OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 8. kapitola

09.11.2012 (15:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1153×

Zpropadený slib

Jeho tělo byla celé od krve mého přítele. Byl to zase on, ten muž, kterého znám. Jeho modré oči byly plné slz. Co se to Johnem děje? Je posedlý ďáblem. Bála jsem se ho. Vzala jsem si vraha. Jeho tělo se klepalo. Krev byla všude a já se rozeběhla pryč. Běžela jsem rychle, co mi síly stačily. On za mnou běžel, slyšela jsem jeho kroky. Dusot jeho nohou byl za mnou hlasitější a hlasitější. Chtěla jsem křičet, ale hlasivky mě neposlouchaly, nevydala jsem ze sebe, ani jednu hlásku. Byla jsem udýchaná, nikdy jsme neběžela tak rychle. Teď mě zabije, bude to můj konec. Měla jsem tenhle svět ráda. Doplatila jsem na to, že mi byl souzen John. Sám ďábel.

Dohonil mě a povalil na zem. Ležela jsem na zemi a on mě zalehl svým mohutným svalnatým tělem. Třásla jsem se jako osika. Jeho oči zářily modře jako moře, proč se tak změnil? Co se to děje? Co je vlastně zač?

„Neutíkejte přede mnou. Neublížím vám. Nikdy bych neublížil osobě, kterou miluji,“ řekl vřelým hlasem. Byl zase zpátky, ale byl i zrůda; před chvílí zabil mého přítele před mýma očima. Je to zrůda. Vzala jsem si zrůdu, vraha.

„Pusťte mě, jdu oznámit vraždu,“ řekla jsem mu přísně a chystala se jít pryč. Utéct. Musí za to být potrestaný.

„Slíbila jste mi, že se mnou zůstanete, ať se stane cokoliv. Slíbila jste to,“ plakal. Jeho oči byly plné slz. Jak může mít někdo dvě osobnosti? Je tohle vůbec normální?

„Nemůžu s vámi být, zabil jste člověka. Neuvědomujete si to,“ řvala jsem na něj a chtěla rychle zadrhnout pryč, chytil mě svými pažemi a opřel mé křehké tělo o strom.

„To jsem nebyl já. To byl on. Vím, je to těžké. Ale žije ve mně. Ten netvor už od malička. Ale s vámi se cítí dobře a líbíte se mu stejně jako mně. On vás miluje stejně jako já. Nedokáži si vysvětlit, proč to muselo potkat právě mě, ale je to tak. Musíte mi věřit.“ Jeho oči mě prosily o smilování a já nevěděla, co mám dělat.

„Jo, ta zrůda mě miluje a klidně přede mnou zabije mého přítele,“ řekla jsem naštvaně. Bála jsem se ho. Ale on se teď choval klidně. Jeho tělo bylo pokryté krví. Bylo mi z toho špatně. Bože, proč se tahle hrůza musí dít právě mně?

„Chtěl vás upozornit na to, že si s ním nelze zahrávat. Ovládá mě, pokud nejste se mnou. Ty oči, co teď vidíte, jsou moje. Ty černé jsou jeho. Tak poznáte, jestli jsem to já nebo on. Vím, je těžké tomu věřit. Mám v sobě ukryté dvě osobnosti, ale jedna je bohužel až moc masochistická. Vyžívá se ve vraždění a vždy dostane, co chce, koho myslíte, že napadlo vymyslet tu lež. Já to nebyl, ale on. Když jsem s vámi. Je on v pozadí. Protože se s vámi cítí milovaný a má chuť vás ochraňovat. Stejně jako já,“ svěřil se mi můj muž a já nechápala, co to říká. Můj muž je blázen. Nemohla jsem uvěřit takové absurdní pravdě. On si fakt o mně myslí, že uvěřím, že ho ovládá druhé já, když s ním nejsem. To je, jak zápletka z nějaké dost hloupé knížky.

„Myslíte, že vám tohle budu věřit? Pane, vy jste opravdu blázen. Jdu to oznámit,“ řekla jsem mu rázně a chtěla odejít. Jak jsem si mohla tak naivně myslet, že mě nechá odejít?

„Nemůžete jít. Musíte mi pomoci. Prosím, jsem váš manžel. Zajděte domů a zavolej mi George, našeho majordoma. Prosím, jen on mi může pomoct s úklidem,“ prosil mě můj manžel a já nevěděla, co mám dělat. Mám jít za tím majordomem nebo to jít oznámit? Také hrozí, že pokud mu nepomůžu, udělá něco i někomu dalšímu. Co, když má pravdu a opravdu v něm dřímají dvě osobnosti naráz? To je absolutní nesmysl!

„Lásko, Viktorie, prosím, věřte mi. Já vám nelžu. Miluji vás. Slíbila jste mi, že mě neopustíte, ať se stane cokoliv. Mám si myslet, že neumíte dodržet své sliby. Já vám věřím. Doufám, že se rozhodnete správně. Jestli mě opustíte, tak tu vyvraždí všechny. On je toho schopný, věřte mi,“ upozornil mě manžel a já se strachy roztřásla. Vydírá mě tím mým slibem a také tím, že všichni zemřou. To je tak nespravedlivý boj.

„Dobře, udělám to, ale nedělám to kvůli vám. Dělám to pro lidi, kterým hrozí smrt,“ oznámila jsem mu a rozeběhla se pomalu a jistě k domovu.

On za mnou jen hlasitě volal, že mě miluje a ze mě z toho všeho začalo být špatně. To, co jsem viděla, mě poznamená do konce mých dní. Všechno se, ale ošklivě pokazilo a jak to bylo krásné, že? Co jsem si myslela! Proč jsem neposlechla ten svůj divný pocit v nitru? Slepě jsem se zamilovala do člověka, kterého jsem ani neznala, dobře mi tak! Z mých očí se linuly slzy. Začalo pomalu ale jistě svítat. Musela jsem pospíchat, jestli na to někdo přijde, tak přijde o život stejně jako můj přítel, pan Scott. Chudák, tohle si opravdu nezasloužil. Můj manžel ho rozpáral na kusy. A těm jeho povídačkám o tom, že ho ovládá jeho druhé já, nevěřím. Jsou to nesmysly, kterými se snaží ospravedlnit své nechutné činy. Nejsem žádná hloupá husička. Musím vymyslet, jak ho dostat do vězení. Už nikomu neublíží. Nesmím to dovolit. Doufám, že kvůli mně už nikdo nebude muset zaplatit svým drahocenným životem, to bych vážně nepřežila. Běžela jsem, co mi síly stačily. Byla jsem celá od potu. Mé šaty byly zašpiněné od bahna a roztrhané od větviček. Mé vlasy byly rozcuchané a slepené potem. Na tvářích jsem cítila horkost a slzy, které nepřestávaly téct. Vypadala jsem hrozně a cítila jsem se ještě hůře. Před očima se mi pořád objevovala tvář pana Scotta, který vůbec za nic nemohl, chtěl mě jen chránit. Jen mi povědět krutou pravdu. Mé ruce se třásly jako osiky. Vše bylo v háji, já to věděla.

Konečně jsem doběhla k domu. Byla jsem udýchaná a celá mokrá od potu. Únava se na mě projevovala sotva jsem došla ke dveřím pokoje našeho majordoma. Zaklepala jsem potichu na dveře, které se otevřely hned vzápětí. Přede mnou stál postarší muž, kterému mohlo být tak kolem padesáti let. Měl prošedivělé vlasy a šedé oči. Ruce měl vrásčité stejně jako jeho obličej. Šlo na něm vidět, že celý život vydatně pracuje.

„Pán vás potřebuje,“ dostala jsem zadýchaně ze sebe a pak si sedla unaveně na zem. Už jsem nemohla dál, síly mi došly.

„A kde je, paní Allenová?“ zeptal se mě rychle majordomus. Ani jsem nevěděla, jak se jmenuje. Služebnictvu jsem nikdy nevěnovala nějakou větší pozornost. Nikdy jsem si je neprohlížela. Opravdu jsem povrchní člověk. Dýchala jsem rychle a povrchně. Nemohla jsem popadnout dech. Jako bych přišla o plíce.

„Je v lese na konci města. Říkají mu borový háj, víte, kde to je?“ tázala jsem se postaršího majordoma a vydala tak ze sebe poslední větu, na kterou jsem měla sílu.

Majordomus jen kývl a někam zmizel. Já jen dál seděla na zemi a nemohla jsem se postavit. Došla mi všechna energie. Za chvíli přišly dvě služky a s velkými obtížemi mě odvedly do pokoje. Svlékly mě, umyly. Já si připadala jako hadrová panenka. Dělaly se mnou, co chtěly a mně to bylo jedno. Pořád jsem před sebou viděla jeho tvář. Tvář, která byla satanova. A poté jen zvednutou dýku, která se zabodávala do těla mého přítele, pana Scotta. Každé bodnutí se mi pořád vracelo myšlenkami. Všude byla krev a já křičela. Seděla jsem ve velké vaně a služky mě myly. A mé oči stále plakaly nad tím, co musely sledovat. Sledovat jatka, která ale neměla konce. Nikdy nezapomenu na tuto noc, která pro mě znamenala peklo. Všechno se teď změní a já už nikdy nebudu stejná. Může za to můj muž, který mě potrestal za to, že jsem slíbila, co jsem neměla a že jsem ho prostě neposlechla.

Pak mě služky uložily do postele a odešly. Já nemohla za Boha usnout, i když jsem byla unavená a má síla byla ta tam. Modlila jsem se, aby nepřišel dřív, než usnu. Neměla jsem zájem ho vidět. Zkazil mi celý život svojí sobeckostí. Udělal to přede mnou. Bodal do mého kamaráda a při tom se smál jako smyslu zbavený. Ten smích jsem pořád slyšela v uších. Nedalo se ho zbavit. Nešel vymazat. Nešlo zapomenout ani na chvíli. Takhle jsem ležela ještě dvě hodiny. Už bylo světlo a venku svítilo slunce, jako by se v noci nic nestalo, jakoby to byl jen ošklivý sen. Kéž by byl.

Náhle jsem slyšela kroky na schodech domu. Zavřela jsem oči a dělala, že spím. Ne, nechci ho vidět po té noci, kdy jsem radši měla spát a ne ho pronásledovat. Byla to chyba, teď už to vím, ale je pozdě něco si vyčítat.

Dveře se otevřely a on vešel dovnitř. Slyšela jsem, jak si svléká šaty a ulehá k mému boku. Měla jsem zavřené oči a nehnula jsem se ani o milimetr.

„Vím, že jste vzhůru, Viktorie,“ pověděl mi manžel a já dělala, že ho prostě neslyším, že tvrdě spím.

„Kdo by po tomhle zážitku takhle tvrdě spal. Mě neopijete rohlíkem. Vím, že nemáte zájem se mnou o tom mluvit. Nevěříte mým slovům o tom, že jsem to neudělal já, ale on. Já vás chápu, kdo by chtěl věřit takovému tvrzení. Je to proti vašemu chápání. Pronásleduje mě to už od osmi let. Od té doby, co jsme se přestěhovali sem. Rodiče mě zanedbávali a já si vymyslel kamaráda, jenže ten kamarád přestal být kamarádem, když zabil mého psa. Takhle to pokračovalo dál. Moji rodiče mě brali od jednoho doktora k druhému, nic nepomohlo. Tak mi dali hodně peněz, abych své činy mohl lépe skrývat. Jo, on je zrůda, ale trpím za to já, protože ho nikdo nevidí, nikdo necítí. I když já vím, že jsi ho poznala. Poznala jste, že jsem občas jiný a chovám se jinak. A to vaše poznaní zalichotilo jemu. Proto si vás zamiloval stejně jako já. Proto se občas projeví jeho já, když jste se mnou. Chce vás také občas cítit. Touží dotýkat se vás. Vím, nemluvíte se mnou a dlouho nebudete, ale nezapomeňte na slib, který jste mi dala, na slib, který vám změní život navždy,“ podotkl a pak se otočil na druhý bok. Bylo ticho a já ještě hodinu ležela bez hnutí, než jsem konečně usnula, ale můj spánek nebyl klidný. Pořád mě budila skutečnost, že můj muž je krvelačná bestie.

Tak, jak se Vám líbil tento dílek. Nebojte v příštím díle to bude ještě zajímavější. :)

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 8. kapitola: