Šedá myška 12 • OurStories.cz ~ naše povídky

Dnešní páteční den jen víří novinkami. Rey celou partu až do oběda napíná příslibem fantastické novinky - rodiče jedou na dva dny pryč a má dům sám pro sebe - tedy vlastně pro ně všechny. A nedlouho na to Sendy konečně odkryje záhadu, proč se k ní Michael tak lísal.

27.09.2011 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2419×

12. Záhada Michael rozluštěna

Páteční ráno bylo krásné a jasné. O to horší probuzení na Sendy čekalo, když vyšla ven. Mrzlo. Okamžitě zmizela znovu v domě a navlékla si druhý svetr. Ten nejtlustší co měla. Přesto měla skvělou náladu. Všechno okolo se třpytilo. Rosa v noci zmrzla a na všem teď byla jemná jinovatka.

Ani ve škole ji nepotkala žádná pohroma. Ostatní si ji nevšímali, Michael už to vzdal a na chodbě potkala Reye, který doslova zářil a sliboval jí na obědovou pausu překvapení. Tvářil se u toho tak nadšeně, že se začala těšit i ona.

Následující čtyři hodiny se díky tomu sice vlekly, ale věřila, že to stojí za to. A ten bídák Rey to tušil. Jinak by je tak dlouho nenapínal. Došel ke stolu jako poslední a to krokem, že by ho předehnala i důchodkyně s chodítkem.

„Nazdárek, taky jste neměli odvahu dát si tu zelenou polívku?“

„Já jo, byla dobrá,“ hlesla Sam. „S hráškem.“

„Nezdržuj a vyklop to!“ Utnul je Max.

„Ok,“ zazubil se Rey a sedl si. „Táta má pracovní schůzku a protože je to až kdesi u hranic, tak tam musí i přespat. No a mamka jede s ním.“

Všichni na něj zírali a neměli ponětí, proč by to měla být tak úžasná novina.

„A povolili mi udělat filmový večer, takže si lidi na dnešek nic neplánujte!“

„Jo!“

Maxovo burácivé zaječení nadzvedlo i pár dalších stolů okolo. Překvapením doslova nadskočili na židlích a jídlo jim popadalo z vidliček.

Vera se Sam se omezily na pouhé nadšené culení.

„Táta je nadšenec amerického fotbalu,“ naklonil se Rey k Sendy.

„To je slabý slovo,“ uchechtla se Vera až předvedla všechno pletivo na zubech do posledního zámečku.

„Tak dobře, je to fotbalový maniak. Dokonce si kvůli tomu koupil tu největší plasmovou televizi, co sehnal.“

„Vezli ji přes dva státy. Fakt!“ přikyvoval Max.

„Takže máme doma takový malý soukromý kino. Máš se na co těšit!“

Sendy mu nedokázala zkazit to nadšení.

„To nepochybuju,“ hlesla.

Zbytek polední přestávky kluci strávili dohadováním se o filmech. Ve světlých chvilkách si vzpomněli i na dámské osazenstvo, ale za chvíli se znovu zase ponořili do dohadování mezi Ridickem, Star Trekem a Červeným trpaslíkem.

Holky to vzdaly. Vera se na chvíli vytratila na záchody, aby se pokusila vydolovat kousek masa, co se jí doslova omotal okolo drátu rovnátek. Sam se Sendy se zatím už vydaly do svých tříd. Kousek cesty ještě měly ale společný.

Šouraly se chodbou. Nemluvily, ale ani jedné to nevadilo. Každá si přemýšlela o tom svém. Hlasité klapání podpatků, které se nezvykle rozléhalo chodbou, je obě ale donutilo zvednout hlavu.

Po chodbě rychlým krokem cupitala drobná blondýnka. Podle napjatého výrazu a věku Sendy okamžitě došlo, že to bude matka některého ze studentů. Vypadala tedy dobře. Vyfoukané vlasy, pouzdrová sukně a k tomu dokonale ladící fialkový kabátek. Make-up bez chybičky. Její svraštělé čelo a pevně semknutá linka rtů ale mluvila až příliš jasně. Některý ze studentů měl průšvih.

Sendy ji pustila z hlavy jen co žena zmizela v kabinetu na konci chodby. Sam se za ní ale stále ještě dívala.

„To byla paní Ferridová, Michaelova máma,“ dodala, když Sendy zavrtěla hlavou, že netuší, kdo to je.

„Něco provedl?“ zeptala se Sendy, ale spíše jen ze zdvořilosti. Vlastně ji to ani nezajímalo.

„Ne, tak to není,“ zavrtěla Sam hned hlavou, až se jí kudrnaté vlasy rozletěly do stran. „Michael je fajn. Dokonce se mě kdysi i zastal.“

Sendy měla kdoví proč pocit, že tohle nechce poslouchat. Jenže Sam byla jiného názoru. Zadívala se znovu ke kabinetu.

„Prý ho přihlásili na univerzitu na pobřeží, ale nemá dost vysoký průměr, aby ho tam vzali. Co jsem slyšela, tak mu teď dokonce hrozí i čtyřka z chemie.“

Sendy netušila co na to říct. V puse měla ale nepříjemnou pachuť.

„To má blbý,“ hlesla po chvíli ticha.

„To jo,“ přikývla Sam. „Nechtěla bych být na jeho místě. Mě naštěstí rodiče hodlají přihlásit jen na zdejší univerzitu.“

Sendy si upřímně oddechla, když Sam přešla znovu k mlčení. Záhada se ale vyjasnila. To proto se Michael tak snažil a přemáhal. Potřeboval vytáhnout prospěch na poslední vysvědčení.

To, jak dopadl rozhovor Michaelovy matky s jejich třídním, bylo Sendy jasné hned, jak se objevil ve třídě. Přitáhl se jako zpráskaný pes. Hodil tašku na podlahu vedle lavice.

Raději se zadívala dopředu k tabuli. Měla z toho špatný pocit. Jenže co ona stejně zmůže? Za chvíli stejně odjede a on je naprosto beznadějný případ. Potřebuje někoho, kdo mu to všechno nacpe do kebule. Toho by se od ní nedočkal.

Naštěstí tohle byla jejich poslední páteční hodina a po ní se už všichni rozprchli. Sendy se prodírala zdivočelým davem na chodbě. Brala s rezervou, když do ní někdo strčil batohem nebo ji dupl na nohu. V okamžiku, kdy do ní kdosi ale doslova vrazil, už toho měla dost. Otočila se vztekle tím směrem... a sklapla.

„Sakra, já být pomeranč, tak už jsem na džus,“ hekl nad ní Rey. „Jen jsem ti chtěl, že ten dnešek jsme domluvili na pět.“ Usmál se na ni a pak pohled přenesl znovu do nitra davu. Jako by snad hledal nějakou dobře utajenou cestičku.

„A popcorn máme! Tak zatím!“ S těmi posledním i slovy ho dav znovu pohltil.

Sendy neměla šanci říct ani slovo. Taky dobře – nemusela vymýšlet další výmluvu a lhát. Prostě nedorazí a hotovo. Věděla, že oni si to užijí i bez ní.

> Den pod psa >

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování