátele. Kazím si snad před tebou pověst tím, že se bavím s nima?“

Ten kluk se teda snažil, to se mu muselo nechat, ale moc mu to nešlo.

Uchechtla se.

„Vážně mám ty namyšlený paka komentovat?“

Taky se musel usmát. Byla nemožná.

> Využitá příležitost >

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování