OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Scary secret of my family - 9. kapitola

26.05.2014 (11:00) • Kassiel • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 433×

Výběr místí knihovny mě zklamal. Půlku knih ze seznamu jsem vůbec nenašla, a ani dalších několik, co jsem si chtěla obstarat už dříve.

Bloudím mezi špatně označenými a namíchanými regály (Hřbitov zvířátek mezi beletrií pro mládež!?) a myslím na tu scénu, co se dnes odehrála na semináři. Míjím stůl se zastaralým počítačem a blonďatou dívkou. Vypadá sotva na osmnáct. Chci se jí zeptat, jestli by mi pomohla s nalezením alespoň jedné té knihy, ale pak si všimnu, že má moc práce s lakováním nehtů a v uších sluchátka. To je úroveň. 

Pokračuji do další místnosti, tam vidím dva stolky s ještě staršími počítači a jeden dlouhý stůl, který zabírá víc místa než regály s knihami. 

Nemám v úmyslu vkročit dovnitř, ale pak si všimnu, že jedno ze tří obsazených míst zabírá Adam. Dech se mi zastaví někde v půli cesty mezi plícemi a ústy. Tak jo, prostě se téhle místnosti vyhnu, a vůbec, radši půjdu domů a…

Zrovna, když se otáčím, všimne si mě. Hmmm, tak to mi nevyšlo. Počítám, že bude dělat jako by nic, tak zamířím k věšáku pro kabát, když vtom uslyším slabé hvízdnutí. Otočím se za tím zvukem a vidím, jak se Adam šibalsky usmívá. Jelikož kromě dvou pilných studentů u stolu a blondýnky jsem jediný další člověk v knihovně, domnívám se, že kouká na mě. Asi si všimnul mého zmateného výrazu, protože mírně přikývne. Vydám se k němu.

„Ahoj,“ řeknu potichu, přeci jenom v knihovně má být klid.

„Čaues, co ty tady prosím tě?“ odpoví stále se usmívajíc.

Odsunuji židli vedle něj. „Hledám něco od toho týpka z literatury. Ty už něco máš?“

„Jo, hlavu v háji z toho mám,“ zakření se.

„Aha, tak to ti nezávidím,“ zasměju se taky, ale pak pokračuji vážně, „ty víš, jak jsem to myslela. Našel si tu nějakou z těch knih?“

„Ty si přišla do knihovny hledat knihy?“ zamračí se.

To mě trochu zmate. „No a ne snad?“

„Holka, do téhle knihovny lidi nechodí kvůli knížkám už léta!“

„Cože? A proč teda?“

„Většinou sem chodí nadržení single – a někdy i zadaní! - kluci, kvůli Stephanie.“

„Hádám, to je ta blondýnka za stolem u dveří.“

„M-hmm. No, ale najdou se i tací, kteří sem chodí kvůli učení. Právě pro to, že tu všichni Steph jen očumují, ale oslovit si ji nikdo netroufne, je tu klid a ticho. A když máš před zkouškou a doma příbuzný s miminama, tak se to hodí.“

„Jo fajn, budu si to pamatovat... Ale co když chci knížky?“

„Musíš prolízt celou budovu skrz na skrz, ale to nedoporučuju, je tu dost prachu a ve většině knížek chybí stránky, nebo tak něco. Jednou jsem tu náhodou narazil na knihu, co jsme měli jako povinnou četbu. Nějakej vtipálek začernil všechen text a jen sem tam nechal písmenko, takže to dohromady dávalo slova jako 'kozy', 'prcina' a tak,“ pokrčí rameny. Pak pokračuje: „Ale nejzaručenější způsob, jak tu knihu sehnat, je knihkupectví v centru. Proto už ti nahoře nestrkaj peníze do knihovny, paní Milesová je strašnej dobrák, nám studentům například dovoluje si knihu za pár korun půjčit, a když ji přineseme zpátky, tak nám ty peníze vrátí. Stejně si je ale nikdo nebereme, takhle by brzo zkrachovala. Je moc milá. Někdy až moc.“

„Jo takhle... Na co je tu teda ta knihovna?“

„No, aby si měla Stephanie za co kupovat šminky!“ směje se. Mě to rozesmálo taky. Potom nastalo trapné ticho.

Rozhodla jsem se ho prolomit: „Víš, ohledně toho, co se dneska odpoledne stalo... Já, chci se omluvit. Byl to asi nějaký zkrat nebo co a prostě...“

Zarazil mě. „To je dobrý. Skoro jsem na to zapomněl,“ usmívá se.

Cítím na sobě jeho pohled, ale pořád mi je dost trapně, tak předstírám, že mě strašně zajímá deska stolu. Jsou tu vyřezané i načmárané různé vzkazy, iniciály a znaky. Sem tam i nějaký ten citát. Nejčastěji se ovšem objevují věci jako 'Oh, bože! Stephanie je tak dokonalá!' nebo dokonce vzkazy: 'Steph! Miluju tě od první chvíle, co jsem vkročil do knihovny! Prosím, řekni, že i ty mě miluješ, jinak nemá můj život cenu! Pusu, Jake R.'.

„No, jestli chceš, tak ti můžu ukázat, kde přesně je ten krámek paní Milesové, kdybys na ty knihy moc spěchala...“

To mě zaskočí. A vlastně, proč ne? „Jo, to by bylo super. Chci to mít co nejdřív z krku. Je to daleko?“

„No, ani ne hele... Jak jsi tady?“

„Pěšky.“

„Vážně? Je to celkem štréčka... No tak pokud ti nebude vadit, že se projdeš ještě o kousek dál... Motorku, jako ten tvůj krasavec, vážně nemám,“ zazubí se, vstává od stolu a shrnuje knihy a papíry do pytle, co je nejspíš něco jako batoh. 

Trochu mě to rozčílí, ale nevšímám si toho. „Neboj, já se ráda projdu.“

Když si oblékám kabát, kouknu na Steph a přemýšlím, jestli ji pozdravit, ale dojdu k závěru, že je to zbytečné, protože si právě pobrukuje nějakou melodii společně s MP3 přehrávačem. Koutkem oka zahlédnu, jak na otrhaném křesle naproti sedí mladík s pečlivě učesanými vlasy. 'Nenápadně' – nebo si alespoň myslí, že je nenápadný – vykukuje přes okraj obrovské knihy světových dějin pro děti, kterou drží vzhůru nohama. Má štěstí, že si ho Stephanie nevšimla, takhle by asi moc dojem neudělal.

Uchechtnu se a projdu dveřmi, které mi Adam s úsměvem podržel.

„To těm klukům nedochází, že nemají šanci?“ divím se.

„Jasně, že dochází, jen si to nechtějí přiznat,“ pokrčí rameny.

Tohle nikdy nepochopím. Zahýbáme za roh a mně se málem zastaví srdce. Matt se tváří překvapeně.

„Jé, ahoj,“ usměju se na něj. „Co tu děláš?“

„Ahoj.“ To slovo téměř zavrčí a mou otázku ignoruje.

„No... Já jsem chtěla do knihovny, ale nikdo nebyl doma, tak jsem šla sama a potkala jsem Adama a on mi řekl, jak to tu chodí s knihovnou a chtěl mi ukázat to knihkupectví...“

„To jsem ti mohl ukázat taky! Kdybys počkala...“

Sklopím zrak. „Promiň.“

Pevně zavřel oči. Mou omluvu buď ignoruje, nebo si myslí, že je oprávněná.

„Sam tě chce vidět, jedeme domů.“ Otáčí se a jde ke své motorce. Mlčky jdu za ním, jen vrhnu omluvný a trochu zklamaný pohled na Adama. Pokrčí rameny a smutně se usměje.

***

„... a po tom, co se dnes stalo, ty ještě jdeš s tím klukem ven! To nemyslíš vážně!?“

„Nešla jsem s ním ven, narazila jsem na něj náhodou,“ bráním se. Sam se kdovíjak dozvěděl o mém uklouznutí při literatuře. 

„To je jedno, tady jde o to, že se s ním nemůžeš dál bavit! Kdoví, jak by to mohlo dopadnout!"

Mlčím. Nemám na to co říct. Nechci se s Adamem přestat bavit, ale Sam má pravdu... Jsem pro něj moc nebezpečná.

„Asi nejsi na školu připravená. Bude lepší, když zůstaneš ještě nějakej čas doma."

„To nemůžu." 

„Cože? Proč ne?"

„Nemůžu utíkat. To prostě nejde."

Sam si povzdechne. Ale mlčí. Vtom vejde Becky.

„Ahoj, všichni!" zahuláká vesele. Pak si všimne našich obličejů. „Co se stalo? Tváříte se jako vyoraní klokani," zachechtá se. Všichni mlčíme. „Ne tak vážně, o co jde?"

Nikdo nic neříká, tak začnu já: „Měla jsem takovej menší problém ve škole..."

„Menší? Tomuhle ty říkáš menší problém?" vystartuje Matt. Od doby, co jsme dorazili domů, neřekl ani slovo.

„Promiň no, ale myslíš snad, že jsem si to naplánovala, nebo co?! Překvapilo mě to stejně jako tebe, dokonce víc!"

„Já ti nic nevyčítám. Jen nechci, aby se ti něco stalo. A umím si představit, jak bys to nesla ty, když bys někomu ublížila."

A zas nastalo ticho. Sam sedí a dívá se upřeně před sebe. Matt si mne spánky a křečovitě zavírá oči. Becky přeskakuje pohledem z jednoho na druhého, ale na mě se nepodívá. Bezvadný.

Pak si Matt beze slova sebere koženou bundu ze sedačky a zamíří k hlavním dveřím. Pak se zvedne i Sam, ten jde k sobě do pracovny. Neovládnu se a cítím, jak mi slzy tečou po tvářích. Rebecca si přišla sednout ke mně. Obejme mě kolem ramen a začne mě utěšovat. 

„To bude dobrý. Přejde je to. Jestli ti to pomůže, já jsem uklouzla několikrát. A daleko hůř. Zvykneš si. A časem se to naučíš ovládat. Jen si musíš zvyknout. Věř mi, že tě naprosto chápu. Zažila jsem úplně to samý. Ten zmatek, když se to dozvíš. Děsnej pocit. A pak, když tě to pomalu začíná ovládat a... No nic, nebudu tě strašit. Prostě, bude to dobrý!" stiskne mě silněji. 

Usměju si na ni. Nebo se alespoň pokouším. Chci jí poděkovat, ale přes vzlyky to prostě nejde. 
Chvíli tam jen tak sedíme, když se mi začnou zavírat oči. Už nebrečím, takže prohlásím, že si půjdu lehnout. Popřejeme si dobrou noc, vykašlu se na koupelnu a jdu si rovnou lehnout. Usnu hned, jak se zahrabu do peřiny.

***

Nejdřív jsem zmatená. Šla jsem si přeci lehnout! Tak co dělám před domem...?

„Emily! Co tam stojíš jako tvrdý Y! Dělej, pojď!" slyším křik někde přede mnou. 

Je tma. Nevidím, kdo to na mě volá, ale mám pocit, že to je Adam. Rozběhnu se za hlasem. Zaostřím a rozeznám obrys ruky. Chytnu ji a na sto procent vím, že to je Adam. Táhne mě dál do lesa. 

„Co se děje? Před čím to utíkáme?" ptám se.

„Děláš si legraci? Honem, dohání nás!"

Ohlédnu se, ale nikoho nevidím. „Kdo nás dohání?"

„Upíři!" křikne a vtom se zarazí. Jakmile si moje oči přivyknou na tmu, rozeznám před námi obrys postavy. Za zády uslyším zavrčení. Odhlédnu se. Rozeznám obrys postavy nějaké dívky. Někoho mi připomíná... Že by to byla..? Ale ne! To není možné! Je to Becky! Přistoupí blíž a v úsměvu odhalí dva dokonale bílé tesáky. Chci na ni zakřičet, ať mě nechá na pokoji, ale je rychlejší. Přiskočí ke mně a nehty mi zaryje do krku. Jednou rukou mě chytne za čelo a zakloní mi hlavu do zadu tak, že má rty těsně u mého ucha. Slyším, jak tiše vrčí. Srdce mi bije jako o závod. Tep se mi ozývá v uších. Bojím se. Vtom mi Rebecca zašeptá do ucha: „Dívej!" A trhne hlavou tak, abych měla přímý výhled na Adama. Jak tam stojí, nohy se mu třepou a každou chvíli ho už ani neunesou. Hlavu má taky zakloněnou, za čelo ho drží bledá ruka s rudými nehty. Světle hnědé vlasy jí zakrývají tvář, kterou tiskne k Adamovu krku. Když se od něj odtáhne, vyjeknu. Usmívá se na mě, rty má potřísněné krví a v očích se jí blýská. Pustí Adama a ten se bezvládně skácí k zemi. Jde ke mně. Snažím se vytrhnout z Rebečina sevření, ale nepovolí ani o kousek. Hledím na sebe.

„Ahoj, Emily," řekne stále usmívající se ta druhá já a pak se mi zakousne do krku.

S trhnutím se posadím na posteli přesně ve chvíli, kdy se otevřou dveře a dovnitř vrazí Becky. Nejdřív se leknu, protože mi v hlavě vyvstane scéna ze snu, kdy mi vrčela do ucha, pak si ale všimnu, že brečí. 

„Matt leží v nemocnici," řekne a mně se zatmí před očima.

Autor: Kassiel, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Scary secret of my family - 9. kapitola: